The host- Kapitola 37

 37.kapitola - Chtěná (Wanted)

Ve výhrách bylo pravidlo. Když hráli spolu Jared s Kylem, vyhráli. Když hrál Jared s Ianem, vyhrál jejich tým. Připadalo mi, že Jared nemůže být poražený, dokud jsem neviděla bratry hrát spolu.

Poprvé mi připadalo, že v tom vidím jejich odpor, alespoň z Ianovy strany, když měl hrát s Kylem v jednom týmu. Ale po pár minutách běhání ve tmě spadli do běžného vzorce chování – vzorce, který tu byl dlouho předtím, než jsem přišla na tuhle planetu.

Kyle věděl, co Ian udělá, ještě než to udělal, a naopak. Aniž by promluvili, řekli si všechno. Dokonce i když Jared na svou stranu přetáhl všechny nejlepší hráče – Brandta, Andyho, Wese, Aarona, Lily a Maggie jako brankáře – Kyle s Ianem vyhráli.

"Dobře, dobře," řekl Jeb, když chytil jednu z Aaronových střel a dal si míč pod ruku. "Myslím, že všichni víme, kdo vyhrál. Nerad kazím zábavu, ale práce čeká... a, upřímně, jsem hotovej."

Ozvalo se pár váhavých protestů a zasténání, ale víc smíchu. Nikdo nevypadal moc naštvaný tím, že zábava skončila. Z toho, jak si pár lidí sedlo na místě, kde byli, a dalo hlavu mezi kolena, aby mohli dýchat, bylo jasné, že Jeb tu není jediný vyčerpaný.

Lidé se začali po dvojicích nebo trojicích pomalu vytrácet. Naklonila jsem se na stranu, abych jim udělala místo ve vchodu, asi byli na cestě do kuchyně. Už muselo být dávno později, než obvykle bývá oběd, ale v téhle černé díře bylo těžké odhadnout čas. Mezerami mezi odcházejícími lidmi jsem pozorovala Kyla a Iana.

Když byla hra ukončená, zvedl Kyle ruku, aby si s Ianem plácl, ale Ian se kolem něho odpotácel, aniž by si toho gesta všiml. Potom Kyle chytl svého bratra za rameno a otočil ho. Ian Kylovu ruku odpálil. Ztuhla jsem a připravila se na hádku – nejdřív to jako hádka opravdu vypadalo. Kyle chtěl Iana praštit do břicha. Ian se mu ale lehce vyhnul a já jsem viděla, že v té ráně nebyla žádná síla. Kyle se zasmál a využil své natažené ruky a ponořil pěst do Ianových vlasů. Ian tu ruku odstrčil a tentokrát se napůl usmál.

"Dobrý hra, brácho," slyšela jsem Kyla. "Pořád na to máš."

"Ty jsi takovej idiot, Kyle," odpověděl Ian.

"Ty máš mozek, já mám vzhled. Připadá mi to fér."

Kyla ho znovu slabě praštil. Tentokrát Ian jeho ruku chytil a vzal Kyla do kleští. Teď se doopravdy usmíval a Kyle zároveň klel a smál se.

Všechno mi to připadalo velmi násilné; mé oči se zúžily, napjaté stresem z přihlížení. Ale ve stejnou chvíli mi na mysli vytanula jedna z Melaniiných vzpomínek: tři štěňata válející se v trávě, vztekle kňučící a cenící zuby, jako kdyby jejich jediný cíl bylo roztrhnout svým bratrům hrdlo.

Ano, hrají si, potvrdila Melanie. Pouta bratrství jsou silná.

Měla by. Tohle je správné. Pokud nás Kyle vážně nezabije, tohle bude dobrá věc.

Pokud, zopakovala Melanie zasmušile.

"Máš hlad?"

Vzhlédla jsem a mé srdce na krátký bolestivý okamžik přestalo bít. Vypadalo to, že mi Jared stále ještě věřil.

Zavrtěla jsem hlavou. To mi dalo těch pár vteřin, které jsem potřebovala, abych mu byla schopná odpovědět. "Nevím proč, když jsem vlastně nic kromě sezení nedělala, ale jsem jenom unavená."

Napřáhl ruku.

Vzpamatuj se, varovala mě Melanie. Je jenom zdvořilý.

Myslíš, že to nevím?

Snažila jsem se, aby se mi ruka netřásla, když jsem ji natáhla k té jeho.

Opatrně mě vytáhl na nohy – nebo spíš na nohu. Balancovala jsem na své zdravé noze a nebyla si jistá, co mám dělat. On byl také zmatený. Pořád mě držel za ruku, ale mezi námi byla široká mezera. Napadlo mě, jak směšně bych vypadala, kdybych poskakovala jeskyněmi, a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Mé prsty stiskly ty jeho, přestože jsem ho doopravdy jako oporu nevyužívala.

"Kam?"

"Ach..." Zamračila jsem se. "To vážně nevím. Předpokládám, že dole u té dí- u skladu je ještě pořád ta matrace."

Také se zamračil, ten nápad se mu nelíbil o nic víc než mě.

A potom byla pod mými pažemi silná ruka a podepřela mě.

"Dovedu ji, kam potřebuje," řekl Ian.

Jaredova tvář byla opatrná, vypadal přesně tak, jako vždycky, když nechtěl, abych věděla, co si myslí. Ale díval se na Iana.

"Zrovna jsme se bavili o tom, kam by to vlastně mělo být. Je unavená. Možná nemocnice...?

Zavrtěla jsem hlavou ve stejné chvíli jako Ian. Po těch posledních pár dnech, které jsem tam strávila, jsem si nemyslela, že bych snesla být v té místnosti, které jsem se dřív tak zbytečně bála. Hlavně Walterovu prázdnou postel...

"Mám pro ni lepší místo," řekl Ian. "Ty lůžka nejsou o moc měkčí než kameny a ona má hodně bolestivých míst."

Jared mě pořád držel za ruku. Uvědomoval si, jak pevně ji svíral? Ten tlak začínal být nepříjemný, ale nepřipadalo mi, že by si toho byl vědomý. A já si určitě nebudu stěžovat.

"Proč nepřineseš oběd?" navrhl Jared Ianovi. "Vypadáš hladově. Vezmu ji tam, kam jsi plánoval...?"

Ian se zachechtal, byl to tichý, temný zvuk. "Jsem v pořádku. A upřímně, Jarede, Wanda potřebuje trochu větší pomoc než jenom ruku. Nevím, jestli by... ti bylo příjemné jí ji poskytnout. Víš –"

Ian se odmlčel, sklonil se a rychle mě zvedl do své náruče. Zalapala jsem po dechu, jak mi ten pohyb trhl bokem. Jared mou ruku nepustil. Konečky mých prstů začínaly rudnout.

"– ona myslím dneska cvičila až dost. Ty jdi napřed do kuchyně."

Chvíli na sebe zírali a mé prsty začínaly fialovět.

"Já ji můžu nést," řekl konečně tiše Jared.

"Můžeš?" vybídl ho Ian. Podržel mě dál od sebe. Nabídka.

Jared dlouho pozoroval mou tvář. Potom si povzdechl a pustil mou ruku.

Au, to bolí! stěžovala si Melanie. Myslela tím náhlé bodnutí bolesti, které vystřelilo mou hrudí, ne to, jak se mi vracela krev do prstů.

Promiň. Co chceš, abych s tím dělala?

Není tvůj.

Ano, já to vím.

Au.

Promiň.

"Myslím, že půjdu s vámi," řekl Jared, když se Ian s drobným, triumfálním úsměvem vznášejícím se v koutcích jeho úst otočil a zamířil k východu. "Něco s tebou potřebuju probrat."

"Posluž si."

Jared s ním ale nic neprobíral, jak jsme procházeli temným tunelem. Byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, jestli tam ještě pořád je. ale když jsme se dostali do světla na kukuřičném poli, byl hned vedle nás.

Nepromluvil, dokud jsme neprošli velkým náměstím – dokud kolem nás tří nikdo nebyl.

"Jaký máš názor na Kyla?" zeptal se Iana.

Ian si odfrkl. "Pyšní se tím, že co řekne, to dodrží. Obvykle bych jeho slibu věřil. V téhle situaci... nespustím ji z očí."

"Dobře."

"Bude to v pořádku, Iane," řekla jsem. "Nebojím se."

"Nemusíš. Slibuju – nikdo ti už nikdy nic takového neudělá. Budeš tu v bezpečí."

Bylo těžké se mu přestat dívat do očí, když takhle planuly. Bylo těžké pochybovat o něčem, co řekl.

"Ano," souhlasil Jared. "Budeš."

Šel hned za Ianovým ramenem. Neviděla jsem jeho výraz.

"Díky," zašeptala jsem.

Nikdo nepromluvil, dokud Ian nezastavil před červenými a šedými dveřmi, které zakrývaly vchod do jeho jeskyně.

"Mohl bys to prosím otevřít?" řekl Ian Jaredovi a kývl ke dveřím.

Jared se nepohnul. Ian se otočil, takže jsme na něho oba viděli; jeho tvář byla zase opatrná.

"Tvůj pokoj? Tohle je to tvé lepší místo?" Jaredův hlas byl skeptický.

"Je to teď její pokoj."

Kousla jsem se do rtu. Chtěla jsem Ianovi říct, že tohle samozřejmě nebyl můj pokoj, ale nestihla jsem to, než se ho Jared začal vyptávat.

"Kde bydlí Kyle?"

"Zatím s Wesem."

"A ty?"

"Nejsem si jistý."

Chvíli na sebe zírali zkoumavýma očima.

"Iane, tohle je –" začala jsem.

"Ach," přerušil mě, jako kdyby si teprve teď uvědomil mou přítomnost... jako kdyby byla moje váha tak zanedbatelná, že na mě zapomněl. "Jsi vyčerpaná, viď? Jarede, mohl bys prosím otevřít ty dveře?"

S trochu větší silou, než bylo nutné, trhl Jared mlčky červenými dveřmi a posunul je na ty šedivé.

Teď jsem poprvé doopravdy viděla Ianův pokoj, když sem úzkými prasklinami prosvítalo polední slunce. Nebyl tak jasný jako Jamieho a Jaredův pokoj, ani tak vysoký. Byl menší, rovnoměrnější. Kulatý – trochu jako moje díra, ale desetkrát větší. Na podlaze byly dvě totožné matrace, přisunuté k opačným zdím, aby mezi nimi vzniklo úzké místo. U zadní zdi byla nízká dřevěná skříňka; na levé straně byla hromádka oblečení, dvě knihy a balíček karet. Pravá strana byla úplně prázdná, ale v prachu byly stopy toho, že tam ještě nedávno něco bylo.

Ian mě opatrně položil na pravou matraci, narovnal mi nohu a natřásl polštář. Jared stál ve dveřích čelem do chodby.

"Dobrý?" zeptal se mě Jared.

"Ano."

"Vypadáš unaveně."

"Neměla bych být – poslední dobou jsem nedělala nic jiného, než že jsem spala."

"Tvoje tělo spánek potřebuje, aby se mohlo uzdravit."

Přikývla jsem. Nemohla jsem popřít, že jsem sotva udržela víčka otevřená.

"Jídlo ti přinesu později – nedělej si s ničím starosti."

"Díky. Iane?"

"Jo?"

"Tohle je tvůj pokoj," zamumlala jsem. "Budeš samozřejmě spát tady."

"Nevadí ti to?"

"Proč by mělo?"

"Asi je to dobrý nápad – nejlepší způsob, jak na tebe dávat pozor. Spi."

"Dobře."

Oči už jsem měla zavřené. Poklepal mi na ruku a potom jsem slyšela, jak se zvedl. O pár vteřin později se dřevěné dveře zasunuly zpátky na místo.

Co si myslíš, že děláš? chtěla vědět Melanie.

Co? Co jsem teď udělala?

Wando, jsi... z většiny člověk. Musíš si uvědomovat, co si o tomhle pozvání bude Ian myslet.

Pozvání? Teď už jsem viděla směr jejích myšlenek. Tak to není. Tohle je velký pokoj. Jsou tu dvě postele. Není tu dost míst na spaní, abych já mohla mít vlastní pokoj. Samozřejmě, že bychom tu měli být spolu. Ian to ví.

Opravdu? Wando, otevři oči. Začíná... Jak bych ti to jen mohla vysvětlit, abys tomu správně porozuměla? K robě cítit... to samé, co ty cítíš k Jaredovi. Ty to nevidíš?

Po dvě bouchnutí srdce jsem nedokázala odpovědět.

To není možné, řekla jsem nakonec.

"Myslíš, že to, co se dnes ráno stalo, bude mít nějaký vliv na Aarona nebo Brandta?" zeptal se Ian na druhé straně dveří.

"Myslíš, jak Kyle dostal podmínku?"

"Jo. Předtím nemuseli... dělat nic. Ne, když vypadalo tak pravděpodobné, že to Kyle udělá za ně."

"Rozumím. Promluvím s nimi."

"Myslíš, že to bude stačit?" zeptal se Ian.

"Oběma jsem zachránil život. Něco mi dluží. Když je o něco požádám, udělají to."

"Vsadil bys na to její život?"

Chvíli bylo ticho.

"Budeme na ni dávat pozor," řekl nakonec Jared.

Další dlouhé ticho.

"Nepůjdeš se najíst?" zeptal se Jared.

"Myslím, že chvíli budu tady... Co ty?"

Jared neodpověděl.

"Co?" zeptal se Ian. "Je něco, co bys mi chtěl říct, Jarede?"

"Ta holka tam uvnitř..." řekl Jared pomalu.

"Ano?"

"To tělo jí nepatří."

"Co tím chceš říct?"

Jaredův hlas byl tvrdý, když odpověděl. "Drž své ruce od něho."

Ian se tiše zachechtal. "Žárlíš, Howe?"

"To vážně není ten případ."

"Vážně." Ian teď byl sarkastický.

"Připadá mi, že Wanda teď víceméně s Melanií spolupracuje. Zní to skoro jako by měly... přátelský vztah. Ale rozhoduje očividně Wanda. Co kdybys to byl ty? jak by ses cítil, kdybys byl Melanie? Co kdybys ty byl ten, kdo je takhle... omezený? Kdybys byl uvězněný a někdo jiný by říkal tvému tělu, co má dělat? Kdybys za sebe nemohl mluvit? Nechtěl bys, aby byla tvá přání – stejně jako by byla známá – respektovaná? Přinejmenším alespoň ostatními lidmi?"

"Dobře, dobře. Rozumím. Budu na to myslet."

"Co tím myslíš, že na to budeš myslet?"

"Myslím, že o tom budu přemýšlet."

"Není nic k přemýšlení," odsekl Jared. Při zvuku jeho hlasu jsem přesně věděla, jak vypadal – zaťaté zuby, napjatá čelist. "To tělo a ta osoba zavřená uvnitř patří mně."

"Jsi si jistý, že Melanie pořád cítí to –"

"Melanie bude vždycky moje. A já budu vždycky její."

Vždycky.

Melanie a já jsme najednou byly na opačných stranách spektra. Ona létala, plná radosti. Já... ne.

S obavami jsme přečkávaly následné mlčení.

"A co kdybys to byl ty?" zeptal se Ian trochu hlasitěji než šeptem. "Co kdyby tě nacpali do lidského těla a vypustili na tuhle planetu, jenom abys zjistil, že jsi mezi svým vlastním druhem ztracený?             Co kdybys byl tak dobrý... osobnost, že by ses pokusil zachránit toho, čí život jsi vzal, až tak, že bys skoro zemřel při pokusu dostat ji k její vlastní rodině? Co kdybys potom najednou byl obklopený násilnými mimozemšťany, kteří tě nenávidí a ubližují ti a pokouší se tě zabít, a to všechno znovu a znovu?" Jeho hlas se trochu zachvěl. "Co kdybys pořád dělal co bys mohlo, abys tyhle lidi navzdory všemu zachránil a uzdravil? Nezasloužil by sis také svůj život? Nezasloužil by sis alespoň tolik?"

Jared neodpověděl. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Opravdu měl o mně Ian tak vysoké mínění? Opravdu si myslel, že jsem si zasloužila právo na život tady?

"Rozumíš?" naléhal Ian.

"Já – o tomhle budu muset přemýšlet."

"Udělej to."

"Ale stejně –"

Ian ho s povzdechem přerušil. "Nevzrušuj se. Wanda navzdory tomu tělu není úplně člověk. Nepřipadá mi, že by reagovala na... fyzický kontakt stejně, jako by reagoval člověk."

Teď se Jared zasmál. "To je tvá teorie?"

"Co je tu vtipného?"

"Je docela schopná reagovat na fyzický kontakt," informoval ho Jared, hlas znovu vážný. "Na to je dost lidská. Nebo alespoň její tělo je."

Zrudla jsem.

Ian byl zticha.

"Žárlíš, O'Sheo?"

"Vlastně... ano. Překvapivě." Ianův hlas byl napjatý. "Jaks na to přišel?"

Teď zaváhal Jared. "Byl to... tak trochu experiment."

"Experiment?"

"Nevyšel tak, jak jsem si myslel, že vyjde. Mel mě praštila." Slyšela jsem, že se při té vzpomínce usmívá, a v duchu jsem viděla, jak se kolem jeho očí tvoří ty drobné vrásky.

"Melanie... tě... praštila?"

"Určitě to nebyla Wanda. Měls vidět její tvář... Co? Hej, Iane, klídek, chlape!"

"Napadlo tě vůbec aspoň na moment, co jí to udělá?" zasyčel Ian.

"Mel?"

"Ne, ty hlupáku, Wandě!"

"Udělá Wandě?" zeptal se Jared a vypadal tou myšlenkou upřímně zmatený.

"Ach, vypadni odsud. Jdi něco sníst. Zůstaň ode mě pár hodin dál."