The host- Kapitola 45

 45.kapitola - Úspěšná (Succeeded)

Léčitelka Knits Fire a Cerulean prošly dveřmi společně. Léčitelka mi podala vysokou sklenici s vodou. Nepřipadala mi tak chladná jako ta předtím – mé prsty teď byly studené strachy. Černoška pro mě také něco měla. Podala mi plochý obdélník s rukojetí.

"Myslela jsem, že se budeš chtít vidět," řekla Knits Fire s hřejivým úsměvem.

Napětí najednou zmizelo. Nebylo tu podezření ani strach. Jenom další laskavost od duší, které zasvětily své životy Léčení.

Cerulean mi dala zrcátko.

Zvedla jsem ho a potlačila zalapání po dechu.

Moje tvář vypadala tak, jak jsem si ji pamatovala ze San Diega. Byla to tvář, které jsem si předtím necenila. Moje pravá tvář byla hladká a neporušená. Když jsem se podívala pozorně, byla trochu světlejší a růžovější než ta druhá.

Byla to tvář, která patřila Tulačce, duši.

Patřila sem, na tohle civilizované místo, kde nebyla žádná nenávist a žádná hrůza.

Uvědomila jsem si, jak jednoduché bylo lhát těmhle jemným stvořením. Protože bylo tak správné s nimi mluvit, protože jsem rozuměla jejich rozhovorům, jejich pravidlům. Moje lži mohly být... možná měly být pravda. Měla bych někde plnit nějaké povolání, ať už učit na univerzitě nebo roznášet jídlo v restauraci. Lehký, poklidný život přispívající vyššímu dobru.

"Co myslíš?" zeptala se Léčitelka.

"Vypadám dokonale. Děkuji."

"Bylo mi potěšením tě vyléčit."

Znovu jsem se na sebe podívala, vedle dokonalosti jsem viděla jiné detaily. Mé vlasy byly roztřepené – špinavé, nestejně dlouhé. Neměly žádný lesk – za to mohlo domácí mýdlo mizerná strava. Přestože Léčitelka umyla můj krk od krve, stále byl umazaný fialovou špínou.

"Je na čase, abych skončila s kempováním. Musím se umýt," zamumlala jsem.

"Kempuješ často?"

"Poslední dobou v celém svém volném čase. Já... neudržím se daleko od pouště."

"Musíš být odvážná. Město mi připadá mnohem pohodlnější."

"Ne odvážná – jenom jiná."

V zrcadle jsem viděla své oči, známé, lísko-oříškové. Tmavě šedé zvenku, potom mechově zelené a kolem panenky karamelově hnědé. Jejich barvu podtrhával slabý záblesk stříbra, které na světle házelo prasátka.

Jamie? řekla Melanie naléhavě, začínala být nervózní. Bylo to tu pro mě až moc uklidňující. Viděla logiku toho druhého plánu, jak leží přede mnou, a děsila ji.

Vím, kdo jsem, řekla jsem jí.

Zamrkala jsem a podívala se na přátelské tváře vedle mě.

"Děkuji," řekla jsem znovu Léčitelce. "Asi bych už měla jít."

"Je velmi pozdě. Mohla bys tu přespat, kdybys chtěla."

"Nejsem unavená. Cítím se... perfektně."

Léčitelka se usmála. "To dělá Žádná bolest."

Cerulean mě dovedla kdo recepce. Dala mi ruku na rameno, když jsem procházela dveřmi.

Srdce se mi rozbušilo rychleji. Všimla si, že můj batoh, předtím poloprázdný, byl teď nacpaný?

"Buďte opatrnější, drahá," řekla a poplácala mě po paži.

"Budu. Už nikam nepůjdu ve tmě."

Usmála se a vrátila se ke svému stolu.

Držela jsem stejné tempo celou cestu přes parkoviště. Chtěla jsem běžet. Co kdyby se Léčitelka podívala do svých skříněk? Za jak dlouho si všimne, že jsou poloprázdné?

Auto tu pořád bylo, stálo v tmavé mezeře mezi dvěma lampami. Vypadalo prázdné. Začala jsem dýchat rychleji a nepravidelně. Samozřejmě, že vypadá prázdné. To byl účel. Ale mé plíce se neuklidnily, dokud jsem nespatřila na zadním sedadle pod dekou neurčitý stín.

Otevřela jsem dveře a dala batoh na sedadlo spolujezdce – dosedl s uklidňujícím rachotem – nastoupila jsem a zavřela dveře. Nebyl důvod zamykat; ignorovala jsem to nutkání.

"Jsi v pořádku?" zašeptal Jared, jakmile byly dveře zavřené. Jeho hlas bylo napjaté, úzkostlivé zašeptání.

"Pššt," řekla jsem a snažila se co nejméně hýbat rty. "Počkej."

Projela jsem kolem jasného vchodu a zamáváním odpověděla na Ceruleanino.

"Děláš si tu přátele?"

Byli jsme na silnici. Nikdo se už nedíval. Poklesla jsem v sedadle. Začaly se mi třást ruce. Teď, když to skončilo, jsem si to mohla dovolit. Teď, když jsem uspěla.

"Všechny duše jsou přátelé," řekla jsem mu normálním hlasem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se znovu.

"Jsem uzdravená."

"Ukaž."

Natáhla jsem k němu levou ruku, aby se mohl podívat na tu tenkou růžovou čárku.

Překvapeně se nadechl.

Deka zašustila; posadil se a prolezl místem mezi sedadly dopředu. Odstrčil si batoh z cesty a pak si ho vzal na klín a potěžkal.

Vzhlédl, když jsme projížděli pod lampou, a zalapal po dechu.

"Tvoje tvář!"

"Je také vyléčená. Přirozeně."

Zvedl jednu ruku a nejistě ji podržel ve vzduchu u mého krku. "Bolí to?"

"Samozřejmě, že ne. je to jako by mi vůbec nic nebylo."

Jeho prsty přejely po mé nové kůži. Zachvěla se, ale to bylo z jeho dotyku. Potom se vrátil k práci.

"Měli nějaké podezření? Myslíš, že zavolají Hledače?"

"Ne. Říkala jsem, že mě podezírat nebudou. Ani mi nekontrolovali oči. Byla jsem zraněná, a tak mě vyléčili." Pokrčila jsem rameny.

"Co jsi vzala?" zeptal se a otevřel batoh.

"Správné věci pro Jamieho... jestli se vrátíme včas..." Automaticky jsem se podívala na hodiny, přestože nezáleželo na tom, co ukazovaly. "A víc do budoucnosti. Vzala jsem jenom to, čemu rozumím."

"Vrátíme se včas," slíbil. Prohlížel si bílé nádobky. "Uhlazení?"

"Není to nutné. Ale vím, co to dělá, takže..."

Přikývl a dál se hrabal v batohu. Mumlal si pro sebe jména léků. "Žádná bolest? Funguje to?"

Zasmála jsem se. "Je to úžasné. Když se řízneš, mohla bych ti to ukázat... to byl vtip."

"Já vím."

Zíral na mě s výrazem, kterému jsem nerozuměla. Jeho oči byly rozšířené, jako kdyby ho něco hluboce překvapilo.

"Co?" Můj vtip nebyl tak špatný.

"Zvládlas to." Jeho tón byl plný podivu.

"Nebyl to účel?"

"Ano, ale... asi jsem si doopravdy nemyslel, že se dostaneme ven."

"Ne? Tak proč...? Proč jsi mě nechal to zkusit?"

Jeho odpověď byla velmi tichá. "Došlo mi, že je lepší zemřít při pokusu o jeho záchranu než bez toho kluka žít."

Na chvíli mě umlčely emoce. Mel byla také dojatá, také nemohla mluvit. V té chvíli jsme byli rodina. Všichni.

Odkašlala jsem si. Není potřeba cítit věci, ze kterých stejně nic nebude.

"Bylo to velmi lehké. Asi by to zvládl každý z vás, kdybyste se chovali přirozeně. Dívala se mi na krk." Podvědomě jsem se ho dotkla. "Tvoje jizva je evidentně domácí, ale s léky, které jsem vzala, by to mohl Doktor spravit."

"Pochybuju, že by se někdo z nás dokázal chovat tak přirozeně."

Přikývla jsem. "Ano. Pro mě je to lehké. Vím, co očekávají." Krátce jsem se zasmála. "Jsem jedna z nich. Kdybyste mi věřili, pravděpodobně bych vám dokázala přinést naprosto cokoliv." Znovu jsem se zasmála. Cítila jsem se lehce, jak ze mě opadal stres. Ale připadalo mi to legrační. Uvědomoval si, že bych to pro něho udělala? Naprosto cokoliv.

"Já ti věřím," zašeptal. "Věřím ti všemi našimi životy."

A opravdu mi věřil všemi lidskými životy. Svým, Jamieho a všemi ostatními.

"Děkuji," zašeptala jsem.

"Zvládlas to," opakoval udiveně.

"zachráníme ho."

Jamie bude žít, radovala se Melanie. Děkuju, Wando.

Pro ně cokoliv, řekla jsem jí a potom jsem si povzdechla, protože to byla pravda.

Potom, co jsme znovu přidělali plachty, když jsme dojeli ke korytu, řídil Jared. Znal cestu a jel rychleji, než bych jela já. Nechal mě vystoupit, než zajel do nemožně malého prostoru pod kameny. Čekala jsem, až uslyším náraz kovu do kamene, ale Jared našel cestu dovnitř.

A pak jsme byli zpátky v džípu a letěli jsme nocí. Jared se triumfálně rozesmál, když jsme se kodrcali přes poušť a vítr odnášel jeho hlas.

"Kde je šátek?" zeptala jsem se.

"Proč?"

Podívala jsem se na něho.

"Wando, kdybys nás chtěla prozradit, mělas šanci. Nikdo teď nemůže popřít, že jsi jedna z nás."

Přemýšlela jsem o tom. "Myslím, že někdo by pořád mohl. Budou se tak cítit líp."

"Ten tvůj někdo se přes to bude muset dostat."

Vrtěla jsem hlavou, představovala jsem si, jak nás přijmou. "Nebude to lehké, vrátit se dovnitř. Přemýšlej o tom, co si teď myslí. Na co čekají..."

Neodpověděl. Jeho oči se zúžily.

"Jarede... když... nebudou poslouchat... když nepočkají..." Začala jsem mluvit rychleji, cítila jsem náhlý tlak, snažila jsem se mu předat všechny informace, než bude pozdě. "Nejdřív dej Jamiemu Žádnou bolest – polož mu to na jazyk. Potom sprej Vnitřní vyčištění – musí ho jenom vdechnout. Budeš potřebovat Doktora, aby –"

"Hej, hej! Ty tam budeš dávat pokyny."

"Ale nech mě ti říct –"

"Ne Wando. Nepokazí se to. Zastřelím kohokoliv, kdo se tě dotkne."

"Jarede –"

"Nepanikař. Budu mířit nízko a ty pak můžeš použít tyhle věci, abys je zase vyléčila."

"Jestli je to vtip, není legrační."

"Není to vtip, Wando."

"Kde je šátek?"

Stiskl rty.

Ale měla jsem své staré tričko – zděděné po Jebovi. To bude stačit.

"Bude pro ně trochu lehčí nás pustit dovnitř," řekla jsem, když jsem ho motala do tlustého pásu. "A top znamená, že se rychleji dostaneme k Jamiemu." Zavázala jsem si ho přes oči.

Chvíli bylo ticho. Džíp nadskakoval na nerovném povrchu. Vzpomněla jsem si na takovéhle noci, kdy tu místo mě seděla Melanie...

"Vezmu nás rovnou do jeskyní. Je tam místo, kde bude džíp na den dva dost dobře schovaný. Ušetří nám to čas."

Přikývla jsem. Čas byl teď klíčový.

"Jsme skoro tam," řekl po minutě. Vydechl. "Čekají."

Slyšela jsem, jak něco hledá, a pak se ozvalo kovové cvaknutí, jak i ze zadního sedadla podal pušku.

"Nezastřel nikoho."

"Nic neslibuju."

"Stát!" zakřičel někdo. Zvuk se v prázdném pouštním vzduchu nesl.

Džíp zpomalil a pak zastavil.

"Jsme to jenom my," řekl Jared. "Ano, ano, podívejte. Vidíte? Jsem to pořád já."

Na druhé straně zaváhali.

"Podívejte – vezu džíp do úkrytu, dobře? Máme léky pro Jamieho a pospícháme. Nezajímá mě, co si myslíte, dneska se mi nepřipletete do cesty."

Džíp popojel dopředu. Zvuk se změnil a slyšela jsem ozvěnu.

"Dobře, Wando, všechno je v pořádku. Jdeme."

Už jsem měla batoh na ramenou. Opatrně jsem vylezla z džípu, nebyla jsem si jistá, kde byla zeď. Jared chytil mé tápající ruce.

"Á hop," řekl a znovu si mě přehodil přes rameno.

Nebyla jsem si tak jistá jako předtím. Držel mě jenom jednou rukou. Druhá musela držet pušku. Nelíbilo se mi to.

Ale bála jsem se dost na to, abych za pušku byla vděčná, když jsem za námi uslyšela běžící kroky.

"Jarede, ty idiote!" křičel Kyle. "Co sis myslel?"

"Klídek, Kyle," řekl Jeb.

"Je zraněná?" chtěl vědět Ian.

"Uhněte mi z cesty," řekl Jared chladně. "pospíchám. Wanda je v perfektním stavu, ale trvala na tom, že bude mít zavázané oči. Jak je Jamiemu?"

"Horko," řekl Jeb.

"Wanda má co potřebujeme." Pohyboval se rychle, sbíhal z kopce.

"Můžu ji nést." Ian, samozřejmě.

"Je jí dobře tam, kde je."

"Vážně jsem v pořádku," řekla jsem a hlas mi přeskakoval v rytmu Jaredových kroků.

Znovu do kopce, udržoval stabilní tempo, navzdory mé váze. Slyšela jsem, jak za námi běží ostatní.

Poznala jsem, když jsme byli v hlavní jeskyni – obklopilo nás vzteklé syčení.

"Z cesty," zaburácel Jared a přehlušil jejich hlasy. "Doktor je s Jamiem?"

Nedokázala jsem rozpoznat odpověď. Jared by mě mohl položit, ale moc pospíchal, aby na tu vteřinu zastavil.

Vzteklé hlasy se ozývaly za námi, zvuk nás následoval i do menších tunelů. Cítila jsem, kde jsme, v hlavě jsem sledovala zatáčky, jak jsme proběhli křižovatkou chodeb k té třetí. Skoro jsem dokázala počítat dveře, jak mě neviděné míjely.

Jared prudce zastavil a využil mé setrvačnosti, aby mě sundal. Mé nohy narazily na zem. Strhl mi tričko z očí.

Náš pokoj byl osvícený několika tlumenými modrými lucernami. Doktor ztuhle stál, jako kdyby zrovna vyskočil na nohy. Vedle Jamieho klečela Sharon a držela mu na čele mokrý hadr. Její tvář skoro nebyla poznat, tak byla ovládaná vztekem. Maggie se těžce zvedala na nohy na druhé straně od Jamieho.

Jamie stále ležel nehybně, stále byl rudý, jeho hruď se dechem sotva zvedala.

"Ty" vyprskla Sharon a vymrštila se z podřepu. Jako kočka skočila na Jareda a nehty mu mířila na tvář.

Jared ji chytil za ruce a zkroutil jí je za zády.

Maggie vypadala, jako kdyby se chtěla přidat ke své dceři, ale Jeb prošel kolem bojujícího páru a stoupl si těsně před ni.

"Pusť ji!" vykřikl Doktor.

Jared ho ignoroval. "Wando – uzdrav ho!"

Doktor se pohnul mezi Jamieho a mě.

"Doktore," vymáčkla jsem ze sebe. Násilí, které se točilo kolem Jamieho nehybného těla, mě děsilo. "Potřebuji tvou pomoc. Prosím. Pro Jamieho."

Doktor se nepohnul, oči nespouštěl ze Sharon a Jareda.

"No tak, Doktore," řekl Ian. Malý pokoj byl přecpaný, když si Ian stoupl vedle mě a položil mi ruku na rameno. "Necháš kvůli své pýše to dítě zemřít?"

"To není pýcha. Nevím, co mu tyhle cizí látky udělají!"

"Už se to nemůže moc zhoršit, nebo jo?"

"Doktore," řekla jsem. "Podívej se na mou tvář."

Doktor nebyl jediný, kdo na má slova reagoval. Jeb, Ian a dokonce i Magie se na mě podívali a pomalu pochopili. Maggie rychle uhnula pohledem, naštvaná, že takhle prozradila svůj zájem.

"Jak?" chtěl vědět Doktor.

"Ukážu ti to. Prosím. Jamie nemusí trpět."

Doktor zaváhal, upřeně se díval na mou tvář, a potom si povzdechl. "Ian má pravdu – už mu nemůže být o moc hůř. Jestli ho to zabije..." Trhl sebou a ramena mu poklesla. Udělal krok zpátky.

"Ne!" vykřikla Sharon.

Nikdo si jí nevšímal.

Klekla jsem si vedle Jamieho, strhla si batoh z ramen a trhnutím ho otevřela. Hrabala jsem v něm, dokud jsem nenašla Žádnou bolest. Vedle mě se rozsvítilo jasné světlo a posvítilo Jamiemu do tváře.

"Vodu, Iane?"