The host- Kapitola 34

 34.kapitola - Skrytá (Buried)

Jared se vrhl dopředu, pryč ode mě. Jeho pěst dopadla na Kylovu tvář s hlasitým mlasknutím.

Kylovy oči se protočily a jeho hlava ochabla.

V místnosti bylo pár vteřin ticho.

Ehm," řekl Doktor mírně, "z medicínského hlediska, nevím, jestli to bylo dobrý pro jeho stav."

"Ale mně je líp," odpověděl vzdorně Jared.

Doktor se trochu usmál. "No, možná ho pár minut bezvědomí navíc nezabije."

Doktor se znovu podíval po jeho víčka, měřil mu puls...

"Co se stalo?" Wes byl u mé hlavy a mluvil tlumeně.

"Kyle se to pokusil zabít," odpověděl Jared, než jsem stihla něco říct. "Jsme vážně překvapení?"

"Nepokusil," zamumlala jsem.

Wes se podíval na Jareda.

"Altruismus je pro to jednodušší než lži," poznamenal Jared.

"Snažíš se být otravný?" vyhrkla jsem. Má trpělivosti nemizela, byla už úplně pryč. Jak je dlouho, co jsem spala? Jediné, co mě bolelo víc než noha, byla hlava. Bok mě bolel při každém nadechnutí. S určitým překvapením jsem si uvědomila, že mám vážně špatnou náladu. "Protože jestli ano, vážně se ti to daří."

Jared a Wes na mě zírali šokem rozšířenýma očima. Byla jsem si jistá, že kdybych viděla na ostatní, byly by jejich výrazy stejné. Jebův možná ne. Ten byl mistr v zachování pokerové tváře.

"Já jsem žena," naříkala jsem. "Jak o mně pořád mluvíš jako o ‚tom‘ mi vážně začíná lézt na nervy."

Jared překvapeně zamrkal. Potom jeho tvář zase ztvrdla. "Kvůli tělu, které máš?"

Wes na něho vrhl zlobný pohled.

"Kvůli mně," zasyčela jsem.

"Podle čí definice?"

"Co třeba podle vaší? Ve svém druhu jsem já ta, co rodí mladé. Je to pro tebe dost ženské?"

To ho umlčelo. Skoro jsem pocítila sebeuspokojení.

To bys měla, pochválila mě Melanie. Nemá pravdu a tvrdohlavě si stojí za svým.

Díky.

My holky musíme držet spolu.

"O tom jsi nám nikdy nevyprávěla," zamumlal Wes, zatímco Jared hledal nějakou pádnou odpověď. "Jak to funguje?"

Wesova olivová tvář ztemněla, jako kdyby si zrovna uvědomil, že to řekl nahlas. "Totiž, nemusíš na to odpovídat, jestli jsem tě urazil."

Zasmála jsem se. Moje nálada se prudce měnila, nekontrolovatelně. Jsem blázen, přesně, jak řekla Mel. "Ne, neptáš se na nic... nevhodného. Nemáme tak komplikovaný... propracovaný plán, jako váš druh." Znovu jsem se zasmála a potom ucítila ve tváři horkost. Až moc dobře jsem si pamatovala, jak moc komplikovaný ten postup mohl být.

Drž svou mysl dál od toho příkopu.

Je to tvoje mysl, připomněla jsem jí.

"Tak....?" Zeptal se Wes.

Povzdechla jsem si. "Je jenom několik z nás, které jsou... Matky. Ne úplně Matky. Tak nám říkají, ale vlastně je to jenom potenciál se stát Matkou..." Byla jsem znovu vážná, zamyslela jsem se. Nebyly žádné Matky, žádné přeživší Matky, jenom vzpomínky na ně.

"Ty máš ten potenciál?" zeptal se strnule Jared.

Věděla jsem, že nás ostatní také poslouchají. Dokonce i Doktor přestal pracovat, s uchem stále na Kylově hrudi.

Neodpověděla jsem na jeho otázku. "Jsme... jako vaše roje včel, nebo jako mravenci. Velmi, velmi mnoho bezpohlavních členů rodiny a potom jedna královna..."

"Královna?" zopakoval Wes a pozoroval mě zvláštním pohledem.

"Ne takhle. Ale na každých pět, deset tisíc duší je jedna Matka. Někdy míň. Není na to žádný zákon."

"A kolik trubců?" napadlo Wese.

"Ach, ne – žádní trubci nejsou. Ne, říkala jsem vám, je to mnohem jednodušší."

Čekali na vysvětlení. Polka jsem. Neměla jsem to zmiňovat. Už jsem o tom nechtěla mluvit. Vážně to byl takový problém, že mi Jared říkal ‚to‘?

Pořád čekali. Zamračila jsem se, ale pak jsem promluvila. Začala jsem to sama. "Matky se... dělí. Z každé... asi byste tomu mohli říkat buňka, přestože naše struktura není taková jako vaše, z každé buňky se stane nová duše. Každá nová duše má kousek vzpomínek své matky, kousek Matky, který přetrvá."

"Kolik buněk?" zeptal se zvědavě Doktor. "Kolik mladých?"

Pokrčila jsem rameny. "Asi milion."

Oči, které jsem viděla, se rozšířily a vypadaly trochu divočeji. Pokusila jsem se potlačit zklamání, když jsem viděla, jak se ode mě Wes odtáhl.

Doktor tiše hvízdl. Byl jediný, koho to stále zajímalo. Aaron a Andy měli ve tvářích obezřetné, znepokojené výrazy. Nikdy dřív mě neslyšeli učit. Nikdy mě neslyšeli tolik mluvit.

"Kdy se to stane? Je nutný nějaký katalyzátor?" zeptal se Doktor.

"Je to volba. Dobrovolná volba," řekla jsem mu. "Je to jediný způsob, jak se můžeme dobrovolně rozhodnout zemřít. Výměnou za novou generaci."

"Mohla by sis to zvolit teď? Prostě se jenom tak rozdělit?"

"Ne prostě jenom tak, ale ano."

"Je to komplikované?"

"To rozhodnutí ano. A ten proces je... bolestivý."

"Bolestivý?"

Proč ho to tak překvapilo? Není to pro jeho druh stejné?

Muži. Melanie si odfrkla.

"Mučivý," řekla jsem mu. "Všichni si pamatujeme, jako to bylo pro naše Matky."

Doktor si jako u vytržení hladil bradu "Přemýšlím, jaký by asi byl běh evoluce... společnost na bázi roje se sebevražednými královnami..." Byl ztracený ve svých myšlenkách.

"Altruismus," zamumlal Wes.

"Hmm," zamumlal Doktor. "Ano, to."

Zavřela jsem oči a přála si, abych byla bývala držela pusu zavřenou. Byla jsem omámená. Byla jsem prostě unavená, nebo to bylo tou ránou na hlavě?

"Ach," zamumlal Doktor. "ty jsi spala ještě míň než já, viď, Wando? Měli bychom tě nechat odpočívat."

"To je super," slyšela jsem někoho tiše poznamenat. "Žije tu s náma zatracená mimozemská královna matka. Mohla by se každou chvíli roztrhnout na milion malých prevítů."

"Pššt."

"Nemohli by vám ublížit," řekla jsem tomu někomu, aniž bych otevřela oči. "Bez hostitelských těl by rychle zemřeli." Trhla jsem sebou, když jsem si představila ten nepředstavitelný žal. Milion malých, bezmocných duší, drobných stříbrných miminek, umírajících...

Nidko mi neodpověděl, ale ve vzduchu jsem cítila jejich úlevu.

Byla jsem tak unavená. Nezajímalo mě, že Kyle je jenom metr ode mě. Nezáleželo mi na tom, že dva z mužů, kteří tu byli se mnou, by byli na Kylově straně, kdyby se probudil. Nezáleželo mi na ničem jiném, než na spánku.

Samozřejmě, že se v tu chvíli probudil Walter.

"Ááá," zasténal, ale jenom tiše. "Gladdie?"

Se svým vlastním zasténáním jsem se otočila k němu. Škubla jsem sebou, jak mě zabolelo v noze, ale nemohla jsem se natočit jenom vrškem těla. Natáhla jsem se k němu a našla jeho ruku.

"Tady," zašeptala jsem.

"Ach," povzdechl si s úlevou Walter.

Doktor utišil muže, kteří začali protestovat. "Wanda se vzdala klidu a spánku, aby mu pomohla s bolestí. Na jejích rukách jsou modřiny od toho, jak ho držela. Co jste pro něho udělali vy?"

Walter znovu zasténal. Ten zvuk byl nejdřív tichý a hrdelní, ale brzy se změnil ve vysoko položené zakňučení.

Doktor sebou trhl. "Aarone, Andy, Wesi... mohli byste, ehm, dojít pro Sharon, prosím?"

"Všichni?

"Vypadněte," přeložil Jeb.

Jedinou odpovědí byly jejich kroky.

"Wando," zašeptal mi Doktor do ucha. "Má bolesti. Nemůžu ho nechat přijít úplně k sobě."

Snažila jsem se dýchat vyrovnaně. "Bude lepší, když mě nepozná. Bude lepší, když si bude myslet, že je tu Gladdie."

Přinutila jsem své oči, aby se otevřely. Jeb stál vedle Waltera, jehož tvář stále vypadala, jako kdyby spal.

"Ahoj, Walte," řekl Jeb. "Uvidíme se na druhý straně."

Udělal krok zpátky.

"Jsi dobrý muž. Budeš nám chybět," zamumlal Jared.

Doktor znovu zápolil s balíčkem morfia. Papír se roztrhl.

"Gladdie?" vzlykal Walt. "Bolí to."

"Pššt. Už to nebude bolet dlouho. Doktor to zastaví."

"Gladdie?"

"Ano?"

"Miluju tě, Gladdie. Miloval jsem tě celý svůj život."

"Já vím, Waltere. Já – Já tě taky miluju. Ty víš, jak tě miluju."

Walter si povzdechl.

Zavřela jsem oči, když se nad Walterem naklonil Doktor s injekční stříkačkou v ruce.

"Spi sladce, příteli," zamumlal Doktor.

Walterovy prsty zeslábly, uvolnily se. Držela jsem je – teď jsem mačkala já jeho.

Minuty ubíhaly a všude bylo ticho, slyšela jsem jenom vlastní dech. Byl trhaný a lámal se, byly to spíš tiché vzlyky.

Někdo mi poklepal na rameno. "Je pryč, Wando," řekl Doktor zastřeným hlasem. "Už ho nic nebolí."

Uvolnil mi ruku a opatrně mě přetočil z mé nepříjemné pozice tak, že mě to bolelo trochu míň. Ale ne o moc. Teď, když jsem věděla, že Waltera nebudu rušit, už jsem nevzlykala jenom tiše. Chytla jsem se za bok, jak mě tam bolelo.

"Ach, jasně. Jinak nebudeš šťastný," zamumlal Jared s trochou nevole. Pokusila jsem se otevřít oči, ale nedokázala jsem to.

Něco mě píchlo do ruky. Nevzpomínala jsem si, že bych si zranila ruku. A na takovém zvláštním místě, přesně v lokti...

Morfium, zašeptala Melanie.

Už nás unášel. Snažila jsem se být poplašená, ale nešlo to. už jsem byla moc daleko.

Nikdo neřekl sbohem, pomyslela jsem si těžkopádně. Nemohla jsem čekat, že by Jared... ale Jeb... Doktor... Nebyl tu Ian...

Nikdo neumírá, slíbila mi. Tentokrát přichází jenom spánek...

*

Když jsem se probudila, strop nade mnou byl matný, hvězdnatý. Noční. Bylo tam tolik hvězd. Napadlo mě, kde to vlastně jsem. Žádné černé přerušení, žádný strop. Jenom hvězdy a hvězdy a hvězdy...

Do tváře mi zavanul vítr. Voněl jako... hlína a... ještě něco, co jsem nedovedla přesně pojmenovat. Absence. Zatuchlý zápach byl pryč. Nebyla cítit žádná síra a vzduch byl suchý.

"Wando?" zašeptal někdo a dotkl se mé zdravé tváře.

Mé oči našly Ianovu tvář, jak se nade mnou sklání, osvětlená bílým svitem hvězd. Jeho ruka byla chladnější než vzduch kolem, ale ten byl tak suchý, že to nebylo nepříjemné. Kde to jsem?

"Wando? Jsi vzhůru? Už nebudou dýl čekat."

Šeptala jsem, protože šeptal on. "Co?"

"Už začínají. Věděl jsem, že bys tu chtěla být."

"Probírá se?" ozval se Jebův hlas.

"Co začíná?" zeptala jsem se.

"Walterův pohřeb."

Pokusila jsem se si sednout, ale mé tělo bylo úplně gumové. Ianova ruka se přesunula na mé čelo a přidržela mě dole.

Otočila jsem pod jeho rukou hlavu, chtěla jsem vidět...

Byla jsem venku.

Venku.

Po mé levici se tyčila miniaturní hora tvořená hrubými, popadanými kameny a na jejím vrcholu byl zakrslý keřík. Napravo ode mě se táhla pouštní pláň a mizela v temnotě. Podívala jsem se dolů, přes své nohy, a uviděla jsem shluk lidí, byli v otevřeném prostoru celí nesví. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Odhalení.

Znovu jsem se pokusila vstát. Chtěla jsem být blíž, chtěla jsem vidět. Ianova ruka mi v tom zabránila.

"Klídek," řekl. "Nesnaž se vstávat."

"Pomozte mi," prosila jsem.

"Wando?"

Slyšela jsem Jamieho a pak jsem ho i uviděla, vlasy mu nadskakovali, jak běžel k místu, kde jsem ležela.

Prsty jsem přejela po krajích matrace pode mnou. Jak jsem se sem dostala, ve spánku, sem pod hvězdy?

"Nepočkali," řekl Jamie Ianovi. "Už brzy bude po všem."

"Pomozte mi vstát," řekla jsem.

Jamie se natáhl, ale Ian zavrtěl hlavou. "Já ji vezmu."

Ian vsunul své ruce pode mě, opatrně se vyhýbal mým nejbolestivějším zraněním. Zvedl mě ze země a mě se zatočila hlava, jako kdybych byla na lodi, která se má každou chvíli převrhnout. Zasténala jsem.

"Co mi to Doktor udělal?"

"Dal ti trochu zbylého morfia, aby tě mohl prohlédnout, aniž by ti ještě víc ublížil. Stejněs potřebovala spát."

Nesouhlasně jsem se zamračila. "Nebude ten lék někdo potřebovat víc?"

"Pššt," řekl a já jsem z větší dálky uslyšela tichý hlas. Otočila jsem se.

Znovu jsem uviděla tu skupinu lidí. Stáli v ústí nízkého, temného prostoru vymletého větrem, přesně nestabilně vyhlížející hromadou balvanů. Stáli v nerovné řadě a dívali se do temné jeskyně.

Poznala jsem Trudin hlas.

"Walter se na všechno vždycky díval z té jasnější stránky. Viděl světlo i v té nejčernější díře. Bude mi to chybět."

Viděla jsem, jak jedna z postav udělala krok dopředu, jak se zhoupl její blonďatý cop, a pozorovala jsem, jak Trudy hodila do tmy plnou hrst. Z jejích prstů se sypal písek a se slabým zašuměním dopadl na zem.

Vrátila se zpátky a postavila se vedle svého muže. Geoffrey se pohnul směrem od ní, udělal krok dopředu k černému místu.

"Našel teď svou Gladys. Tam, kde je, je šťastnější." Geoffrey také hodil svou hrst hlíny.

Ian mě donesl na pravou stranu řady, dost blízko, abych viděla do tmavé jeskyně. Na zemi před námi byla tmavší plocha,velký obdélník, kolem kterého v nepravidelném půlkruhu stála veškerá lidská populace.

Byli tu všichni – všichni.

Kyle vystoupil z řady.

Roztřásla jsem se a Ian mě jemně stiskl.

Kyle se nepodíval naším směrem. Viděla jsem jeho tvář z boku; jeho pravé oko bylo nateklé, skoro zavřené.

"Walter zemřel jako člověk," řekl Kyle. "Nikdo z nás si nemůže přát víc." Hodil do tmy svou hrst hlíny.

Kyle se vrátil do řady.

Jared stál vedle něho. Chvíli se prošel a zastavil se na kraji Walterova hrobu.

"Walter byl skrz naskrz dobrý člověk. Nikdo z nás se mu nevyrovná." Hodil svůj písek.

Jamie vyrazil dopředu a jared ho poplácal po rameni, když ho míjel.

"Walter byl statečný," řekl Jamie. "Nebál se zemřít, nebál se žít a... nebál se uvěřit. Sám se rozhodoval a rozhodoval se dobře." Jamie hodil svou hrst. Otočil se a šal zpátky, celou tu dobu se díval na mě.

"Jsi na řadě," zašeptal, když byl zpátky u mě.

Andy už vykročil dopředu s lopatou v ruce.

"Počkej," řekl Jamie a jeho tichý hlas se nesl tichem. "Wanda a Ian nic neřekli."

Okolo m se ozvalo nesouhlasné mumlání. Připadalo mi, jako kdyby sebou můj mozek házel, jako kdyby se vznášel v mé lebce.

"Prokažme nějaký respekt," řekl Jeb hlasitěji než Jamie. Mě to přišlo až moc nahlas.

Můj první instinkt mi říkal, abych na Andyho mávla, aby pokračoval, a abych řekla Ianovi, aby mě odnesl. Tohle byl lidský smutek, ne můj.

Ale já jsem truchlila také. A měla jsem co říct.

"Iane, pomoz mi podat písek."