The host- Kapitola 48

 48.kapitola - Zdržená (Detained)

Červené a modré světlo se střídalo do rytmu sirény.

Než sem přišly duše, měla tahle světla a zvuky jenom jeden význam. Zákon, udržovatel míru, vykonavatelé trestu na provinilcích.

Teď měly tyhle barevné záblesky a zlostný rámus také jenom jeden význam. Důvěrně známý význam. Stále to byli udržovatelé míru. Pořád vykonavatelé trestů.

Hledači.

Nebyl to tak častý pohled a zvuk jako dřív. Policejní síly teď byly potřeba jenom při nehodách nebo jiných naléhavých případech, ne aby si vynucovaly poslušnost. Většina civilních zaměstnanců neměla auto se sirénou, pokud to nebyla sanitka nebo hasičské auto.

Tohle malé, upravené auto nejelo k žádné nehodě. Byl to vůz s určitým cílem. Nikdy dřív jsem nic takového neviděla, ale věděla jsem, co to znamená.

Jared byl ztuhlý a jeho noha stále tlačila na pedál plynu.

Viděla jsem, jak se snaží najít východisko, způsob, jak jim v téhle sešlé dodávce uniknout, nebo jak se jim vyhnout – schovat obrovskou bílou plochu v nízkém, uschlém pouštním křoví – aniž bychom je zavedli ke zbytku. Aniž bychom někoho prozradili. Byli jsme teď tak blízko k ostatním. Spícím, nic netušícím...

Když to po dvou vteřinách usilovného přemýšlení vzdal, vydechl.

"Je mi to tak líto, Wando," zašeptal. "Podělal jsem to."

"Jarede?"

Natáhl se k mé ruce a zvolnil tempo. Auto začalo zpomalovat.

"Máš tu pilulku?" vyrazil ze sebe.

"Ano," zašeptala jsem.

"Mel mě slyší?"

Ano. Její myšlenka byla jenom vzlyk.

"Ano." Sotva jsem zabránila svému hlasu, aby mi také unikl jenom jako vzlyk.

"Miluju tě, Mel. Promiň."

"Miluje tě. Víc než cokoliv."

Krátké, bolestivé ticho.

"Wando, já... na tobě mi taky záleží. Jsi skvělá, Wando. Zasloužíš si víc než to, co jsem ti dal. Víc než tohle."

Držel v prstech něco malého, moc malého na to, aby to bylo tak smrtonosné.

"Počkej," zalapala jsem po dechu.

Nesmí zemřít.

"Wando, nemáme šanci. Nemůžeme jim utéct, ne tímhle autem. Když se pokusíme utéct, půjdou jich za námi tisíce. Mysli na Jamieho."

Dodávka zpomalovala a zatáčela ke kraji.

"Dej mi jeden pokus," prosila jsem. Rychle jsem z kapsy vylovila svůj prášek. Podržela jsem ho mezi palcem a ukazováčkem a zvedla ho. "Nech mě, abych se z toho zkusila vylhat. Okamžitě to polknu, když se cokoliv pokazí."

"Nikdy se ti nepodaří prolhat se kolem Hledače."

"Nech mě to zkusit. Rychle!" Rozepnula jsem si pás a naklonila se k němu, abych uvolnila i ten jeho. "Vyměňs e se mnou. Rychle, než se přiblíží dost na to, aby si toho všimli."

"Wando –"

"Jeden pokus. Pospěš si!"

Byl nejlepší v rozhodování se během zlomku vteřiny. Hladce a rychle se přehoupl přes mé přikrčené tělo. Pak jsem se já překulila na jeho sedadlo.

"Pás," přikázala jsem mu stroze. "Zavři oči. Otoč se na druhou stranu."

Udělal přesně to, co jsem řekla. Byla moc velká tma, abych to mohla vidět, ale z tohohle úhlu bude jeho nová narůžovělá jizva dobře viditelná.

Zapnula jsem si pás a opřela hlavu o opěrku.

Lhát tělem, to byl klíč. Záleželo jenom na těch správných pohybech. Na imitaci. Jako filmoví herci, jenom lepší. Jako lidé.

"Pomoz mi, Mel," zamumlala jsem.

Nemůžu ti pomoct být lepší duše, Wando. Ale ty to dokážeš. Zachraň ho. Vím, že to dokážeš.

Být lepší duše. To jsem mohla zvládnout jenom sama.

Bylo pozdě. Byla jsem unavená. To nebudu muset předstírat.

Nechala jsem svá víčka klesnout a sesunula se na sedadle trochu níž.

Klam. Můžu je oklamat. Teď jsem to cítila.

Koutky se mi stočily do stydlivého úšklebku.

Auto Hledačů nezastavilo za námi, jak očekávala Melanie. Zastavilo na druhé straně, v protisměru. Z jeho okénka vytrysklo oslňující světlo. Zamrkala jsem a záměrně pomalu jsem zvedla ruku, abych si zastínila oči. Přes zář reflektorů jsem viděla, jak se na silnici objevily dva světlé body, světlo, které se mi odráželo od očí.

Bouchly dveře. Slyšela jsem, jak na asfaltu dupe jeden pár kroků. Neslyšela jsem kameny, takže Hledač vystoupil ze strany spolujezdce. Byli tedy alespoň dva, ale vyslýchat mě přišel jenom jeden. To bylo dobré znamení, znamení klidu a sebedůvěry.

Mé zářící oči byly talisman. Kompas, který nikdy neselže – jako Polárka, bezchybný.

Lhát tělem nebyl klíč. Říkat s ním pravdu stačilo. S tím lidským dítětem tak v parku jsem měla něco společného: nic podobného nikdy dřív neexistovalo.

Hledačovo tělo zastínilo světlo a já jsem zase viděla.

Byl to muž. Pravděpodobně ve středních letech – jeho rysy si navzájem odporovaly, bylo těžké odhadnout jeho věk; vlasy měl úplně bílé, ale tvář hladkou a bez vrásek. Na sobě měl kraťasy a tričko a u pasu dobře viditelnou hranatou zbraň. Jednu ruku měl zaháknutou za opasek. V druhé držel tmavou baterku. Nezapnul ji.

"Máte nějaký problém, slečno?" řekl, když byl pár desítek centimetrů ode mě. "Jela jste nebezpečně rychle."

Jeho oči byly nepokojné. Rychle zhodnotily můj výraz – který byl, doufám, ospalý – a přeběhly po celé délce dodávky, prudce se stočily do tmy za námi, přeběhly dopředu a zadívaly se na prázdnou dálnici před námi, osvícenou našimi světly, a potom se vrátily zpět k mé tváři. A pak ceolu svou cestu zopakovaly znovu.

Měl obavy. Z toho faktu se mi začaly potit dlaně, ale snažila jsem se, aby mi panika nepronikla do hlasu.

"Je mi to moc líto," omlouvala jsem se hlasitým šepotem. Podívala jsem se na Jareda, jako kdybych chtěla zkontrolovat, jestli ho moje slova neprobudila. "Myslím... totiž, myslím, že jsem možná usnula. Neuvědomila jsem si, že jsem tak unavená."

Pokusila jsem se o kajícný úsměv. Věděla jsem, že zním jako ti přeopatrní herci v televizi.

Hledačovy oči znovu přejely po silnici, tentokrát ale chvíli setrvaly na Jaredovi. Srdce mi bolestně tlouklo do žeber. Stiskla jsem svou pilulku ještě pevněji.

"bylo ode mě nezodpovědné jet takhle dlouho bez spánku," řekla jsem rychle a znovu se pokusila trochu usmát. "Myslela jsem, že se dostaneme do Phoenexu, než si budu potřebovat odpočinout. Je mi to velmi líto."

"Jak se jmenujete, slečno?"

Jeho hlas nebyl tvrdý, ale ani nebyl vřelý. Mluvil tiše, následoval tak můj příklad.

"Leaves Above (Odchází vzhůru)," řekla jsem a použila jméno z posledního hotelu. Bude si chtít mou povídačku ověřit? Mohla bych potřebovat místo, kam bych ho poslala.

"Obrácená květina?" hádal. Jeho oči znovu objely svou dráhu.

"Ano, tou jsem byla."

"Má partnerka také. Byl jste na ostrově?"

"Ne," řekla jsem rychle. "Na pevnině. Mezi velkými řekami."

Přikývl, možná trochu zklamaně.

"Měla bych se vrátit zpět do Tucsonu?" zeptala jsem se. "Myslím, že teď jsem dost vzhůru. Nebo bych si možná mohla zdřímnout tady –"

"Ne!" přerušil mě hlasitěji.

Vylekaně jsem nadskočila a malá pilulka mi vyklouzla z prstů. Se sotva slyšitelným cinknutím dopadla na kovovou podlahu. Cítila jsem, jak mi z tváře mizí krev, jako kdyby někdo vytáhl špunt.

"Nechtěl jsem vás vylekat," omlouval se rychle a jeho oči se znovu rozběhly po své nepokojné trase. "Ale neměla byste se tu zdržovat."

"Proč?" dokázala jsem zašeptat. Mé prsty úzkostlivě sevřely vzduch.

"Nedávno tu... někdo zmizel."

"Tomu nerozumím. Zmizel?"

"Pravděpodobně to byla nehoda... ale mohli by tu být..." Zaváhal, nechtěl to slovo vyslovit. "V této oblasti by mohli být lidé."

"Lidé?" vypískla jsem hlasitě. Slyšel v mém hlase strach a vyložil si ho tím jediným způsobem, jakým mohl.

"Nemáme důkaz, Leaves Above. Nikdo je neviděl. Nemějte obavy. Ale měli byste pokračovat do Phoenexu bez zbytečných zdržení."

"Samozřejmě. Nebo možná do Tucsonu? Je to blíž."

"Nehrozí žádné nebezpečí. Můžete pokračovat podle svého původního plánu."

"Pokud jste si jistý, Hledači..."

"Jsem si naprosto jistý. Jenom se neprocházejte v poušti, Květino." Usmál se. Zahřálo to jeho tvář, zjemnilo. Jako ostatní duše, se kterými jsem se setkala. Neměl obavy ze mě, ale o mě. Nehledal lži. A pravděpodobně by je ani nepoznal, kdyby je hledal. Jenom další duše.

"To jsem ani neplánovala." Také jsem se usmála. "Budu opatrnější. Vím, že teď už neusnu." S obezřetným výrazem jsem se podívala Jaredovým okýnkem do pouště, aby si Hledač myslel, že mě ten pohled udržuje čilou. Můj výraz ztuhl do šklebící se masky, když jsem v zrcátku uviděla záblesk světel.

Jared ztuhl ve stejnou chvíli jako já, ale nepohnul se. Byl napjatý.

Očima jsem se vrátila k Hledačově tváři.

"S tím vám mohu pomoci," řekl a stále se usmíval, ale sklonil hlavu a začal něco hledat v kapse.

Nevšiml si změny v mé tváři. Smažila jsem se ovládnout své mimické svaly, uvolnit je, ale nedokázala jsem se na to dostatečně soustředit.

Světla ve zpětném zrcátku se přibližovala.

"Nemělo by se to užívat často," pokračoval Hledač a prohledával druhou kapsu. "Není to škodlivé, samozřejmě, jinak by to Léčitelé nerozdávali. Ale když to užíváte často, může to narušit váš spánkový cyklus... Ach, tady to je. Probuzení."

Světla zpomalila, když se přiblížila.

Prostě projeďte, prosila jsem je v duchu. Nezastavujte, nezastavujte, nezastavujte.

Ať je za volantem Kyle, dodala Melanie, znělo to skoro jako motlitba.

Nezastavujte. Jeďte. Nezastavujte. Jeďte.

"Slečno?"

Zamrkala jsem a snažila se soustředit. "Ehm, Probuzení?"

"Jenom to vdechněte, Leaves Above."

Měl v ruce úzkou bílou lahvičku. Stříkl do vzduchu přede mnou obláček mlhy. Ochotně jsem se naklonila a nadechla se a ve stejnou chvíli jsem se podívala do zrcátka.

"Má grapefruitovou příchuť," řekl Hledač. "Hezké, nemyslíte?"

"Moc hezké." Můj mozek byl najednou jasný, ostrý.

Velký stěhovací náklaďák zpomalil a chystal se zastavit za námi.

Ne! vykřikly jsme společně s Mel a já jsem zlomek vteřiny očima prohledávala podlahu, marně jsem doufala, že malou pilulku uvidím. Neviděla jsem ani vlastní nohy.

Hledač nepřítomně vzhlédl a mávl na náklaďák, aby pokračoval.

Také jsem se podívala zpátky na náklaďák a donutila se trochu usmát. Neviděla jsem, kdo řídí. Mé oči odrážely světla náklaďáku, vypadalo to, že také září.

Náklaďák zaváhal.

Hledač znovu mávl, tentokrát víc. "Pokračujte," zamumlal si sám pro sebe.

Jeďte! Jeďte! Jeďte!

Jaredova ruka vedle mě se zatnula v pěst.

Řidič náklaďáku zařadil a pomalu projel mezi naším vozem a autem Hledačů. Rozsvícený světla osvítila dvě temné siluety, dva černé profily, oba otočené přímo dopředu. Ten za volantem měl křivý nos.

Obě jsme s Mel vydechly úlevou.

"Jak se cítíte?"

"Vzhůru," řekla jsem Hledači.

"Přestane to působit asi za čtyři hodiny."

"Děkuji."

Hledač se zachechtal. "Já děkuji vám, Leaves Above. Když jsme vás viděli tak uhánět, mysleli jsme si, že jste lidé. Potil jsem se a nebylo to z horka!

Otřásla jsem se.

"Nemějte obavy. Budete v pořádku. Jestli chcete, můžeme jet s vámi až do Phoenexu."

"To je v pořádku. Nemusíte se obtěžovat."

"Rád jsem vás poznal. Těším se, až mi skončí služba a budu moci jít domů a říci své partnerce, že jsem potkal další Květinu. Bude tak nadšená."

"Ehm... vyřiďte jí ode mě: ‚Jasné slunce, dlouhý den.‘," řekla jsem, byla to pozemská obdoba bežného pozdravu na Planetě květin.

"Samozřejmě. Šťastnou cestu."

"A vám klidnou noc."

Udělal krok dozadu a světlo mi znovu zazářilo do očí. Divoce jsem zamrkala.

"Zhasni, Hanku," řekl Hledač a zastínil si oči, když se vracel k autu. Noc znovu zčernala a já se nuceně usmála na Hledače jménem Hank.

Třesoucíma se rukama jsem nastartovala.

Hledači byli rychlejší. Malé černé auto se světlem na střeše, které jako by tam nepatřilo, se probudilo k životu. Prudce se otočilo a pak už jsem viděla jenom jeho zadní světla. A i ta rychle zmizela do noci.

Vrátila jsem se zpátky na silnici. Srdce mi tvrdě pumpovalo krev do žil. Cítila jsem svůj tep až v konečcích prstů.

"Jsou pryč," zašeptala jsem a rozklepala se mi brada.

Slyšela jsem, jak Jared polkl.

"To bylo... těsné," řekl.

"Myslela jsem, že Kyle zastaví."

"Já taky."

Ano jeden z nás nemohl mluvit hlasitěji než šeptem.

"Ten Hledač to sežral." Jeho zuby byly stále neklidně stisknuté.

"Ano."

"Já bych ti nevěřil. Tvé herecké schopnosti se moc nezlepšily."

Pokrčila jsem rameny. Tělo jsem měla tak ztuhlé, že se pohnulo celé. "Nemůže mi nevěřit. Co jsem zač... no, je to něco nemožného. Něco, co by nemělo existovat."

"Něco neuvěřitelného," souhlasil. "Něco úžasného."

Jeho pochvala trochu zahřála led v mém břiše a cévách, část ho roztála.

"Hledači nejsou tak odlišní od ostatních duší," zamumlala jsem sama pro sebe. "Není to něco, čeho bychom se měli nějak zvlášť bát."

Pomalu zavrtěl hlavou.

"Není nic, co bys nezvládla, co?"

Nebyla jsem si jistá, jak bych na to měla odpovědět.

"To, že jsi s námi, všechno mění," pokračoval tiše, mluvil teď spíš sám k sobě."

Cítila jsem, jak jeho slova Melanii rozesmutněla, ale tentokrát nebyla naštvaná. Byla odevzdaná.

Můžeš jim pomoct. Můžeš je chránit líp, než jsem mohla já. Povzdechla si.

Pomalu se pohybující zadní světla mě nevyděsila, když se objevila před námi. Byla známá, byla to pleva. Zrychlila jsem – jenom trochu, stále jsem nepřekročila povolenou rychlost – abych je předjel.

Jared vytáhl baterku. Chápala jsem, co dělá: uklidňuje.

Když jsme míjeli náklaďák, namířil si světlo do očí. Podívala jsem se přes něho. Kyle na Jareda krátce kývl a zhluboka se nadechl. Ian se starostlivě nakláněl přes něj, oči zaměřené na mě. Zamávala jsem a on se ušklíbl.

Přibližovali jsme se k našemu ukrytému sjezdu.

"Mám jet až do Phoenexu?"

Jared o tom chvíli přemýšlel. "Ne. Mohli by nás vidět, jak se vracíme, a znovu nás zastavit. Nemyslím, že nás sledují. Soustředí se na cestu."

"Ne, nebudou nás sledovat." Tím jsem si byla jistá.

"Takže jedeme domů."

"Domů," souhlasila jsem z celého srdce.

Zhasli jsme světla a Kyle nás napodobil.

Vezmeme oba vozy až k jeskyním a rychle je vyložíme, abychom je mohli ještě před úsvitem ukrýt. Malý převis u vchodu by je neschoval.

Protočila jsem oči, když jsem pomyslela na cestu ven z jeskyní. Na to velké tajemství, které jsem sama nebyla schopná vyřešit. Jeb byl tak lstivý.

Lstivý – stejně jako s pokyny, která dal Mel, s čárami, které jí vyryl do zadních desek fotoalba. Vůbec nevedly do jeho jeskynní skrýše. Ne, místo toho nutily člověka, který šel podle nich, aby se promenádoval tam a zpátky kolem jeho tajného úkrytu, což mu dalo dost času rozhodnout se, jestli dotyčného pozve dovnitř.

"Co myslíš, že se stalo?" zeptal se Jared a přerušil tak proud mých myšlenek.