The host- Kapitola 43

 43.kapitola - Posedlá (Frenzied)

Představovala jsem si, že navenek vypadám jako socha. Ruce jsem měla založené před sebou, na tváři prázdný výraz, dech moc mělký, aby pohyboval hrudí.

Zevnitř jsem se rozkládala, jako kdyby částice mých atomů měnily náboj a odstrkovaly se daleko od sebe.

To, že jsem přivedla Melanii zpátky, ho nezachránilo. Všechno, co jsem mohla udělat, nestačilo.

Chodba před naším pokojem byla nacpaná. Jared, Kyle a Ian se ze svého zoufalého nájezdu vrátili s prázdnou. Lednička s ledem – to bylo všechno, co nám mohli po třídenním riskování svých životů nabídnout. Trudy dělala obklady a dávala je Jamiemu na čelo, zezadu na krk, na hruď.

Ale i kdyby led dokázal snížit horečku, která se vymykala naší kontrole, jak dlouho bude trvat, než všechen roztaje? Hodinu? Víc? Míň? Za jak dlouho bude znovu umírat?

Já bych mohla být ta, kdo mu dává obklady, ale nemohla jsem se pohnout. Kdybych se pohnula, rozpadla bych se na mikroskopické kousíčky.

"Nic?" zamumlal Doktor.

"Zkontrolovali jste –"

"Každé místo, které nás napadlo," přerušil ho Kyle. "Není to jako léky proti bolesti, drogy – hodně lidí mělo důvod je schovávat. Antibiotika se vždycky nechávaly venku. Jsou pryč, Doktore."

Jared jenom upřeně pozoroval dítě ležící na posteli s rudou tváří a nemluvil.

Ian stál vedle mě. "Nedívej se takhle," zašeptal. "Zvládne to. je houževnatý."

Nedokázala jsem odpovědět. Ani jsem jeho slova neslyšela.

Doktor si klekl vedle Trudy a otevřel Jamiemu pusu. Miskou nabral trochu ledové vody z ledničky a nechal ji stékat dovnitř. Všichni jsme slyšeli ten těžký, bolestivý zvuk Jamieho polykání. Ale jeho oči se neotevřely.

Připadalo mi, že se už nikdy nebudu moct pohnout. Že se stanu součástí té kamenné zdi. Chtěla jsem být kámen.

Kdyby pro Jamieho vykopali hrob v poušti, museli by mě do něho dát taky.

To nestačí, zavrčela Melanie.

Byla jsem zoufalá, ale ona byla plná vzteku.

Snažili se.

Snažení se ale nic nevyřeší. Jamie neumře. Musí zpátky ven.

A proč? I kdyby našli nějaká stará antibiotika, jaká je pravděpodobnost, že budou ještě dobrá? Stejně zabírají jenom v půlce případů. Nepotřebuje vaše léky. Potřebuje něco víc. Něco, co doopravdy funguje...

Jakmile jsem si to uvědomila, můj dech se zrychlil a prohloubil.

Potřebuje moje, došlo mi.

Mel a já jsme obě byly zhrozené zřetelností toho nápadu. Tou jednoduchostí.

Mé kamenné rty se prolomily. "Jamie potřebuje opravdové léky. Ty, které mají duše. Musíme mu je přinést."

Doktor se na mě zamračil. "Ani nevíme, co ty věci dělají, jak fungují."

"Záleží na tom?" Do mého hlasu pronikalo něco z Melaniina vzteku. "Fungují. Můžou ho zachránit."

Jared mě upřeně pozoroval. Cítila jsem na sobě také Ianovy oči, Kylovy, i oči zbytku pokoje. Ale viděla jsem jenom Jareda.

"Nemůžem je přinést, Wando," řekl Jeb a v jeho hlase byla porážka. Vzdával to. "Dostanem se jenom na opuštěný místa. V nemocnici je vždycky spousta vašich. Dvacet čtyři hodin denně. Moc očí. Když nás chytí, Jamiemu to nepomůže."

"Jasně," řekl Kyle tvrdě. "Stonožky by ho tak rádi vyléčily, kdyby nás tu našly. A udělaly by z něho jednoho z nich. O to ti jde?"

Otočila jsem se a vrhla po tom velkém, šklebícím se muži pronikavý pohled. Ztuhla jsem a naklonila se dopředu. Ian mi dal ruku na rameno, jako kdyby mě držel zpátky. Nemyslela jsem si, že bych proti Kylovi podnikla nějaký agresivní krok, ale možná jsem se mýlila. Byla jsem tak daleko od svého normálního já.

Když jsem promluvila, byl můj hlas smrtelně klidný, nebylo v něm nic. "Musí tu být nějaký způsob."

Jared přikyvoval. "Možná nějaké malé místo. Puška by způsobila moc velký rámus, ale kdyby nás bylo dost, abychom byli v přesile, mohli bychom použít nože."

"Ne." Mé ruce se v šoku natáhly dopředu a potom mi spadly do klína. "Ne. Tak jsem to nemyslela. Žádné zabíjení –"

Nikdo mě neposlouchal. Jeb se hádal s Jaredem.

"To nepůjde, chlapče. Někomu se podaří zavolat Hledače. I kdybysme to měli vzít jenom rychle dovnitř a rychle ven, něco takovýho by je na nás upozornilo a napadli by nás. Měli bysme velkej problém se vůbec dostat ven. A sledovali by nás."

"Počkejte. Nemůžete –"

Pořád mě nikdo neposlouchal.

"Taky nechci, aby ten kluk umřel, ale pro jednoho nemůžeme riskovat životy všech," řekl Kyle. "Lidi tu umírají; to se stává. Nemůžeme se zbláznit, jenom abychom zachránili jednoho kluka."

Chtěl a jsem ho zadusit, zavřít mu přívod vzduchu, abych zastavila jeho chladná slova. Já, ne Melanie. Já jsem chtěla být ta, kdo způsobí, že mu zbrunátní tvář. Melanie to cítila stejně, ale já jsem dokázala poznat, kolik toho násilí přicházelo ode mě.

"Musíme ho zachránit," řekla jsem, tentokrát hlasitěji.

Jeb se na mě podíval. "Zlato, nemůžeme tam prostě vejít a pěkně je poprosit."

V tu chvíli mi došla další velmi jednoduchá a zřetelná pravda.

"Vy ne. Ale já ano."

Pokoj naprosto ztichl.

Byla jsem zabraná do krásy toho plánu, který se mi formoval v hlavě. Do jeho dokonalosti. Mluvila jsem hlavně sama k sobě a k Melanii. Byla ohromená. Tohle by mohlo fungovat. Mohly bychom Jamieho zachránit.

"Nejsou podezřívaví. Vůbec ne. Dokonce i když jsem mizerný lhář, nikdy by mě z ničeho nepodezírali. Nehledali by lži. Samozřejmě, že ne. Jsem jedna z nich. Udělali by cokoliv, aby mi pomohli. Řekla bych, že jsem se zranila při turistice nebo tak něco... a pak bych našla způsob, jak být chvíli sama, a vzala bych tolik, kolik bych byla schopná schovat. Přemýšlejte o tom! Mohla bych přinést dost, abychom vyléčili všechny. Vydrželo by to roky. A Jamie by byl v pořádku! Proč mě to nenapadlo dřív? Možná by nebylo pozdě ani pro Waltera."

S rozzářenýma očima jsem vzhlédla. Bylo to tak dokonalé!

Tak dokonalé, tak naprosto správné, pro mě tak zřetelné, že mi trvalo věčnost, než jsem porozuměla výrazům na jejich tvářích. Kdyby se Kyle netvářil tak jednoznačně, mohlo by mi to trvat ještě déle.

Nenávist. Podezření. Strach.

Dokonce ani Jebova pokerová tvář nestačila. Jeho oči byly napjaté nedůvěrou.

Každá tvář říkala ne.

Zbláznili se? Nevidí, jak by to pomohlo nám všem?

Nevěří mi. Myslí si, že jim ublížím, že ublížím Jamiemu!

"Prosím," zašeptala jsem. "Je to jediný způsob, jak ho zachránit."

"Je to vytrvalý, co?" odplivl si Kyle. "Pěkně si to počkalo na příležitost, nemyslíte?"

Znovu jsem bojovala s touhou ho zadusit.

"Doktore?" prosila jsem.

Nepodíval se mi do očí. "I kdybychom tě nějakým způsobem mohli pustit ven, Wando... Prostě bych nedokázal věřit lékům, kterým nerozumím. Jamie je houževnaté dítě. Jeho systém se s tím vypořádá."

"Půjdeme znovu ven, Wando," zamumlal Ian. "Něco najdeme. Nevrátíme se dřív, než něco najdeme."

"To nestačí." V očích se mi hromadily slzy. Podívala jsem se na tu jedinou osobu, která by mohla cítit stejnou bolest jako já. "Jarede. Ty to víš. Ty víš, že bych nikdy nedovolila, aby Jamiemu někdo ublížil. Ty víš, že bych tohle zvládla. Prosím."

Dlouho se mi díval do očí. Potom se rozhlédl po pokoji, podíval se na každou přítomnou tvář. Jeb. Doktor, Kyle, Ian, Trudy. Ven, za dveře, na mlčenlivé přihlížející, jejichž výraz zrcadlil Kylův: Sharon, Violetta, Lucina, Reid, Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Aaron, Wes, Lily, Carol. Mí přátelé promíchaní s mými nepřáteli a všichni s Kylovou tváří. Upřeně se díval na další řadu, kterou jsem neviděla. Potom shlédl na Jamieho. V celém pokoji nebylo slyšet žádný dech.

"Ne, Wando," řekl tiše. "Ne."

Zbytek vydechl úlevou.

Podlomila se mi kolena. Spadla jsem dopředu a vytrhl se z Ianových rukou, když se mě pokusil zvednout. Doplazila jsem se k Jamiemu a loktem odstrčila Trudy. Celý pokoj mě mlčky pozoroval. Vzala jsem obklad z jeho hlavy a doplnila roztátý led. Nesetkala jsem se s pohledy, které jsem cítila na kůži. Stejně jsem nic neviděla. Před očima mi plavaly slzy.

"Jamie, Jamie, Jamie," naříkala jsem. "Jamie, Jamie, Jamie..."

Připadalo mi, že nemůžu dělat nic než vzlykat jeho jméno a znovu a znovu se dotýkat balíčků s ledem a čekat, až bude potřeba je vyměnit.

Slyšela jsem je odcházet, jednoho po druhém. Slyšela jsem jejich hlasy, většinou vzteklé, jak utichají na chodbách. Ale jejich slovům jsem nerozuměla.

Jamie, Jamie, Jamie...

"Jamie, Jamie, Jamie..."

Ian si klekl vedle mě, když byl pokoj skoro prázdný.

"Vím, že bys to neudělala... ale Wando, zabijí tě, jestli se o tom pokusíš," zašeptal. "Po tom, co se stalo... v nemocnici. Bojí se, že teď máš dobrý důvod nás zničit... Beztak bude v pořádku. Musíš tomu věřit."

Otočila jsem se k němu zády a on odešel.

"Promiň, holka," zamumlal Jeb, když odcházel.

Jared odešel. Neslyšela jsem to, ale věděla jsem, že je pryč. Připadalo mi to správné. Nemiloval Jamieho tak jako my. Dokázal to. Měl odejít.

Doktor zůstal a bezmocně nás pozoroval. Nepodívala jsem se na něho.

Denní světlo pomalu pohasínalo, změnilo se na oranžové a pak na šedé. Led roztál a zmizel. Jamie se pod mýma rukama začal škvařit zaživa.

"Jamie, Jamie, Jamie..." Můj hlas byl teď nakřáplý a ochraptělý, ale nedokázala jsem přestat. "Jamie, Jamie, Jamie..."

Pokoj zčernal. Už jsem neviděla Jamieho tvář. Odejde v noci? Už jsem jeho tvář, jeho živou tvář, viděla naposledy?

Jeho jméno bylo na mých rtech pouhý šepot, tak tichý, že jsem přes něj slyšela Doktorovo tiché chrápání.

Bez přestání jsem mu omývala tělo vlhkým hadříkem. Jak voda usychala, trochu ho to zchladilo. Oheň se zmírnil. Začínala jsem věřit,. Že dnes nezemře. Ale nebudu schopná ho tu udržet navždycky. Uteče mi. Zítra. Pozítří. A potom zemřu i já. Nebudu žít bez Jamieho.

Jamie, Jamie, Jamie... vzdychala Melanie.

Jared nám nevěří. Ten nářek patřil nám oběma. Obě jsme si to pomyslely ve stejnou chvíli.

Pořád bylo ticho. Nic jsem neslyšela. Nic m nevarovalo.

Potom Doktor najednou vykřikl. Byl to zvláštní tlumený zvuk, jako kdyby křičel do polštáře.

Mým očím stíny ve tmě nejdřív nedávaly žádný smysl. Doktor sebou divně škubal. A vypadal větší – jako kdyby měl moc rukou. Bylo to děsivé. Naklonila jsem se nad Jamieho nehybné tělo, abych ho ochránila před tím, co se děje. Nemohla jsem utéct, když on by tu zůstal bezmocně ležet. Srdce mi bušilo do žeber.

Potom škubající se ruce znehybněly. Doktor začal zase chrápat, hlasitěji a silněji než předtím. Sesunul se na zem a velký stín se rozdělil. Od Doktorova stínu se oddělil ještě jeden a zůstal stát v temnotě.

"Jdeme," zašeptal Jared. "Nesmíme ztrácet čas."

Srdce mi skoro explodovalo.

Věří.

Vyskočila jsem na nohy, silou jsem přiměla ztuhlá kolena se narovnat. "Cos udělal Doktorovi?"

"Chloroform. Nevydrží to dlouho"

Rychle jsem se otočila a nalila na Jamieho zteplalou vodu, promočila jsem mu oblečení i matraci, na které ležel. Nepohnul se. Možná ho to udrží v chladu, než se probere Doktor.

"Za mnou."

Byla jsem těsně za ním. Pohybovali jsme se tiše, skoro jsme se dotýkali, skoro jsme běželi, ale ne úplně. Jared šel těsně podél zdi a já jsem ho napodobovala.

Zastavil se, když jsme doběhli do měsícem osvětlené zahrady. Byla opuštěná a nehybná.

Poprvé jsem se na Jareda mohl pořádně podívat. Měl na zádech pověšenou pušku a za pasem nůž. Zvedl ruce, držel v nich dlouhý kus tmavé látky. Pochopila jsem.

Šeptaná slova se mi vysypala z úst jako vodopád. "Ano. Zavaž mi oči."

Přikývl a já jsem zavřela oči, zatímco mi přes ně zavazoval látku. Stejně je budu mít zavřené.

Uzel byl rychlý a pevný. Když byl hotový, rychle jsem se zatočila – jednou, dvakrát...

Jeho ruce mě zastavily. "To stačí," řekl. Chytil mě a zvedl ze země. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když si mě hodil přes rameno. Ohnula jsem se, hlava a hruď mi visely na jeho zádech, hned vedle pušky. Rukou mi přichytil nohy a rozběhl se. Nadskakovala jsem, jak běžel, tvář se mi s každým krokem dřela o jeho tričko.

Neměla jsem ani ponětí, kudy jsme šli; nesnažila jsem se hádat, ani myslet, ani cítit. Soustředila jsem se jenom na rytmus jeho chůze a počítala jsem kroky. Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři...

Cítila jsem, jak se naklání, když se cesta svažovala nebo stoupala. Snažila jsem se na to nemyslet.

Čtyři sta dvanáct, čtyři sta třináct, čtyři sta čtrnáct...

Poznala jsem, když jsme byli venku. Cítila jsem suchý, čistý pouštní vánek. Vzduch byl horký, i když se už musela blížit půlnoc.

Sundal mě a postavil mě na nohy.

"Země je rovná. Myslíš, že dokážeš běžet poslepu?"

"Ano."

Pevně mě chytil za loket a vyrazil, nasadil ostré tempo. Nebylo to lehké. Čas od času mě zachytil, než jsem spadla. Po chvíli jsem si na to začala zvykat a lépe jsem na drobných nerovnostech držela rovnováhu. Běželi jsme, dokud jsme oba nelapali po dechu.

"Když... se nám podaří... dostat se k džípu... budeme v... bezpečí."

K džípu? Pocítila jsem zvláštní vlnu nostalgie. Mel neviděla džíp na vlastní oči od té katastrofální cesty do Chicaga, nevěděla, že přežil.

"A když... ne?" zeptala jsem se.

"Chytí nás... zabijou tě. Ian... má v téhle... věci pravdu."

Snažila jsem se běžet rychleji. Ne, abych si zachránila život, ale protože jsem byla jediná, kdo mohl zachránit ten Jamieho. Znovu jsem zakopla.

"Asi ti... sundám ten šátek. Budeš... rychlejší."

"Jsi si jistý?"

"Ne... nerozhlížej se. Dobře?"

"Slibuju."

Trhl za uzel za mou hlavou. Když mi z očí spadla látka, soustředila jsem se jenom na zem u svých nohou.

Byl to velký rozdíl. Měsíční světlo bylo jasné a písek byl velmi hladký a bledý. Jared spustil ruku a zrychlil tempo. Teď jsem mu lehce stačila. Hádala jsem, že bychom uběhli kilometr tak za tři čtyři minuty. Nebudu schopná běžet tímhle tempem pořád, ale budu se snažit.

"Slyšíš... něco?" zeptal se.

Poslouchala jsem. Jenom dvoje běžící kroky na písku.

"Ne."

Souhlasně zabručel.

Napadlo mě, že tohle je důvod, proč vzal pušku. Z větší vzdálenosti by nás bez ní nezastavili.

Běželi jsme ještě asi hodinu. Zpomalovala jsem a on také. Pusa mi hořela, chtěla vodu.

Nikdy jsem nevzhlédla ze země, a tak jsem se lekla, když mi dal ruku přes oči. Klopýtla jsem a on zpomalil do chůze.

"Už je to dobrý. Hned před námi..."

Nechal mi ruku přes oči a postrčil mě dopředu. Slyšela jsem, jak se naše kroky od něčeho odráží. Poušť tu nebyla tak rovná.

"Dovnitř."

Jeho ruka zmizela.

Byla skoro taková tma, jako když mi zakrýval oči. Další jeskyně. Ne moc hluboká. Kdybych se otočila, viděla bych ven. Neotočila jsem se.

Džíp byl otočený směrem do tmy. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala, vůz, který jsem nikdy neviděla.

Jared už byl na svém sedadle. Naklonil se a znovu mi zavázal oči. Nehýbala jsem se, abych mu to ulehčila.

Zvuk motoru mě vyděsil. Připadal mi moc nebezpečný. Tolik lidí by nás teď nemělo najít.

Rychle jsme se otočili a potom mi do tváře začal foukat vítr. Za džípem se ozýval zvláštní zvuk, něco, co si Melanie nepamatovala.

"Jedeme do Tucsonu," řekl mi. "Nikdy tam nejezdíme – je to moc blízko. Ale nemáme na nic jiného čas. Vím, kde je tam malá nemocnice, ne moc v centru."

"Ne Saint Mary's?"

Slyšel úzkost v mém hlase. "Ne, proč?"

"Znám tam někoho."

Chvíli byl zticha. "Poznají tě?"

"Ne. Nikdo nebude znát mou tvář. Nemáme... hledané. Ne jako jste měli vy."

"Dobře."

Ale to mě přinutilo přemýšlet, přemýšlet o tom, jak vypadám. Než jsem mohla vyslovit své obavy, vzal mě za ruku a dal mi do ní něco velmi malého.

"Nech si to po ruce."

"Co to je?"

"Jestli uhodnou, že jsi... s námi, jestli budou chtít... dát do Melina těla někoho jiného, dáš si to do pusy a pořádně do toho kousneš."

"Jed?"

"Ano."

Chvíli jsem o tom přemýšlela. A potom jsem se zasmála; nemohla jsem si pomoct. Měla jsem nervy nadranc.

"Není to vtip, Wando," řekl naštvaně. "Jestli to nedokážeš, budu tě muset vzít zpátky."

"Ne, ne, dokážu." Snažila jsem se sebrat. "Vím, že to dokážu. Proto se směju."