The host- Kapitola 35

 35.kapitola - Osvědčená (Tried)

Zasténala jsem. Moje hlava byla jako na vodě, připadalo mi, jako kdyby byla úplně odpojená od zbytku mého těla. Zvedal se mi žaludek.

"Konečně," zamumlal někdo s úlevou. Ian. Samozřejmě. "Máš hlad?"

Chvíli jsem o tom přemýšlela a potom mi unikl dávivý zvuk.

"Ach. Zapomeň na to. Promiň. Zase. Museli jsme to udělat. Lidi byli najednou úplně... paranoidní, když jsme tě vzali ven."

"To je dobrý," povzdechla jsem si.

"Chceš vodu?"

"Ne.

"

Otevřela jsem oči a snažila se v temnotě zaostřit. Prasklinami nad sebou jsem viděla dvě hvězdy. Pořád byla noc. Nebo možná zase noc, kdo ví?

"Kde to jsem?" zeptala jsem se. Tvary prasklin byly neznámé. Přísahala bych, že jsem tenhle strop ještě nikdy neviděla.

"Ve svém pokoji," řekl Ian.

Hledala jsem ve tmě jeho tvář, ale dokázala jsem rozeznat jenom černý stín jeho hlavy. Prsty jsem zkoumala povrch, na kterém jsem ležela; byla to opravdová matrace. Pod hlavou jsem měla polštář. Má tápající ruka se dotkla té jeho a on mé prsty chytil dřív, než jsem ji stihla stáhnout.

"Čí pokoj je to ve skutečnosti?"

"Tvůj."

"Iane..."

"Byl náš – Kylův a můj. Kyle je... držený v nemocničním křídle, dokud nebude rozhodnuto. Já se můžu nastěhovat k Wesovi."

"Nevezmu si váš pokoj. A co myslíš tím ‚dokud nebude rozhodnuto‘?"

"Říkal jsem ti, že bude soud."

"Kdy?"

"Proč to chceš vědět?"

"Protože když už to musí být, musím tam být i já. Vysvětlit."

"Lhát."

"Kdy?" zeptala jsem se znovu.

"Při prvním světle. Nevezmu tě tam."

"Tak se tam vezmu sama. Vím, že budu moct chodit, jakmile se mi přestane točit hlava."

"Udělala bys to, viď?"

"Ano. Nebylo by fér, kdybys mě tam nenechal mluvit."

Ian si povzdechl. Pustil mou ruku a pomalu se narovnal. Slyšela jsem, jak mu praskají klouby, když se postavil. Jak dlouho tu seděl ve tmě a čekal, až se vzbudím? "Vrátím se vrzy. Ty možná nemáš hlad, ale já umírám hlady."

"Měl jsi dlouhou noc."

"Ano."

"Pokud se rozední, nebudu tu sedět a čekat na tebe."

Nevesele se zasmál. "Tím jsem si jistý. Takže se vrátím předtím a pomůžu ti dostat se, kam budeš chtít."

Odklonil jedny ze dveří do svého pokoje, prošel kolem nich a nechal je zapadnout na své místo. Zamračila jsem se. To by mohlo být těžké zvládnout na jedné noze. Doufala jsem, že se Ian vážně vrátí.

Zatímco jsem na něho čekala, dívala jsem se nahoru na ty dvě hvězdy, které byly vidět, a nechala jsem svou hlavu, aby se pomalu uklidnila. Vážně jsem neměla ráda lidské léky. Fuj. Bolelo mě celé tělo, ale třeštění v hlavě bylo horší.

Čas plynul pomalu, ale neusnula jsem. Prospala jsem většinu uplynulých dvaceti čtyř hodin. Asi jsem také měla hlad. Ale budu muset počkat, až se můj žaludek trochu uklidní, než si budu jistá.

Ian se vrátil před rozedněním, předně jak slíbil.

"Je ti líp?" zeptal se, když procházel kolem dveří.

"Myslím. Ještě jsem nepohnula hlavou."

"Myslíš, že to ty takhle reaguješ na to morfium nebo Melaniino tělo?"

"Je to Mel. Reaguje špatně na většinu léků proti bolesti. Zjistila to, když si před deseti lety zlomila zápěstí."

Chvíli o tom přemýšlel. "Je to... zvláštní. Jednat se dvěma lidmi najednou."

"Zvláštní," souhlasila jsem.

"Máš už hlad?"

Usmála jsem se. "Myslela jsem si, že cítím chleba. Ano, myslím, že se můj žaludek už dostal z nejhoršího."

"Doufal jsem, že to řekneš."

Jeho tmavá postava se natáhla vedle mě. Hmatem našel mou ruku, rozevřel mi prsty a položil mi do ní známý oválný bochánek.

"Pomůžeš mi nahoru?" poprosila jsem ho.

Opatrně mi dal ruce kolem ramen a zvedl mě, aniž by mnou nějak moc pohnul, a zmírnil tak bolest v boku na minimum. Cítila jsem, že tam na kůži mám něco cizího, pevného a tuhého.

"Díky," řekla jsem trochu zadýchaně. Hlava se mi trochu točila. Volnou rukou jsem se dotkla boku. Něco jsem měla přilepeného na kůži, pod tričkem. "Mám teda zlomená žebra?"

"Doktor si není jistý. Dělá, co může."

"Tolik se snaží."

"To ano."

"Cítím se špatně... že jsem ho neměla ráda," přiznala jsem.

Ian se zasmál. "Samozřejmě, žes neměla. Jsem ohromený, že můžeš mít ráda někoho z nás."

"Tys to změnil," zamumlala jsem a zakousla se do tvrdého bochánku. Mechanicky jsem žvýkala, polkla a na chvíli chleba odložila, abych viděla, jak na to bude můj žaludek reagovat.

"Ne moc chutné, já vím," řekl Ian.

Pokrčila jsem rameny. "Jenom to zkouším – abych věděla, jestli ta nevolnost už opravdu ustoupila."

"Možná by bylo lepší něco lákavějšího."

Zvědavě jsem se na něho podívala, ale jeho tvář stále nebyla vidět. Slyšela jsem zašustění a potom ostré prasknutí... a potom jsem to ucítila a pochopila.

"Cheetos!" vykřikla jsem. "Vážně? Pro mě?"

Něco se dotklo mého rtu a já se zakousla do delikatesy, kterou mi nabízel.

"O tomhle jsem snila." Jak jsem žvýkala, povzdechla jsem si.

To ho rozesmálo. Dal mi pytlík do ruky.

Rychle jsem snědla všechno, co v malém pytlíku zbývalo, a potom jsem ještě dojedla svůj chleba, trochu okořeněný chutí sýra, která mi stále ulpívala na rtech. Podal mi láhev vody, než jsem si o ni stihla říct.

"Díky. Za víc, než za ty Cheetos, víš. Za tolik."

"Bylo mi potěšením, Wando."

Dívala jsem se do jeho tmavě modrých očí a snažila se rozluštit, co všechno tou větou říkal – připadalo mi, že to myslel jako víc než jako zdvořilost. A potom mi došlo, že vidím barvu jeho očí; rychle jsem se podívala na prasklinu nad sebou. Hvězdy byly pryč a tmavá obloha se měnila na světle šedou. První světlo.

"Jsi si jistá, že to musíš udělat?" zeptal se Ian, ruku napůl nataženou, aby mě zvedl.

Přikývla jsem. "Nemusíš mě nést. Moje noha už je lepší."

"Uvidíme."

Pomohl mi na nohy a nechal mi ruku kolem pasu, zatímco mou si přehodil kolem krku.

"Teď opatrně. Tak co?"

Popošla jsem o krok dopředu. Bolelo to, ale zvládnu to. "Skvělý. Jdeme."

Myslím, že tě má Ian až moc rád.

Až moc? Byla jsem překvapená, že jsem Melanii slyšela tak jasně. Poslední dobou takhle mluvila, jenom když byl nablízku Jared.

Já jsem tady taky. Zajímá ho to vůbec?

Samozřejmě, že ano. Věří nám víc než kdo jiný, kromě Jamieho a Jeba.

To nemyslím.

A co myslíš?

Ale už byla pryč.

Cesta nám zabrala hodně času. Překvapilo mě, jak daleko jsme museli jít. Myslela jsem, že jdeme na velké náměstí nebo do kuchyně – na nějaké místo obvyklé pro shromažďování. Ale prošli jsme východním polem a pokračovali dál, dokud jsme konečně nedošli do velké, temně černé jeskyně, které Jeb říkal ‚hrací místnost‘. Od své první prohlídky jsem tu nebyla. Uvítal mě ostrý zápach sirného pramene.

Na rozdíl od většiny ostatních místností byla hrací místnost mnohem širší, než byla vysoká. To jsem teď viděla, protože tlumená modrá světla visela na stropě, místo aby byla položená na zemi. Strop byl jenom pár desítek centimetrů nad mou hlavou, asi tak vysoko jako normální strop v domě. Ale zdi jsem neviděla, světla od nich byla daleko. Neviděla jsem ten zapáchající plamen, byl zastrčený v nějakém vzdálenějším koutě, ale slyšela jsem, jak šplouchá a syčí.

Kyle seděl na nejosvícenějším místě. Své dlouhé ruce měl omotané kolem nohou. Jeho obličej se změnil ve ztuhlou masku. Nevzhlédl, když jsem s Ianovou pomocí vkulhala dovnitř.

Vedle Kyle stáli z každé strany Jared a Doktor, ruce volně svěšené, ale připravení zasáhnout. Jako kdyby byli... stráže.

Jeb stál vedle Jareda, pušku přes rameno. Vypadal uvolněně, ale já jsem věděla, jak rychle by se to mohlo změnit. Jamie ho držel za volnou ruku... ne, Jeb držel Jamieho za zápěstí a vypadalo to, že se to Jamiemu nelíbí. Ale když mě uviděl, usmál se a zamával. Zhluboka se nadechl a významně se podíval na Jeba. Jeb pustil jeho zápěstí.

Sharon stála vedle Doktora a na její druhé straně byla teta Maggie.

Ian mě dostrkal na hranici tmy obklopující skupinu lidí. Nebyli jsme tam sami. Viděla jsem stíny mnoha dalších, ale ne jejich tváře.

Bylo to zvláštní; když jsme šli jeskyněmi, podpíral mě Ian naprosto bez námahy. Ale teď to vypadalo, jako kdyby se najednou unavil. Ruka, kterou měl kolem mě, ochabla. Kulhala jsem a poskakovala dopředu, jak nejlépe jsem mohla, dokud jsme se nedostali tam, kam chtěl. Posadil mě na zem a pak si sedl vedle mě.

"Au," slyšela jsem někoho zašeptat.

Otočila jsem se a rozeznala Trudy. Posunula se blíž k nám a Geoffrey a posléze i Heath ji následovali.

"Vypadáš mizerně," řekla mi. "Jak moc jsi zraněná?"

Pokrčila jsem rameny. "Jsem v pořádku." Začala jsem přemýšlet o tom, jestli mě Ian nenechal pajdat samotnou, aby všem ukázal má zranění – abych beze slov svědčila proti Kylovi. Zamračila jsem se na jeho nevinný výraz.

V tu chvíli dorazili Wes a Lily a posadili se ke skupince mých spojenců. O pár vteřin později vstoupil Brandt, pak Heidi, a potom Andy a Paige. Aaron přišel jako poslední.

"To jsou všichni," řekl. "Lucina zůstala se svými dětmi. Nechce je mít tady – říkala, abychom pokračovali bez ní."

Aaron se posadil vedle Andyho a chvíli bylo ticho.

"Tak dobře," řekl Jeb hlasitě, aby ho všichni slyšeli. "Bude to probíhat takhle. Budeme se řídit podle názoru většiny. Jako vždycky já rozhodnu sám, jestli budu mít problém s rozhodnutím většiny, protože tohle –"

"Je můj dům," doplnilo ho sborově pár hlasů. Někdo se zasmál, ale rychle přestal. Tohle nebylo vtipné. Člověk byl souzený za pokus o vraždu mimozemšťana. Pro všechny to musel být hrozný den.

"Kdo promluví proti Kylovi?" zeptal se Jeb.

Ian vedle mě se začal zvedat.

"Ne," zašeptala jsem a chytila ho za loket.

Setřásl mě a postavil se.

"Je to jednoduché," řekl Ian. Chtěla jsem vyskočit a rukou mu zacpat pusu, ale nemyslela jsem si, že bych se dokázala zvednout bez pomoci. "Můj bratr byl varovaný. Neměl žádné pochyby o Jebově názoru. Wanda je členkou naší společnosti – platí pro ni stejná pravidla a ochrany jako pro kohokoliv z nás. Jeb Kylovi jasně řekl, že když tu nemůže žít s ní, musí pryč. Kyle se rozhodl zůstat. Věděl, a ví, jaký je tady trest za vraždu."

"Pořád to žije," zavrčel Kyle.

"A proto nežádám tvou smrt," odsekl Ian. "Ale už tu nemůžeš žít. Ne, když v srdci jsi vrah."

Ian svého bratra dlouho upřeně pozoroval a potom se znovu posadil vedle mě na zem.

"Ale mohli by ho chytit a my bychom se o tom vůbec nedozvěděli," protestoval Brandt a zvedl se. "Bez varování by je sem zavedl."

Místností se rozlehl šepot.

Kyle zíral na Brandta. "Nikdy mě nedostanou živého."

"Takže je to tak jako tak rozsudek smrti," zamumlal někdo ve stejnou chvíli, jako promluvil Andy. "To nemůžeš zaručit."

"Jeden po druhém," varoval Jeb.

"Už dřív jsem venku přežil," řekl vztekle Kyle.

Ze tmy se ozval další hlas. "Je to risk." Nedokázala jsem rozeznat, komu tyhle hlasy patřily – bylo to jenom rozzuřené syčení.

A další. "Co udělal Kyle špatně? Nic."

Jeb udělal krok směrem k tomu hlasu a zlostně se mračil. "Moje pravidla."

"Není jedna z nás," protestoval někdo jiný.

Ian se znovu začal zvedat.

"Hej!" vybuchl Jared. Jeho hlas byl tak hlasitý, že se všichni lekli. "Wanda tu teď není souzená! Má někdo proti ní nějakou konkrétní stížnost – proti Wandě samotné? Požádejte o jiný soud. Ale všichni víme, že nikomu tady neublížila. Dokonce zachránila jeho život." Ukázal prstem na Kylova záda. Kyle se nahrbil, jako kdyby cítil jeho bodnutí. "Jenom pár vteřin potom, co se ji pokusil hodit do řeky, riskovala život, aby ho ušetřila stejné bolestivé smrti. Musela vědět, že kdyby ho nechala spadnout, bylo by to pro ni bezpečnější. Ale stejně ho zachránila. Udělal by kdokoliv z vás to samé – zachránili byste svého nepřítele? Pokusil se ji zabít, ale promluví ona proti němu?"

Cítila jsem na sobě oči všech lidí v tmavé místnosti, když Jared zvedl ruku dlaní nahoru směrem ke mně.

"Promluvíš proti němu, Wando?"

Zírala jsem na něho s doširoka otevřenýma očima, šokovaná, že se postavil za mě, že mluvil na mě, že používal mé jméno. Melanie byla také šokovaná, rozpolcená. Byla rozradostněná tou vlídností v jeho tváři, když se na nás díval, tou jemností v jeho očích, která byla tak dlouho pryč. Ale bylo to moje jméno, co řekl...

Trvalo mi pár vteřin, než jsem byla schopná najít hlas.

"Je to všechno nedorozumění," zašeptala jsem. "Oba jsme spadli, když se podlaha propadla. Nic jiného se nestalo." Doufala jsem, že když budu šeptat, bude těžší zaslechnout v mém hlase tu lež, ale jakmile jsem domluvila, Ian se zachechtal. Loktem jsem do něho strčila, ale to ho nezastavilo.

Jared se na mě doopravdy usmál. "Vidíte. Dokonce se snaží i lhát na jeho obranu."

"Snaží je to klíčové slovo,"dodal Ian.

"Kdo říká, že to lže? Kdo to může dokázat?" zeptala se hrubě Maggie a udělala krok dopředu na volné místo vedle Kyla. "Kdo dokáže, že to není pravda, co na těch rtech zní tak falešně?"

"Mag –" začal Jeb.

"Zmlkni, Jebediahu – ještě mluvím. Není důvod, abychom tu byli. Ten zákeřný narušitel nemá žádnou stížnost. Tohle všechno je jenom ztráta času."

"S tím souhlasím," dodala Sharon jasným, hlasitým hlasem.

Doktor se na ni podíval pohledem plným bolesti.

Trudy vyskočila na nohy. "Nemůžeme tu trpět vraha – a jenom tak čekat, až jednou bude úspěšný!"

"Vražda je subjektivní pojem," zasyčela Maggie. "Za vraždu považuju jenom to, když je zabit0ho n2co lidského."

"Člověk je také subjektivní pojem, Magnolie," řekl Jared a zlostně se na ni mračil. "Měl jsem dojem, že ta definice zahrnuje nějaký soucit, trochu slitování."

"Pojďme hlasovat," řekla Sharon, než mu její matka mohla odpovědět. "Zvedněte ruku, pokud si myslíte, že by tu Kyle měl zůstat a že by neměl být za to... nedorozumění potrestán." Když použila slovo, které jsem použila já, podívala se na Iana vedle mě, ne na mě.

Ruce se začaly zvedat. Pozorovala jsem Jaredovu tvář, jak se jeho rysy pomalu stahovaly, jak se mračil.

Také jsem chtěla zvednout ruku, ale Ian mě chytil pevněji a udělal nosem podrážděný zvuk. Držela jsem ruku, jak nejvýš jsem mohla. Nakonec ale můj hlas ani nebyl nutný.

Jeb počítal nahlas. "Deset... patnáct... dvacet... dvacet tři. Fajn, to je jasná většina."

Nerozhlédla jsem se, abych viděla, kdo jak hlasoval. Dost na tom, že v našem koutě měli všichni ruce pevně založené na prsou a vyčkávavě se dívali na Jeba.

Jamie odešel od Jeba a vmáčkl se mezi Trudy a mě. Objal mě, dal svou ruku pod tu Ianovu.

"Možná o nás duše měli pravdu," řekl dost hlasitě, aby jeho vysoký, tvrdý hlas slyšeli všichni. "Většina nás není lepší než –"

"Tiše!" zarazila jsem ho.

"Dobře," řekl Jeb. Všichni ztichli. Jeb se podíval na Kyla, potom na mě a pak na Jareda. "Dobře, já se přikláním k tomu, co si myslí většina."

"Jebe –" řekli zároveň Jared a Ian.

"Můj dům, moje pravidla," připomněl jim Jeb. "Na to nezapomínejte. Tak, poslouchej mě, Kyle. A ty bys myslím měla taky poslouchat, Magnolie. Kdokoliv se pokusí Wandě znovu ublížit, ten už nebude mít soud, ten bude mít rovnou pohřeb." Poplácal svou pušku, aby to zdůraznil.

Trhla jsem sebou.

Magnolie na svého bratra nenávistně zírala.

Kyle přikývl, jako kdyby ty podmínky přijal.

Jeb se rozhlédl po nerovnoměrně rozmístěném publiku a podíval se do očí každému kromě malé skupinky lidí kolem mě.

"Soud skončil," oznámil Jeb. "Kdo si zahraje?"