The host- Kapitola 40

 40.kapitola - Zděšená (Horrified)

Zpomalila jsem, když jsem uslyšela hlasy. Nebyla jsem dost blízko u nemocnice, aby to byl Doktor. Ostatní se vraceli. Přitiskla jsem se ke kameni a plížila se dopředu co nejtišeji. Po běhu jsem přerývaně dýchala. Zakryla jsem si pusu rukou, abych ten zvuk ztlumila.

"... proč to pořád děláme," stěžoval si někdo.

Nebyla jsem si jistá, čí hlas to byl. Něčí, koho jsem dobře neznala. Možná Violettin? Byl v něm stejný deprimovaný tón, který jsem slyšela už předtím. Zamítl tak všechny teorie, že jsem si to jenom vymyslela.

"Doktor nechtěl. Tentokrát to byl Jaredův nápad."

Byla jsem si jistá, že tohle byl Geoffrey, přestože jeho hlas byl trochu změněný potlačovaným odporem. Geoffrey byl s Trudy na nájezdu, samozřejmě. Všechno dělali společně.

"Myslel jsem, že byl největší odpůrce téhle záležitosti."

Hádala jsem, že tohle byl Travis.

"Je teď víc... motivovaný," odpověděl Geoffrey. Jeho hlas byl tichý, ale poznala jsem, že ho něco naštvalo.

Prošli jenom asi dvacet centimetrů od místa, kde jsem se tiskla ke kamenům. Ztuhla jsem a zadržela dech.

"Myslím, že je to zvrácené," zamumlala Violetta. "Odporné. Nikdy to nebude fungovat."

Šli pomalu, kroky ztěžklé zoufalstvím.

Nikdo jí neodpověděl. Nikdo už znovu nepromluvil. Zůstala jsem bez pohnutí, dokud jejich kroky trochu neutichly, ale nemohla jsem čekat, dokud úplně nezmizí. Ian už teď mohl jít za mnou.

Plížila jsem se, jak nejrychleji jsem mohla, a když jsem se rozhodla, že už je to bezpečné, znovu jsem se rozběhla.

Když jsem před sebou uviděla denní světlo, jak prosvítá zatáčkou, změnila jsem tempo na tichý klus, ale stále jsem se pohybovala dost rychle. Věděla jsem, že jakmile projdu tím obloukem, uvidím dveře do Doktorova království. Šla jsem dál a světlo bylo čím dál jasnější.

Teď jsem se pohybovala opatrně, obě nohy jsem pokládala se zvláštní péčí. Bylo velmi ticho. Na chvíli mě napadlo, jestli jsem vůbec měla pravdu a jestli tu vůbec někdo byl. A potom, když se do mého zorného pole dostal nerovný vchod, který na protější zeď vrhal blok jasného světla, jsem uslyšela tiché vzlyky.

Doplížila jsem se až ke kraji a zaposlouchala se.

Vzlyky pokračovaly. A doprovázel je další zvuk, jemné, tiché dunění.

"No tak, no tak." Byl to Jebův hlas, plný nějaké emoce. "To je dobrý, Doktore. Neber si to tak."

Pokojem se pohybovaly tlumené kroky, víc než jedny. Slyšela jsem šustění látky. Zvuk, jak se něco posunovalo. Připomnělo mi to zvuky čištění.

Cítila jsem zápach, který sem nepatřil. Zvláštní... ne úplně kovový, ale ani jiný. Nebyl mi povědomý – byla jsem si jistá, že jsem ho nikdy dřív necítila – a přesto jsem měla takový zvláštní pocit, že by mi měl být povědomý.

Bála jsem se pohnout.

Co nejhoršího nám mohou udělat? zdůraznila Melanie. Přinutit nás odejít?

Máš pravdu.

Věci se rozhodně změnily, pokud tohle bylo to nejhorší, čeho bych se od lidí teď měla bát. Zhluboka jsem se nadechla – a znovu si uvědomila ten zvláštní, špatný zápach – a obešla kamenný roh u vchodu do nemocnice.

Nikdo si mě nevšiml.

Doktor klečel na zemi s hlavou v dlaních a roztřesenými rameny. Jeb se nakláněl nad ním a hladil ho po zádech.

Jared s Kylem pokládali vedle jednoho z lůžek stojících uprostřed místnosti hrubá nosítka. Jaredova tvář byla hrubá – když byl pryč, maska se na ni vrátila.

Lůžka nebyla prázdná, jako obvykle. Něco leželo na obou z nich, přikryté tmavě zelenými dekami. Něco dlouhého, nepravidelného, se známými křivkami a výběžky...

Doktorův podomácku vyrobený stůl byl posunutý k hlavám těchto lůžek, na nejjasnějším světle. Stůl se třpytil stříbrem – lesklé skalpely a dalšími zastaralými nástroji, které jsem nedokázala pojmenovat.

Jasnější než tohle stříbro byly jiné stříbrné věci. Lesknoucí se díly stříbra natažené v pokroucené, zmučené kousíčky přes celý stůl... tenoučká vlákna roztrhaná a holá a rozptýlená... cákance stříbrné tekutiny rozmazané po stole, na dekách, na zdech...

Ticho v pokoji bylo otřesené mým výkřikem. Celý pokoj byl otřesený mým výkřikem. Točil se a třásl s jeho zvukem, točil se kolem mě a já jsem nemohla najít cestu ven. Zdi, zdi potřísněné stříbrem, se proti mně zvedaly a blokovaly mi útěk, ať jsem se otočila na jakoukoliv stranu.

Někdo křičel mé jméno, ale nedokázala jsem poznat, čí hlas to byl. Křik byl moc hlasitý. Bolela mě z něho hlava. Narazila do mě kamenná zeď, ze které stékalo stříbro, a já jsem spadla. U země mě držely těžké ruce.

"Doktore, pomoz mi!"

"Co je s ní?"

"Má to záchvat?"

"Co viděla?"

"Nic – nic. Těla byla zakrytá!"

To byla lež! Těla byla odporně nezakrytá, byla sprostě znetvořená, rozmazaná po lesknoucím se stole, znetvořená, zmučená těla rozervaná na groteskní kousíčky...

Jasně jsem viděla zbytky tykadel stále připojených k osekané přední části dítěte. Jenom dítě! Miminko! Miminko nahodila rozházené ve zmrzačených kousíčkách po stole potřísněné jeho vlastní krví...

Žaludek se mi houpal stejně, jako se houpaly zdi, a mým hrdlem stoupala žluč.

"Wando? Slyšíš mě?"

"Je při vědomí?"

"Myslím, že bude zvracet."

Ten poslední hlas měl pravdu. Silné ruce mi podržely hlavu, zatímco se můj žaludek prudce obracel naruby.

"Co máme dělat, Doktore?"

"Držte ji – nenechte ji, aby si ublížil."

Kašlala jsem a kroutila se, snažila jsem se utéct. krk se mi vyčistil.

"Pusťte mě!" byla jsem ze sebe konečně schopná vymáčknout. Ta slova byla zkomolená. "Jděte ode mě pryč! Jděte pryč; jste zrůdy! Mučitelé!"

Znovu jsem beze slov vřískala a kroutila se v pevném sevření.

"Uklidni se, Wando! Pššt! Je to dobrý!" To byl Jaredův hlas. Pro jednou nezáleželo na tom, že to byl Jared.

"Zrůdo!" křičela jsem na něj.

"Je hysterická," řekl mu Doktor. "Vydrž."

Na tvář mi dopadl ostrý, bodavý úder.

Daleko od zmatku kolem mě jsem uslyšela zalapání po dechu.

"Co to děláte?" zařval Ian.

"Má to záchvat nebo něco, Iane. Doktor se to snaží vzkřísit."

Zvonilo mi v uších, ale ne z toho úderu. Byl to ten zápach – zápach stříbrné krve kapající ze zdí – zápach krve duší. Pokoj kolem mě se svíjel, jako kdyby byl živý. Světlo se měnilo ve zvláštní tvary, tvořilo stíny netvorů z mé minulosti. Sup roztahoval svá křídla... drápavá příšera k mé tváři natáhla svá těžká klepeta... Doktor se usmál, natáhl se ke mně a z konečků prstů mu odkapávalo stříbro...

Pokoj se ještě jednou trochu pomaleji otočil a pak zčernal.

*

Bezvědomí netrvalo dlouho. Muselo to být jenom o pár vteřin později, když se mi v hlavě vyjasnilo. Až moc; přála jsem si, abych mohla zůstat mimo déle.

Hýbala jsem se, houpala jsem se dopředu a dozadu a byla moc velká tma, abych něco viděla. Ten hrozný zápach milosrdně zmizel. Zatuchlý, dusný jeskynní vzduch byl jako parfém.

Pocit toho, že mě někdo nese, že mě houpe, mi byl povědomý. První týden potom, co mě Kyle zranil, jsem v Ianových rukou byla na mnoha místech.

"... myslel, že uhodla, co děláme. Asi jsem se zmýlil," mumlal Jared.

"Myslíš, že to je to, co se stalo?" Ianův hlas se tvrdě zařízl do ticha tunelu. "Že se bála, protože se Doktor snažil ty ostatní duše vyndat? Že se bála o sebe?"

Jared chvíli neodpověděl. "Ty si to nemyslíš?"

Ian si odfrkl. "Ne. Nemyslím. Jakkoliv jsem já znechucený z toho, že jste pro Doktora přivedli další... oběti, že jste je přinesli teď! – jakkoliv se mi z toho dělá špatně, to není to, co ji rozrušilo. Jak můžeš být tak slepý? Nedovedeš si představit, jak to tam pro ni muselo vypadat?"

"Vím, že jsme ta těla měli zakrytá, než –"

"Špatná těla, Jarede. Ach, jsem si jistý, že by Wandu lidská mrtvola rozrušila – je tak jemná; násilí a smrt nejsou součástí jejího normálního života. Ale pomysli, co pro ni musely znamenat ty věci na tom stole."

Chvíli mu to trvalo. "Ach."

"Ano. Kdybys ty nebo já vešel do lidské pitevny, kde by byla roztrhaná lidská těla a krev úplně na všem okolo, nebylo by to pro nás tak hrozné jako tohle bylo pro ni. Všechno to jsme už viděli – dokonce i před invazí, aspoň v hororech. Vsadím se, že ona nikdy nebyla vystavená něčemu takovému, ani v jednom ze všech svých životů."

Znovu se mi dělalo špatně. Jeho slova to přinášela zpátky. Ten pohled. Ten zápach.

"Pust mě," zašeptala jsem. "Dej mě dolů."

"Nechtěl jsem tě probudit. Mrzí mě to." Jeho poslední slova byla vřelá, omlouval se víc než za to, že mě vzbudil.

"Pust mě."

"Není ti dobře. Vezmu tě do tvého pokoje."

"Ne. Hned mě polož."

"Wando –"

"Hned!" vykřikla jsem. Odstrčila jsem se od Ianovy hrudi a zároveň kopala nohama. Moje zuřivost ho překvapila. Pustil mě a já jsem napůl spadla na zem.

Vyskočila jsem z podřepu a rozběhla se.

"Wando!"

"Nech ji jít."

"Nedotýkej se mě! Wando, vrať se!"

Znělo to, jako by se za mnou prali, ale já jsem nezpomalila. Byli to lidé. Násilí pro ně bylo potěšení.

Nezastavila jsem se, když jsem vběhla do světla. Proběhla jsem velkou jeskyní, aniž bych se podívala na jediného z netvorů, kteří tam byli. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale nezajímalo mě to.

Ani mě nezajímalo, kam jsem běžela. Prostě někam, kde jsem mohla být sama. Vyhýbala jsem se tunelům, ve kterých někdo byl, a zahnula do prvního prázdného.

Byl to východní tunel. To bylo podruhé, co jsem tudy dnes běžela. Posledně radostně, teď s hrůzou. Bylo těžké si vzpomenout, jak jsem se odpoledne cítila, když jsem se dozvěděla, že se nájezdníci vrátili. Všechno teď bylo temné a hrozivé, včetně jejich návratu. I kameny mi připadaly odporné.

Tenhle tunel byla správná volba. Nikdo neměl důvod sem chodit, takže tu bylo prázdno.

Běžela jsem na konec tunelu do hluboké noci prázdné hrací místnosti. Vážně jsem s nimi před tak krátkou dobou mohla hrát hry? Věřit úsměvům na jejich tvářích, nevidět ty netvory pod nimi...

Pokračovala jsem dopředu, dokud jsem se po kotníky nezabořila do olejovité vody temného pramene. S nataženou rukou jsem couvala, abych našla zeď. Když jsem našla hrubý kamenný výběžek  - s ostrou hranou přesně pod mými prsty – otočila jsem se do prohlubně za ním a stočila se tam na zemi do pevného klubíčka.

Není to, jak jsme si myslely. Doktor nikomu úmyslně neubližoval; jenom se snažil zachránit –

VYPADNI Z MÉ HLAVY! zaječela jsem na ni.

Odstrčila jsem ji pryč – umlčela jsem ji, abych nemusela poslouchat její ospravedlňování – a uvědomila jsem si, jak za ty měsíce přátelství zeslábla. Jak jsem byla povolná. Povzbudivá.

Bylo skoro až moc lehké ji umlčet. Tak, jak to mělo být od začátku.

Teď jsem tu byla jenom já. Jenom já a bolest a hrůza, které nikdy neuteču. Už nikdy nenastane chvíle, kdy ten obraz nebudu mít před očima. Nikdy už se od něho neosvobodím. Už navždy bude mou součástí.

Nevěděla jsem, jak bych tady měla truchlit. Pro tyhle ztracené duše, jejichž jména se nikdy nedozvím, jsem nemohla truchlit lidským způsobem. Ani pro to zlomené dítě tam na stole.

Na Nejstarší jsem nikdy nemusela truchlit. Nevěděla jsem, jak se to tam dělalo, tam, v mém pravém domově. A proto jsem se spokojila se způsobem Netopýrů. Připadalo mi to vhodné, protože kolem mě byla taková tma, jako kdybych byla slepá. Netopýři truchlili mlčením – týdny nezpívali, dokud bolest z nicoty, kterou za sebou zanechávalo mlčení, nebyla větší než bolest ze ztráty duše. Tam jsem poznala ztrátu. Přítel, který zemřel při hloupé nehodě, v noci na něho spadl strom, a když ho ráno našli, bylo už pozdě na to ho vytáhnout z pochroumaného těla jeho hostitele. Spirálovitě... vzhůru... soulad; to byla slova, kterými by se tady dalo vyjádřit jeho jméno. Ne přesně, ale skoro. V jeho smrti nebyla hrůza, jenom smutek. Byla to nehoda.

Bublající pramen byl moc hlasitý, aby mi připomínal naše písně. Vedle tohohle naprosto neharmonického rachotu jsem mohla truchlit.

Pevně jsem si rukama objala ramena a truchlila jsem pro to dítě a tu druhou duši, která zemřela s ním. Mí sourozenci. Moje rodina. Kdybych odsud našla cestu ven, kdybych varovala Hledače, jejich ostatky by nebyly tak zmrzačené a promíchané v té zakrvácené místnosti.

Chtěla jsem brečet, naříkat. Ale to byl lidský způsob. Takže jsem stiskla rty a nahrbila se v temnotě, držela jsem bolest uvnitř.

Mé mlčení, mé truchlení, mi bylo ukradeno.

Trvalo jim to pár hodin. Slyšela jsem, jak hledají, slyšela jsem ozvěny jejich hlasů, jak se nesou dlouhými chodbami. Volali mě, čekali na mou odpověď. Když žádnou nedostali, přinesli světla. Ne ty tlumené modré lucerny, se kterými by mě tu nikdy nenašli, ukrytou ve vší té temnotě, ale ostré světlo baterek. Míhalo se tam a zpátky jako světelné kyvadlo. Dokonce ani s baterkami mě nenašli hned, až když potřetí prohledávali místnost. Proč mě nenechají o samotě?

Když na mě konečně dopadlo světlo, slyšela jsem, jak někdo úlevou zalapal po dechu.

"Našel jsem ji! Řekni ostatním, aby se vrátili zpátky dovnitř! Nakonec je tady!"

Znala jsem ten hlas, ale nedokázala jsem k němu přiřadit jméno. Jenom další netvor.

"Wando? Wando? Jsi v pořádku?"

Nezvedla jsem hlavu ani jsem neotevřela oči. Truchlila jsem.

"Kde je Ian?"

"Co myslíš, měli bychom dojít pro Jamieho?"

"Neměl by se s tou nohou hýbat."

Jamie. Při zvuku toho jména jsem se otřásla. Můj Jamie. On byl také netvor. Byl stejný jako ostatní. Můj Jamie. Působilo mi fyzickou bolest na něho myslet.

"Kde je?"

"Tady, Jarede. Není... neodpovídá."

"Nedotkli jsme se jí."

"Tady, dej mi to světlo," řekl Jared. "Teď odsud vypadněte. Odvolejte poplach. Dejte jí prostor, ano?"

Slyšela jsem, jak se šourají pryč, ale nedošli daleko.

"Vážně, lidi. Tady nepomůžete. Odejděte. Úplně."

Zvuky jejich odchodu byly nejdřív pomalé, ale potom se zrychlily. Slyšela jsem spoustu kroků, jak odcházejí a potom utichají.

Jared čekal, dokud nebylo zase úplné ticho.

"Dobře, Wando, jsi tu jen ty a já."

Čekal na nějakou odpověď.

"Koukni, asi to muselo být dost... hrozné. Nikdy jsme nechtěli, abys to viděla. Mrzí mě to."

Mrzí? Geoffrey říkal, že to byl Jaredův nápad. Chtěl mě vyříznout ven, rozkrájet na malé kousky a mou krví zamazat zeď. Pomalu by mě trhal na miliony kousíčků, kdyby dokázal najít způsob, jak si udržet svého milovaného netvora u sebe a naživu. Všechny by nás rozřezal na kousíčky.

Dlouho byl zticha, pořád čekal na mou reakci.

"Vypadáš, že chceš být sama. To je v pořádku. Můžu je držet dál, pokud je to to, co chceš."

Nepohnula jsem se.

Něco se dotklo mého ramene. Přikrčila jsem se a přitiskla se k ostrým kamenům.

"Promiň," zamumlal.

Slyšela jsem, jak se zvedl, a světlo – červené za mýma zavřenýma očima – začalo uhasínat, jak odcházel.

U vchodu do jeskyně někoho potkal.

"Kde je?"

"Chce být sama. Nech ji být."

"Nestav se mi zase do cesty, Howe."

"Myslíš, že chce útěchu od tebe? Od člověka?"

"Já jsem s tím neměl nic společného –"

Jared odpověděl tišeji, ale slyšela jsem ozvěnu jeho hlasu. "Tentokrát ne. Jsi jedním z nás, Iane. Její nepřítel. Slyšel jsi, co tam říkala? Křičela zrůdy. Tak nás teď vidí. Nechce tvou útěchu."

"Dej mi světlo."

Už nepromluvili. Uběhla minuta a já jsem uslyšela pomalé kroky, jak obcházejí místnost. Nakonec mě znovu zaplavilo světlo a moje víčka znovu zčervenala.

Schoulila jsem se pevněji, čekala jsem, že se mě dotkne.

Slyšela jsem tichý povzdech a potom zvuk, jak se posadil na kámen, ne tak blízko ke mně, jak bych bývala čekala.

Světlo s cvaknutím zmizelo.

Dlouho jsem v tichu čekala, až promluví, ale on byl stejně tiše jako já.

Nakonec jsem přestala a vrátila se ke svému truchlení. Ian mě nepřerušil. Seděla jsem v temnotě velké černé díry v zemi a oplakávala ztracené duše s člověkem po svém boku.