The host- Kapitola 36

 36.kapitola - Uvěřená (Believed)

Shromáždění se uvolnilo a půlkruhem proběhl nadšenější šepot.

Podívala jsem se na Jamieho. Našpulil rty a pokrčil rameny. "Jeb se jenom snaží vrátit věci k normálu. Bylo to pár špatných dní. Walterův pohřeb..."

Cukla jsem sebou.

Viděla jsem, jak se Jeb kření na Jareda. Po chvíli odolávání si Jared povzdechl a protočil oči směrem na toho zvláštního starého muže. Potom se otočil a rychle vykročil pryč z jeskyně.

"Jared přinesl nový míč?" zeptal se někdo.

"Super," řekl Wes vedle mě.

"Hraní her," řekla Trudy a zavrtěla hlavou.

"Když to zmírní napětí," odpověděla Lily tiše a pokrčila rameny.

Jejich hlasy byly tiché, hned vedle mě, ale také jsem slyšela jiné, hlasitější.

"Tentokrát se chovej opatrně," řekl Andy Kylovi. Stál nad ním a nabízel mu ruku.

Kyle se nabízené ruky chytil a pomalu se zvedl na nohy. Když stál, jeho hlava skoro narážela do luceren.

"Ten minulej míč byl slabej," řekl Kyle a zakřenil se na staršího muže. "Strukturálně nedostačující."

"Navrhuju jako kapitána Andyho," křikl někdo.

"Já navrhuju Lily," zvolal Wes, postavil se a začal se protahovat.

"Andy a Lily."

"Jo, Andy a Lily."

"Chci Kyla," řekl rychle Andy.

"Tak já Iana," kontrovala Lily.

"Jared."

"Brandt."

Jamie se zvedl a stoupl si na špičky, snažil se vypadat větší.

"Paige."

"Heidi."

"Aaron."

"Wes."

Vybírání pokračovalo. Jamie se rozzářil, když ho Lily vybrala ještě než byla vybraná půlka dospělých. Do týmů byli vybraní dokonce i Maggie a Jeb. Čísla byla vyrovnaná, dokud se s Jaredem nevrátila Lucina a nepřivedla s sebou své dva kluky nadskakující vzrušením. Jared měl v ruce zářivý nový fotbalový míč; držel ho před sebou a Isaiah, starší z chlapců, vyskakoval a snažil se ho z jeho ruky srazit.

"Wando?" zeptala se Lily.

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala na svou nohu.

"Jasně. Promiň."

Jsem dobrá ve fotbale, reptala Melanie. Nebo jsem alespoň byla.

Můžu sotva chodit, připomněla jsem jí.

"Myslím, že tuhle hru vynechám," řekl Ian.

"Ne," namítal Wes. "Mají Kyla a Jareda. Bez tebe jsme mrtví."

"Hraj," řekla jsem mu. "Já... já budu počítat."

Podíval se na mě a jeho rty se změnily v úzkou, pevnou čárku. "Vážně nemám náladu na hraní."

"Potřebují tě."

Odfrkl si.

"No tak, Iane," pobízel ho Jamie.

"Chci se dívat," řekla jsem. "Ale bylo by to... nudné, kdyby měl jeden z týmů takovou výhodu."

"Wando." Ian si povzdechl. "Jsi vážně ten nejhorší hráč, kterého jsem kdy potkal."

Ale zvedl se a začal se s Wesem protahovat.

Paige postavila ze čtyř luceren branky.

Pokusila jsem se zvednout, byla jsem přesně uprostřed hřiště. Nikdo si mě v tlumeném světle nevšiml. Atmosféra kolem mě byla pozitivní, nabitá očekáváním. Jeb měl pravdu. Tohle bylo něco, co potřebovali, jakkoliv mi to připadalo zvláštní.

Zvládla jsem se dostat na všechny čtyři a potom jsem vysunula svou zdravou nohu dopředu, takže jsem klečela na té špatné. Bolelo to. Pokusila jsem se vyhoupnout na tu zdravou nohu. Ale moje rovnováha byla úplně vykolejená, díky divné váze mé zraněné nohy.

Než jsem stihla spadnout na obličej, chytily mě silné ruce. Trochu žalostně jsem vzhlédla, abych Ianovi poděkovala.

Ale slova se mi zasekla v krku, když jsem viděla, že to byly Jaredovy ruce, co mě chytily.

"Mohlas prostě někoho poprosit o pomoc," řekl konverzačním tónem.

"Já –" Odkašlala jsem si. "Měla jsem. Nechtěla jsem..."

"Na sebe přitahovat pozornost?" Ta slova zněla, jako kdyby byl doopravdy zvědavý. Nebylo v nich žádné obvinění. Pomohl mi dokulhat ke vchodu do jeskyně.

Krátce jsem zavrtěla hlavou. "Nechtěla jsem... nikoho nutit, aby ze zdvořilosti dělal něco, co by nechtěl." To nebylo úplně přesné vysvětlení, ale vypadalo to, že rozuměl, co jsem tím chtěla říct.

"Nemyslím si, že by ti Jamie nebo Ian neradi podali pomocnou ruku."

Ohlédla jsem se přes rameno. Nikdo z nich si ještě v tom mírném světle nevšiml, že jsem pryč. Odráželi míč hlavami a smáli se, když jím Wes dostal do obličeje.

"Ale oni se baví. Nechtěla bych to přerušovat."

Jared si prohlížel mou tvář. Došlo mi, že se láskyplně usmívám.

"Docela ti na tom klukovi záleží," řekl.

"Ano."

Přikývl. "A na tom muži?"

"Ian je... Ian mi věří. Dává na mě pozor. Dokáže být velmi milý... na člověka." Skoro jako duše, chtěla jsem říct. Ale to by nevyznělo v tomhle prostředí jako kompliment.

Jared si odfrkl. "Na člověka. Důležitější detail, než jsem si myslel."

Sklonil se se mnou u ústí tunelu. Tvořil mělkou lavičku, která byla pohodlnější než tvrdá podlaha.

"Díky," řekla jsem mu. "Jeb udělal správnou věc, víš."

"S tím nesouhlasím." Jaredův hlas byl jemnější než jeho slova.

"Taky díky – za předtím. Nemusel jsi mě bránit."

"Každé slovo byla pravda."

Dívala jsem se na podlahu. "Je pravda, že bych nikdy neudělala nic, čím bych někomu tady ublížila. Ne schválně. Mrzí mě, že jsem ti ublížila, když jsem sem přišla. A Jamiemu. Tolik mě to mrzí."

Se zamyšleným výrazem ve tváři se posadil vedle mě. "Upřímně..." Zaváhal. "To dítě je na tom líp, od té doby, co jsi přišla. Tak trochu jsem zapomněl, jak zní jeho smích."

Oba jsme ho teď poslouchali, jak se ozývá přes hlubší dospělý smích.

"Díky, žes mi to řekl. Byla to moje... největší starost. Doufala jsem, že jsem nenapáchala trvalou škodu."

"Proč?"

Zmateně jsem se na něho podívala.

"Proč ho máš ráda?" zeptal se, jeho hlas byl stále zvědavý, ale ne prudký.

Kousla jsem se do rtu.

"Můžeš mi to říct. Jsem... mám..." Nedokázal najít slova. "Můžeš mi to říct," zopakoval.

Když jsem odpovídala, dívala jsem se na své nohy. "Částečně proto, že ho má ráda Melanie." Nevzhlédla jsem se, abych se podívala, jestli sebou při zvuku toho jména škubl. "Vzpomínat na to tak jako ona... to je mocná věc. A potom, když jsem ho poznala osobně..." Pokrčila jsem rameny. "Nemůžu ho nemít ráda. Je to součástí... samotné stavby těchhle buněk, abych ho měla ráda. Dřív jsem si neuvědomovala, jak velký vliv na mě má můj hostitel. Možná jsou to jenom lidská těla. Možná jenom Melanie."

"Mluví s tebou?" Udržoval svůj hlas vyrovnaný, ale slyšela jsem to úsilí.

"Ano."

"Jak často?"

"Když chce. Když má zájem."

"Co dneska?"

"Moc ne. Je... na mě tak trochu naštvaná."

Překvapeně se zasmál. "Je naštvaná? Proč?"

"Protože..." Bylo tu něco jako dvojité ohrožení? "To nic."

Znovu slyšel tu lež a spojil si to.

"Aha. Kyle. Chtěla, aby se usmažil." Znovu se zasmál. "Udělala by to."

"Umí být... násilná," souhlasila jsem. Usmála jsem se, abych tu urážku zjemnila.

Pro něho to nebyla urážka. "Vážně? Jak?"

"Chce, abych taky bojovala. Ale já... nemůžu. Nejsem bojovník."

"To vidím." Dotkl se špičkou jednoho prstu mé otlučené tváře. "Je mi to líto."

"Ne. Každý by udělal to samé. Vím, jak by ses musel cítit."

"Ty bys ne –"

"Kdybych byla člověk, ano. A navíc, to jsem nemyslela... Myslela jsem na tu Hledačku."

Ztuhl.

Znovu jsem se usmála a on se trochu uvolnil. "Mel chtěla, abych ji uškrtila. Vážně tu Hledačku nenávidí. A já nedokážu... v sobě najít vůli ji za to obviňovat."

"Pořád tě hledá. Ale aspoň to vypadá, že už musela vrátit ten vrtulník."

Zavřela jsem oči, zaťala pěsti a pár vteřin se soustředila na dýchání.

"Dřív jsem se jí nebála," zašeptala jsem. "Nevím, proč mě teď tolik děsí. Kde je?"

"Neboj se. Včera jenom projela tam a zpátky dálnici. Nenajde tě."

Přikývla jsem a snažila jsem se mu uvěřit.

"Slyšíš... Slyšíš teď Mel?" zamumlal.

Nechala jsem oči zavřené. "Jsem... si jí vědomá. Poslouchá velmi napjatě."

"Co si myslí?" Jeho hlas byl jenom zašeptání.

Máš šanci, řekla jsem jí. Co mu chceš říct?

Pro jednou byla opatrná. Ta otázka ji znejistěla. Proč? Proč nám teď věří?

Otevřela jsem oči a zjistila, že mě se zatajeným dechem upřeně pozoruje.

"Chce vědět, co se stalo, že tě to... změnilo. Proč nám věříš?"

Chvíli se nad tím zamyslel. "Asi... víc věcí. Bylas tak... milá k Walterovi. Nikdy jsem nikoho kromě Doktora neviděl, že by byl tak soucitný. A zachránilas Kylovi život ve chvíli, kdy by ho většina z nás nechala spadnout jenom proto, aby se ochránila, když pomineme zamýšlenou vraždu." Krátce se zasmál. "Pořád jsem se tyhle věci snažil vidět jako důkaz nějakého velkého plánu. Možná se zítra probudím a znovu to tak bude."

Mel a já jsme sebou trhly.

"Ale když tě dneska začali napadat... no, vybuchl jsem. Viděl jsem v nich všechno, co nemělo být ve mně. Uvědomil jsem si, že jsem ti už věřil a jenom jsem byl tvrdohlavý. Krutý. Myslím, že jsem ti věřil od... no, od té první scény hned první noc, kdy ses postavila přede mě, abys mě zachránila před Kylem." Zasmál se, jako kdyby si nemyslel, že je Kyle nebezpečný. "Ale umím lhát líp než ty. Dokážu dokonce lhát i sám sobě."

"Doufá, že nezměníš názor. Bojí se, že se to stane."

Zavřel oči. "Mel."

Moje srdce najednou bilo mnohem rychleji. Byla to její radost, která ho zrychlila, ne moje. Muselo mu být jasné, že ho miluju. Po té otázce o Jamiem už to musel uhodnout.

"Řekni jí... to se nestane."

"Ona tě slyší."

"Jak... přímé je to spojení?"

"Slyší, co slyším já, vidí, co vidím já."

"Cítí, co ty cítíš?"

"Ano."

Jeho nos se nakrčil. Znovu se dotkl mé tváře, jemně, pohladil mě. "Ani nevíš, jak je mi to líto."

Moje kůže byla v místě, kde se jí dotkl, teplejší; bylo to dobré teplo, ale jeho slova byla teplejší než jeho dotek. Samozřejmě, že mu bylo víc líto, že ublížil jí. Samozřejmě. To by mi nemělo vadit.

"Dělej, Jarede! Jdeme!"

Vzhlédli jsme. Kyle volal na Jareda. Vypadal naprosto uvolněně, jako kdyby dnes vůbec nebyl u soudu. Možná, že věděl, že bude po jeho. Možná se prostě přes všechno rychle dostal. Nevypadal, že by si všiml mě vedle Jareda.

Poprvé jsem si uvědomila, že ostatní ano.

Jamie nás pozoroval se spokojeným úsměvem. Asi to z jeho pohledu vypadalo jako dobrá věc. A byla?

Co tím myslíš?

Co vidí, když se na nás podívá? To, že se jeho rodina dala zase dohromady?

Není to tak? Určitým způsobem?

S jedním nevítaným dodatkem.

Ale lepší než to bylo včera.

asi...

Já vím, přiznala. Jsem ráda, že Jared ví, že jsem tady... ale pořád se mi nelíbí, když se tě dotýká.

A mě se to líbí až moc. Kůže mě v místě, kde se mě dotkly Jaredovy prsty, pálila. Promiň mi to.

Neviním tě za to. Nebo alespoň vím, že bych neměla.

Díky.

Jamie nebyl jediný, kdo nás pozoroval.

Jeb byl zvědavý, v koutku úst se mu začal objevovat malý úsměv.

Snaron a Maggie nás pozorovaly s ohněm v očích. Jejich výrazy byly úplně stejné, takže ani mladistvá pokožka ani zářivé vlasy nepomohly Sharon, aby vypadala mladší než její prošedivělá matka.

Ian měl obavy. Jeho oči byly zúžené a vypadal, že je na pokraji rozhodnutí přijít a zase mě chránit. Aby se ujistil, že mě Jared nerozruší. Usmála jsem se, abych ho ujistila. Neopětoval můj úsměv, ale zhluboka se nadechl.

Nemyslím, že to je důvod, proč má obavy, řekla Melanie.

"Posloucháš ji teď?" Jared byl na nohou, ale pořád pozoroval mou tvář.

Jeho otázka mě vyrušila dřív, než jsem se jí stihla zeptat, co tím myslela. "Ano."

"Co říká?"

"Všimly jsme si, co si ostatní myslí o tvé... změně názoru." Kývla jsem hlavou směrem k Melaniině tetě a sestřenici. Zároveň se ke mně obě otočily zády.

"Tvrdý oříšek," uznal.

"Tak dobře," zahučel Kyle a otočil se k míči, který ležel pod nejjasnějším světlem. "Vyhrajeme bez tebe."

"Už jdu!" Jared vrhl na mě – na nás – jeden zadumaný pohled a odběhl, aby se zapojil do hry.

Nebyla jsem nejlepší rozhodčí. Byla moc velká tma na to, abych z místa, kde jsem seděla, viděla na míč. Byla dokonce i moc velká tma na to, abych viděla hráče, když nebyli v těch nejvíc osvětlených místech. Začala jsem počítat body podle Jamieho reakcí. Když jeho tým skóroval, vždycky vyrazil vítězný pokřik a zasténal, když skóroval protihráč. Zasténání bylo víc než výkřiků.

Všichni hráli. Maggie byla brankář Andyho týmu a Jeb Lilyna. Oba byli překvapivě dobří. Ve světle luceren tvořících branky jsem viděla jejich siluety, pohybovaly se tak lehce, jako kdyby byli o několik desetiletí mladší. Jeb se nebál narazit na zem, když se snažil zastavit míč, ale Maggie byla efektivnější bez toho, aby se uchylovala do takových extrémů. Byla jako magnet na ten neviditelný míč. Pokaždé, když Ian nebo Wes vystřelili... bum! Přistál v jejích rukách.

Trudy a Paige asi po půl hodině skončily a minuly mě cestou ven, zatímco si nadšeně povídaly. Připadalo mi nemožné, že jsme ten den začali soudem, ale byla to pleva, že se tak drasticky změnil.

Ženy nebyly pryč dlouho. Vrátily se s rukama plnýma krabic. Müsli tyčinky – ty s ovocnou náplní. Hra se pozastavila. Jeb vyhlásil poločas a všichni si pospíchali sníst snídani.

Zboží bylo vyrovnané do řady uprostřed pole. Nejdřív se tam všichni chaoticky seběhli.

"Tady máš, Wando," řekl Jamie a vynořil se ze skupiny. Ruce měl plné tyčinek a pod rukama měl lahve vody.

"Díky. Bavíš se?"

"Jo! Přál bych si, abys mohla hrát."

"Příště," řekla jsem.

"Tady máš..." Byl tu Ian s rukama plnýma tyčinek.

"Byl jsem tu dřív," řekl mu Jamie.

"Ach," řekl Jared, když se objevil za Jamieho druhým ramenem. Také měl v rukou až moc tyčinek pro jednoho.