The host- Kapitola 46

 46.kapitola - Obklopená (Encircled)

Jamie si začal sedat.

"Klídek, hochu. Jak se cejtíš?" Ian se posunul a přitiskl Jamieho ramena k matraci.

"Je mi... vážně dobře. Proč jsou tu všichni? Nepamatuju si..."

"Byl jsi nemocný. Nehýbej se, ať to můžeme dokončit."

 "Můžu dostat trochu vody?"

"Jasně, hochu. Tady máš."

Doktor na Jamieho nedůvěřivě zíral.

Sotva jsem mohla mluvit, jakou jsem měla radost. "To je Žádná bolest," zamumlala jsem. "Je to báječný pocit."

"Proč Jared drží Sharon?" zašeptal Jamie k Ianovi.

"Má špatnou náladu," zašeptal nahlas Ian.

"Vůbec se nehýbej, Jamie," varoval ho Doktor. "Teď... ti vyčistíme zranění. Ano?"

"Ano," souhlasil Jamie slabě. Všiml si skalpelu v Doktorově ruce. Ostražitě ho pozoroval.

"Řekni mi, jestli tohle cítíš," řekl Doktor.

"Když to bude bolet," doplnila jsem.

Doktor jedním rychlým, zkušeným pohybem prořízl skalpelem porušenou kůži. Oba jsme se podívali na Jamieho. Zíral přímo nahoru na temný strop.

"To je divný," řekl Jamie. "Ale nebolí to."

Doktor přikývl a znovu přiblížil skalpel k Jamieho kůži a udělal přes ránu křížový řez. Vytékala z něho červená krev a žlutý hnis.

Jakmile Doktor uhnul s rukou, stříkala jsem na krvavé X Vyčištění. Když se sprej dotkl žluté tekutiny, vypadalo to, že syčí. Hnis začal ustupovat. Skoro jako když na mýdlové bubliny dopadne voda. Rozpustil se. Doktor vedle mě rychle dýchal.

"Podívejte se na to."

Pro jistotu jsem to ještě přestříkala. Tmavší krev už z Jamieho kůže zmizela. Všechno, co zbylo, byla normálně zbarvená lidská krev, která vytékala ven.

"Dobře, Zahojení," zamumlala jsem. Našla jsem správnou nádobku a kápla trochu do řezů na jeho kůži. Čirá tekutina vtekla dovnitř na odkryté maso a zaleskla se tam. Krvácení se na místech, kde bylo Zahojení, okamžitě zastavilo. Vylila jsem do rány půlku nádobky – určitě dvakrát tolik, kolik bylo potřeba.

"Dobře, podrž prosím kraje u sebe, Doktore."

"Doktor ztratil řeč a jeho pusa byla dokořán. Udělal, co jsem řekla, použil obě ruce.

Jamie se zasmál. "To lechtá."

Doktor vykulil oči.

Namazala jsem přes X Uzavření a s hlubokým uspokojením sledovala, jak se kraje rány spojily a zrůžověly.

"Můžu se podívat?" zeptal se Jamie.

"Můžeš ho pustit, Iane. Už jsme skoro hotoví."

"Jamie se zvedl na loktech, oči měl jasné a zvědavé. Zpocené, mastné vlasy měl přilepené k hlavě. Nepatřily mu, teď když jeho tvář zářila tak zdravě.

"Vidíš, tohle dáš na to," řekla jsem a přitiskla na řezy hrst prášku, "a jizva je pak mnohem světlejší. Jako tahle." Ukázala jsem mu tu na své paži.

Jamie se zasmál. "Ale nepůsobí jizvy na holky? Kdes to vzala, Wando? Je to jako kouzlo."

"Jared mě vzal na nájezd."

"Vážně? To je úžasný."

Doktor se dotkl třpytivého prášku, který mi zbyl na ruce, a přičichl si k prstům.

"Měls ji vidět," řekl Jared. "Byla neuvěřitelná."

Byla jsem překvapená, že jsem slyšela jeho hlas tak blízko za sebou. Automaticky jsem se rozhlédla a uviděla, jak Sharoniny ohnivé vlasy mizí za dveřmi. Maggie byla hned za ní.

Jak smutné. Jak děsivé. Být naplněná takovou nenávistí, že se ani nedokáže radovat z uzdravení dítěte... Jak se někdo mohl takhle změnit?

"Vešla rovnou do nemocnice, přímo k těm mimozemšťanům, a řekla jim, ať jí ošetří její zranění, úplně neohroženě. Potom, když se k ní otočili zády, obrala je úplně o všechno!" Jared to řekl tak, že to bylo vzrušující. Jamie si to také užíval; jeho úsměv byl obrovský. "Vyšla přímo odtamtud a léky, které nám vydrží hodně dlouho. Dokonce ještě na toho prevíta zamávala, když odjížděla." Jared se zasmál.

Já jsem tohle pro ně udělat nemohla, řekla Melanie, najednou plná žalu. Jsi pro ně cennější než bych kdy byla já.

Mlč, řekla jsem. Nebyl čas na smutek a na žárlivost. Jenom na radost. Nebyla bych tu, abych jim pomohla, kdyby nebylo tebe. Tys ho taky zachránila.

Jamie na mě zíral s rozšířenýma očima.

"Nebylo to tak vzrušující, vážně," řekla jsem mu. Vzal mě za ruku a zmáčkl jí, srdce se mi nafouklo vděkem a láskou. "Bylo to velmi lehké. Nakonec, já jsem taky prevít."

"Nemyslel jsem –" začal se Jared omlouvat.

S úsměvem jsem mávla rukou.

"Jak jsi vysvětlila jizvu na tváři?" zeptal se Doktor. "Neptali se, proč jsi ne –"

"Musela jsem samozřejmě mít čerstvá zranění. Byla jsem opatrná, abych jim nedala nic, co by jim mohlo být podezřelé. Řekla jsem jim, že jsem spadla s nožem v ruce." Loktem jsem šťouchla Jamieho. "Mohlo se to stát každému."

Vážně jsem se teď vznášela. Připadalo mi, že všechno září – látky, tváře, dokonce i zdi. Dav uvnitř pokoje i venku začal mumlat a ptát se, ale všechen ten hluk mu jenom zvonil v uších – jako ten zvuk, když doznívá úder do zvonu. Jako když se chvěje vzduch. Nic mi nepřipadalo skutečné kromě kruhu lidí, které jsem milovala. Jamie a Jared a Ian a Jeb. Dokonce i Doktor patřil do tohoto dokonalého okamžiku.

"Čerstvá zranění?" zeptal se Ian plochým hlasem.

Upřeně jsem ho pozorovala, překvapená vztekem v jeho očích.

"Bylo to nutné. Musela jsem schovat svou jizvu. A naučit se, jak uzdravit Jamieho."

Jared zvedl mou levou ruku a prstem pohladil růžovou jizvu. "Bylo to hrozné," řekl a z jeho hlasu najednou zmizel všechen humor. "Skoro si uřízla ruku. Myslel jsem, že už ji nikdy nebude moct používat."

Jamieho oči se rozšířily hrůzou. "Řízla ses?"

Stiskla jsem mu ruku. "Nedělej si starosti – nebylo to tak hrozné. Věděla jsem, že to bude brzy v pořádku."

"Měli jste ji vidět," opakoval Jared tiše a pořád mi hladil ruku.

Ianovy prsty mi přejely po tváři. Bylo to příjemné a já jsem naklonila hlavu do jeho ruky, když ji tam nechal. Napadlo mě, jestli to byla jenom Žádná bolest, nebo jestli to, že bylo všechno tak hřejivé a zářivé, způsobila radost z Jamieho záchrany.

"Už žádné nájezdy," zamumlal Ian.

"Samozřejmě, že znovu půjde ven," zvýšil Jared překvapením hlas. "Iane, byla absolutně fenomenální. Musel bys to vidět, abys tomu porozuměl. Jenom si začínám domýšlet všechny ty možnosti –"

"Možnosti?" Ianova ruka mi po krku sklouzla na rameno. Přitáhl si mě blíž, abych byla dál od Jareda. "Za jakou cenu? Nechal jsi ji, aby si skoro uřízla svou vlastní ruku?" Jeho prsty se mi zatínaly do ramene, když mluvil.

Vztek nepatřil k té záři. Lne, Iane, tak to nebylo," řekla jsem. "Byl to můj nápad- Musela jsem."

"Samozřejmě, že to byl tvůj nápad," zavrčel Ian. "Udělala bys cokoliv... Nemáš žádné zábrany, když přijde k těmhle dvěma. Ale Jared tě neměl nechat –"

"Jaký jiný způsob byl, Iane?" přel se Jared. "Měl jsi lepší plán? Myslel sis, že bude šťastnější, když bude nezraněná, ale Jamie bude mrtvý?"

Při té odporné myšlence jsem ucukla.

Ianův hlas už byl méně nepřátelský, když odpověděl. "Ne. Ale nerozumím tomu, jak jsi tam mohl jen tak sedět dívat se, jak si ubližuje." Ian znechuceně zavrtěl hlavou a Jaredova ramena se nahrbila. "Co jsi to za muže –"

"Praktický," přerušil ho Jeb.

Všichni jsme vzhlédli. Jeb stál nad námi a v ruce měl velkou kartonovou krabici.

"Proto je Jared ten nejlepší. Protože dokáže udělat to, co se udělat musí. Nebo se dívat na to, co se udělat musí. Dokonce i když je dívání se těžší.

"Teď, vím, že jsme blíž k snídani než k večeři, ale říkal jsem si, že někteří z vás nějakou dobu nejedli," pokračoval Jeb a jemně tak změnil téma. "Máš hlad, hochu?"

"Um... nejsem si jistý," přiznal Jamie. "Připadám si prázdný, ale není to... špatný pocit."

"To je Žádná bolest," řekla jsem. "Měl bys jíst."

"A pít," řekl Doktor. "Potřebuješ tekutiny."

Jeb pustil neforemnou krabici na matraci. "Myslel jsem si, že to můžeme trochu oslavit. Dej se do toho."

"Páni, mňam!" řekl Jamie a roztrhl krabici se sušeným jídlem, které používají trampové. "Špagety. Vynikající."

"S kuřetem na česneku," řekl Jeb. "Česnek mi už dost chyběl – ale je mi jasný, že nikomu nechyběl v mým dechu." Zachechtal se.

Jeb byl připravený, měl lahve vody a přenosný vařič. Lidé se začali scházet, namačkali se do malého prostoru našeho pokoje. Byla jsem stěsnaná mezi Jaredem a Ianem a vzala jsem si Jamieho na klín. Přestože na to byl už trochu starý, neprotestoval. Musel vycítit, jak jsme to obě potřebovaly – Mel i já jsme ho musely cítit živého a zdravého ve vlastních rukách.

Připadalo mi, že se hřejivý kruh rozšířil na celou naši noční party, udělal ze všech přítomných rodinu. Všichni trpělivě čekali, až Jeb připraví nečekanou pochoutku. Strach byl nahrazený úlevou a štěstím. Dokonce i Kyle, stlačený v malém prostoru na druhé straně svého bratra, tu nebyl nevítaný.

Melanie si spokojeně povzdechla. Jasně si byla vědoma tepla chlapcova těla v mém klíně a dotyku muže, který mi stále hladil rukou paži. Dokonce ji nerozhodila ani Ianova ruka kolem mých ramen.

Také cítíš tu Žádnou bolest, popichovala jsem ji.

Nemyslím si, že je to Žádná bolest. Ani pro jednu z nás.

Ne, máš pravdu. Tohle je víc, než jsem kdy měla.

Tohle je tolik z toho, co jsem ztratila.

Čím to bylo, že jsem o tolik víc toužila po téhle lidské lásce než po lásce někoho z mého druhu? Bylo to proto, že byla tak exkluzivní a nevypočitatelná? Duše nabízely lásku a přijetí všem. Chtěla jsem větší výzvu? Tahle láska byla choulostivá; neměla přesná pravidla – mohla být dávána zadarmo, jako u Jamieho, nebo získána časem a tvrdou prací, jako u Iana, nebo naprosto a srdcervoucně nedosažitelná, jako u Jareda.

Nebo byla prostě nějakým způsobem lepší? Protože lidé mohli tak moc nenávidět, bylo na druhé straně to, že mohli milovat víc a horlivěji a vroucně?

Nevěděla jsem, proč jsem po ní tak zoufale toužila. Věděla jsem jenom to, že teď jsem ji měla a že stála za každou vteřinu risku a agonie, kterou si vyžádala. Bylo to lepší, než jsem si představovala.

Bylo to všechno.

Když bylo jídlo připravené a snědené, pozdní – nebo spíš brzká – hodina nás začala dohánět. Lidé vrávoravě odcházeli z pokoje do svých postelí. Jak odešli, bylo tu víc místa.

Zbytek se trochu roztáhl, když se pokoj uvolnil. Postupně jsme se sesouvali níž, až jsme leželi vodorovně. Moje hlava skončila na Jaredově břiše místo na polštáři; jeho ruka mě čas od času pohladila po vlasech. Jamieho tvář jsem měla přitisknutou k hrudi a jeho ruce kolem krku. Jednu ruku jsem měla kolem jeho ramen. Ianova hlava byla na mém břiše a mou druhou ruku si držel na tváři. Cítila jsem vedle sebe Doktorovy dlouhé natažené nohy, jeho botu jsem měla u boku. Doktor spal – slyšela jsem, jak chrápal. Možná jsem se někde dotýkala Kyla.

Jeb byl roztažený na posteli. Říhl si a Kyle se zachechtal.

"Lepší než jsem plánoval. Mám rád, když ze všeho pesimismus vyjde bez odměny," přemítal Jeb. "Díky, Wando."

"Hmm," povzdechla jsem si, napůl spící.

"Až se příště zúčastní nájezdu..." řekl Kyle odněkud zpoza Jaredova těla. Ticho přerušilo hlasité zívnutí. "Až se příště zúčastní nájezdu, chci být u toho."

"Už nepůjde věn," odpověděl Ian a jeho tělo ztuhlo. Pohladila jsem ho po tváři a snažila se ho uklidnit.

"Samozřejmě, že ne," zamumlala jsem. "nemusím nikam chodit, dokud to nebude potřeba. Nevadí mi tu zůstávat."

"nemluvím o tom, že bychom tě tu věznili, Wando," vysvětlil podrážděně Ian. "Můžeš jít kam chceš, pokud jde o mě. Jít si zaběhat na dálnici, kdyby se ti chtělo. Ale ne na nájezd. Mluvím o tom, že budeš v bezpečí."

"Potřebujeme ji," řekl Jared tvrdším hlasem, než jsem chtěla slyšet.

"Bez ní jsme si vystačili."

"Vystačili? Jamie by bez ní zemřel. Může nám přinést věci, které by nedokázal sehnat nikdo jiný."

"Je to osoba, Jarede, ne nástroj."

"To vím. Neřekl, jsem, že –"

"To záleží na Wandě," přerušil Jeb hádku dřív, než jsem to stihla já. Moje ruka teď držela Iana dole a cítila jsem, jak se mi pod hlavou posouvá Jaredovo tělo, jak se připravoval, že vstane. Jebova slova je zarazila.

"nemůžeš to nechat na ní, Jebe," protestoval Ian.

"Proč ne? Připadá mi, že dokáže myslet sama za sebe. Je to tvoje práce za ní rozhodovat?"

"Řeknu ti proč ne," zavrčel Ian. "Wando?"

"Ano, Iane?"

"Chceš se účastnit nájezdů?"

"Když budu moct pomoct, samozřejmě, že bych měla."

"Na to jsem se neptal, Wando."

Chvíli jsem byla zticha a snažila se vzpomenout si na jeho otázku, abych zjistila, kde jsem udělala chybu.

"Vidíš, Jebe? Nikdy nebere v úvahu, co chce ona sama – své vlastní štěstí, dokonce ani své zdraví. Udělala by cokoliv, o co bychom jí řekli, i kdyby ji to mělo zabít. Není fér se jí ptát tak, jak bychom se zeptali kohokoliv jiného. My musíme přestat myslet jen na sebe. Ona to nedělá."

Bylo ticho. Nikdo Ianovi neodpověděl. Mlčení trvalo, dokud jsem nepocítila nutnost promluvit za sebe sama.

"To není pravda," řekla jsem. "Myslím na sebe pořád. A... chci pomáhat. To se počítá? Byla jsem tak šťastná, když jsem dnes mohla pomoct Jamiemu. Nemůžu být šťastná tak, jak chci já?"

Ian si povzdechl. "Vidíte, co myslím?"

"No, nemůžu jí zakázat jít, když chce," řekl Jeb. "Už není vězeň."

"Ale nemusíme se ptát."

Jared byl celou dobu velmi tichý. Jamie byl také tiše, ale byla jsem si jistá, že spal. Věděla jsem, že Jared nespal; jeho ruka mě hladila po tváři. Planula a pálila mě na tváři.

"nemusíte se ptát," řekla jsem. "Hlásím se dobrovolně. Vážně to nebylo... děsivé. Vůbec ne. ostatní duše jsou velmi milé. Nebojím se jich. Bylo to až moc lehké."

"Lehké? Řezat se –"

Rychle jsem Iana přerušila. "To bylo naléhavé. Už to nebudu muset udělat." Na chvíli jsem se odmlčela. "Že ne?" ujistila jsem se.

Ian zasténal. "Když půjde ona, jdu taky," řekl ponuře. "Někdo ji musí chránit před ní samotnou."

"A já tam budu, abych chránil zbytek před ní," řekl Kyle zachechtal se. Potom zanadával a řekl: "Au."

Byla jsem moc unavená na to, abych zvedla hlavu a podívala se, kdo ho praštil teď.

"A já tam budu, abych vás všechny přivedl živé zpátky," zamumlal Jared.