The host- Kapitola 49

 49.kapitola - Vyslechnutá (Interrogated)

Zabila jsem Wese.

Moje ruce, poškrábané a pomlácené a špinavé od fialového prachu ještě z divokého vykládání by mohly stejně tak dobře být smáčené jeho krví.

Wes byl mrtvý a byla to moje vina, stejně jako by to byla moje vina, kdybych to byla já, kdo zmáčkl spoušť.

Všichni, kromě pěti, jsme se teď, když byl náklaďák vyložený, shromáždili v kuchyni a jedli jsme jídlo, které by se brzy zkazilo a které jsme nabrali v posledním obchodě – sýr a čerstvý chléb s mlékem – a poslouchali Jeba s Doktorem, když všechno vysvětlovali Jaredovi, Ianovi a Kylovi.

Seděla jsem s hlavou v dlaních kousek od ostatních, moc otupělá zármutkem a vinou na to, abych mohla jako ostatní pokládat otázky. Jamie seděl u mě. Občas mi rukou poklepal na záda.

Wes byl už pohřbený v temné jeskyni vedle Waltera. Zemřel před čtyřmi dny, tu noc, kdy jsme s Jaredem a Ianem stáli u okna a pozorovali rodinu v parku. Už nikdy neuvidím svého přítele, nikdy neuslyším jeho hlas...

Slzy kapaly na kámen pode mnou a Jamieho poklepávání se stávalo častější.

Andy a Paige tu nebyli.

Zavezli náklaďák a dodávku zpátky do skrýše. Vezmou džíp zpátky do jeho hrubé garáže a dojdou zbytek cesty pěšky. Budou zpět před úsvitem.

Lily tu nebyla.

"Není... na to moc dobře," zamumlal Jamie, když mě přistihl, jak ji hledám. Víc jsem vědět nechtěla. Dovedla jsem si to představit.

Aaron a Brandt tu nebyli.

Brandt měl teď pod klíční kostí hladkou růžovou jizvu. Kulka o vlásek minula jeho srdce a plíci a zarazila se o lopatku. Doktor použil skoro všechno Zahojení, aby ji dostal ven. Brandt byl teď v pořádku.

Psova kulka byla mířená lépe. Provrtala jeho vysoké olivové čelo a vyletěla ven druhou stranou. Doktor nemohl dělat nic, dokonce ani kdyby tam byl s nimi a měl u sebe celou krabici Zahojení.

Brandt, který teď jako těžkou, hranatou trofej ze setkání s Hledačkou nosil u pasu kožené pouzdro, byl s Aaronem. Byli v tunelu, kde bychom bývali uložili naši kořist, kdyby už nebyl obsazený. Znovu sloužil jako vězení.

Jako kdyby ztráta Wese nestačila.

Připadalo mi odporně špatné, že čísla zůstala stejná. Třicet pět živoucích těl, stejně jako než jsem přišla do jeskyní já. Wes a Walter byli pryč, ale byla jsem tu já.

A teď ta Hledačka.

Moje Hledačka.

Kdybych jenom jela rovnou do Tucsonu. Kdybych jenom zůstala v San Diegu. Kdybych jenom tuhle planetu přeskočila a šla někam úplně jinam. Kdybych se třeba vzdala jako Matka, jako by to udělali ostatní po tom, co by navštívili pět nebo šest planet. Kdyby, kdyby, kdyby... Kdybych sem jen nepřišla, kdybych jen nedala Hledačce vodítko, které sledovala, byl by Wes naživu. Jejich rozluštění jí zabralo déle než mě, ale když se jí to podařilo, nemusela je sledovat opatrně. Hnala se pouští v terénním SUV, zanechávala na křehké krajině čerstvé jizvy a každým přejetím se blížila.

Museli něco udělat. Museli ji zastavit.

Zabila jsem Wese.

Stejně by mě chytili, Wando. Já jsem je sem zavedla, ne ty.

Bylo mi moc mizerně na to, abych jí odpověděla.

Navíc, kdybychom sem nepřišli, Jamie by byl mrtvý. A možná i Jared. Zemřel by dnes, bez tebe.

Smrt na každé straně. Smrt všude, kam jsem se podívala.

Proč mě musela sledovat? zasténala jsem v duchu. Neubližuji tady ostatním duším. Dokonce zachraňuji jejich životy, tím že Doktorovi bráním v jeho marné snaze. Proč mě musela sledovat?

Proč ji nechali naživu? zavrčela Mel. Proč ji hned nezabili? Nebo proč ji nezabijou pomalu – mě to nezajímá! Proč pořád žije?

Žaludek se mi strachem stáhl. Hledačka byla naživu; Hledačka byla tady.

Neměla bych se jí bát.

Samozřejmě, dávalo smysl, že její zmizení na nás přivedlo další Hledače. Všichni se toho báli. Když pozorovali, jak hledali mé tělo, viděli lidé, jak průbojně prosazuje svá přesvědčení. Snažila se ostatní Hledače přesvědčit, že se v pouštní pustině skrývají lidé. Vypadalo to, že ji nikdo nebral vážně. Šli domů, ona byla jediná, kdo nepřestal hledat.

Ale teď uprostřed svého hledání zmizela. To všechno změnilo.

Její vůz byl převezen daleko, zanechán v poušti na druhé straně Tucsonu. Vypadalo to, že zmizela stejným směrem, kudy se věřilo, že jsem zmizela já: kusy jejího batohu ležely roztrhané kousek od něho, jídlo, které si s sebou nesla rozžvýkané a rozdrobené nedaleko. Připustí si ostatní duše tuto shodu náhod?

Už jsme věděli, že ne. Ne úplně. Hledali. Budou hledat pečlivěji?

Ale bát se samotné Hledačky... To moc smysl nedávalo. Fyzicky byla zanedbatelná, pravděpodobně dokonce menší než Jamie. byla jsem silnější a rychlejší než ona. Já jsem byla obklopená přáteli a spojenci a ona, alespoň uvnitř v jeskyních, byla úplně sama. Dvě zbraně, puška a její vlastní Glock – ta, kterou jí kdysi Ian záviděl, ta, která zabila Wese – na ní byly nepřetržitě namířené. Doteď ji držela při životě jenom jedna věc a ta ji už nemohla chránit moc dlouho.

Jeb si myslel, že bych s ní mohla chtít mluvit. To bylo všechno.

Teď, když jsem byla zpátky, byla odsouzená zemřít během pár hodin, ať už s ní promluvím nebo ne.

Tak proč mi připadalo, že jsem v nevýhodě? Proč jsem měla tu zvláštní předtuchu, že ona bude ta, kdo z naší konfrontace odejde?

Nerozhodla jsem se, jestli s ní chci mluvit. Alespoň to jsem řekla Jebovi.

Bezpochyby jsem s ní nechtěla mluvit. Bála jsem se jí znovu podívat do tváře – do tváře, kterou jsem si nedokázala představit vyděšenou, ať jsem se snažila jakkoliv.

Ale kdybych jim řekla, že po té konverzaci vůbec netoužím, Aaron by ji zastřelil. Bylo by to, jako kdybych mu dala rozkaz. Jako kdybych sama zmáčkla spoušť.

Nebo hůř. Doktor by se ji pokusil vyříznout z jejího lidského těla. Trhla jsem sebou při vzpomínce na stříbrnou krev rozmazanou po rukou mého přítele.

Melanie se neklidně kroutila, snažila se utéct před mými mučivými myšlenkami.

Wando? Oni ji prostě zastřelí. Nepanikař.

Mělo mě to utěšit? Nedokázala jsem se vyhnout až moc živé představě Aarona s Hledaččinou zbraní v ruce, Hledaččina těla, jak se pomalu sune k zemi v kaluži rudé krve...

Nebudeš se muset dívat.

To tu popravu nezastaví.

Melaniiny myšlenky byly najednou zuřivé. Ale my chceme, aby zemřela. Že jo? Zabila Wese! A navíc nemůže zůstat naživu. Ať se stane cokoliv.

Ve všem měla samozřejmě pravdu. Byla pravda, že neexistoval způsob, jak by Hledačka mohla zůstat naživu. Kdyby zůstala uvězněná, zarputile by se snažila utéct. Kdyby byla volná, rychle by se stala smrtí mé rodiny.

Byla pravda, že zabila Wese. Byl tak mladý, tak milovaný. Jeho smrt po sobě zanechala palčivou agonii. Rozuměla jsem nárokům lidské spravedlnosti, která si za to žádala její život.

Také byla pravda, že jsem chtěla, aby zemřela.

"Wando? Wando?"

Jamie mi zatřásl rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že někdo říkal mé jméno. Možá i několikrát.

"Wando?" ozval se znovu Jebův hlas.

Vzhlédla jsem. Stál nade mnou. Jeho tvář byla bezvýrazná, prázdná, znamenala, že jím zmítaly nějaké silné emoce. Jeho pokerová tvář.

"Kluci chtějí vědět, jestli máš pro tu Hledačku nějaké otázky."

Dala jsem si ruku na čelo a snažila se ty obrázky zastavit. "A jestli nemám?"

"Jsou připraveni splnit svou strážní službu. Je to teď těžký. Radši by byli se svými přáteli."

Přikývla jsem. "Dobře. Myslím, že bych za ní... asi měla jít." Odstrčila jsem se od zdi a postavila se. Ruce se mi třásly, a tak jsem je zaťala v pěsti.

Nemáš žádné otázky.

Nějaké vymyslím.

Proč oddalovat nevyhnutelné?

Nemám tušení.

Snažíš se ji zachránit, obvinila mě Melanie pobouřeně.

Není nic, co bych pro ni mohla udělat.

Ne. Není. A ty stejně chceš, aby byla mrtvá. Tak je nech, ať ji zastřelí.

Trhla jsem sebou.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Jamie.

Jenom jsem přikývla, nevěřila jsem svému hlasu.

"Nemusíš," řekl mi Jeb a pozoroval mě bystrýma očima.

"To je v pořádku," zašeptala jsem.

Jamie mě chytil za ruku, ale setřásla jsem ho. "Zůstaň tady, Jamie."

"Půjdu s tebou."

Můj hlas byl teď silnější. "Ale ne, nepůjdeš."

Chvíli jsme jeden druhého pozorovali a pro jednou jsem hádku vyhrála já. Tvrdohlavě vystrčil bradu, ale opřel se zpátky o zeď.

Ian také vypadal, že chce jít se mnou, ale zastavila jsem ho jediným pohledem. Jared mě pozoroval s nevyzpytatelným výrazem.

"Pořád reptá," řekl mi Jeb tiše vestou k díře. "Není tak tichá, jakos byla ty. Pořád něco chce – jídlo, vodu, polštáře... Taky hodně vyhrožuje. ‚Hledači vás všechny dostanou!‘ Tenhle typ výhrůžek. Pro Brandta je to zvlášť těžký. Dotlačila jeho trpělivost až na hranici."

Přikývla jsem. Tohle mě nepřekvapovalo.

"Ale nepokusila se o útěk. Má hodně řečí, ale skutek utek. Jakmile někdo zvedne zbraň, hned si dá zpátečku."

Trhla jsem sebou.

"Hádám, že zatraceně moc chce zůstat naživu," zamumlal Jeb sám k sobě.

"Jsi si jistý, že je to to... nejbezpečnější místo?" zeptala jsem se, když jsme vešli do černého zakrouceného tunelu.

Jeb se zachechtal. "Tys cestu ven nenašla," připomněl mi. "Někdy je pod svícnem opravdu největší tma."

Má odpověď byla přímá. "Je motivovanější, než jsem byla já."

"Hoši ji bedlivě střeží. Nemusíš se ničeho bát."

Už jsme byli skoro na místě. Tunel se ostrým V otočil do protisměru.

Kolikrát jsem takhle prošla kolem tohohle rohu, s rukou přitisknutou na zdi, přesně jako teď? Nikdy jsem nešla podél vnější zdi. Byla nerovná a byla na ní spousta výběžků, od kterých bych měla modřiny a o které bych zakopávala. A zůstat uvnitř v zatáčce bylo stejně kratší.

Když mi poprvé ukázali, že V vlastně nebylo V, ale Y – dvě větve, spojující se v jeden tunel, ten tunel – cítila jsem se pěkně hloupě. Jak říkal Jeb, schovávat věci přímo pod svícnem bylo někdy to nejchytřejší. Ve chvílích, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem vůbec přemýšlela o pokusu o útěk z jeskyní, moje mysl tohle místo vždycky přeskočila. Tohle byla díra, vězení. V mé hlavě to bylo to nejtemnější, nejhlubší zákoutí v jeskyních. Bylo to místo, kde mě ukryli.

Dokonce ani Mel, lstivější než já, se nikdy ani nesnilo a tom, že by mě drželi jenom pár kroků od východu.

Dokonce to nebyl jenom jediný východ. Ale ten druhý byl malý a těsný, člověk by se tam musel plazit. Ten jsem nenašla, protože jsem jeskyněmi chodila zpříma. Nehledala jsem takovýhle tunel. A navíc jsem nikdy nezkoumala zákoutíDoktorovy nemocnice; od začátku jsem se jí vyhýbala.

Mé myšlenky přerušil její hlas, tak známý, přestože mi připadalo, jako kdybych ho naposledy slyšela v nějakém minulém životě.

"Zajímalo by mě, jak můžete být pořád naživu, když takhle jíte. Fuj!"

O kameny zarachotilo něco plastového.

Když jsme zahnuli za poslední roh, uviděla jsem modré světlo.

"Nevěděla jsem, že lidé mají trpělivost na to nechat někoho vyhladovět. Připadá mi to jako moc složitý plán pro tak krátkozraká stvoření."

Jeb se zachechtal. "Musím říct, že na mě kluci zapůsobili. Překvapilo mě, že vydrželi takhle dlouho."

Zatočili jsme do osvíceného slepého konce tunelu. Brandt a Aaron, ona sedící co nejdál od přecházející Hledačky, pistole v rukou, úlevně vydechli, když nás viděli přicházet.

"Konečně," zamumlal Brandt. V jeho tváři byly vyryté tvrdé vrásky žalu.

Hledačka se prudce zastavila.

Překvapily mě podmínky, za kterých tu byla držená.

Nebyla nacpaná do drobné stěsnané díry, byla naopak relativně volná, přecházela po tunelu od jedné stěny ke druhé. Na podlaze u zadní stěny ležela matrace a polštář. Asi v půlce chodby byl o stěnu opřený plastový tác; kolem něho leželo pár rozdrobených mexických brambor. Vedle nich bylo rozlito trochu polévky. To vysvětlovalo zvuky, které jsem před chvílí slyšela – odhodila své jídlo. Ale vypadalo to, že nejdřív ho většinu snědla.

Upřeně jsem se dívala na to relativně lidské vybavení a pocítila v břiše zvláštní osten bolesti.

Koho jsme zabily my? zamumlala Melanie zasmušile. Také se jí to dotklo.

"Chceš s ní být minutku sama?" zeptal se mě Brandt a mě znovu bodla ta zvláštní bolest. Použil někdy Brandt v souvislosti se mnou ženské osobní zájmeno? Nebyla jsem překvapená, když to u Hledačky dělal Jeb, ale někdo jiný?

"Ano," zašeptala jsem.

"Opatrně," varoval mě Aaron. "Je to vzteklá potvůrka."

Přikývla jsem.

Ostatní zůstali, kde byli. Šla jsem tunelem sama.

Bylo těžké zvednout oči, setkat se s pohledem, který se mi tiskl k tváři jako dlouhé, studené prsty.

Hledačka mě pozorovala a tvář jí zkroutil nevrlý úšklebek. Nikdy dřív jsem na žádné duši takový výraz neviděla.

"Ale, podívejme se, Melanie," posmívala se mi. "Co ti trvalo tak dlouho, žes mě nepřišla navštívit dřív?"

Neodpověděla jsem. Šla jsem pomalu k ní a moc se snažila uvěřit, že nenávist, která mě zaplavovala, vlastně nebyla moje.

"Myslí si tví malí přátelé, že snad s tebou budu mluvit? Že ti všechno vyklopím jenom proto, že v sobě nosíš spoutanou a nehybnou duši, proto, že se ti odráží v očích?" Drsně se zasmála.

Udělala jsem dva dlouhé kroky od ní, tělo připravené k útěku. Neudělala žádný agresivní pohyb, ale já jsem se nedokázala uvolnit. Tohle nebylo jako to setkání s Hledači tam na dálnici – neměla jsem ten obvyklý pocit bezpečí, který jsem cítila kolem jemnějšího zbytku svého druhu. Znovu mě zaplavilo to zvláštní přesvědčení, že ona bude žít ještě dlouho po tom, co já tady zemřu.

Nebuď směšná. Polož jí své otázky. Vymyslela sis nějaké?

"Tak, co chceš? Vyžádala sis povolení zabít mě osobně, Melanie?" zasyčela Hledačka.

"Tady mi říkají Wanda," řekla jsem.

Lehce sebou trhla, když jsem promluvila, jako kdyby čekala, že budu křičet. Můj tichý, vyrovnaný hlas ji rozrušil víc než výkřik, který očekávala.

Prohlížela jsem si její tvář, zatímco na mě zírala svýma vykulenýma očima. Byla špinavá, pokrytá fialovým prachem a zaschlým potem. Kromě toho na ní nebylo žádné jiné znamení. Znovu mě to zabolelo.

"Wanda," zopakovala. "No, na co teda čekáš? Nedali ti snad povolení? Plánovala ses spolehnout na holé ruce, nebo jsi chtěla použít mou zbraň?"

"Nepřišla jsem tě zabít."

Kysele se zasmála. "Takžes mě přišla vyslechnout? Kde jsou tvé mučicí nástroje, člověče?"

Trhla jsem sebou. "Neublížím ti."

Po tváři jí přeběhla nejistota, ale zase rychle zmizela za jejím úšklebkem. "Proč si mě tu teda necháváte? Myslí si snad, že mě zkrotí stejně jako tu tvou domácí duši?"

"Ne. Oni jenom... nechtěli tě zabít, dokud to... neprobrali se mnou. Pro případ, že bych s tebou předtím chtěla mluvit."

Její víčka klesla a její vyboulené oči se tak zúžily. "A máš mi co říct?"

Polkla jsem. "Přemýšlela jsem..." Měla jsem jenom tu jednu otázku, na kterou jsem si sama nebyla schopná odpovědět. "Proč? Proč jsi mě nemohla uznat za mrtvou, jako ostatní? Proč jsi byla tak odhodlaná mě dostihnout? Nechtěla jsem nikomu ublížit. Jenom jsem chtěla... jít svou vlastní cestou."

Stoupla si na špičky, až měla tvář kousek od mé. Za mnou se něco pohnulo, ale nic jiného jsem neslyšela – křičela mi přímo do tváře.

"Protože jsem měla pravdu!" křičela. "Víc než pravdu! Podívej se na ně! Odporné hnízdo vrahů, skrytých, čekajících! Přesně jak jsem si myslela, jenom o tolik horší! Věděla jsem, že tu jsi, že tu jsi s nimi! Jednou z nich! Říkala jsem jim to!"

S funěním se odmlčela, udělala krok dozadu a dívala se mi přes rameno. Neohlédla jsem se, abych se podívala, proč couvla. Předpokládala jsem, že to mělo co dělat s tím, co mi před chvílí řekl Jeb – jakmile někdo zvedne zbraň, hned si dá zpátečku. Chvíli jsem si prohlížela její tvář, zatímco se její dech zklidňoval.

"Ale oni tě neposlouchali. A tak sis pro nás přišla sama."

Hledačka neodpověděla. Udělala další krok zpátky a tvář jí zkroutily pochyby. Na moment vypadala zvláštně zranitelně, jako kdyby má slova smetla štít, za kterým se schovávala.

"Budou tě hledat, ale oni ti vlastně nikdy nevěřili, že ne?" zeptala jsem se a pozorovala, jak mi její zoufalé oči potvrzují každé slovo. Byla jsem si díky tomu velmi jistá. "Takže nebudou hledat moc dlouho. Když tě nenajdou, jejich zájem brzy opadne. Budeme opatrní, jako vždycky. Nenajdou nás."

V jejích očích jsem teď poprvé uviděla opravdový strach. To hrozné – alespoň pro ni – vědomí, že mám pravdu. A já jsem se cítila lépe, když jsem pomyslela na své lidské hnízdečko, na svou rodinu. Měla jsem pravdu. Budou v bezpečí. A přesto jsem se kupodivu sama lépe necítila.

Už jsem pro Hledačku neměla další otázky. Až teď odejdu, zamře. Počkají, dokud nebudu dost daleko, abych neslyšela výstřel? Bylo vůbec někde v jeskyních místo, které by bylo dost daleko?

Pozorovala jsem její vzteklou, vyděšenou tvář a věděla jsem, jak hluboce ji nenávidím. Jak moc už ji nikdy nechci vidět.

A kvůli té nenávisti bylo pro mě nemožné nechat ji zemřít.

"Nevím, jak tě zachránit," zašeptala jsem tak tiše, že mě lidé nemohli slyšet. Proč to mně samotné znělo jako lež? "Nic mě nenapadá."

"Proč bys mě měla chtít zachránit? Jsi jedna z nich!" Ale v očích jí zajiskřila naděje. Jeb měl pravdu. Všechen ten kravál, všechny ty výhrůžky... Moc si přála zůstat naživu.

Přikývla jsem na její obvinění, trochu nepřítomně, protože jsem usilovně a rychle přemýšlela. "Ale pořád jsem to já," zamumlala jsem. "Nechci... Nechci..."

Jak tuhle větu dokončit? Nechtěla jsem... aby zemřela? Ne. To nebyla pravda.

Nechtěla jsem... nenávidět Hledačku? Nenávidět ji tak moc, abych chtěla, aby zemřela. Nechat ji zemřít a nenávidět ji. Skoro jako by zemřela kvůli mé nenávisti.

Kdybych doopravdy nechtěla, aby byla mrtvá, byla bych schopná vymyslet, jak ji zachránit? Byla to právě moje nenávist, co mi bránilo najít odpověď? Byla bych za její smrt zodpovědná?

Zbláznila ses? protestovala Melanie.

Zabila mého přítele, zastřelila ho v poušti, zlomila Lily srdce. Vystavila mou rodinu nebez