The host- Kapitola 38

 38.kapitola - Dojatá (Touched)

"Co si myslím o čem?"

"O naší... diskuzi tam venku," upřesnil Ian.

Co jsem si o tom myslela? Nevěděl jsem.

Nějakým způsobem byl Ian schopný se na věci dívat z mého úhlu pohledu, mého mimozemského úhlu pohledu. Myslel, že jsem si zasloužila právo na svůj život.

Ale on... žárlil? Na Jareda?

Věděl, co jsem. Věděl, že jsem jenom drobné stvoření, které splynulo s Melaniiným mozkem. Červ, jak řekl Kyle. A přesto si i Kyle myslel, že do mě byl Ian ‚zabouchlej‘. Do mě? To nebylo možné.

Nebo chtěl vědět, co jsem si myslela o Jaredovi? Co jsem si myslela o jeho experimentu? Víc detailů o mé reakci na fyzický kontakt? Otřásla jsem se.

Nebo mé myšlenky o Melanii? Melaniiny myšlenky o jejich konverzaci? Jestli jsem souhlasila s Jaredem o jejích právech?

Nevěděla jsem, co jsem si myslela. O ničem z toho.

"Vážně nevím," řekla jsem.

Přikývl. "To je pochopitelné."

"Jenom pro to, že ty jsi velmi chápavý."

Usmál se na mě. Bylo zvláštní, jak jeho oči dokázaly být zároveň spalující i hřejivé. Zvlášť, když se jejich barva blížila spíš ledu než ohni. V tuhle chvíli byly docela teplé.

"Mám tě moc rád, Wando."

"Teprve teď to začínám vidět. Asi jsem troch pomalá."

"Pro mě je to taky překvapení."

Oba jsme se nad tím zamysleli.

Našpulil rty. "A... předpokládám... to je jedna z věcí, o kterých nevíš, co si o nich myslíš?"

"Ne. Totiž ano, já... nevím. Á... já –"

"To je dobrý. Neměla jsi čas o tom přemýšlet. A musí to vypadat... divně."

Přikývla jsem. "Ano. Víc než divně. Nemožně."

"Řekni mi jedno," řekl po chvíli Ian.

"Pokud budu znát odpověď."

"Není to těžká otázka."

Nezeptals e mě hned. Místo toho se natáhl a zvedl mou ruku. Chvíli ji podržel ve svých a potom pomalu přejel prsty své levé ruky nahoru po mé paži, od zápěstí k rameni. Pak se stejně pomalu vrátil. Nespouštěl oči z mé kůže, místo toho, aby se mi díval do tváře, pozoroval, jak mi tam, kde se mě dotkl, naskakuje husí kůže.

"Bylo to pro tebe dobré nebo špatné?" zeptal se.

Špatné, tvrdila Melanie.

Ale nebolelo to, protestovala jsem.

Na to se neptá. Když říká dobré... Ach, to je jako mluvit s malým dítětem!

Víš vlastně mi ještě není ani rok. Nebo už je? Nesoustředila jsem se, snažila jsem se určit přesné datum.

Melanie nebyla nepozorná. Dobré pro něho znamená to, co cítíme, když se nás dotýká Jared. Vzpomínka, kterou své vysvětlení doplnila, nebyla z jeskyní. Byla z toho kouzelného kaňonu, osvětlená zapadajícím sluncem. Jared stál za ní a rukama objížděl tvar jejích paží, od ramen k zápěstím. Zachvěla jsem se rozkoší z toho jednoduchého dotyku. Takhle.

Ach.

"Wando?"

"Melanie říká špatné," zašeptala jsem.

"A co říkáš ty?"

"Já říkám... nevím."

Když jsem se mu mohla znovu podívat do očí, byly teplejší, než jsem čekala. "Nedovedu si ani představit, jak to pro tebe musí být matoucí."

Utěšovalo mě, že mi rozuměl. "Ano. Jsem zmatená."

Znovu mi rukou přejel nahoru a dolů po paži. "Chceš, abych přestal?"

Zaváhala jsem. "Ano," rozhodla jsem se. "To... co děláš... ztěžuje mi to přemýšlení. A Melanie je... na mě naštvaná. To také ztěžuje přemýšlení."

Nejsem naštvaná na tebe. Řekni mu, ať odejde.

Ian je můj přítel. Nechci, aby odešel.

Odklonil se ode mě a založil si ruce na prsou.

"Nepředpokládám, že by nás nechala chvíli o samotě?"

Zasmála jsem se. "Pochybuju."

Se zamyšleným výrazem naklonil hlavu na stranu.

"Melanie Stryderová?" oslovil ji.

Obě jsme sebou při zvuku toho jména trhly.

Ian pokračoval. "Rád bych dostal šanci si s Wandou soukromě promluvit, kdyby ti to nevadilo. Je nějaký způsob, jak by se to dalo zařídit?"

Co si to dovoluje! Pověz mu, že říkám ani za nic! Tohohle muže vážně nemám ráda.

Nakrčila jsem nos.

"Co říkala?"

"Řekla ne." Snažila jsem se to říct, jak nejjemněji to šlo. "A že tě... nemá ráda."

Ian se zasmál. "To můžu respektovat. Můžu respektovat ji. Ale za pokus to stálo." Povzdechl si. "To mi trochu kazí plány, mít obecenstvo."

Jaké plány? zavrčela Melanie.

Ušklíbls jsem se. Nelíbil se mi její vztek. Byl o tolik zlomyslnější než ten můj.

 Zvykej si.

Ian mi položil ruku na tvář. "Nechám tě si to promyslet, ano? Aby ses mohla rozhodnout, co cítíš."

Snažila jsem se na tu ruku pohlížet objektivně. Její dotek na mé kůži byl jemný. Bylo to... příjemné. Ne jako když se mě dotkl Jared. Ale také rozdílné od Jamieho objetí. Jiné.

"Může to chvíli trvat. Nic z toho nedává smysl, víš," řekla jsme mu.

Usmál se. "Já vím."

Ve chvíli, kdy se na mě usmál, jsem si uvědomila, že chci, aby mě měl rád. Ten zbytek – jeho ruka na mé tváři, prsty na mé paži – s tím jsem si pořád nebyla jistá. Ale chtěla jsem, aby mě měl a aby si o mně myslel hezké věci. A přesně proto bylo těžké říct mu pravdu.

"Víš, tohle všechno necítíš ke mně," zašeptala jsem. "Je to tohle tělo... Je hezká, viď?"

Přikývl. "Je. Melanie je moc hezká holka. Dokonce překrásná." Jeho ruka se přesunula na mou zraněnou tvář, jemnými prsty pohladil zjizvenou kůži. "Navzdory tomu, co jsem jí udělal."

Normálně bych mu automaticky odporovala. Připomněla bych mu, že rány na mé tváři nejsou jeho chyba. Ale byla jsem tak zmatená, že se mi točila hlava a já nebyla schopná zformulovat smysluplnou odpověď.

Proč by mi mělo dělat starosti, že si myslí, že je Melanie překrásná?

Dostalas mě. Moje city jí nedávaly o nic větší smysl než mě samotné.

Odhrnul mi vlasy z čela.

"Ale jakkoliv je krásná, je pro mě cizí. Ona není ta, na které... mi záleží."

To mě uklidnilo. A to na tom všem bylo ještě víc matoucí.

"Iane, ty nás... nikdo tady nás neodděluje tak, jak by měl. Ani ty, ani Jamie, ani Jeb." Pravda ze mě vypadla ve spěchu, zlostnější, než jsem chtěla. Nemohlo by ti na mě záležet. Kdybys mě mohl držet v ruce, mě, byl bys znechucený. Pustil bys mě na zem a špičkou boty rozmáčkl."

Jeho bledé čelo se zvrásnilo, když stáhl obočí. "Já... ne, kdybych věděl, že jsi to ty."

Nevesele jsem se zasmála. "Jak bys to mohl vědět? Nedokázal bys mě poznat."

Koutky jeho úst se stočily dolů.

"Je to jen to tělo," zopakovala jsem.

"To vůbec není pravda," nesouhlasil. "Není to tvář, ale její výraz. Není to hlas, ale to, co říkáš. Není to to, jak v tom těle vypadáš, ale to, co s ním děláš. Ty jsi překrásná."

Jak mluvil, pohnul se dopředu, klekl si vedle postele, na které jsem ležela, a vzal mou ruku do svých.

"Nikdy jsem nepoznal někoho takového, jako jsi ty."

Povzdechla jsem si. "Iane, co kdybych sem přišla v Magnoliině těle?"

Ušklíbl se a pak se zasmál. "Dobře. To je dobrá otázka. Nevím."

"Nebo ve Wesově?"

"Ale ty jsi žena – ty sama jsi žena."

"A vždycky žádám o to pohlaví, které je na dané planetě jejím ekvivalentem. Připadá mi to... správnější. Ale mohli by mě vložit do mužského těla a stejně bych fungovala dobře."

"Ale ty nejsi v mužském těle."

"Vidíš? To je ono. Tělo a duše. V mém případě dvě různé věci."

"Nechtěl bych ho bez tebe."

"Nechtěl bys mě bez něho."

Znovu se dotkl mé tváře a nechal ruku tak, palec pod mou bradou. "Ale tohle tělo je tvou součástí. Je to součást toho, kdo jsi. A pokud nezměníš názor a všechny nás neprozradíš, je to součást toho, kým už budeš navždy."

Ach, ta konečnost. Ano, v tomhle těle zemřu. Konečnou smrtí.

A já už v něm nikdy nebudu žít, zašeptala Melanie.

Talhle si žádná z nás svou budoucnost neplánovala, viď?

Ne. Žádná z nás si neplánovala nemít žádnou budoucnost.

"Další interní rozhovor?" hádal Ian.

"Přemýšlíme o naší smrtelnosti."

"Mohla bys žít navždy, kdybys nás opustila."

"Ano, to bych mohla." Povzdechla jsem si. "Víš, lidé mají ten nejkratší život ze všech druhů, kterými jsem kdy byla, kromě Pavouků. Máte tak málo času."

"Nemyslíš teda..." Ian se odmlčel a naklonil se blíž ke mně, takže jsem neviděla nic jiného než jeho tvář, jenom sníh a safír a inkoust. "Že bychom toho v čase, který máme, neměli udělat co nejvíc? Že bys měla žít, dokud jsi naživu?"

Neviděla jsem to přicházet, tak jako jsem to viděla s Jaredem. Ian pro mě nebyl tak známý. Melanie si uvědomila, co udělá, dřív než já, jenom o vteřinu dřív, než se jeho rty dotkly těch mých.

Ne!

Nebylo to jako líbat Jareda. S Jaredem nebyly myšlenky, byla jenom touha. Žádná kontrola. Jako když se vznítí benzín – nevyhnutelné. A Ianem jsem ani nevěděla, co cítím. Všechno bylo tak popletené a zmatené.

Jeho rty byly jemné a teplé. Lehce je tiskl na mé a přejížděl jimi sem tam po mých.

"Dobré nebo špatnmé?" zašeptal do mých rtů-

Špatné! Špatné, špatné!

"Já – já nemůžu myslet." Když jsem pohnula ústy, abych promluvila, pohnuly se jeho se mnou.

"To zní... dobře."

Jeho ústa se teď na ta má přitiskla silněji. Chytil svými rty můj spodní a jemně zatáhl.

Melanie ho chtěla praštit – o tolik víc, než chtěla udeřit Jareda. Chtěla ho odstrčit a kopnout do obličeje. Byl to příšerný obrázek. Nepříjemně si odporoval s pocitem z Ianova polibku.

"Prosím," zašeptala jsem.

"Ano?"

"Prosím, přestaň. Nemůžu myslet. Prosím."

Okamžitě se posadil a sepnul ruce před sebou. "Dobře," řekl obezřetným tónem.

Přitiskla jsem si ruce na tvář a přála si, abych mohla vytlačit Melaniin vztek.

"No, aspoň mě nikdo nepraštil," zakřenil se Ian.

"Chtěla udělat víc než to. Fuj. Nemám ráda, když je naštvaná. Bolí mě z toho hlava. Vztek je tak... odporný."

"Proč to neudělala?"

"Protože jsem neztratila kontrolu. Dostane se ven, jenom když jsem... ohromená."

Pozoroval, jak jsem si mnula čelo.

Uklidni se, prosila jsem ji. Nedotýká se mě.

Zapomněl, že jsem tady taky? Copak ho to nezajímá? Jsem to já, já!

Snažila jsem se mu to vysvětlit.

A co ty? Zapomnělas na Jareda?

Zaplavila mě vzpomínkami, jako to udělala na samém začátku, ale tentokrát to bylo jako údery. Tisíce úderů jeho úsměvů, jeho očí, jeho rtů na mých, jeho rukou na mé kůži...

Samozřejmě, že ne. Zapomněl jsi, že nechceš, abych ho milovala?

"Mluví s tebou."

"Křičí na mě," opravila jsme ho.

"Dokážu to poznat. Vidím, jak se na ten rozhovor soustředíš. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml."

"Není vždycky takhle hlasitá."

"Je mi to líto, Melanie," řekl. "Vím, že tohle pro tebe musí být nemožné."

Znovu si představila, jak ho kope do nosu a zanechává ho křivý jako Kylův. Řekni mu, že nechci slyšet jeho omluvy.

Trhla jsem sebou.

Ian se napůl usmál a napůl ušklíbl. "Nepřijala to."

Zavrtěla jsem hlavou.

"Takže se může dostat ven? Když jsi ohromená?"

Pokrčila jsem rameny. "Někdy, když mě překvapí a jsem moc... rozrušená. Emoce ztěžují soustředění. Ale poslední dobou je to pro ni těžší. Jako kdyby byly dveře mezi námi zamčené. Nevím proč. Snažila jsem se ji pustit, když Kyle –" prudce jsem se zarazila a pevně stiskla zuby.

"Když se tě Kyle pokusil zabít," dokončil věcně. "Chtělas, aby byla volná? Proč?"

Mlčky jsem na něho zírala.

"Aby s ním bojovala?" hádal.

Neodpověděla jsem.

Povzdechl si. "Dobře. Neříkej mi to. proč si myslíš, že jsou ty... dveře zamčené?"

Zamračila jsem se. "Nevím. Možná je to časem... Dělá nám to starosti."

"Ale předtím prorazila ven, aby praštila Jareda."

"Ano." Otřásla jsem se při vzpomínce na to, jak moje pěst zasáhla jeho bradu.

"Protože jsi byla ohromená a rozrušená?"

"Ano."

"Co udělal? Jenom tě políbil?"

Přikývla jsem.

Ian couvl. Jeho oči se napjaly.

"Co?" zeptala jsem se. "Co se děje?"

"Když tě líbá Jared, jsi... ohromená emocemi."

Upřeně jsem ho pozorovala a jeho výraz mě děsil. Melanie si ho užívala. To je ono!

Povzdechl si. "A když tě líbám já... nejsi si jistá, jestli se ti to líbí. Nejsi... ohromená."

"Ach." Ian žárlil. Jak je tenhle svět zvláštní. "Mrzí mě to."

"Nemusí. Řekl jsem, že ti dám čas, a nevadí mi počkat, až si to promyslíš. Vůbec mi to nevadí."

"A co ti vadí?" Protože něco mu hodně vadilo.

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval. "Viděl jsem, jak miluješ Jamieho. Vždycky to bylo dobře vidět. Asi jsem měl vidět, že miluješ i Jareda. Možná jsem nechtěl. Dává to smysl. Přišla jsi sem kvůli jim dvěma. Miluješ je oba, stejně, jako je milovala Melanie. Jamieho jako bratra. A Jareda..."

Díval se stranou, upřeně pozoroval zeď nade mnou. Také jsem se musela podívat pryč. Zírala jsem na místo, kde sluneční paprsky dopadaly na červené dveře.

"Kolik z toho je Melanie?" chtěl vědět.

"Nevím. Záleží na tom?"

Jeho odpověď jsem sotva slyšela. "Ano. Mně ano." Aniž se na mě podíval, a vypadalo to, že i aniž si to uvědomil, vzal Ian zase mou ruku do svých.