The host- Kapitola 31

 31.kapitola - Potřebná (Needed)

Ztuhla jsem a rychle se podívala přes rameno, jestli za mnou někdo nestál.

"Gladys byla jeho žena," zašeptal skoro neslyšně Jamie. "Neunikla."

"Gladys," řekl mi Walter, nedbajíc mé reakce. "Věřila bys, že jsem prostě šel a dostal rakovinu? Jaký jsou vyhlídky, co? Nikdy v životě jsem nebyl nemocný..." Jeho hlas byl stále tišší a tišší, až už jsem ho neslyšela, ale jeho rty se stále pohybovaly. Byl moc slabý, aby zvedl ruku; jeho prsty se posunovaly ke kraji lůžka, ke mně.

Ian mě postrčil dopředu.

"Co mám dělat?" vydechla jsem. Pot, který mi vyrazil na čele, neměl vůbec co dělat s dusnem a horkem.

"...dědeček se dožil sto jedna let," řekl Walter těžce, ale znovu slyšitelně. "Nikdo u nás v rodině nikdy neměl rakovinu, ani bratranci nebo sestřenice.

Ale neměla tvoje teta Regan náhodou rakovinu kůže?"

Důvěřivě se na mě podíval a čekal na odpověď. Ian mě šťouchl do zad.

"Ehm..." zamumlala jsem.

"Možná to byla Billova teta," připustil Walter.

Vrhla jsem na Iana pohled plný paniky, ale ten pokrčil rameny. "Pomoz," naznačila jsem rty.

Posunkem mi naznačil, abych vzala do ruky Walterovy pátrající prsty.

Walterova kůže byla křídově bílá a průsvitná. Na hřbetu jeho ruky jsem viděla, jak mu v modrých žilách pulzuje krev. Opatrně jsem jeho ruku zvedla, pomalu, dávala jsem pozor na jeho kosti, o kterých Jamie řekl, že jsou tak křehké. Jeho ruka byla moc lehká, jako kdyby byla dutá.

"Ach, Gladdie, bez tebe to bylo těžké. Je to tu pěkný; bude se ti tu líbit, i když já budu pryč. Dost lidí, se kterýma můžeš mluvit – vím, jak moc potřebuješ své rozhovory..." Jeho hlas se znovu ztišoval, až jsem mu už nerozuměla, ale jeho rty se stále tvarovaly do slov, která chtěl své ženě říct. Jeho pusa se stále pohybovala, i když se jeho oči zavřely a hlava naklonila na stranu.

Ian našel mokrý hadr a začal mu s ním otírat Walterovu lesknoucí se tvář.

"Nejsem dobrá v... v klamání," zašeptala jsem a pozorovala Walterovy pohybující se rty, abych se ujistila, že mě neposlouchá. "Nechci ho rozrušit."

"Nemusíš nic říkat," ujistil mě Ian. "Není při smyslech dost na to, aby ho to zajímalo."

"Vypadám jako ona?"

"Ani trochu – viděl jsem ji na fotce. Podsaditá zrzka."

"Ukaž, já to udělám."

Ian mi podal hadr a já jsem umyla pot na Walterově krku. Když jsem měla zaměstnané ruce, vždycky jsem se cítila lépe. Walter dál mumlal. Myslím, že jsem ho slyšela říkat: "Díky, Gladdie, to je příjemné."

Nevšimla jsem si, že Doktorovo chrápání ustalo. Jeho známý hlas se najednou ozval těsně za mnou, moc jemný na to, aby mě vylekal.

"Jak mu je?"

"Blouzní," zašeptal Ian. "Je to spíš tou brandy nebo tou bolestí?"

"Myslím, že asi spíš bolestí. Vyměnil bych pravou ruku za trochu morfia."

"Možná se Jaredovi podaří vykonat další zázrak," podotkl Ian.

"Možná," povzdechl si Doktor.

Nepřítomně jsem dál čistila Walterovu sinalou tvář, teď jsem poslouchala pozorněji, ale o Jaredovi už nic neřekli.

Není tady, zašeptala Melanie.

Hledá pomoc pro Waltera, souhlasila jsem.

Sám, dodala.

Pomyslela jsem to, kdy jsem ho naposled viděla – polibek, uvěření... Asi chtěl být chvíli sám.

Doufám, že tam venku není proto, aby sám sebe znovu přesvědčil, že jsi velmi talentovaná herečka/Hledačka...

To je samozřejmě možné.

Melanie si tiše povzdechla.

Ian a Doktor si tiše povídali o nedůležitých věcech, většinou Ian vyprávěl Doktorovi, co se zrovna dělo v jeskyních.

"Co se stalo s Wandinou tváří?" Doktor sice šeptal, ale já jsem ho snadno zaslechla.

"Pořád to samý," odpověděl Ian napjatým hlasem.

Doktor udělal posmutnělý zvuk a potom mlaskl jazykem.

Ian mu řekl také něco o dnešní rozpačité hodině, o Geoffreyho otázkách.

"Hodilo by se, kdyby se Melanie zmocnil Léčitel," uvažoval Doktor nahlas.

Trhla jsem sebou, ale oni stáli za mnou a pravděpodobně si toho ani nevšimli.

"Máme štěstí, že to byla Wanda," zamumlal Ian na mou obranu. "Nikdo jiný –"

"Já vím," přerušil ho Doktor, dobrosrdečný jako vždycky. "Asi jsem to měl říct tak, že je škoda, že se Wanda trochu víc nezajímala o medicínu."

"Je mi to líto," zamumlala jsem. Byla jsem neopatrná, když jsem využívala všechny ty výhody dobrého zdraví, aniž by mě zajímalo, jak to funguje.

Mého ramene se dotkla něčí ruka. "nemáš se za co omlouvat," řekl Ian.

Jamie byl velmi tichý. Ohlédla jsem se a uviděla, že je stočený na lůžku, kde před chvílí spal Doktor.

"Je pozdě," poznamenal Doktor. "Walter dneska nikam nepůjde. Měli byste se jít vyspat."

"Vrátíme se," slíbil Ian. "Dej nám vědět, co můžeme přinést, pro vás oba."

Položila jsem Walterovu ruku a opatrně ji pohladila. Jeho oči se prudce otevřely a zaostřily se s větším vědomím, než předtím.

"Odcházíš?" zasupěl. "Musíš už jít?"

Znovu jsem ho rychle vzala za ruku. "Ne, nemusím jít."

Usmál se a znovu zavřel oči. Jeho prsty se slabě sevřely kolem mých.

Ian si povzdechl.

"Můžeš jít," řekla jsem mu. "Mně to nevadí. Vezmi Jamieho do postele."

Ian se rozhlédl po místnosti. "Vydrž vteřinu," řekl a popadl nejbližší lůžku. Nebylo těžké – lehce ho zvedl s posunul vedle Walterova. Co nejvíc jsem natáhla ruku, snažila jsem se přitom nestrčit do Waltera, aby pod ní mohl Ian protáhnout matraci. Potom stejně lehce zvedl mě a položil mě na ni. Tiše jsem zalapala po dechu, překvapená, jak uvolněně se mě Ian dotýkal – jako kdybych byla člověk.

Ian trhl hlavou k mé ruce sevřené ve Walterově. "Myslíš, že takhle budeš moct spát?"

"Ano, jsem si tím jistá."

"Tak dobrou." Usmál se na mě, otočil se a zvedl Jamieho. "Jdeme, hochu," zamumlal a nesl chlapce, aniž by na to vynaložil nějak velkou sílu. Jeho tiché kroky se ztrácely v tunelu, až už jsem nebyla schopná je zaslechnout.

Doktor zívl a šel si sednout za svůj stůl, který si postavil ze dřevěných bedýnek a hliníkových dveří, a vzal si s sebou lampu. Waltrova tvář byla ve tmě, takže jsem na ni neviděla, a z toho jsem byla nervózní. Nechala jsem se utěšovat jeho prsty, stále sevřenými kolem mých.

Doktor se začal probírat nějakými papíry a pro sám pro sebe si skoro neslyšitelně něco mumlal. Při tom jemném šustění jsem usnula.

Walter mě ráno poznal.

Neprobudil se, dokud se tam neukázal Ian, aby mě odvedl zpátky; dneska jsme měli z kukuřičného pole odklidit staré klasy. Slíbila jsem Doktorovi, že mu přinesu snídani, než půjdu pracovat. Poslední, co jsem udělala, bylo, že jsem si opatrně uvolnila zdřevěnělé prsty z Walterova sevření.

Jeho oči se otevřely. "Wando," zašeptal.

"Waltere?" Nebyla jsem si jistá, jak dlouho bude vědět, že jsem to já, nebo jestli si vzpomene na včerejšek. Jeho ruka sevřela vzduch, a tak jsem mu podala svou levou, tu, která ještě neodumřela.

"Přišla ses na mě podívat. To je hezké. Vím... když jsou ostatní zpátky... musí být těžké... pro tebe... Tvůj obličej..."

Vypadalo to, že má problémy přinutit své rty, aby zformovaly slova, a jeho oči se střídavě zaostřovaly a rozostřovaly. Bylo mu tak podobné, že jeho první slova byla plná starostí.

"Všechno je v pořídku, Waltere. Jak se cítíš?"

"Ach –" povzdechl si tiše. "Ne tak... Doktore?"

"Jsem tady," zamumlal Doktor, stál blízko za mnou.

"Máš ještě?" zalapal po dechu.

"Samozřejmě."

Doktor byl už připravený. Přidržel hrdlo tlustostěnné lahve u Walterových povadlých rtů a opatrně nechal do jeho pusy stékat tmavě hnědou tekutinu. Trochu vyteklo a steklo na jeho polštář. Její zápach mě pálil do nosu.

"Lepší?" zeptal se Doktor po dlouhém, pomalém pití.

Walter zakašlal. Neznělo to jako souhlas. Jeho oči se zavřely.

"Ještě?" zeptal se Doktor.

Walter se ušklíbl a potom zasténal.

Doktor polohlasně zaklel. "Kde je Jared?" zamumlal.

Při zvuku toho jména jsem ztuhla. Melanie se pohnula, ale hned zase zmizela.

Walterova tvář sklesla. Jeho hlava spadla.

"Waltere?" zašeptala jsem.

"Bolest je moc silná, aby zůstal při vědomí. Nech ho být," řekl Doktor.

Cítila jsem v krku knedlík. "Co můžu dělat?"

Doktorův hlas byl skleslý. "Asi to, co já. Což je nic. Jsem zbytečný."

"Nebuď takový, Doktore," slyšela jsem Iana mumlat. "Tohle není tvoje chyba. Svět už nefunguje tak jako dřív. Nikdo od tebe víc nečeká."

V duchu jsem nahrbila ramena. Ne, jejich svět už nefungoval jako dřív.

Na ruku mi poklepal něčí prst. "Jdeme," zašeptal Ian.

Přikývla jsem a začala jsem si znovu uvolňovat ruku.

Walterovy nevidoucí oči se otevřely. "Gladdie? Jsi tady?" žadonil.

"Ehm... Jsem tady," řekla jsem nejistě a nechala jeho prsty, aby znovu sevřely ty mé.

Ian pokrčil rameny. "Přinesu vám oběma něco k jídlu," zašeptal a odešel.

S obavami jsem čekala, až se vrátí, Walterův mylný úsudek mě znervózňoval. Walter pořád opakoval Gladysino jméno, ale nevypadal, že by ode mě něco potřeboval, za což jsem byla vděčná. Po nějaké době, mohlo to být tak půl hodiny, jsem napjala uši a čekala, až v tunelu uslyším Ianovy kroky, a přemýšlela jsem, co mu mohlo trvat tak dlouho.

Doktor stál celou dobu u svého stolu a s pokleslými rameny zíral do prázdna. Bylo lehké vidět, jak zbytečný se cítil.

A potom jsem něco uslyšela, ale nebyly to kroky.

"Co to je?" zeptala jsem se šeptem Doktora; Walter byl zase zticha, možná v bezvědomí. Nechtěla jsem ho rušit.

Doktor se otočil na mě a současně naklonil hlavu na stranu a poslouchal.

Bylo to zvláštní drnkání, rychlé, slabé bouchání. Připadalo mi, že bylo chvíli hlasitější, ale potom to vypadalo, že se znovu ztišilo.

"To je divné," řekl Doktor. "Zní to skoro jako..." Odmlčel se a čelo se mu nakrčilo soustředěním, jak se ten povědomý zvuk ztrácel.

Napjatě jsme poslouchali, takže jsme ty kroky uslyšeli, ještě když byly daleko. Neodpovídaly tomu, co jsem čekala, nebyl to vyrovnaný rytmus Ianova návratu. Běžel – ne, pádil.

Doktor na zvuk problému reagoval ihned. Rychle vyběhl, aby se s Ianem setkal. Také jsem si přála, abych mohla vidět, co bylo špatně, ale nechtěla jsem Waltera rozrušovat tím, že bych se znovu snažila vyprostit ruku z jeho sevření. Místo toho jsem poslouchala.

"Brandte?" slyšela jsem Doktorův překvapený hlas.

"Kde to je? Kde to je?" dožadoval se bez dechu druhý muž. Běžící kroky přestaly jenom na chvíli a potom se znovu rozběhly, ale ne tak rychle.

"O čem to mluvíš?" zeptal se Doktor.

"Ten parazit!" zasyčel Brandt netrpělivě a úzkostlivě, když se přiřítil klenutým vchodem.

Brandt nebyl velký jako Kyle nebo Ian; byl asi jenom o pár centimetrů vyšší než já, ale byl silný a pevný jako nosorožec. Jeho oči přelétly místnost; jeho pronikavý pohled se na pár vteřin zastavil na mně, potom se podíval na nevnímajícího Waltera a pokračoval dál, jenom aby se jeho oči znovu zastavily na mně.

Doktor ho dohonil a chytil ho svými dlouhými prsty za rameno přesně ve chvíli, kdy udělal první krok směrem ke mně.

"Co to děláš?" zeptal se Doktor a jeho hlas se blížil vrčení víc, než jsem kdy slyšela.

Než stihl Brandt odpovědět, vrátil se ten zvláštní zvuk, z tichého se stal obrovský rachot, a potom znovu ztichl tak najednou, až jsme všichni ztuhli. Bouchání následovalo jedno za druhým a ve vzduchu jsem cítila jeho vibrace, když bylo nejhlasitější.

"Je to – je to vrtulník?" zeptal se Doktor šeptem.

"Ano," odpověděl Brandt, také šeptem. "Je to ta Hledačka – ta samá, cop předtím, ta, co to hledala." Trhl bradou směrem ke mně.

Najednou mi vyschlo v krku – dech, který jím procházel, byl najednou slabý, mělký, nestačil. Byla jsem omámená.

Ne. Ne teď. prosím.

Co má za problém? zavrčela Melanie v mé hlavě. Proč nás nemůže nechat na pokoji?

Nemůžeme ji nechat, aby jim ublížila!

Ale jak ji zastavíme?

Nevím. Je to všechno moje chyba!

Moje taky, Wando. Naše.

"Jsi si jistý?" zeptal se Doktor.

"Kyle na ni měl jasný výhled, když se chvíli vznášela na místě. Ta samá, co viděl předtím."

"Hledá tady?" Doktorův hlas byl najednou zděšený. Napůl se otočil, oči mu zalétly k východu. "Kde je Sharon?"

Brandt zavrtěl hlavou. "Jenom přelétá. Začne u Picacha a pokračuje v náhodných paprscích. Nevypadá to, že by se soustředila na něco konkrétního. Párkrát zakroužila nad místem, kde jsme nechali auto."

"Sharon?" zeptal se znovu Doktor.

"Je s dětmi a s Lucinou. Jsou v pořádku. Kluci balí věci, pro případ, že bychom dneska museli zmizet, ale Jeb říká, že to není pravděpodobné."

Doktor vydechl a přešel ke svému stolu. Opřel se o něj a vypadal, jako kdyby právě doběhl dlouhý závod. "Takže nic nového," zamumlal.

"Ne. Jenom budeme muset pár dní dávat pozor," ujistil ho Brandt. Jeho oči se znovu rozlétly po místnosti a každých pár vteřin se zastavily na mně. "Nemáš tu lano?" zeptal se. Nadzvedl roh prostěradla na jednom prázdném lůžku a prozkoumal ho.

"Lano?" zopakoval Doktor nepřítomně.

"Na toho parazita. Kyle mě sem poslal, abych ho zajistil."

Mé svaly se mimoděk stáhly; stiskla jsem Walterovu ruku moc pevně a on zakňučel. Snažila jsem se uvolnit a nespouštěla pohled z Brandtovy tváře. Vyčkávavě se díval na Doktora.

"Jsi tady, abys Wandu zajistil?" zeptals e Doktor, jeho hlas znovu ztvrdl. "A proč si myslíš, že je to nutné?"

"No tak, Doktore. Nebuď hlupák. Máš tu hodně větracích děr a taky dost lesklýho kovu." Brandt pokynul ke kartotéce u zadní stěny. "Půl minuty nebudeš dávat pozor a už bude dávat tý Hledačce signál."

Šokovaně jsem se nadechla; v tiché místnosti to hlasitě vyniklo.

"Vidíš?" řekl Brandt. "Uhodl jsem jeho plán."

Sama jsem se chtěla zahrabat do písku, abych unikla ostrému, neúprosnému zraku své Hledačky, a on si přesto myslel, že ji sem chci zavést. Přivést ji sem, aby zabila Jamieho, Jareda, Jeba, Iana... Chtělo se mi zvracet.

"Můžeš jít, Brandte," řekl Doktor ledově. "Dám na Wandu pozor."

Brandt nadzvihl jedno obočí. "Co se to s vámi stalo? Tobě, Ianovi, Trudy a zbytku? Jako kdybyste byli zhypnotizovaní. Kdybyste neměli dobré oči, přemýšlel bych..."

"Jdi a přemýšlej si, jak chceš, Brandte. Ale když to budeš dělat, vypadni odsud."

Brandt zavrtěl hlavou. "Mám práci."

Doktor vyrazil směrem k Brandtovi a zastavil se, když byl mezi ním a mnou. Založil si ruce na prsou.

"Jí se nedotkneš."

V dálce znělo vrčení vrtulníku. Nehýbali jsme se, ani jsme nedýchali, dokud neutichlo.

Brandt zavrtěl hlavou, když bylo zase ticho. Nepromluvil; jenom došel ke stolu a zvedl Doktorovu kovovou židli. Donesl ji ke zdi, kde byla kartotéka, praštil s ní na zem a tvrdě si sedl, přičemž se židle posunula a zaskřípěla o kámen. Naklonil se dopředu, dal si ruce na kolena a upřeně mě pozoroval. Sup čekající až se umírající zajíc přestane hýbat.

Doktorova čelist ztuhla a přitom trochu křupla.

"Gladys," zamumlal Walter a probral se ze svého omámeného spánku. "Jsi tady."

Byla jsem moc nervózní promluvit, když tu byl Brandt, a tak jsem ho jenom pohladila po ruce. Jeho zamlžené oči hledaly mou tvář, viděly rysy, které tam nebyly.

"Bolí to, Gladdie. Moc to bolí."

"Já vím," zašeptala jsem. "Doktore?"

Už tam byl, brandy v ruce. "Otevři, Waltere."

Zvuk vrtulníku tiše brumlal, daleko, ale pořád moc blízko. Doktor sebou trhl a na mou ruku ukáplo pár kapek brandy.

*

Byl to hrozný den. Nejhorší z těch, které jsem na téhle planetě strávila, dokonce i horší než můj první den v jeskyních a i než ten poslední v horké, suché poušti, pár hodin do smrti.

Vrtulník kroužil a kroužil. Někdy uběhlo víc než hodina a já jsem si myslela, že už je po všem. Potom se ten zvuk vrátil a já jsem v hlavě viděla Hledaččinu neústupnou tvář, její vykulené oči zkoumající bezvýraznou poušť a hledající jakoukoliv známku lidí. Snažila jsem se ji vůlí přinutit, aby zmizela, soustředila jsem se na své vzpomínky na prázdnou, bezbarvou poušť, jako kdybych nějak mohl