The host- Kapitola 44

 44.kapitola - Uzdravená (Healed)

"Wando..."

"Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale nezvládla bych to ze správného úhlu. Není jiná možnost."

"Nemyslím si, že to můžu... udělat."

"Ani pro Jamieho?" přitlačila jsem svou zdravou tvář na opěrku, jak nejsilněji jsem mohla, a zavřela oči.

Jared držel tvrdý kámen velký asi jako lidská pěst, který jsem našla. Už pět minut ho jen tak potěžkával v ruce.

"Musíš sundat jenom pár vrstev kůže. Jenom schovat tu jizvu, to je všechno. No tak, Jarede, musíme si pospíšit. Jamie..."

Řekni mu, že jsem řekla, ať to udělá hned. A ať je to pořádná rána.

"Mel říká, ať to hned uděláš. A ujisti se, že to bude dost tvrdě. Musíš to zvládnout na první pokus."

Ticho.

"Udělej to, Jarede!"

Zhluboka se nadechl a povzdechl si. Cítila jsem, jak se kolem mě hýbe vzduch a stiskla jsem oči pevněji.

Slyšela jsem ránu – bylo to první, co jsem si uvědomila – a potom, když opadal šok z rány, jsem to také ucítila.

"Ungh," zasténala jsem. Nechtěla jsem udělat žádný zvuk. Věděla jsem, že by to pro něho bylo horší. Ale s tímhle tělem toho tolik bylo nedobrovolného. Do očí mi vhrkly slzy a já jsem zakašlala, abych skryla vzlyk. Zvonilo mi v hlavě, vibrovala následným otřesem.

"Wando? Mel? Je mi to líto!"

Jeho ruce se ovinuly kolem nás, přitáhl si nás k sobě.

"Dobrý," zakňučela jsem. "Jsme v pořádku. Je to všechno?"

Jeho ruka se dotkla mé brady a otočil mi hlavu.

"Ach," znechuceně zalapal po dechu. "Utrhl jsem ti půlku tváře. Je mi to tak líto."

"Ne, to je dobře. To je dobře. Jedeme."

"Správně." Jeho hlas byl stále slabý, ale opřel mě zpátky do mého sedadla, opatrně mě uložil a potom auto pod námi zahřmělo.

Do tváře mi zavanul ledový vítr, lekla jsem se, odřená tvář mě pálila. Zapomněla jsem, jak chutná klimatizace.

Otevřela jsem oči. Jeli jsme hladkým korytem – hladším, než by mělo být, pečlivě udržovaným, aby tak zůstalo. Vinulo se před námi, zahýbalo kolem křoví. Neviděla jsem moc daleko dopředu.

Stáhla jsem stínítko a otevřela zrcátko. V tlumeném měsíčním světle byla moje tvář černá a bílá. Černá byla na pravé straně, stékala mi po bradě a po krku a vsakovala se do límečku mého nového, čistého trička.

Zvedl se mi žaludek.

"Dobrá práce," zašeptala jsem.

"Bolí tě to moc?"

"Ano ne," lhala jsem. "Beztak to už nebude bolet moc dlouho. Jak daleko jsme od Tucsonu?"

Zrovna v tu chvíli jsme vjeli na asfalt. Bylo zvláštní, jak ten pohled přinutil mé srdce panicky zrychlit. Jared zastavil, nechal auto schované mezi křovím. Vystoupil a odmontoval z nárazníku plachty a řetězy a dal je do kufru. Vrátil se a popojel dopředu, opatrně kontroloval, jestli je dálnice prázdná. Natáhl se k vypínači světel.

"Počkej," zašeptala jsem. Nemohla jsem mluvit hlasitěji. Připadala jsem si tady tak odhalená. "Nech mě řídit."

Podíval se na mě.

"Nemůžu vypadat, jako že jsem takhle do té nemocnice došla. Moc otázek. Musím řídit. Schováš se vzadu a budeš mi říkat, kam mám jet. Máš něco, pod co se můžeš schovat?"

"Dobře," řekl pomalu. Otočil auto a zajel s ním zpátky mezi křoví. "Dobře. Schovám se. Ale jestli pojedeš někam, kam neřeknu..."

Au! Melanie bolela jeho pochybovačnost stejně jako mě.

Můj hlas byl plochý. "Zastřel mě."

Neodpověděl. Vystoupil a nechal motor běžet. Přelezla jsem přes stojánky na hrníčky na jeho sedadlo. Slyšela jsem, jak zabouchl kufr.

Jared si vlezl na zadní sedadlo a v ruce držel tlustou deku.

"Vyjeď doprava," řekl.

Auto mělo automatickou převodovku, ale už to bylo dlouho, co jsem naposledy řídila, a já jsem si za volantem nebyla úplně jistá. Opatrně jsem popojela dopředu a potěšilo mě, že jsem to nezapomněla. Dálnice byla pořád prázdná. Vyjela jsem na silnici a mé srdce opět reagovalo na volný prostor.

"Světla," řekl Jared. Jeho hlas se ozýval nízko nad sedadlem.

Hledala jsem, dokud jsem nenahmatala vypínač, a rozsvítila. Světla mi připadala hrozně jasná.

Nebyli jsme daleko od Tucsonu – viděla jsem na obzoru nažloutlou záři. Světla města.

"Mohla bys jet trochu rychleji."

"Jedu tolik, kolik je tu dovoleno," namítla jsem.

Na chvíli se odmlčel. "Duše nepřekračují rychlost?"

Zasmála jsem se. Byl to jenom trochu hysterický zvuk. "Řídíme se všemi zákony, dopravní nevyjímaje."

Světla zesílila – změnila se na jednotlivé jasné body. Zelené cedule mi říkaly, kam můžu sjet.

"Jeď po Ina Road."

Udělala jsem, co říkal. Mluvil tiše, přestože jsme mohli oba křičet a nikdo by nás neslyšel.

Bylo těžké být v tomhle neznámém městě. Vidět domy a byty a obchody s rozsvícenými světly. Vědět, že jsem obklopená a v menšině. Napadlo mě, jaké to musí být pro Jareda. Jeho hlas byl pozoruhodně klidný. Ale už to dělal, mockrát.

Na silnici teď byl i jiná auta. Když mi jejich světla dopadla na přední sklo, krčila jsem se hrůzou.

Nesesyp se teď, Wando. Musíš být silná, pro Jamieho. Nebude to fungovat, když to nezvládneš.

Zvládnu. Zvládnu to.

Soustředila jsem se na Jamieho a mé ruce byly na volantu jistější.

Jared mě navigoval spícím městem. Lékařské zařízení bylo malé. Dřív to musela být zdravotnická budova – spíš kanceláře než opravdová nemocnice. Skrz většinu oken a skrz skleněné dveře pronikalo ven jasné světlo. Viděla jsem ženu za recepcí. Nevzhlédla, aby se podívala na mé reflektory. Zajela jsem do nejtemnějšího kouta parkoviště.

Navlékla jsem si na záda batoh. Nebyl nový, ale byl v dobrém stavu. Perfektní. Už chyběla jenom jedna věc."

"Rychle, dej mi nůž."

"Wando... vím, že Jamieho miluješ, ale vážně si nemyslím, že bys ho mohla použít. Nejsi bojovník."

"Ne na ně, Jarede. Potřebuju ránu."

Zalapal po dechu. "Máš ránu. To stačí!"

"Potřebuju stejnou, jako má Jamie. Nevím toho o Léčení moc. Musím přesně vidět co dělat. Udělala bych to už dřív, ale nebyla jsem si jistá, že bych mohla řídit."

"Ne. Už ne."

"Dej ho teď mně. Někdo si toho všimne, když nepůjdu brzo dovnitř."

Jared to rychle promyslel. Byl nejlepší, jak říkal Jeb, protože dokázal udělat, co se udělat muselo, a dokázal to udělat rychle. Slyšela jsem kovový zvuk, jak vysunul nůž z pouzdra.

"Buď velmi opatrná. Ne moc hluboko."

"Chceš to udělat?"

Prudce se nadechl. "Ne."

"Dobře."

Vzala jsem si ten odporný nůž. Měl těžkou rukojeť a byl velmi ostrý; na špičce byl zaostřený.

Nedovolila jsem si o tom přemýšlet. Nechtěla jsem, aby se ze mě stal zbabělec. Do ruky, ne do nohy – to bylo všechno, o čem jsem přemýšlela. Klepala se mi kolena. Nechtěla jsem to muset skrývat.

Natáhla jsem levou ruku; třásla se. Opřela jsem se o dveře a otočila hlavu, takže jsem se mohla zakousnout do opěrky. Držela jsem nůž nešikovně, ale pevně v pravé ruce. Přitiskla jsem si ho ke kůži na předloktí, abych neminula. Potom jsem zavřela oči.

Jared ztěžka dýchal. Musela jsem to udělat rychle, nebo mě zastaví.

Prostě předstírej, že kopeš lopatou do země, říkala jsem si.

Potom jsem řízla.

Opěrka ztlumila můj výkřik, ale stejně byl moc hlasitý. Nůž mi vypadl z ruky – vytrhl se z mého svalu – a zazvonil o podlahu.

"Wando!" vykřikl Jared.

Ještě jsem nedokázala odpovědět. Snažila jsem se potlačit další výkřiky, které jsem cítila přicházet. Udělala jsem dobře, že jsem to nechala až na teď.

"Ukaž mi to!"

"Zůstaň tam," zalapala jsem po dechu. "Nehýbej se."

Slyšela jsem, jak se deka navzdory mému varování hýbe. Přitiskla jsem si levou ruku k tělu a pravou otevřela dveře. Jaredova ruka mě pohladila po zádech, když jsem napůl vypadla ven. Nebyl to pokus mě zastavit. Bylo to povzbuzení.

"Hned se vrátím," dostala jsem ze sebe a kopla do dveří, aby se zavřely.

Vrávorala jsem přes parkoviště a bojovala s nevolností a panikou. Připadalo mi, že spolu bojují – jedna bránila druhé převzít kontrolu nad mým tělem. Bolest nebyla tak hrozná – nebo spíš už jsem ji tak moc necítila. Přicházel šok. Moc druhů bolesti moc blízko u sebe. po prstech mi stékala horká tekutina a kapala na asfalt. Napadlo mě, jestli s nimi mohu pohnout. Bála jsem se to zkusit.

Žena za recepcí – ve středním věku s tmavou, čokoládovou pokožkou a s pár šedými pramínky v černých vlasech – vyskočila na nohy, když jsem se kymácela skrz automatické dveře.

"Ach, ne! Jemine!" Popadla mikrofon a její slova se zesílená odrážela od stropu. "Léčitelko Knits! Potřebuji vás na recepci! Je to naléhavé!"

"Ne." Snažila jsem se mluvit klidně, ale kymácela jsem se. "Jsem v pořádku. Byla to nehoda."

Odložila mikrofon a doběhla ke mně. Chytila mě kolem pasu.

"Ach, zlatíčko, co se ti stalo?"

"Tak nedbalé," zamumlala jsem. "Byla jsem na túře... Spadla jsem na kameny. Myla jsem... nádobí po večeři. V ruce jsem měla nůž..."

Mé zaváhání pro ni bylo jako součást šoku. Nedívala se na mě podezřívavě – ani pobaveně, jak se na mě někdy díval Ian, když jsem lhala. Jenom starostlivě.

"Chudinko! Jak se jmenuješ?"

"Glass Spires (Skleněná spirála)," řekla jsem jí a použila běžné jméno člena smečky z času, kdy jsem byla s Medvědy.

"Dobře, Glass Spires. Tady přichází Léčitelka. Za chvíli budeš v pořádku."

Už jsem necítila žádnou paniku. Ta milá žena mě poplácala po zádech. Tak jemně, tak laskavě. Nikdy by mi neublížila.

Léčitelka byla mladá žena. Její vlasy, kůže i oči měly podobný odstín hnědé. Vypadala proto neobvykle – jednobarevně. Měla na sobě žlutohnědé oblečení, které ten dojem ještě podtrhávalo.

"Páni," řekla. "Jsem Léčitelka Knits Fire (Plete oheň). Dám tě hned do pořádku. Co se stalo?"

Znovu jsem jí převyprávěla svůj příběh, když mě vedly chodbou a hned do prvních dveří. Položily mě na papírem pokrytou postel.

Ten pokoj mi byl povědomý. Na vlastní oči jsem viděla jenom jedno místo, které vypadalo takhle, ale v Melaniino dětství bylo takových vzpomínek plné. Nízká řada skříněk, dřez, kde si Léčitelka myla ruce, jasné, čistě bílé zdi...

"Vezmeme to pěkně od začátku," řekla Knits Fire vesele. Otevřela jednu skříňku. Snažila jsem se zaostřit pohled, věděla jsem, že tohle bylo důležité. Skříňka byla plná poliček s bílými válečky. Vzala jeden z nich, sáhla pro něho bez hledání; věděla, kde najde to, co chce. Na nádobce byla nálepka, ale nedokázala jsem ji přečíst. "Trochu Žádné bolesti by neuškodilo, co myslíš?"

Když odšroubovala víčko, uviděla jsem na nálepku. Dvě krátká slova. Žádná bolest? To tam bylo napsáno?

"Otevři ústa, Glass Spires."

Poslechla jsem. Vzala malý, tenký čtvereček – vypadal jako papírový kapesník – a položila mi ho na jazyk. Hned se rozpustil. Neměl žádnou příchuť. Automaticky jsem polkla.

"Lepší?" zeptala se Léčitelka.

Bylo to lepší. Už. Moje hlava byla jasná – mohla jsem se bez problémů soustředit. Bolest se odplavila spolu s tím drobným čtverečkem. Zmizela. Zamrkala jsem. Byla jsem v šoku.

"Ano."

"Vím, že se cítíš dobře, ale prosím, nehýbej se. Tvá zranění ještě nejsou ošetřena."

"Samozřejmě."

"Cerulean, mohla bys nám přinést vodu? Vypadá, že má sucho v ústech."

"Hned to bude, Léčitelko Knits."

Starší žena odešla z místnosti.

Léčitelka se otočila zpátky ke skříním a otevřela další z nich. Také byla plná válečků. "Tady to máme." Vytáhla jeden z vrchu a potom vzala další z druhé strany.

Skoro jako kdyby se mi snažila pomoct splnit můj úkol, vyjmenovala jejich jména, když se pro ně natahovala.

"Vyčistění – uvnitř a venku... Zahojení... Uzavření... A kde je... ano, Uhlazení. Nechceme, aby ti na té krásné tváři zůstala jizva, že ne?"

"Ach... ne."

"Neboj se. Budeš zase v pořádku."

"Děkuji."

"Nemáš vůbec zač."

Naklonila se nade mě s další krabičkou. Víčko se s lupnutím otevřelo a pod ním byla rozprašovací trubička. Nastříkala mi na předloktí, pokryla ránu jasnou mlhou, naprosto bez zápachu.

"Léčení musí být zajímavá profese." Můj hlas zněl úplně správně. Byl v něm zájem, ale nebyl přehnaný. "Od svého Vložení jsem nebyla v Lékařském zařízení. Je to velmi zajímavé."

"Ano, mám to tu ráda." Začala mi stříkat sprejem na tvář.

"Co děláte teď?"

Usmála jsem. Asi jsem nebyla první zvědavá duše. "To je Vyčištění. Zabrání to tomu, aby v ráně zůstalo něco nepatřičného. Zabije všechno, co by mohlo přivodit infekci."

"Vyčištění," zopakovala jsem.

"A teď Vnitřní Vyčištění, jenom pro případ, že by e něco dostalo hlouběji. Vdechni tohle, prosím."

Měla v ruce další bílý váleček, tenčí lahvičku na, jejímž vršku byla pumpička. Vyfoukla z ní do vzduchu nad mou tváří obláček. Nadechla jsem se. Voněl jako máta.

"A tohle je Zahojení," pokračovala Léčitelka Knits a otočila víčkem další nádobky a odhalila malou nálevku. "Popožene to tvou tkáň, aby se znovu spojila, aby rostla tak, jak má."

Kápla malý kousek průhledné tekutiny do širokého říznutí na mé paži a přitiskla kraje k sobě. Cítila jsem její dotyk, ale žádnou bolest.

"Uzavřu to, než se posuneme dál." Otevřela další nádobku, tentokrát pružnou tubu, a vymáčkla si z ní na prst trochu hustého, průhledného želé. "Jako lepidlo," řekla mi. "Drží to všechno dohromady a nechá Zahojení pracovat." Jednou rychle přejela prstem přes mou ránu. "Dobře, už s tím můžeš hýbat. Tvá paže je už v pořádku."

Zvedla jsem ji, abych se na ni mohla podívat. Pod lesklým gelem byla vidět světlá růžová linka. Krev na mé paži byla ještě mokrá, ale už nebylo nic, odkud by tekla. Jak jsem si prohlížela svou paži, Léčitelka mi ji rychlým pohybem ruky s vlhkým ručníkem otřela.

"Otoč se sem, prosím. Hmm, musela jsi na ty kameny dopadnout úplně špatně. Taková kaše."

"Ano. Byl to hrozný pád."

"No, díky Bohu, že jsi byla schopná sem dojet."

Lehce mi kapala Zahojení na tvář a roztírala ho prsty. "Ach, tak ráda se dívám, jak to pracuje. Už to vypadá mnohem lépe. Dobře... teď kraje." Sama pro sebe se usmála. "Možná ještě jednou. Chci, aby to úplně zmizelo." Ještě minutu pracovala. "Moc pěkné."

"tady je nějaká voda," řekla starší žena a vešla do místnosti.

"Děkuji, Cerulean."

"Dejte mi vědět, jestli budete ještě něco potřebovat. Budu vepředu."

"Díky."

Cerulean odešla. Napadlo mě, jestli nebyla z Planety květin. Modré květiny byly vzácné – mohla si proto nechat své jméno.

"Můžeš se osadit. Jak se cítíš?"

Zvedl jsem se. "Perfektně." Byla to pravda. Už dlouho jsem se necítila tak zdravě. To, jak rychle bolest odezněla, ten pocit ještě zvýraznilo.

"Tak by to také mělo být. Dobře, teď trochu Uhlazení."

Otevřela víčko posledního válečku a nasypala si do ruky duhový prášek. Přitiskla mi ho na tvář a potom mi další hrst přitiskla na paži.

"Tady budeš mít vždycky malou jizvu," řekla omluvně. "Jako na krku. Hluboká rána..." Pokrčila rameny. Bezmyšlenkovitě mi odhrnula kůži na krku a podívala se na mou jizvu. "To je pěkná práce. Kdo byl tvůj Léčitel?"

"Ehm... Faces Sunward (Obrácený ke slunci)," řekla jsem a použila jméno jednoho ze svých studentů. "Byla jsem v... Eurece, v Montaně. Nelíbilo se mi, jaká tam byla zima. Tak jsem se přestěhovala na jih."

Tolik lží. Pocítila jsem, jak se mi žaludek zkroutil obavami.

"Já jsem začala v Maine," řekla, ničeho nepoctivého si v mém hlase nevšimla. Jak mluvila, utírala mi krev z krku. "Také tam na mě bylo moc zima. Jaké je tvé Povolání?"

"Ehm... roznáším jídlo. V mexické restauraci ve... Phoenixu. Mám ráda kořeněné jídlo."

"Já také." Nedívala se na mě divně. Utírala mi tvář.

"Moc hezké. Neboj se, Galss Spires. Tvoje tvář vypadá báječně."

"Děkuji, Léčitelko."

"Samozřejmě. Chtěla bys trochu vody?"

"Ano, prosím." Držela jsem se zpátky. Nebylo by dobré vypít sklenici tak rychle, jak jsem chtěla. Ale nebyla jsem schopná si zabránit vypít ji celou. Voda byla tak dobrá.