The host- Kapitola 41

 41.kapitola - Zmizelá (Vanished)

Ian se mnou v temnotě seděl po tři dny.

Odešel vždycky jenom na pár minut, aby nám přinesl jídlo a vodu. Ian nejdřív jedl, ale já ne. Ale potom, jakmile si uvědomil, že můj tác nenechávala plný ztráta chuti, přestal také.

Jeho krátké absence jsem využívala k tomu, abych vykonala fyzické potřeby, které jsem nemohla ignorovat, byla jsem vděčná za blízkost zapáchajícího pramene. Jak se můj půst prodlužoval, tyhle potřeby zmizely.

Nedokázala jsem se ubránit spánku, ale nespala jsem pohodlně. První den jsem se probudila a zjistila, že mám hlavu a ramena položená v Ianově klíně. Odskočila jsem od něho a třásla se tak divoce, že už to gesto nezopakoval. Potom jsem se vždycky opřela o kameny tam, kde jsem byla, a vždycky, když jsem se probudila, znovu jsem se stočila do svého malého klubíčka.

"Prosím," zašeptal Ian třetí den – alespoň jsem si myslela, že to bylo třetí den; nemohl jsem si být jistá. Bylo to poprvé, kdy promluvil.

Věděla jsem, že přede mnou byl tác s jídlem.

Přistrčil ho blíž ke mně, až se dotýkal mé nohy. Couvla jsem.

"Prosím, Wando. Prosím, sněz něco."

Dal mi ruku na paži, ale rychle ji zase stáhnul, když jsem před ní uhnula.

"Prosím, nesmíš mě nenávidět. Tolik mě to mrzí. Kdybych to věděl... zastavil bych je. Nedovolím, aby se to stalo znovu."

Nikdy by je nezastavil. Byl sám proti mnoha. A, jak řekl Jared, předtím mu to nevadilo. Byla jsem nepřítel. Dokonce i u těch nejsoucitnějších byl lidský rozsah milosrdnosti vždycky jenom pro jejich vlastní druh.

Věděla jsem, že by Doktor nikdy nikomu záměrně nezpůsobil bolest. Pochybuju, že by byl něčeho takového schopný, byl tak jemný. Ale co červ, stonožka? Proč by ho zajímala agonie divného, mimozemského stvoření? Proč by mu mělo vadit zavraždit dítě – pomalu, ukrajovat kousek po kousku – kdyby nemělo žádného člověka, skrz kterého by mohlo křičet?

"Měl jsem ti to říct," zašeptal Ian.

Záleželo by na tom, kdyby mi to jenom řekl, místo abych ty zmučené ostatky viděla na vlastní oči? Byla by bolest méně silná?

"Prosím jez."

Ticho se vrátilo. Chvíli jsme seděli jen tak, možná hodinu.

Ian se zvedl a tiše odešel.

Nerozuměla jsem svým emocím. V tu chvíli jsem nenáviděla to tělo, se kterým jsem byla svázaná. Jak mě mohlo to, že odešel deprimovat? Proč by mě měla ta samota, kterou jsem si vyžádala, tak bolet? Chtěla jsem, aby se ten netvor vrátil a to bylo naprosto špatné.

Nebyla jsem sama dlouho. Nevím, jestli pro něho Ian šel, nebo jestli jenom čekal, až Ian odejde, ale poznala jsem Jebovo přemýšlivé pískání, když se ke mně blížil temnotou.

Pískání se zastavilo pár desítek centimetrů ode mě a ozvalo se hlasité cvaknutí. Do očí mě pálil prudký paprsek světla. Zamrkala jsem.

Jeb postavil baterku na zem jako lampičku. Vrhala na strop kulaté světlo a trochu to osvítilo prostor kolem nás.

Jeb se usadil ke zdi vedle mě.

"Takže hodláš umřít hlady? To je tvůj plán?"

Upřeně jsem pozorovala kamennou podlahu.

Kdybych k sobě byla upřímná, přiznala bych si, že moje truchlení bylo u konce. Truchlila jsem. To dítě ani tu druhou duši v jeskyni hrůzy jsem neznala. Nemohla jsem truchlit věčně pro cizince. Ne, teď jsem byla naštvaná.

"Jestli chceš umřít, je tu spousta lehčích a rychlejších způsobů."

Jako kdybych si tohohle nebyla vědomá.

"Tak mě tedy dejte Doktorovi," zaskřehotala jsem.

Jeb nebyl překvapený, že mě slyšel mluvit. Pro sebe si přikývl, jako kdyby přesně věděl, že tohle vyjde z mých úst.

"Čekalas, že se vzdáme, Tulačko?" Jebův hlas byl přísný a vážnější, než jsem ho kdy slyšela. "Máme o něco silnější pud sebezáchovy. Samozřejmě, že chceme najít způsob, jak dostat své mysli zpátky. Jednou by to mohl být kdokoliv z nás. Tolik lidí, které milujeme, je už ztraceno.

"Není to lehké. Doktora pokaždé skoro zabije, když zklame – tos viděla. Ale je to naše realita, Wando. Je to náš svět. Prohráli jsme válku. Vymíráme. Snažíme se najít způsob, jak se zachránit."

Poprvé se mnou Jeb mluvil, jako kdybych byla duše a ne člověk. Ale měla jsem pocit, že ten rozdíl mu vždycky byl jasný. Byl to galantní netvor.

Nedokázala jsem popřít pravdu v tom, co říkal, ani její význam. Šok zmizel a já jsem zase byla já. Bylo v mé povaze být spravedlivá.

Pár lidí se na to dokázalo podívat z mého pohledu; přinejmenším Ian. A já jsem také zvažovala jejich úhel pohledu. Byli to netvoři, ale možná to byli netvoři, u kterých se dalo ospravedlnit to, co dělali.

Samozřejmě, že si myslí, že to, co hledají, najdou násilím. Nedokázali by si představit jinou situaci. Mohla bych je vinit z toho, že jejich genetické dispozice takhle omezovali jejich schopnosti řešení problémů?

Odkašlala jsem si, ale můj hlas byl stále chraplavý, jak jsem ho dlouho nepoužívala. "Řezání do dětí nikoho nezachrání, Jebe. teď jsou všichni mrtví."

Chvíli byl zticha. "Nedokážeme rozeznat vaše mladé od dospělých."

"Ne, to já vím."

"Vy naše děti nešetříte."

"Ale nemučíme je. Nikdy nikomu úmyslně nezpůsobujeme bolest."

"Děláte něco horšího. Vymažete je."

"Vy děláte obojí."

"To ano, děláme – protože to musíme zkoušet. Musíme bojovat. Je to jediný způsob, co známe. Můžeme se pořád snažit nebo zahrabat hlavu do písku a umřít." Zvedl jedno obočí.

Tak muselo vypadat to, co jsem dělala já.

Povzdechla jsem si a vzala do ruky lahev vody, kterou Ian nechal kousek od mé nohy. Na jedno napití jsem ji vyprázdnila a znovu si odkašlala.

"Nikdy to nebude fungovat, Jebe. můžete pokračovat a rozřezávat nás na kusy, ale jenom zabijete další a další živé bytosti obou našich druhů. Nezabíjíme rádi, ale naše těla nejsou slabá. Naše spojení možná vypadají jako jemné stříbrné vlásky, ale jsou silnější než vaše orgány. To je to, co se děje, že ano? Doktor rozkrájí mou rodinu a jejich končetiny roztrhají mozky té vaší."

"Jako ementál," souhlasil.

Zvedl se mi žaludek a otřásla jsem se.

"Také je mi z toho špatně," přiznal. "Doktora to vždycky hrozně rozhodí. Pokaždé má pocit, že už to dokázal, ale znovu se to zhatí. Zkusil snad všechno, co ho napadlo, ale pořád je nedokáže zachránit. Vaše duše nereagují na sedativa... ani na jed."

Můj hlas byl hrubý hrůzou. "Samozřejmě, že ne. Naše chemická stavba je od té vaší naprosto odlišná."

"Jednou jedna z duší uhodla, co se stane. Než stihl Doktor toho člověka uspat, ta stříbrná věcička jeho mozek zevnitř roztrhala. Samozřejmě jsme to nezjistili, dokud ho Doktor neotevřel. Ten chlap se prostě zhroutil."

Byla jsem překvapená, zvláštně ohromená. Ta duše musela být velmi odvážná. Nikdy jsem neměla odvahu ten krok učinit, dokonce ani na začátku, kdy jsem si byla jistá, že se mě pokusí mučit, aby ze mě dostali informaci právě tuhle informaci. Nedokázala jsem si představit, že by se tu odpověď pokusili zjistit sami; takové rozhodnutí bylo tak očividně odsouzené k neúspěchu, že mě to nikdy ani nenapadlo.

"Jebe, jsme relativně malí tvorové, naprosto závislí na neochotných hostitelích. Nevydrželi bychom dlouho, kdybychom neměli nějakou možnost obrany."

"Nepopírám, že máte právo na tuhle možnost. Jenom ti říkám, že prostě budeme pokračovat v boji, jakkoliv můžeme. Nechceme nikomu způsobovat bolest. Vymýšlíme to za pochodu. Ale budeme bojovat."

Podívali jsme se jeden na druhého.

"Tak bys možná měl nechat Doktora, aby mě rozřezal. Na co jiného jsem dobrá?"

"No tak, no tak. Nebuď hloupá, Wando. My lidé se nechováme takhle logicky. Máme větší rozsah dobra a zla než vy. No, spíš toho zla."

Přikývla jsem, ale on pokračoval a mě ignoroval.

"Ceníme si jednotlivců. Asi klademe až moc velký důraz na individualitu, když k tomu přijde. Kolik lidí by, hypoteticky... řekněme Paige... kolik lidí by obětovala, aby udržela Andyho naživu? Ta odpověď by nedávala smysl, kdybys celé lidstvo viděla jako sobě rovné.

"To, jak jsi tu ceněná... No, to nedává moc smysl, ani když se na to díváš z lidského pohledu. Ale je tu pár lidí, kteří by si tě cenili víc než cizího člověka. Musím přiznat, já sám se to té skupiny řadím. Beru tě jako svého přítele, Wando. Samozřejmě to ale nebude fungovat, když mě budeš nenávidět."

"Necítím k tobě nenávist, Jebe. Ale..."

"Jo?"

"Jenom nevidím, jak tu můžu dál žít. Ne, když budete v sousedním pokoji rozřezávat mou rodinu. A samozřejmě nemůžu ani odejít. Rozumíš mi? Co jiného tu pro mě je než Doktorovo nesmyslné řezání?" Otřásla jsem se.

Vážně přikývl. "No, to je oprávněné. Není fér od tebe žádat, abys s tím žila."

Moje srdce pokleslo. "Kdybych dostala na výběr, vlastně bych byla radši, kdybys mě zastřelil," zašeptala jsem.

Jeb se zasmál. "Zpomal trochu, zlato. Nikdo tu nebude střílet mé přátele, ani je rozřezávat. Vím, že nelžeš, Wando. Když říkáš, že takhle to nepůjde, tak to budeme muset znovu promyslet. Řeknu klukům, aby sem zatím nepřiváděli další duše. Myslím, že Doktor má nervy nadranc. Už toho o moc víc nevydrží."

"Mohl bys mi lhát," připomněla jsem mu. "Pravděpodobně bych to nepoznala."

"Budeš mi teda muset věřit. Protože já tě nezastřelím. A nenechám tě ani vyhladovět. Sněz něco, holka. To je rozkaz."

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přemýšlet. Nebyla jsem si jistá, jestli jsme se dohodli nebo ne. V tomhle těle nic nedávalo smysl. Měla jsem lidi tady až moc ráda. Byli to přátelé. Zrůdní přátelé, na které jsem se nedokázala podívat v tom správném světle, dokud mě takhle zaplavovaly emoce.

Jeb zvedl kus kukuřičného chleba namočeného v ukradeném medu a dal mi ho do ruky.

Ušpinil mi ji, přilepil se mi k prstům. Znovu jsem si povzdechla a začala si ruku olizovat.

"Hodná holka! Dostaneme se přes to. Všechno se vyřeší, uvidíš. Snaž se myslet pozitivně."

"myslet pozitivně," zamumlala jsem s plnou pusou a pochybovačně zavrtěla hlavou. Jenom Jeb...

V tu chvíli se vrátil Ian. Když vešel do osvětleného kruhu a uviděl chleba v é ruce, výraz, který se mu rozlil na tváři, mě naplnil vinou. Byla to radostná úleva.

Ne, niokdy jsem nikomu záměrně nezpůsobila bolest, ale Ianovi jsem hluboce ublížila jenom tím, že jsem ubližovala sama sobě. Lidské životy byla tak nemožně zamotané. Takový zmatek.

"Tady jsi, Jebe," řekl tlumeným hlasem, když se posadil naproti nám, jenom o trochu blíž k Jebovi. "Jared říkal, že budeš tady."

Posunula jsem se kousek blíž k němu, ruce mě z toho, jak jsem se dlouho nehýbala, bolely, a položila jsem svou ruku na jeho.

"Promiň," zašeptala jsem.

Otočil ruku, aby chytil tu mou. "Neomlouvej se mi."

"Měla jsem to vědět. Jeb má pravdu. Samozřejmě, že bojujete. Jak vás za to můžu vinit?"

"Je to jiné, když jsi tady ty. Mělo to přestat."

Ale to, že jsem tady já, jenom mnohonásobně zvýšilo důležitost řešení tohohle problému. Jak mě vytrhnout ven a nechat Melanie tady. jak mě vymazat a přivést ji zpátky.

"Ve válce je dovoleno vše," zamumlala jsem a pokusila se usmát.

Slabě se usmál. "A v lásce. Na to jsi zapomněla."

"Dobře, nechte toho," zamumlal Jeb. "Ještě jsem neskončil."

Zvědavě jsem se na něho podívala. Co tu ještě bylo?

"Tak." Zhluboka se nadechl. "Snaž se zase nevyšilovat, ano?" řekl a díval se na mě.

Ztuhla jsem a sevřela Ianovu ruku pevněji.

Ian na Jeba vrhl úzkostlivý pohled.

"Řkeneš jí to?" zeptal se Ian.

"Co teď?" zalapala jsem po dechu. "Co je to teď?"

Jeb nasadil pokerový výraz. "Jamie."

To slovo zase obrátilo svět vzhůru nohama.

Po tři dlouhé dny jsem byla Tulačka, duše mezi lidmi. Teď jsem najednou byla zase Wanda, velmi zmatená duše s lidskými emocemi, které byly moc silné, aby je mohla ovládat.

Vyskočila jsem na nohy – a vytáhla Iana s sebou, svou rukou jsem svírala jeho jako svěrák – a zapotácela jsem se, zatočila se mi hlava.

"Ježiši. Říkal jsem, abys nevyšilovala, Wando. Jamie je v pořádku. Jenom se o tebe vážně bojí. Slyšel, co se stalo, a ptá se po tobě – je úplně vyděšenej, ten kluk – a já si nemyslím, že je to pro něj dobrý. Přišel jsem, abych tě poprosil, abys za ním zašla. Ale nemůžeš jít takhle. Vypadáš hrozně. Jenom ho to zbytečně rozruší. Posaď se a ještě něco sněz."

"Jeho noha?" dožadovala jsem se.

"Chytil infekci," zamumlal Ian. "Doktor chce, ab zůstal ležet, jinak by pro tebe už dávno přišel. Kdyby ho Jared doslova nepřišpendlil k posteli, stejně by přišel."

Jeb přikývl. "Jared sem skoro přišel a násilím tě vynesl, ale řekl jsem mu, že si s tebou chci nejdřív promluvit. Moc by mu nepomohlo, kdyby tě viděl katatonickou."

Připadalo mi, že se moje krev změnila v ledovou vodu. Ale určitě to byla jen má představivost.

"Co s tím Doktor dělá?"

Jeb pokrčil rameny. "Nemůže dělat nic. Ten kluk je silnej; ubrání se."

"Nemůže nic dělat? Co tím myslíš?"

"Je to bakteriální infekce,"řekl Ian. "Už nemáme antibiotika."

"Protože nefungují – bakterie jsou chytřejší, než vaše léky. Musí být něco lepšího, jiného."

"No, my nic jiného nemáme," řekl Jeb. "Je to zdravej kluk. Prostě to musí proběhnout samo."

"Proběhnout... samo," mumlala jsem omámeně.

"Sněz něco," naléhal Ian. "Vyděsíš ho, když tě takhle uvidí."

Promnula jsem si oči a snažila se myslet jasně.

Jamie byl nemocný. Tady pro něho nebyly žádné léky. Žádné možnosti kromě čekání, až se jeho tělo samo vyléčí. A když ne...

"Ne," zalapala jsem po dechu.

Připadalo mi, jako kdybych znovu stála nad Walterovým hrobem a poslouchala, jak se do temnoty sype písek.

"Ne," zasténala jsem a bojovala proti té vzpomínce.

Otočila jsem se a strnule vyrazila k východu.

"Počkej," řekl Ian, ale za ruku, za kterou mě držel, nezatáhl. Šel se mnou.

Jeb mě dohonil a do druhé ruky mi vrazil další jídlo.

"Jez, pro dobro toho kluka," řekl.

Zakousla jsem se do jídla, aniž bych cítila jeho chuť, žvýkala jsem, aniž bych o tom přemýšlela a polykala, aniž bych cítila, jak mi jídlo prochází hrdlem.

"Věděl jsem, že bude reagovat přehnaně," zavrčel Jeb.

"Tak pročs jí to říkal?" zeptal se frustrovaně Ian.

Jeb neodpověděl. Přemýšlela jsem proč. Bylo to horší, než jsem si myslela?

"Je v nemocnici?" zeptala jsem se mrtvým hlasem.

"ne, ne," ujistil mě Ian rychle. "Je ve vašem pokoji."

Ani jsem necítila úlevu. Byla jsem na to moc ochromená.

Šla bych do té místnosti znovu, pro Jamieho, i kdyby pořád páchl krví.

Neviděla jsem jeskyně, kterými jsme procházeli. Sotva jsem si uvědomovala, že je den. Nemohla jsem se podívat do očí lidem, kteří se zastavovali, když jsme kolem nich procházeli. Dokázala jsem jenom dávat jednu nohu před druhou, než jsme konečně nedošli do haly.

Před sedmou jeskyní byla skupinka pár lidí. Hedvábná zástěna byla odstrčená daleko stranou a oni natahovali krky, aby viděli dovnitř, do Jaredova pokoje. Všechny jsem znala, všechny jsem považovala za přátele. A také za Jamieho přátele. Proč tu byli? Byl jeho stav tak nestabilní, že ho musela často kontrolovat?

"Wanda," řekl někdo. "Wanda je tady."

"Nechte ji projít," řekl Wes. Poplácal Jeba po zádech. "Dobrá práce."

Prošla jsem malou skupinkou, aniž bych vzhlédla. Uvolnili mi cestu; kdyby to neudělali, asi bych narazila přímo do nich. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na pohyb dopředu.

Ve vysokém pokoji bylo jasno. Pokoj samotný nebyl nacpaný. Doktor a Jared drželi všechny venku. Nejasně jsem si byla vědoma Jareda, opíral se o zadní zeď s rukama spojenýma za zády – postoj, který zaujímal jenom, když měl vážné obavy. Doktor klečel vedle postele, na které ležel Jamie, přesně, jak jsem ho opustila.

Proč jsem ho opustila?

Jamieho tvář byla rudá a zpocená. Pravá nohavice jeho džínů byla odříznutá a obvaz byl odhrnutý z jeho rány. Nebyla tak velká, jak jsem čekala. Ne tak hrozná, jak jsem si představovala. Jenom asi pět centimetrů dlouhá sečná rána s rovným okrajem. Ale právě ten okraj byl děsivě červený a kůže kolem byla oteklá a lesklá.

"Wando," Jamie vydechl, když mě uviděl. "Ach, jsi v pořádku. Ach." Zhluboka se nadechl.

Zakopla jsem a padla na kolena vedle něho, Iana jsem stáhla s sebou. Dotkla jsem se Jamieho tváře a cítila, jak pod mou rukou hoří. Můj loket se dotkl Doktorova, ale sotva jsem si toho všimla. Odsunul se, ale já jsem nevzhlédla, abych se podívala, jaká emoce se mu zračila na tváři, jestli to byl odpor nebo vina.

"Jamie, dítě, jak ti je?"

"Hloupě," řekl a ušklíbl se. "Prostě hloupě. Věříš tomu?" Ukázal na svou nohu. "Takový štěstí."

Na jeho polštáři jsem našla mokrý hadr a otřela jsem mu s ním čelo.

"Budeš v pořádku," slíbila jsem mu. Byla jsem překvapená, jak divoce můj hlas zněl.

"Samozřejmě. Nic to není. Ale Jared mě nechtěl nechat jít za tebou." Jeho tvář byla najednou úzkostlivá. "Slyšel jsem o... a Wando, víš, že já –"

"Pššt. Ani na to nemysli. Kdybych měla tušení, že jsi nemocný, byla bych tu dřív."

"Nejsem doopravdy nemocný. Je to jenom hloupá infekce. Ale jsem rád, že jsi tady. nelíbilo se mi, když jsem nevěděl, kde jsi."

Nedokázala jsem se zbavit knedlíku v mém krku. Netvor? Můj Jamie? Nikdy.

"Slyšel jsem, že jsi proškolila Wese, ten den, co jsme se vrátili," řekl Jamie a se širokým úsměvem tak změnil téma. "Páni, přál bych si, abych to mohl vidět. Vsadím se, že Melanie byla nadšená."

"Ano, to byla."

"Je v pořádku? Nebojí se moc?"

"Samozřejmě, že se bojí," zamumlala jsem a pozorovala, jak mu po čele přejíždí ten kus látky, jako kdyby s ní