The host- Kapitola 51

 51.kapitola - Připravená (Prepared)

Našla jsem Jareda a Jamieho v našem pokoji, čekali na mě a oba měli ve tvářích obavy. Jared musel mluvit s Jebem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Jared, zatímco Jamie vyskočil a objal mě.

Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Neznala jsem odpověď. "Jarede, potřebuji tvou pomoc."

Jared byl na nohou, sotva jsem to dořekla. Jamie se zaklonil a vzhlédl ke mně. Nepodívala jsem se mu do očí. Nebyla jsem si jistá, kolik bych toho teď snesla.

"Co potřebuješ, abych udělal?" zeptal se Jared.

"Podnikám nájezd. Pomohly by mi... další svaly."

"Po čem jdeme?" Byl vážný, už se přepínal do svého ‚nájezdového‘ režimu.

"Vysvětlím ti to cestou. Nemáme moc času."

"Můžu jít s váma?" řekl Jamie.

"Ne!" odpověděli jsme s Jaredem současně.

Jamie se zamračil, pustil mě a s překříženýma nohama se svezl na matraci. Dal si hlavu do dlaní a trucoval. Nedokázala jsem se na něho podívat, než jsem odešla. Toužila jsem po tom sednout si vedle něho, pevně ho obejmout a zapomenout na všechno ostatní.

Jared šel za mnou, když jsem se vracela zpátky jižním tunelem.

"Proč tudy?" zeptal se.

"Já..." Pozná, když se pokusím lhát nebo vyhnout se odpovědi. "Nechci na nikoho narazit. Hlavně na Jeba, Aarona nebo na Brandta."

"Proč?"

"Nechci jim to vysvětlovat. Ještě ne."

Chvíli mlčel, snažil se mou odpověď pochopit.

Změnila jsem téma. "Nevíš, kde je Lily? Nemyslím, že by měla být sama. Byla..."

"Je s ní Ian."

"To je dobře. Je ze všech nejmilejší."

Ian Lily pomůže – byl přesně to, co teď potřebovala. Kdo pomůže Ianovi, až...? Potřásla jsem hlavou a snažila se z ní tu myšlenku dostat.

"Pro co tak pospícháme?" zeptal se mě Jared.

Než jsem odpověděla, zhluboka jsem se nadechla. "Kryotanky."

Jižná tunel byl tmavý. Neviděla jsem jeho tvář. Jeho kroky nezakolísaly a pár minut nic neříkal. Když znovu promluvil, slyšela jsem, že se soustředil na nájezd – jenom na nájezd, veškerou zvědavost, kterou cítil, odsunul stranou až do chvíle, kdy bude spokojený s plánem našeho nájezdu.

"Kde je sebereme?"

"Prázdné kryotanky se skladují za Lékařskými zařízeními, než jsou zapotřebí. Nikdo je nebude hlídat; nikdo si nevšimne, že nějaké chybí."

"Jsi si jistá? Kde jsi tuhle informaci získala?"

"Viděla jsem je v Chicagu, byly jich tam hromady. I to malé zařízení, do kterého jsme šli v Tucsonu, jich tam pár mělo, zabalených v krabici hned vedle vchodu."

"Když byly zabalené, jak si můžeš být jistá –"

"Nevšiml sis naší záliby v nálepkách a štítkách?"

"Nepochybuji o tobě," řekl. "Jenom se chci ujistit, že sis to promyslela."

Slyšela jsem v jeho slovech dvojsmysl.

"Promyslela."

"Tak teda jdeme na to."

Doktor byl už pryč – asi byl už s Jebem, když jsme ho nepotkali cestou. Musel odejít těsně po mě. Zajímalo by mě, jak ostatní přijmou jeho novinky. Doufala jsem, že nebudou tak hloupí, aby se o tom bavili před Hledačkou. Roztrhala by mozek svého hostitele, kdyby věděla, co dělám? Okamžitě by považovala za samozřejmé, že jsem zradila? Že bych lidem dala to, co chtějí bez jakéhokoliv omezení?

Co s tím ale budu dělat? Až budu pryč, dodrží Doktor svoje slovo?

Ano, bude se snažit. Tomu jsem věřila. Musela jsem tomu věřit. Ale nedokáže to sám. A kdo mu pomůže?

Plazili jsme se úzkou černou dírou, která ústila na jižní svah kamenitého kopce, asi tak v půlce cesty nahoru. Na východě se začínalo objevovat šedé světlo. Mezi linií oblohy a kamenů jenom trošku prosvítala růžová.

Oči jsem měla upřené na svých nohou, když jsem šplhala dolů. Bylo to nutné; nebyla tu cesta a kameny byly zrádné. Ale i kdyby byla cesta upravená a hladká, pochybuju, že bych byla schopná zvednout zrak. Připadalo mi, že i má ramena jsou ztuhlá a nahrbená.

Zrádce. Ne ztracená existence, ne tulačka. Jenom zrádce. Vkládala jsem životy svých mírumilovných bratrů a sester do vzteklých a motivovaných rukou své adoptivní lidské rodiny.

Mí lidé měli právo duše nenávidět. Tohle byla válka a já jsem jim dávala zbraň. Způsob, jak beztrestně zabíjet.

Přemýšlela jsem o tom, když jsme za úsvitu běželi pouští – běželi, protože když na nás teď Hledači číhali, nesměli jsme dlouho zůstávat na světle.

Když jsem o tom přemýšlela z tohohle úhlu – dívala se na to ne jako na oběť, ale jako na to, že dávám lidem zbraň výměnou za život Hledačky – věděla jsem, že to je špatné. A kdybych se snažila zachránit jenom Hledačku, v tuhle chvíli bych změnila názor a otočila se. Nestála za to, abych prodala i ostatní. Ani ona by s tím nesouhlasila.

Nebo ano? Najednou jsem se nad tím zamyslela. Hledačka nebyla tak... jako bylo to slovo, co použil Jared? Altruistická. Tak altruistická jako my ostatní. Možná by si svůj život cenila víc než životy tolika ostatních.

Ale bylo pozdě změnit názor. Už jsem o tom přemýšlela jako o něčem víc než jen o záchraně Hledačky. Zaprvé, tohle už se znovu nestane. Lidé zabijí každou duši, která se přiblíží, pokud jim nedám jinou možnost. A navíc, zachráním Melanii, a to mi za tu oběť stálo. Zachráním také Jareda a Jamieho. A když už jsem u toho, můžu rovnou zachránit i tu odpornou Hledačku.

Duše udělaly chybu, když sem přišly. Mí lidé si svůj svět zasloužili. Nedokážu jim ho vrátit, ale můžu jim dát tohle. Kdybych si jenom mohla být jistá, že nebudou krutí.

Budu prostě muset věřit Doktorovi a doufat.

A možná také vymáčknout slib z dalších několika přátel, čistě pro jistotu.

Napadlo mě, kolik lidských životů zachráním. Kolik životů duší bych mohla zachránit. Jediná duše, kterou jsem teď nemohla zachránit, jsem byla já.

Ztěžka jsem si povzdechla. I přes naše zrychlené dýchání to Jared slyšel. Periferním viděním jsem si všimla, jak se jeho tvář natočila ke mně, ale neotočila jsem se, abych se na něho podívala. Upřeně jsem pozorovala zem.

Dostali jsme se k úkrytu, kde byl džíp, ještě než slunce vystoupalo nad kopec, přestože obloha už byla celá modrá. Vlezli jsme do mělké jeskyně zrovna ve chvíli, kdy první sluneční paprsky obarvily pouštní písek na zlato.

Jared ze zadního sedadla vzal dvě lahve vody, jednu mi hodil a opřel se o zeď. Vypil půlku lahve a než promluvil, hřbetem ruky si utřel pusu.

"Chápu, že jsme pospíchali, abychom se odtamtud dostali, ale musíme počkat, než se setmí, jestli plánuješ přepadení."

Napila jsem se. "To je v pořádku. Jsem si jistá, že teď na nás počkají."

Jeho oči zkoumaly mou tvář.

"Viděl jsem tvou Hledačku," řekl mi a pozoroval mou reakci. "Je... energická."

Přikývla jsem. "A hlasitá."

Usmál se a protočil oči. "Nevypadá to, že si užívá ubytování, které jsme jí poskytli."

Sklopila jsem oči. "Mohlo by to být horší," zamumlala jsem. Ta zvláštní bolest, žárlivost, kterou jsem cítila, mi pronikla do hlasu.

"To je pravda," řekl mírně.

"Proč jsou k ní tak milí?" zašeptala jsem. "Zabila Wese."

"No, to je tvoje chyba."

Vzhlédla jsem a překvapilo mě, když jsem viděla, že jeho ústa jsou lehce zkroucená; dobíral si mě.

"Moje?"

Jeho lehký úsměv zakolísal. "Nechtěli si připadat jako netvoři. Už ne. Snaží se napravit to předtím, jenom trochu pozdě – a se špatnou duší. Neuvědomil jsem si, že by ti... to ublížilo. Myslel jsem, že je to takhle pro tebe lepší."

"Ano." Nechtěla jsem, aby někomu ublížili. "Vždycky je lepší být milý. Já jenom..." Zhluboka jsem se nadechla. "Jsem ráda, že vím proč."

Byli milí kvůli mně, ne kvůli ní. Má ramena mi najednou připadala lehčí.

"Není to dobrý pocit – vědomí, že si nejspíš zasloužíš titul netvor. Je lepší být milý než cítit vinu." Znovu se usmál a potom zívl. Také jsem zívla.

"Dlouhá noc," vysvětlil. "A další máme před sebou. Měli bychom spát."

Byla jsem za jeho návrh vděčná. Věděla jsem, že měl spoustu otázek o tom, co tenhle nájezd přesně znamená. Také jsem věděla, že už si něco dal dohromady. A o ničem z toho jsem se nechtěla bavit.

Natáhla jsem se na písek vedle džípu. K mému překvapení si Jared lehl vedle mě, těsně vedle mě. Cítila jsem, jak si lehl úplně stejně jako já, jak se ke mně přitiskl.

"Tady," řekl, natáhl se a dal mi prsty pod hlavu. Zvedl mi ji ze země a pohnul svou druhou paží pode mě, udělal z ní něco jako polštář. Druhou ruku mi nechal splývat kolem pasu.

Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná odpovědět. "Díky."

Zívl. Cítila jsem, jak mi jeho dech zahřívá krk. "Odpočiň si, Wando."

Jared usnul rychle, vždycky to uměl, a držel mě tak, že se to dalo považovat za objetí. Snažila jsem se uvolnit s jeho rukou kolem těla, ale trvalo mi to dlouho.

To objetí mě přinutila přemýšlet, kolik toho už uhodl.

Mé unavené myšlenky se motaly a kroutily. Jared měl pravdu – byla to dlouhá noc. Ale ne dost. Zbytek mých dnů a nocí poletí tak, jako by to byly jenom minuty.

Další, co jsem věděla, bylo, že mnou Jared třásl, abych se probudila. Světlo v jeskyni bylo tlumené a oranžové. Slunce zapadalo.

Jared mě vytáhl na nohy a podal mi jídlo – to, co jsme obvykle nechávali u džípu. Mlčky jsme dojedli a dopili zbytek vody. Jaredova tvář byla vážná a soustředěná.

"Pořád pospícháš?" zeptal se, když jsme nastupovali do džípu.

Ne. Chtěla jsem čas natáhnout donekonečna.

"Ano." Proč bych to měla odkládat? Hledačka a její tělo zemřou, když nám to bude trvat moc dlouho, a já se budu stejně jednou muset rozhodnout.

"Pojedeme teda do Phoenexu. Je logické, že takového nájezdu si nevšimnou. Nedává to smysl, aby lidé kradli vaše chladicí boxy. Co bychom z nich měli?"

Ta otázka vůbec nezněla jako řečnická a já jsem cítila, jak se na mě dívá. Ale dívala jsem se přímo před sebe a nic jsem neříkala.

Už byla chvíli tma, když jsme vyměnili vozy a dostali se na dálnici. Jared počkal pár opatrných minut s vypnutými světly našeho nenápadného sedana. Napočítala jsem deset aut, která nás minula. Potom byla mezi světly dlouho tma a Jared vyjel na silnici.

Cesta do Phoenexu byla velmi krátká, přestože Jared se držel opatrně pod limitem. Čas se zrychloval, jako kdyby se Země začala točit rychleji.

Zařadili jsme se do stabilně se pohybujícího provozu na okruhu kolem centra. Viděla jsem nemocnici. Sledovali jsme jedno auto po výjezdové rampě, pohybovali jsme se vyrovnaně, beze spěchu.

Jared zahnul na hlavní parkoviště.

"Kam teď?" zeptal se napjatě.

"Podíváme se, jestli vede silnice dozadu. Kryotanky budou složeny u zadního východu."

Jared jel pomalu. Bylo tu hodně duší, procházeli dveřmi do nemocnice tam a zpátky, někteří měli pláště. Léčitelé. Nikdo nám nevěnoval žádnou zvláštní pozornost.

Silnice vedla kolem chodníku a zahýbala za budovu.

"Podívej. Náklaďáky. Jeď k nim."

Minuli jsme skupinu nízkých budov a garáž. U vykládacích ramp stálo několik dalších náklaďáků, nepochybně přivezli léky. Očima jsem přejížděla po štítcích na krabicích.

"Pokračuj... ale možná cestou můžeme vzít ještě něco tady. Vidíš – Zahojení... Ochlazení... Utišení? Zajímalo by mě, na co to je."

Líbilo se mi, že byly krabice popsané a nehlídané. Moje rodina nebude muset být bez věcí, které potřebují, až budu pryč. Až budu pryč; připadlo mi, že tahle věta je teď připoutaná ke každé mé myšlence.

Zahnuli jsme za další budovu. Jared jel trochu rychleji a díval se přímo před sebe – byli tu lidé, čtyři, a vykládali jeden náklaďák. Mou pozornost upoutala přesnost jejich pohybů. Nezacházeli s krabicemi hrubě; právě naopak, s neskonalou péčí je pokládali na kraj do pasu vysokého betonového stupínku.

V tu chvíli jsem nepotřebovala vidět na štítky, abych si byla jistá, ale v tu chvíli jeden z nich otočil krabici tak, že jsem přesně viděla na písmena.

"Tohle je místo, které hledáme. Zrovna vykládají plné nádrže. Prázdné nebudou daleko... Ach! Támhle, na druhé straně. Ta bouda je jimi do poloviny naplněná. Vsadím se, že ty zavřené jsou úplně plné."

Jared pokračoval stále tou samou opatrnou rychlostí a zahnul za roh budovy.

Tiše si odfrkl.

"Co?" zeptala jsem se.

"Postavy. Vidíš?"

Trhl bradou směrem k ceduli na budově.

Bylo to těhotenské oddělení.

"Ach," řekla jsem. "No, ty vždycky víš, kam se podívat, co?"

Když jsem to řekla, jeho oči se mihly ke mně, ale hned zase zpátky.

"Budeme muset chvíli počkat. Vypadá to, že jsou skoro hotoví."

Jared znovu objel nemocnici a zaparkoval za konci největšího parkoviště, mimo světla.

Vypnul motor a opřel se. Natáhl se a vzal mě za ruku. Věděla jsem, že se bude ptát, a snažila jsem se připravit.

"Wando?"

"Ano?"

"Chceš zachránit Hledačku, viď?"

"Ano, chci."

"Protože je to správná věc?" hádal.

"To je jeden z důvodů."

Chvíli byl potichu.

"Víš, jak dostat duši ven aniž bys ublížila tělu?"

Mé srdce se prudce rozbušilo a musela jsem polknout, než jsem mohla odpovědět. "Ano. Už jsem to dělala. Byl to stav nouze. Ne tady."

"Kde?" zeptal se. "Co to bylo za stav nouze?"

Byl to příběh, který jsem jim ze zjevných důvodů nikdy nevyprávěla. Byl jeden z mých nejlepších. Spousta akce. Jamiemu by se moc líbil. Povzdechla jsem si a tiše začala.

"Bylo to na Mlžné planetě. Byla jsem se svým přítelem Harness Light (Světelná zbroj) a ještě s průvodcem. Nepamatuji si, jak se jmenoval. Říkali mi tam Lives in the Stars (Žije ve hvězdách). Už jsem měla nějakou pověst."

Jared se zachechtal.

"Putovali jsme přes čtvrtý velký ledovec, abychom se podívali na jedno z nejvíc oslavovaných krystalových měst. Měla to být bezpečná cesta – proto jsme byli jenom tři.

"Drápavé příšery rády kopou jámy a zahrabávají se do sněhu. Jako kamufláž, víš. Past.

"V jednu chvíli nebylo v dohledu nic než rovný, nekonečný sníh. A v další to vypadalo, jako kdyby celé to bílé pole najednou explodovalo.

"Průměrně velký Medvěd by se dal svou velikostí přirovnat k bizonovi. Vzrostlá drápavá příšera je velká asi tak jako plejtvák obrovský. A tahle byla větší než průměr.

"Průvodce jsem neviděla. Drápavá příšera vyskočila mezi námi, otočená tam, kde jsme stáli s Harness Light. Medvědi jsou rychlejší než drápavé příšery, ale tahle měla výhodu překvapení. Její velká klepeta tvrdá jako kámen sebou trhla a rozstřihla Harness Light napůl než jsem pochopila, co se děje."

Po druhé straně parkoviště pomalu přejelo auto. Mlčky jsme čekali, dokud nepřejelo.

"Zaváhala jsem. Měla jsem začít utíkat, ale... můj přítel tam na ledu umíral. A kvůli tomu zaváhání bych také zemřela, kdyby příšeru nikdo nevyrušil. Později jsem zjistila, že ji náš průvodce – kéž bych si pamatovala jeho jméno – napadl zezadu, doufal, že nám dá šanci utéct. Nevěděl, že pro Harness Light už bylo na útěk pozdě.

"Drápavá příšera se otočila na průvodce a vykopla druhou nohou, čímž mě vyhodila do vzduchu. Vedle mě přistála horní část těla Harness Light. Teplem jeho krve pod ním tál sníh."

Odmlčela jsem se a otřásla se.

"Moje další činy nedávaly smysl, protože jsem pro Harness Light neměla tělo. Byli jsme na půl cesty mezi dvěma městy, moc daleko, abychom mohli utéct. Asi to také bylo kruté, vyndat ho bez léků proti bolesti. Ale nedokázala jsem ho nechat zemřít v půlce těla jeho medvědího hostitele.

" Použila jsem hřbet své ruky – tu stranu na řezání ledu. Byl ale moc široký... Způsobil hodně škody. Mohla jsem jenom doufat, že Harness Light byl moc mimo na to, aby vnímal tu bolest.

"Použila jsem své měkké části prstů, abych vyprostila Harness Light z Medvědova mozku.

"Stále žil. Sotva jsem se zastavila, abych se ujistila. Vrazila jsem ho do své kapsy na vajíčka, kterou jsem měla na břiše, mezi svá dvě nejteplejší srdce. To ho zachrání od smrti chladem, ale bez těla vydrží jenom pár krátkých minut. A kde bych v té pustině našla prázdné tělo?

"Přemýšlela jsem o tom, že bych se s ním podělila o svého hostitele, ale pochybovala jsem o tom, že bych dokázala zůstat při vědomí celou dobu, než bych ho vložila do své vlastní hlavy. A protože jsem neměla žádné léky, rychle bych zemřela. Se všemi těmi srdci krvácí Medvědi velmi rychle.

"Drápavá příšera zařvala a s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Nevěděla jsem, kde byl náš průvodce, jestli vůbec žil. Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat, než nás drápavá příšera ve sněhu najde. Byla jsem hned vedle přeseknutého Medvěda. Jasná krev k nám volala netvorovy oči.

"A pak jsem dostala ten bláznivý nápad."

Na chvíli jsem se odmlčela a tiše se zasmála.

"Neměla jsem pro Harness Light medvědího hostitele. Nemohla jsem použít své tělo. Náš průvodce byl mrtvý nebo utekl. Ale na tom ledovém poli byli ještě jedno tělo.

"Bylo to bláznovství, ale všechno, na co jsem dokázala myslet, byl Harness Light. Ani jsme nebyli moc blízcí přátelé, ale věděla jsem, že pomalu umírá, přímo mezi mými dvěma srdci. To jsem nemohla dovolit.

"Slyšela jsem, jak vzteklá příšera řve, a běžela jsem za tím zvukem. Brzy jsem uviděla její hustou bílou srst. Běžela jsem rovnou k její třetí noze a vyskočila tak vysoko, jak jsem dokázala. Skákala jsem dobře. Použila jsem všech svých šest rukou, své postranní nože, abych se příšeře vyšplhala až nahoru na hřbet. Řvala a točila se, ale to nepomohlo. Představ si psa, jak s í honí ocas. Drápavé příšery mají velmi malý mozek – omezenou inteligenci.

"Dostala jsem se až na její záda a vyběhla po její dvojité páteři, zasekávala jsem se do ní svými noži, aby mě nesetřásla.

"Trvalo mi jenom pár vteřin, než jsem se dostala k její hlavě. Ale čekala mě ta nejtěžší část. Mé nože na led byly dlouhé jenom... asi jako tvoje předloktí.  Kůže drápavých příšer je dvakrát tak tlustá. Zarazila jsem do ní svou ruku, jak nejhlouběji jsem mohla a prorazila tak první blanku. Příšera vyla a zvedla se na své zadní nohy. Skoro jsem spadla.