The host- Kapitola 42

 42.kapitola - Vynucená (Forced)

Ianova čelist ochabla. "Ty... co?"

"Za chvíli ti to vysvětlím. Není to vůči tobě fér, ale... prosím. Prostě mě polib."

"Nerozruší tě to? Melanie to nebude vadit?"

"Iane!" namítla jsem. "Prosím!" Byl stále zmatený, ale dal mi ruce kolem pasu a přitáhl naše těla k sobě. Jeho tvář byla tak ustaraná a mě napadlo, jestli to vůbec bude fungovat. Já jsem tu romantiku sotva potřebovala, ale on možná ano.

Zavřel oči a automaticky se naklonil ke mně. Jeho rty se jednou lehce přitiskly na mé a potom se odtáhl, aby se na mě mohl podívat, na tváři stále stejný, ustaraný výraz.

Nic.

"Ne, Iane.

Doopravdy mě polib. Jako... jako když se snažíš, abys dostal ránu. Rozumíš?"

"Ne. Co se děje? Nejdřív mi to řekni."

Dala jsem mu ruce kolem krku. Bylo to zvláštní; vůbec jsem si nebyla jistá, jak to mám udělat. Postavila jsem se na špičky a zároveň si přitahovala jeho hlavu k sobě, dokud jsem nedosáhla svými rty na jeho.

Tohle by s žádným jiným druhem nefungovalo. Žádná mysl by se nenechala takhle lehce ohromit svým vlastním tělem. Jiný živočišný druh by měl své priority uspořádané lépe. Ale Ian byl člověk a jeho tělo reagovalo.

Tlačila jsem svými ústy proti jeho, a když jeho první reakcí bylo se odtáhnout, chytila jsem ho pevněji. Vzpomněla jsem si, jak se předtím jeho ústa pohybovala proti mým, a snažila jsem se to teď napodobit. Jeho rty se pootevřely a já jsem pocítila vlnu triumfálního vzrušení. Zuby jsem chytla jeho spodní ret a uslyšela jsem, jak mu překvapením unikl z hrdla tichý, divoký zvuk.

A potom už jsem se nemusela snažit. Jedna z Ianových rukou mi znehybněla tvář, zatímco druhá mě sevřela kolem pasu, držel mě tak blízko u sebe, že bylo těžké se nadechnout. Lapala jsem po dechu, ale on také. Jeho dech se mísil s mým. Cítila jsem, jak se má záda dotkla kamenné zdi, jak se k ní přitiskla. Využil toho a přiblížil se ke mně ještě víc. Nebyla ve mně jediná buňka, která by nebyla spojená s ním.

Byli jsme jenom my dva, tak blízko, že jsme se jako dva sotva počítali.

Jenom my.

Nikdo jiný.

Sami.

Ian cítil, když jsem to vzdala. Musel na to čekat – jeho tělo ho asi neovládalo tak, jak jsem si myslela. Odtáhl se, jakmile mé ruce ochably, ale jeho tvář zůstala blízko, špičky našich nosů se dotýkaly.

Spustila jsem ruce a on se zhluboka nadechl. Pomalu uvolnil sevření obou svých rukou a lehce mi je položil na ramena.

"Vysvětli," zašeptal.

"Není tady," zašeptala jsem, stále lapajíc po dechu. "Nemůžu ji najít. Dokonce ani teď."

"Melanii?"

"Neslyším ji! Iane, jak se můžu teď vrátit k Jamiemu? Pozná, že lžu! Jak mu můžu teď říct, že jsem ztratila jeho sestru? Iane, je nemocný! Nemůžu mu to říct! Rozruším ho, ztížím mu uzdravení. Já –"

Ian mi přitiskl prsty na rty. "Ššš, ššš. Dobře. Zamyslíme se. Kdys ji naposledy slyšela?"

"Ach, Iane! Hned potom, co jsem viděla... v nemocnici. A ona se je snažila bránit... a já jsem na ni křičela... a – přinutila jsem ji zmizet! A od té doby jsem ji neslyšela. Nemůžu ji najít!"

"Ššš," řekl znovu. "Klid. Dobře. Tak, co doopravdy chceš? Já vím, že nechceš rozrušit Jamieho, ale on bude v pořádku tak jako tak. Takže to rozvaž – nebylo by pro tebe lepší, kdyby –"

"Ne! Nemůžu Melanii vymazat! Nemůžu. To by bylo špatné! To by ze mě také udělalo netvora!"

"Dobře, dobře! Dobře. Ššš. Takže ji musíme najít?"

Naléhavě jsem přikývla.

Znovu se zhluboka nadechl. "Takže musíš být... vážně ohromená, ne?"

"Nevím, co tím myslíš."

Ale bála jsem se, že jsem to věděla.

Líbat Iana, to byla jedna věc – možná i příjemná, kdybych nebyla tak utrápená – ale něco víc... důkladného... Mohla bych? Mel by byla vzteklá,. Kdybych její tělo takhle využila. Bylo to to, co jsem musela udělat, abych ji našla? Ale co Ian? Bylo by to vůči němu tak nechutně nespravedlivé.

"Hned se vrátím," slíbil Ian. "Zůstaň tady."

Přitiskl mě ke zdi, jako kdyby chtěl zdůraznit to poslední slovo, a vyšel zpátky na chodbu.

Bylo těžké ho poslechnout. Chtěla jsem jít za ním, vidět, co dělá a kam jde. Museli jsme si o tom promluvit; musela jsem si to promyslet. Ale neměla jsem čas. Jamie na mě čekal s otázkami, které jsem nemohla zodpovědět lží. Ne, nečekal na mě; čekal na Melanii. Jak jsem to mohla udělat? Co když byla doopravdy pryč?

Mel, Mel, Mel, vrať se! Melanie, Jamie potřebuje tebe. Je nemocný, mel. Mel, slyšíš? Jamie je nemocný!

Mluvila jsem sama k sobě. Nikdo mě neslyšel.

Ruce se mi třásly strachem a stresem. Nebudu už moct dlouho čekat. Připadalo mi, že se budu obavami plnit, až prasknu.

Konečně jsem uslyšela kroky. A hlasy. Ian nebyl sám. Prostoupil mě zmatek.

"Prostě na to mysli jako na... experiment," říkal Ian.

"Zbláznil ses?" odpověděl Jared. "Je to nějaký zvrácený vtip?"

Můj žaludek se propadl podlahou.

Ohromená. Takhle to myslel.

Do tváře mi stoupla krev, horká jako Jamieho horečka. Co mi to Ian dělal? Chtěla jsem utéct, schovat se na nějaké lepší místo než posledně, někam, kde by mě nikdy nemohli najít, nezáleželo by na tom, kolik baterek by použili. Ale nohy se mi třásly a já se nemohla ani pohnout.

Ian s Jaredem vešli do mého zorného pole, tam, kde se setkávaly tunely. Ianova tvář byla bez výrazu; jednou ruku měl na Jaredově rameni a vedl ho, skoro ho strkal. Jared na Iana zíral se směsicí vzteku a pochyb.

"Tudy," povzbudil ho Ian a nasměroval ho ke mně. Přitiskla jsem záda ke kameni.

Jared mě uviděl, všiml si mého skleslého výrazu, a zastavil se.

"Wando, co to má znamenat?"

Zpražila jsem Iana vyčítavým pohledem a pak jsem se pokusila podívat Jaredovi do očí.

Nedokázala jsem to. Místo toho jsem se podívala na jeho nohy.

"Ztratila jsem Melanii," zašeptala jsem.

"Ztraztilas ji!"

Zbědovaně jsem přikývla.

Jeho hlas byl tvrdý a vzteklý. "Jak?"

"Nejsem si jistá. Přinutila jsem ji být zticha... ale ona se vždycky vrací... vždycky předtím... teď ji neslyším... a Jamie..."

"Je pryč?" V jeho hlase byla potlačovaná bolest.

"Já nevím. Nemůžu ji najít."

Zhluboka se nadechl. "Proč si Ian myslí, že tě musím políbit?"

"Ne mě," řekla jsem hlasem tak slabým, že jsem ho ani já skoro neslyšela. "Ji. Nic ji nenaštvalo víc, než když jsi nás políbil... předtím. Nic ji tak nevytáhlo na povrch. Možná... Ne. Nemusíš. Budu se snažit ji najít sama."

Pořád jsem se dívala na jeho nohy, a tak jsem viděla, jak udělal krok směrem ke mně.

"Myslíš, když ji políbím...?"

Nedokázala jsem ani přikývnout. Pokusila jsem se polknout.

Po krku mi přejely známé ruce a sjely mi na ramena. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že mě napadlo, jestli ho slyší i on.

Styděla jsem se za to, že ho nutím, aby se mě takhle dotýkal. Co když si myslel, že to byl trik – můj nápad, ne Ianův?

Napadlo mě, jestli tu Ian pořád je, jestli se pořád dívá. Jak moc by mu tohle ublížilo?

Jedna Jaredova ruka pokračovala, jak jsem věděla, že bude, dolů po mé paži až k zápěstí a zanechávala za sebou oheň. Jeho druhá ruka podržela mou bradu, jak jsem věděla, že musí, a zvedla mi hlavu.

Jeho tvář se přitiskla k mé, kůže mě pálila tam, kde jsme se dotýkali, a on mi šeptal do ucha.

"Melanie. Vím, že tam jsi. Vrať se ke mně."

Jeho tvář se pomalu sunula zpátky a jeho brada se naklonila na stranu, takže jeho ústa zakryla ta má.

Snažil se mě políbit jemně. Poznala jsem, že se snažil. Ale jeho záměry shořely na prach, stejně jako předtím.

Oheň byl všude, protože on byl všude. Jeho ruce mi přejížděly po kůži, pálily ji. Jeho rty ochutnávaly každý centimetr mé tváře. Byla jsem přiražená ke kamenné zdi, ale necítila jsem bolest. Necítila jsem nic než oheň.

Mé ruce se mu zamotaly do vlasů, přitáhla jsem si ho k sobě, jako kdyby byl vůbec nějaký způsob, jak mu být ještě blíž. Mé nohy se mu obepjaly kolem pasu, zeď dala potřebnou páku. Jeho jazyk se proplétal s mým a v mé mysli nebyla jediná částečka, kterou by neovládala ta bláznivá touha.

Uvolnil si ústa a znovu mi přitiskl rty k uchu.

"Melanie Stryderová!" Bylo to hlasité zavrčení, skoro výkřik. "Neopustíš mě! Copak mě nemiluješ? Dokaž to! Dokaž to! Zatraceně, Měl! Vrať se!"

Jeho rty znovu zaútočily na ty mé.

Aaach, zasténala slabě vzadu v mé hlavě.

Nedokázala jsem jasně myslet, abych ji pozdravila. Hořela jsem.

Oheň hořel až k ní, až dozadu do toho malého místečka, kde se potácela, skoro bez života.

Mé ruce sevřely látku Jaredova trička a trhly s ním nahoru. To byl jejich nápad; neříkala jsem jim, co mají dělat. Jeho ruce mi pálily kůži na zádech.

Jarede? zašeptala. Pokusila se zorientovat, ale mysl, kterou jsme sdílely, byla tak dezorientovaná.

Rukama smáčknutýma mezi námi jsem cítila svaly na jeho břiše.

Co? Kde... snažila se Melanie vzpamatovat.

Odtrhla jsem se od jeho rtů, abych se mohla nadechnout, a jeho ústa si vypalovala cestu po mém hrdle. Ponořila jsem mu svou hlavu do vlasů a vdechovala jeho vůni.

Jarede! Jarede! NE!

Nechala jsem ji prolétnout mými pažemi, věděla jsem, že to bylo to, co jsem chtěla, přestože jsem na to teď sotva dávala pozor. Ruce na jeho břiše ztuhly, najednou byly vzteklé. Prsty se mu zaryly do kůže a pak ho odstrčily tak tvrdě, jak mohly.

"NE!" vykřikla mými ústy.

Jared chytil její ruce a potom i mě, než jsem mohla spadnout. Prohnula jsem se, moje tělo bylo zmatené protichůdnými příkazy, které dostávalo.

"Mel? Mel!"

"Co to děláš?"

Úlevou zasténal. "Věděl jsem, že to dokážeš! Ach, Mel!"

Znovu ji políbil, políbil rty, které teď ovládala ona, a obě jsme cítily slzy, které mu stékaly po tvářích.

Kousla ho.

Jared od nás odskočil a já jsem se svezla na zem.

Začal se smát. "To je moje holčička. Pořád ji máš, Wando?"

"Ano," zalapala jsem po dechu.

Co to sakra bylo, Wando? ječela na mě.

Kdes byla? Máš vůbec ponětí, čím jsem si prošla, když jsem se tě snažila najít?

Jo, vidím, žes vážně trpěla.

Ach, já budu trpět, slíbila jsem jí. Už jsem cítila, jak to přichází. Stejně jako předtím...

Probírala se mými myšlenkami, jak nejrychleji mohla. Jamie?

To jsem se ti snažila říct. Potřebuje tě.

Tak proč nejsme s ním?

Protože je na takovéhle věci pravděpodobně ještě trochu mladý.

Ještě chvíli se probírala mými myšlenkami. Páni, Ian taky. Jsem ráda, že tuhle část jsem propásla.

Byla jsem tak vyděšená. Nevěděla jsem, co mám dělat...

Ale no tak. Jdeme.

"Mel?" zeptal se Jared.

"Je tady. Je rozzuřená. Chce vidět Jamieho."

Jared dal jednu ruku kolem mě a pomohl mi nahoru. "Můžeš být tak naštvaná, jak jen chceš, Mel.  Jenom tu zůstaň."

Jak dlouho jsem byla pryč?

Tři dny.

Její hlas byl najednou slabší. Kde jsem byla?

Ty to nevíš?

Nepamatuju si... nic.

Otřásly jsme se.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Jared.

"Více méně."

"Byla to předtím ona, kdo mluvil – kdo mluvil nahlas?"

"Ano."

"Může... můžeš ji nechat to udělat znovu teď?"

"Můžu to zkusit." Zavřel jsem oči.

Dokážeš se přese mě dostat? zeptala jsem se jí. Můžeš promluvit?

Snažila jsem se přitisknout ke kraji. "No tak," zamumlala jsem. "Tady."

Melanie bojovala, ale nebylo cesty ven.

Jaredovy rty tvrdě narazily do mých. Šokovaně jsem otevřela oči. Jeho zlatavé oči byly také otevřené, jenom dva centimetry od mých.

Trhla naší hlavou zpátky. "Nech toho! Nedotýkej se jí!"

Usmál se a kolem očí se mu objevily drobné vrásky. "Ahoj, lásko."

To není vtipný.

Snažila jsem se pravidelně dýchat. "Nesměje se."

Nechal svou ruku kolem mě. Kolem nás. Vyšli jsme na křižovatku tunelů a nikdo tam nebyl. Žádný Ian.

"Varuju tě, mel," řekl Jared a stále se široce usmíval. Škádlil ji. "Radši bys tu měla zůstat. Nedám ti žádnou záruku, co udělám nebo neudělám, abych tě dostal zpátky."

Můj žaludek se zatřepetal.

Řekni mu, že ho zaškrtím, jestli se tě znovu dotkne. Ale její hrozba byla také jenom vtip.

"Zrovna ti hrozí smrtí," řekla jsem mu. "Ale myslím, že si dělá legraci."

Zasmál se, levou lehkomyslný. "Jsi pořád tak vážná, Wando."

Vaše vtipy nejsou legrační," zamumlala jsem. Ne pro mě.

Jared se znovu zasmál.

Ach, řekla Melanie. Trpíš.

Pokusím se, aby to Jamie neviděl.

Díky, žes mě přivedla zpátky.

Nevymažu tě Melanie. Je mi líto, že ti nemůžu dát víc než to.

Děkuju.

"Co říká?"

"Jenom se... usmiřujeme."

"Proč předtím nemohla mluvit, když ses jí snažila pustit?"

"Já nevím, Jarede. Vážně tu není dost místa pro nás pro obě. As se nemůžu úplně odsunout stranou. Je to jako... ne jako snažit se zadržet dech. Jako snažit se zastavit tlukot srdce. Nedokážu neexistovat. Nevím jak."

Neodpověděl a má hruď pulzovala bolestí. Jak plný radosti by byl, kdybych mohla najít způsob, jak vymazat sama sebe!

Melanie to chtěla... ne popřít, ale chtěla, abych se cítila lépe; bojovala se slovy, aby zmírnila mou agonii. Nedokázala najít ta správná.

Ale Ian by byl zničený. A Jamie. Jebovi bys chyběla. Máš tu tolik přátel.

Díky.

Byla jsem ráda, že už jsme byli u našeho pokoje. Potřebovala jsem myslet na něco jiného, jinak bych začala brečet. Teď není čas na sebelítost. Po ruce jsem měla mnohem důležitější záležitosti než své srdce, které se znovu lámalo.