The host- Kapitola 50

 50.kapitola - Obětovaná (Sacrificed)

Hledačka zkoumala mou tvář, zatímco jsme se s Mel hádaly.

Ne, Wando, ne!

Nebuď hloupá, Mel. Ty bys ze všech lidí měla vidět potenciál téhle volby. Není tohle to, co chceš?

Ale i když jsem se snažila dívat se hlavně na ten šťastný konec, nedokázala jsem uniknout hrůze své volby. Tohle bylo tajemství, při jehož ochraně bych měla zemřít. Informace, kterou jsem si byla tak odhodlaná nechat pro sebe, ať už by na mě použili jakýkoliv druh mučení.

Tohle nebyl ten druh mučení, který jsem očekávala; osobní krize přesvědčení, zmatek a komplikovanost lásky k mé lidské rodině. Nicméně velmi bolestivý.

Už bych se nemohla považovat za emigranta, kdybych to udělala. Ne, stal by se ze mě pouze zrádce.

Ne pro ni, Wando! Ne pro ni! naříkala Mel.

Měla bych počkat? Počkat, než chytí další duši? Nevinnou duši, kterou bych neměla důvod nenávidět? Někdy tohle rozhodnutí budu muset udělat.

Ne teď! Počkej! Promysli si to!

Znovu se mi zvedl žaludek a musela jsem se předklonit a zhluboka se nadechnout. Těsně se mi povedlo zabránit zvracení.

"Wando?" zavolal Jeb starostlivě.

Dokázala bych to, Mel. Dokázala bych si ospravedlnit to, že jsem ji nechala zemřít, kdyby to byla jedna z těch nevinných duší. Dokázala bych je nechat ji zabít. Věřila bych, že se rozhodnu objektivně.

Ale ona je hrozná, Wando! Nenávidíme ji!

Přesně. A já si nedokážu věřit. Podívej, jak jsem málem přehlídla tu odpověď...

"Wando, jsi v pořádku?"

Hledačka se dívala za mě, na Jeba.

"V pořádku, Jebe," zalapala jsem po dechu. Můj hlas byl zadýchaný, napjatý. Byla jsem překvapená, jak špatně zněl.

Hledaččiny oči se nejistě mihly ke mně. Potom ode mě couvla a přitiskla se ke zdi. Poznala jsem její postoj – přesně jsem si pamatovala, jaké to bylo takhle stát.

Na rameno mi dopadla jemná ruka a otočila mě.

"Co se s tebou děje, zlato?" zeptal se Jeb.

"Potřebuju minutku," řekla jsem bez dechu. Podívala jsem se do jeho očí v barvě vybledlých džínsů a řekla mu něco, co rozhodně nebyla lež. "Mám ještě jednu otázku. Ale vážně potřebuju být chvíli o samotě. Můžete... na mě počkat?"

"Jasně, že můžeme ještě chvíli počkat. Dej si pauzu."

Přikývla jsem a cop nejrychleji odešla. Nohy jsem měla z počátku ztuhlé hrůzou, ale jak jsem šla, pomalu se uvolňovaly. Když jsem procházela kolem Aarona a Brandta, skoro jsem běžela.

"Co se stalo?" slyšela jsem Aarona zaraženě zašeptat Brandtovi.

Nebyla jsem si jistá, kam bych se měla schovat, zatímco budu přemýšlet. Mé nohy, jako kdyby běžely na autopilota, mě automaticky zanesly k pokoji, kde jsem spávala. Mohla jsem jenom doufat, že bude prázdná.

Byla tma, popraskaným stropem sotva probleskovalo nějaké světlo hvězd. Neviděla jsem Lily, dokud jsem o ni ve tmě nezakopla.

Skoro jsem její tvář zmáčenou slzami nepoznala. Byla stočená to pevného, drobného klubíčka na zemi uprostřed chodby. Její oči byly rozšířené, nepoznávala mě.

"Proč?" zeptala se.

Beze slova jsem na ni zírala.

"Říkala jsem, že láska a život přetrvají. Ale proč? Neměly by. Už ne. Proč by měly?"

"Nevím, Lily. Vůbec si nejsem jistá."

"Proč?" zeptala se znovu, ale už nemluvila ke mně. Její skelné oči se dívaly přímo skrz mě.

Opatrně jsem ji obešla a pospíchala do svého pokoje. Měla jsem jenom jednu otázku, na kterou jsem potřebovala znát odpověď.

K mé obrovské plevě byl pokoj prázdný. Zabořila jsem obličej do matrace, na které jsme spávali s Jamiem.

Když jsem Jebovi řekla, že mám ještě jednu otázku, byla to pravda. Ale ta otázka nebyla pro Hledačku. Byla pro mě.

Ta otázka zněla, zda bych to udělala – zda bych to mohla udělat.

Mohla jsem zachránit Hledačce život. Věděla jsem jak. Nevystavila bych nikoho tady žádnému nebezpečí. Kromě sebe samé. To bude moje cena.

Ne. Melanie se přes svou paniku snažila znít pevně.

Prosím, nech mě přemýšlet.

Ne.

To je ono, Mel. Stejně je to nevyhnutelné. Teď to vidím. Měla jsem to vidět už před dlouhou dobou. Je to tak jasné.

Ne, není.

Vzpomněla jsem si na náš rozhovor, když byl Jamie nemocný. Když jsme se usmiřovaly. Řekla jsem jí, že ji nikdy nevymažu a že mě mrzí, že jí nemůžu dát víc než to.

Nebyla to lež, byla to spíš nedokončená věta. Nemohla jsem jí dát víc než to – přitom sama zůstat naživu.

Opravdovou lež slyšel Jared. Jenom o pár vteřin později jsem mu řekla, že nevím, jak se přinutit neexistovat. V kontextu naší diskuze to byla pravda. Nevěděla jsem, jak zmizet, jak nebýt uvnitř Melanie. Ale byla jsem překvapená, že jsem v tu chvíli ve svém hlase neslyšela tu jasnou lež, že jsem v tu chvíli neviděla to, co vidím teď. Samozřejmě, že jsem věděla, jak se přinutit neexistovat.

Jenom jsem tu možnost nikdy nepovažovala za realizovatelnou, byla by to definitivní zrada vůči každé jiné duši na téhle planetě.

Jakmile by lidé věděli, že tohle vím, tohle, kvůli čemu znovu a znovu zabíjeli, něco by mě to stálo.

Ne, Wando!

Nechceš být volná?

Dlouho mlčela.

Nežádala bych tě o to, řekl nakonec. A já bych to pro tebe neudělala. A zcela určitě bych to neudělala pro Hledačku!

Nemusíš mě o to žádat. Myslím, že bych se nabídla jako dobrovolník... nakonec.

Proč si to myslíš? chtěla vědět, její tón měl velmi blízko ke vzlyku. Dojalo mě to. Čekala jsem, že bude mít radost.

Částečně kvůli nim. Kvůli Jaredovi a Jamiemu. Můžu jim dát celý svět, všechno, co chtějí. Můžu jim dát tebe. Asi bych si to uvědomila... jednou. Kdo ví? Možná by mě o to požádal Jared. Víš, že bych neřekla ne.

Ian má pravdu. Jsi moc obětavá. Nemáš žádné zábrany. Potřebuješ zábrany, Wando!

Ach, Ian, zasténala jsem. Zaplavila mě nová bolest, byla překvapivě blízko k mému srdci.

Vezmeš mu celý svět. Všechno, co chce.

S Ianem by to nikdy nefungovalo. Ne v tomhle těle, přestože ho miluje. Tohle tělo nemiluje jeho.

Wando, já... Melanie bojovala se slovy. Ale radost, kterou jsem od ní čekala, stále nepřicházela. Znovu mě to dojalo. Nemyslím si, že tě můžu nechat to udělat. Na to jsi moc důležitá. Z dlouhodobého hlediska jsi pro ně mnohem cennější než já. Můžeš jim pomoct; můžeš je zachránit. Já nic z toho nemůžu. Musíš tu zůstat.

Nevidím žádnou jinou možnost, Mel. Zajímalo by mě, proč jsem to neviděla dřív. Samozřejmě, že ti musím vrátit tvé tělo. Už vím, že duše udělaly chybu, když sem přišly. Takže nemám jinou možnost než udělat tu správnou věc a odejít. Předtím jste beze mě přežili; dokážete to znovu. Tolik ses toho ode mě naučila o duších – pomůžeš jim. Copak to nevidíš? Tohle je šťastný konec. Je to způsob, jakým všichni potřebují, aby příběh skončil. Můžu jim dát naději. Můžu jim dát... ne budoucnost. To asi ne. Ale dám jim toho, co nejvíc můžu. Všechno, co můžu.

Ne, Wando, ne.

Brečela, její myšlenky už nebyly souvislé. Její žal mi vhrkl slzy do očí. Neměla jsem tušení, že jí na mě tolik záleželo. Skoro tak jako mě na ní. Neuvědomila jsem si, že jsme se milovaly.

Dokonce kdyby mě o to nežádal Jared, kdyby Jared neexistoval... Jakmile bych tuhle cestu spatřila, pokračovala bych dál po ní. Tolik jsem ji měla ráda.

Není divu, že tady na Zemi bylo tak nízké procento úspěšnosti u odolných hostitelů. Jakmile jsme se našeho lidského hostitele naučily milovat, jakou naději jsme my duše měly? Nedokážeme existovat na úkor někoho, koho milujeme. Duše ne. Duše by takhle nemohla žít.

Přetočila jsem se na záda a ve světle hvězd jsem se podívala na své tělo.

Mé ruce byly špinavé a poškrábané, ale pod těmi skvrnami byly nádherné. Kůže měla krásnou opálenou barvu; dokonce i osvětlená bledým světlem hvězd byla krásná. Nehty jsem měla nakrátko okousané, ale byly hladké a zdravé, u kořínků jsem viděla jejich bílé půlměsíce. Zahýbala jsem prsty a pozorovala, jak mé svaly pohybují mými kostmi v ladných pohybech. Nechala jsem je tančit nade mnou, kde se z nich proti světlu hvězd staly jenom prchavé stíny.

Prohrábla jsem si vlasy. Měla jsem je teď skoro k ramenům. Mel se to bude líbit. Po pár týdnech používání šamponů v hotelových sprchách a vitamínech Zdraví byly zase lesklé a jemné.

Natáhla jsem ruce, jak nejdál to šlo, napínala jsem šlachy, až mi křuplo v některých kloubech. Mé ruce byly silné. Dokázaly by mě vytáhnout na horský hřeben, dokázaly by unést těžký náklad, dokázaly orat pole. Ale také byly jemné. Mohly by držet dítě, utěšit přítele, milovat... ale to nebylo pro mě.

Zhluboka jsem se nadechla, z koutků očí mi vytryskly slzy a kutálely se mi po spáncích do vlasů.

Napjala jsem svaly na nohou, cítila jejich připravenou sílu a rychlost. Chtěla jsem běžet, mít volné pole, po kterém bych mohla běžet tak daleko, jak bych jen chtěla. Chtěla jsem běžet bez bot, abych pod chodidly cítila zem. Chtěla jsem cítit vítr ve vlasech. Chtěla jsem, aby pršelo, abych při běhu cítila ve vzduchu déšť.

Napínala jsem a povolovala chodidla do rytmu svého dechu. Nádech, výdech. Napnout, povolit. Byl to hezký pocit.

Špičkami prstů jsem si přejela po tváři. Má kůže byla teplá, kůže, která byla hladká a krásná. Byla jsem ráda, že Melanii vracím její tvář takovou, jaká byla dřív. Zavřela jsem oči a přejela si prsty po víčkách.

Žila jsem v tolika tělech, ale žádné z nich jsem nemilovala jako tohle. Po žádném jsem takhle nedychtila. Samozřejmě, že tohle bude to, kterého budu muset vzdát.

Ta ironie mě rozesmála a já se soustředila na ten pocit, jak mi vzduch z hrudi unikal v malých bublinkách smíchu. Smích byl jako čerstvý vánek – čistil mi tělo, byl to úžasný pocit. Měl nějaký jiný druh takhle jednoduchý lék? Na žádný jsem si nevzpomínala.

Dotkla jsem se svých rtů a vzpomněla si, jaké to bylo líbat Jareda a jaké to bylo líbat Iana. Ne každý dostal šanci políbit tolik tak krásných tváří. Dostalo se mi toho víc než většině ostatních, ale za tak krátký čas.

Bylo ho prostě tak málo! Možná rok, nebyla jsem si jistá. Jenom jedno obkroužení Modré planety po oběžné dráze jedné obyčejné žluté hvězdy. Nejkratší život, jaký jsem kdy žila.

Ten nejkratší, nejdůležitější, nejvíc srdcervoucí ze všech mých životů. Život, který mě navždy charakterizoval. Život, který mě konečně připoutal k jedné hvězdě, k jedné planetě, k jedné malé rodině cizinců.

Trochu víc času... bylo by to tak špatné?

Ne, zašeptala Mel. Dej si trochu načas.

Nemůžeš vědět, kolik máš času, odpověděla jsem.

Ale já jsem to věděla. Přesně jsem věděla, kolik času mám. Už jsem si víc načas dát nemohla. Můj čas vypršel.

Stejně půjdu. Musím udělat správnou věc, musím být sama sebou, musím využít ten čas, který mi zbývá.

S povzdechem, který zdánlivě vycházel až z mých chodidel a z dlaní mých rukou, jsem se zvedla.

Aaron a Brandt nebudou čekat věčnost. A já jsem teď měla pár dalších otázek, na které jsem potřebovala znát odpověď. A tentokrát byly mé otázky pro Doktora.

Jeskyně byly plné smutných, sklopených očí. Bylo lehké kolem nich nepozorovaně proklouznout. Nikoho nezajímalo, co dělám, možná kromě Jeba, Aarona a Brandta, a ti tu nebyli.

Neměla jsem široké pole a nepršelo, ale alespoň jsem měla dlouhý jižní tunel. Byla moc velká tma, abych se mohla rozběhnout tak, jak jsem chtěla, ale držela jsem stálé tempo. Bylo příjemné cítit, jak se mi zahřívají svaly.

Očekávala jsem, že tam Doktora najdu, ale kdybych musela, počkala bych tam na něho. Bude sám. Chudák Doktor, většinou to tak teď bylo.

Doktor spával teď sám v nemocnici, od té noci, co jsme Jamiemu zachránili život. Sharon vzala svoje věci z jejich pokoje a přestěhovala se ke své matce. Doktor nechtěl spát v prázdném pokoji.

Taková nenávist. Sharon radši zničí své a Doktorovo štěstí, než aby mu odpustila to, že mi pomohl vyléčit Jamieho.

Sharon a Maggie teď někdo v jeskyních viděl jen zřídka. Všechny teď přehlížely, tak jako dřív přehlížely jenom mě. Napadlo mě, jestli se to změní, až tu nebudu, nebo jestli na změnu není už pozdě.

Jaké nepochopitelné plýtvání časem.

Poprvé za celou dobu, co jsem tady, mi cesta jižním tunelem připadala krátká. Když jsem si myslela, že ještě nejsem ani v půlce, už jsem před sebou uviděla tlumeně zářit Doktorovo světlo. Byl doma.

Zpomalila jsem do chůze, než jsem ho vyručila. Nechtěla jsem ho vyděsit, nechtěla jsem, aby si myslel, že je to něco naléhavého.

Stejně se lekl, když jsem se téměř bez dechu objevila ve vchodu.

Vyskočil zpoza svého stolu. Kniha, kterou četl, mu vypadla z rukou.

"Wando? Děje se něco?"

"Ne, Doktore," ujistila jsem ho. "Všechno je v pořádku."

"Potřebuje mě někdo?"

"Jenom já." Slabě jsem se usmála.

Došel ke mně, oči zvědavostí rozšířené. Zastavil se půl kroku ode mě a nadzvedl jedno obočí.

Jeho dlouhá tvář byla jemná, ne znepokojená. Bylo těžké si vzpomenout na to, jak mi mohl připadat jako monstrum.

"Jsi čestný muž," začala jsem.

Přikývl a otevřel ústa, aby něco řekl, ale já jsem zvedla jednu ruku.

"Nikdo to nikdy nepodrobí větší zkoušce než teď já," varovala jsem ho.

Čekal, zmatený a obezřetný.

Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem, jak mi vzduch roztáhl plíce.

"Vím, jak dokázat udělat to, pro co jsi ukončil tolik životů. Vím, jak vyndat duši z lidského těla, aniž by bylo jednomu z nich ublíženo. Samozřejmě, že to vím. Všichni musíme, kdyby něco. Dokonce jsem to jednou i dělala, když jsem byla Medvěd."

Upřeně jsem ho pozorovala, čekala na jeho odpověď. Trvalo mu to dlouho a jeho oči se s každou vteřinou ještě víc rozšiřovaly.

"Proč mi to říkáš?" vydechl najednou prudce.

"Protože ti... dám ti znalosti, které potřebuješ." Znovu jsem zvedla ruku. "Ale jenom, když mi za to dáš to, co chci já. Varuji tě, nebude to pro tebe o nic lehčí, než to bude pro mě."

Jeho tvář byla divočejší, než jsem ji kdy viděla. "Jmenuj své podmínky."

"Nesmíte je zabíjet – duše, které vyndáš. Musíš mi dát své slovo – slíbit mi to, přísahat, zavázat se mi – že je bezpečně pošleš na cestu do jiného života. To bude trochu nebezpečné; budete muset mít kryotanky a budete muset ty duše dostat do lodí na jiné planety. Musíte je poslat žít na jiný svět. Ale nebudou vám moct ublížit. V době, kdy dorazí na svou další planetu, budou tvá vnoučata po smrti."

Zmírní mé podmínky mou vinu? Jenom pokud Doktorovi mohu věřit.

Usilovně přemýšlel, když jsem to vysvětlovala. Pozorovala jsem jeho tvář, abych viděla, k čemu dojde. Nevypadal naštvaně, ale jeho oči byly stále divoké.

"Nechceš, abychom zabili tu Hledačku?" hádal.

Neodpověděla jsem mu, protože by odpovědi nerozuměl; chtěla jsem, aby ji zabili. To byl právě ten problém. Místo toho jsem se pustila do dalšího vysvětlování.

"Bude první, jako zkouška. Chci se ujistit, dokud jsem tady, že mě poslechneš. Udělám to sama. Až bude v bezpečí, naučím tě, jak se to dělá."

"Na kom?"

"Na unesených duších. Stejně jako předtím. Nemůžu ale zaručit, že se jejich lidské mysli vrátí. Nevím, jestli se může vrátit to, co je vymazané. Uvidíme, jak to dopadne s Hledačkou."

Doktor zamrkal, jak mu něco došlo. "Co tím myslíš, dokud jsi tady? Odcházíš?"

Pozorovala jsem ho a čekala, až mu to dojde úplně. Nechápavě můj pohled opětoval.

"Neuvědomuješ si, co ti dávám?" zašeptala jsem.

Konečně se mu ve tváři objevilo pochopení.

Rychle jsem promluvila, dřív, než mohl promluvit on. "Chci tě požádat ještě o něco, Doktore. Nechci... Nepošleš mě na jinou planetu. Tohle je moje planeta, opravdu je. A přesto tu pro mě není místo. Takže... vím, že to může někoho... urazit. Neříkej jim to, když ti bude připadat, že to nedovolí. Lži, pokud budeš muset. Ale chtěla bych být pohřbená u Walta a Wese. Můžeš to pro mě udělat? Nezaberu moc místa." Znovu jsem se slabě usmála.

Ne! naříkala Melanie. Ne, ne, ne, ne...

"Ne, Wando," protestoval i Doktor se šokovaným výrazem.

"Prosím, Doktore," zašeptala jsem a trhla sebou, když se protestování v mé hlavě zhlasilo. "Nemyslím si, že by to Wesovi nebo Waltovi vadilo."

"Tak jsem to nemyslel! Nemůžu tě zabít, Wando. Fuj! Je mi tak špatně ze smrti, tak špatně ze zabíjení přátel." Doktorův hlas ze změnil ve vzlyk.

Položila jsem mu ruku na paži a pohladila ho. "Lidé tu umírají. To se stává." Něco podobného říkal Kyle. Zvláštní, že bych ze všech lidí měla dvakrát za jednu noc citovat Kyla.

"A co Jared a Jamie?" zeptal se Doktor přiškrceně.

"Budou mít Melanii. Bude jim dobře."

"Ian?"

Stiskla jsem zuby. "Bude mu líp beze mě."

Doktor zavrtěl hlavou a utřel si oči. "Potřebuju si to promyslet, Wando."

"Nemáme moc času. Nebudou na mě čekat věčnost, než Hledačku zabijí."

"Tohle nemyslím. S těmihle podmínkami souhlasím. Ale nemyslím, že tě dokážu zabít."

"Všechno nebo nic, Doktore. Musíš se rozhodnout hned. A..." Uvědomila jsem si, že mám ještě jeden požadavek. "Nesmíš o posledním bodě naší dohody nikomu říct. Nikomu. To jsou moje podmínky, ber nebo nech být. Chceš vědět, jak dostat duši z lidského těla?"

Doktor znovu zavrtěl hlavou. "Nech mě přemýšlet."

"Už odpověď znáš, Doktore. Tohle je to, co jsi hledal."

Jenom dál vrtěl hlavou.

Ignorovala jsem ten symbol záporu, protože jsme oba věděli, že už se rozhodl.

"Dojdu pro Jareda," řekla jsem. "Provedeme rychlý nájezd pro kryotanky. Zadrž ostatní. Řekni jim... řekni jim pravdu. Řekni jim, že vám pomůžu dostat Hledačku z toho těla ven."