The host- Kapitola 39

 39.kapitola - Ustaraná (Worried)

Perfektní, zavrčela jsem si pro sebe. Prostě perfektní.

Ian přicházel, aby se ke mně na obědě připojil, na tváři široký úsměv. Snažil se mě rozveselit... zase.

Myslím, že to s tím sarkasmem poslední dobou trochu přeháníš, řekla mi Melanie.

Budu to mít na paměti.

Poslední týden jsem toho od ní moc neslyšela. Ani jedna z nás teď nebyla dobrá společnice. Bylo lepší, když jsme se vyhýbaly společnosti, dokonce i té druhé.

"Ahoj Wando," pozdravil mě Ian a vyskočil na pult vedle mě. V jedné ruce měl rajskou polévku, ze které se ještě kouřilo. Moje miska stále vedle mě, vychladlá a poloprázdná. Hrála jsem si s kouskem rohlíku a drobila ho na malé kousky.

Neodpověděla jsem mu.

"Ale no tak." Dal mi ruku na koleno. Melina naštvaná reakce byla letargická. Byla už na takovéhle věci moc zvyklá, aby ji to nějak nadzvedlo. "Dneska se vrátěj. Bezpochyby před západem slunce."

"Tos říkal před třemi dny, předevčírem a včera taky," připomněla jsem mu.

"Dneska mam dobrý pocit. Netrucuj – je to tak lidské," popichoval.

"Já netrucuju." Netrucovala jsem. Byla jsem tak ustaraná, že jsem nedokázala souvisle myslet. Neměla jsem sílu dělat něco jiného.

"To není první nájezd, kterého se Jamie zúčastní."

"To mi vážně pomůže." Znovu ten sarkasmus. Melanie měla pravdu – vážně jsem to přeháněla.

"Má s sebou Jareda a Geoffreyho a Trudy. A Kyle je tady." Ian se zasmál. "Takže se nemůžou dostat do problémů."

"Nechci o tom mluvit."

"Dobře."

Obrátil pozornost ke svému jídlu a nechal mě mému strachu. To bylo na Ianovi hezké – vždycky se mi snažil dát to, co jsem chtěla, i když to, co jsem chtěla, nebylo vždycky jasné ani jednomu z nás. Samozřejmě kromě jeho vytrvalých pokusů rozptýlit mou úzkost. Věděla jsem, že to jsem nechtěla. Chtěla jsem se strachovat; bylo to to jediné, co jsem mohla dělat.

Už to byl měsíc, co jsem se nastěhovala zpátky do Jamieho a Jaredova pokoje. Čtyři týdny času, kdy jsme my čtyři žili společně. Jared spal na matraci za hlavou postele, kde jsem spala já a Jamie.

Zvykla jsem si na to – alespoň na to spaní; bylo pro mě těžké spát v prázdném pokoji. Chyběl mi zvuk dvou dalších dýchajících těl.

Nezvykla jsem si na to, že jsem se každé ráno budila v Jaredově přítomnosti. Pořád mi ještě trvalo o vteřinu déle, než by mělo, než jsem mu ráno oplatila jeho pozdrav. On také nebyl klidný, ale vždycky byl zdvořilý. Oba jsme byli velmi zdvořilí.

Bylo to jako scénář.

"Dobré ráno, Wando, jak ses vyspala?"

"Dobře, děkuju, a ty?"

"Dobře, díky. A... Mel?"

"Také dobře, díky."

Jamieho neustálý stav euforického veselí a jeho šťastné blábolení udržovalo atmosféru, aby nebyla napjatá k nesnesení. Tak často mluvil o – a k – Melanii, dokud její jméno nepřestalo bát zdrojem stresu jako dřív, když u toho byl Jared. S každým dnem rozpaků trochu ubývalo a můj život tady se stával snesitelnější.

Byly jsme... skoro šťastné. Melanie i já.

A potom, před týdnem, vyrazil Jared na další krátký nájezd – především nahradit rozbité nástroje – a Jamieho vzal s sebou.

"Unavená?" zeptal se Ian.

Uvědomila jsem si, že si mnu oči. "Ani ne."

Pořád špatně spíš?"

"je tam moc ticho."

"Mohl bych spát s tebou – á, uklidni se, Melanie. Víš, jak jsem to myslel."

Ian vždycky poznal, když mě Melaniin odpor přinutil se přikrčit.

"Myslela jsem, že se dneska vrátí," opáčila jsem.

"Máš pravdu. Asi teda není potřeba měnit uspořádání."

Povzdechla jsem si.

"Možná by sis odpoledne měla vzít volno."

"Nebuď hloupý," řekla jsem mu. "Mám dost energie, abych mohla pracovat."

Usmál se, jako kdybych řekla něco, co ho potěšilo. Něco, co doufal, že řeknu.

"Dobře. Hodila by se mi pomoc s jedním úkolem."

"S jakým úkolem?"

"Ukážu ti to – už jsi hotová?"

Přikývla jsem.

Když mě vedl z kuchyně, vzal mě za ruku. Tohle bylo také tak běžné, že Melanie sotva protestovala.

"Proč jdeme tudy?" Východní pole žádnou pozornost nepotřebovalo. Byli jsme součástí skupiny, která ho dnes ráno zavlažovala.

Ian neodpověděl. Pořád se usmíval.

Vedl mě východním tunelem, přes pole do chodby, která vedla jenom na jedno místo. Jak jsme vešli do tunelu, uslyšela jsem hlasy přerušené nepravidelným bum, bum, které jsem nedokázala hned zařadit. Zatuchlý, hořký sirný zápach mi pomohl přiřadit zvuk ke vzpomínce.

"Iane, nemám na to náladu."

"Říkalas, že máš dost energie."

"Na práci. Ne na fotbal."

"Ale Lily a Wes budou vážně zklamaní. Slíbil jsem jim zápas dva proti dvěma. Ráno pracovali tak tvrdě, aby se mohli na odpoledne uvolnit..."

"Nesnaž se, abych se cítila provinile," řekla jsem, když jsme prošli poslední zatáčkou. Viděla jsem modré světlo několika lamp a také stíny, které se v něm pohybovaly.

"Nefunguje to?" popichoval. "No tak, Wando. Bude to pro tebe dobrý."

Postrčil mě do nízké hrací místnosti, kde si Lily a Wes přes celé hřiště posílali fotbalový míč.

"Ahoj Wando. Ahoj Iane," zavolala na nás Lily.

"Tohle vyhrajem, O'Sheo," varoval ho Wes.

"Nedovolíš, abych prohrál s Wesem, že ne?"

"Dokázal bys je porazit sám."

"Pořád by to byl propadák. Nikdy bych to nepřežil."

Povzdechla jsem si. "Fajn. Fajn. Jak chceš."

Ian mě objal s nadšením, které Melanie považovala za zbytečné. "Jsi moje nejoblíbenější osoba v celém známém vesmíru."

"Díky," zamumlala jsem suše.

"Připravená k ponížení, Wando?" dobíral si mě Wes. "Možná jste vyhráli tuhle planetu, ale tuhle hru prohrajete."

Ian se zasmál, ale já jsem neodpověděla. Ten vtip mě zneklidnil. Jak mohl Wes o tomhle vtipkovat? Lidé mě pořád překvapují.

Včetně Melanie. Doteď měla stejně mizernou náladu jako já, ale teď byla najednou nadšená.

Posledně jsme nemohly hrát, vysvětlila. Cítila jsem její touhu běhat. Běhat pro potěšení místo ze strachu. Běh byl něco, co vždycky milovala. Nicnedělání jim nijak nepomůže. Hodilo by se nějaké rozptýlení. Už přemýšlela nad strategií, odhadovala soupeře.

"Znáš pravidla?" zeptala se mě Lily.

Přikývla jsem. "Pamatuju si je."

Nepřítomně jsem ohnula nohu v koleni a za kotník si ji protáhla. Pro mé tělo to byla známá pozice. Protáhla jsem si i druhou nohu a potěšilo mě, že byla jako nedotčená. Modřina, kterou jsem měla zezadu na stehně, měla vybledlou žlutou barvu, už skoro zmizela. Můj bok byl už také v pořádku, až mi připadalo, že jsem vlastně žádné žebro zlomené neměla.

Když jsme před dvěma týdny čistili zrcadla, viděla jsem svou tvář. Jizva, která se na ní tvořila, byla tmavě červená, velká asi jako moje dlaň, a její okraje byly zubaté. Melanii vadila víc než mě.

"Jdu do brány," řekl mi Ian, zatímco Lily couvla k jejich bráně a Wes přecházel kolem míče. Byl v přesile. Melanii se to líbilo. Konkurence ji přitahovala.

Od chvíle, kdy hra začala – Wes kopl míč Lily a rozběhl se dopředu, aby se dostal za mě a ona mu mohla přihrát – jsem měla málo času na přemýšlení. Byl čas jenom reagovat a cítit. Viděla jsem, jak se Lily pohnula, a odhadla jsem směr, kterým pošle míč. Odřízla jsem Wese – och, byl ale překvapený, jak jsem byla rychlá – poslala balon Ianovi a pohnula se do hřiště. Lily byla moc vepředu. Závodily jsme k jejich lucernové bráně a já jsem vyhrála. Ian mířil přesně a já jsem dala první gól.

Byl to příjemný pocit; cítit napnutí a tah svalů, pot z námahy a ne z horka, týmová práce s Ianem. Výborně jsme se doplňovali. Já jsem byla rychlá a jeho muška smrtelná. Wesův posměch utichl, než dal Ian třetí gól.

Lily hru odvolala, když jsme dosáhli dvacátého prvního. Těžce dýchala. Já ne; bylo mi dobře, se zahřátými a pružnými svaly.

Wes chtěl odvetu, ale Lily byla hotová.

"Přiznej si to, jsou lepší."

"Roznesli nás."

"Nikdo nikdy neříkal, že neumí hrát."

"Ale nikdo taky nikdy neříkal, že je profík."

To se mi líbilo – usmála jsem se.

"Neumíš prohrávat," řekla Lily a natáhla se, aby ho hravě polechtala na břiše. Chytil její prsty a přitáhl si ji blíž. Zasmála se a vytrhla se mu, ale Wes si ji přitáhl zpátky a vážně ji políbil na její smějící se rty.

S Ianem jsme si vyměnili rychlý, překvapený ohled.

"Pro tebe bych prohrál kdykoliv a s grácií," řekl jí Wes a pustil ji.

Lilyna hladká, karamelová kůže na jejích tvářích a krku trochu zrůžověla. Pokukovala po mě s Ianem, aby zhodnotila naši reakci.

"A teď," pokračoval Wes, "si jdu hledat náhradu. Uvidíme, jak si ten tvůj malý střelec povede proti Kylovi, Iane." Vysokým hodem poslal míč daleko do tmavého kouta jeskyně, kde jsem ho slyšela šplouchnout do vody.

Ian odběhl, aby ho přinesl, zatímco já jsem nespouštěla zvědavé oči z Lily.

Zasmála se mému výrazu, vypadala trochu nesvá, což pro ni bylo nezvyklé. "Já vím, já vím."

"Jak dlouho... to trvá?" zajímala jsem se.

Ušklíbla se.

"Není to moje věc. Promiň."

"To je dobrý. Není to tajemství – jak by tady vůbec něco mohlo zůstat tajemstvím? Je to pro mě jenom... vážně nové. Tak trochu je to tvoje chyba," dodala a usmála se, aby mi ukázala, že si jenom dělá legraci.

Stejně jsem se cítila trochu provinile. A byla jsem zmatená. "Co jsem udělala?"

"Nic," ujistila mě. "Byla to Wesova... reakce na tebe, co mě překvapilo. Nevěděla jsem, že má v sobě takovou hloubku. Nikdy předtím jsem si ho doopravdy nevšimla. A, no jo. Je pro mě trochu mladý, ale co na tom tady záleží?" Znovu se zasmála. "Je zvláštní, jak jsou život a láska vytrvalé. Nečekala jsem to."

"Jo, zvláštní, jak se to stává," souhlasil Ian. Neslyšela jsem, kdy se vrátil. Dal mi ruku kolem ramen. "Ale je to hezké. Víš, že do tebe byl Wes zblázněný od té doby, co sem poprvé přišel, viď?"

"Říká to. Nikdy jsem si toho nevšimla."

Ian se zasmál. "Tak to jsi potom jediná. Wando, co si zahrát proti sobě, zatímco čekáme?"

Cítila jsem Melaniio mlčenlivé nadšení. "Dobře."

Nechal mi míč a vrátil se zpátky, držel se u své brány. Moje první střela padla mezi něho a tyč, do brány. Dohnala jsem ho, když vyrazil, a sebrala mu míč. Dala jsem další gól.

Nechává nás vyhrát, zavrčela Melanie.

"To tak, Iane. Hraj."

"Vždyť hraju."

Řekni mu, že hraje jako holka.

"Jako holka."

Zasmál se a já jsem mu znovu sebrala míč. Ten posměch nestačil. V tu chvíli mě něco napadlo, a tak jsem rychle vystřelila, došlo mi, že to asi bude poslední příležitost, kterou dostanu.

Mel protestovala. Ten nápad se mi nelíbí.

Ale vsadím se, že bude fungovat.

Dokopala jsem míč zpátky ke středu hřiště. "Když vyhraješ, můžeš, dokud budou pryč, spát v mém pokoji." Potřebovala jsem se v noci vyspat.

"Do deseti." S výkřikem kolem mě kopl míč tak silně, až se odrazil od vzdálené, neviditelné zdi za mojí bránou a vrátil se k nám.

Podívala jsem se na Lily. "Bylo to mimo?"

"Ne, mě to připadalo jako přesný střed."

"Jedna-tři," oznámil Ian.

Vyhrát mu trvalo čtvrt hodiny, ale alespoň jsem se musela opravdu namáhat. Dokonce se mi podařilo dát ještě jeden gól, na který jsem byla náležitě pyšná. Lapala jsem po dechu, když mi znovu sebral míč a naposledy ho mírně prostřelil mou brankou.

Ian nebyl zadýchaná "Deset-čtyři, vyhrál jsem."

"Dobrá hra," zafuněla jsem.

"Unavená?" zeptal se a nevinnost v jeho hlase byla trochu přehnaná. Dělal si ze mě legraci. Protáhl se. "Myslím, že jsem taky tak akorát do postele." Trochu melodramaticky se na mě poťouchle usmál.

Trhla jsem sebou.

"Áá, Mel, vždyť víš, že si dělám legraci. Buď hodná."

Lily nás zmateně pozorovala.

"Jaredova Melanie má proti mně námitky," řekl jí Ian a mrkl.

Její obočí vylétlo vzhůru. "To je... zajímavé."

"Zajímalo by mě, co trvá Wesovi tak dlouho?" zamumlal Ian a její reakce si moc nevšímal. "Neměli bychom ho jít popohnat? Docela bych se napil."

"Já taky," souhlasila jsem.

"Přineste nějakou vodu sem." Lily se ani nepohnula, dál ležela napůl natažená na zemi.

Jak jsme vešli do úzkého tunelu, dal mi Ian lehce ruku kolem pasu.

"Víš," řekl, "To vážně není od Melanie fér, když nutí trpět tebe, když je naštvaná na mě."

"Odkdy jsou lidé féroví?"

"To je fakt."

"A navíc, ona by tě ráda nechala trpět, kdybych ji nechala."

Zasmál se.

"To s Wesem a Lily je hezké, viď?" řekl.

"Ano. Ona vypadají šťastně. Jsem ráda."

"Já taky. Wes tu holku konečně dostal. Dává mi to naději." Mrkl na mě. "Myslíš, že by tě Melanie hodně trápila, kdybych tě teď políbil?"

Na chvíli jsem ztuhla a zhluboka se nadechla. "Pravděpodobně."

Ach, ano.

"Určitě."

Ian si povzdechl.

V tu chvíli jsme uslyšeli Wesův křik. Jeho hlas se ozýval ze začátku tunelu a s každým slovem se přibližoval.

"Jsou zpátky! Wando, jsou zpátky!"

Trvalo mi méně než vteřinu to pochopit a pak jsem běžela. Za mnou si Ian mumlal něco o marné námaze.

Skoro jsem Wese srazila. "Kde?" lapala jsem po dechu.

"Na náměstí."

A znovu jsem běžela. Doběhla jsem do velké zahrady a očima jsem pátrala kolem. Nebylo těžké je najít. Jamie stál před skupinou lidí kousek od vchodu do jižního tunelu.

"Ahoj Wando!" zakřičel a zamával.

Trudy natáhla ruku, když jsem obíhala pole, jako kdyby ho chtěla zadržet, aby ke mně neběžel.

Oběma rukama jsem ho popadla za ramena a přitáhla si ho k sobě. "Ach, Jamie!"

"Chyběl jsem ti?"

"Jenom trošku. Kde jsou všichni? Jsou všichni doma? Jsou všichni v pořádku?" Kromě Jamieho tu byla z těch, co se vrátili, jenom Trudy. Všichni ostatní v tomhle malém shromáždění – Lucina, Ruth Ann, Kyle, Travis, Violetta, Reid – je vítali doma.

"Všichni jsou zpátky a v pořádku," ujistila mě Trudy.

Mé oči bloudily po velké jeskyni. "Kde jsou?"

"Ehm... myjou se, vykládají..."

Chtěla jsem jim nabídnout svou pomoc – cokoliv, co by mě dostalo tam, kde byl Jared, abych mohla na vlastní oči vidět, že je v pořádku – ale věděla jsem, že by mi nedovolili vidět, kudy se sem dostává náklad.

"Vypadáš, že potřebuješ koupel," řekla jsem Jamiemu a rozcuchala jeho špinavé, zamotané vlasy, aniž bych ho pustila.

"Má si jít lehnout," řekla Trudy.

"Trudy," zamumlal Jamie a temně se na ni podíval.