The host- Kapitola 52

 52.kapitola - Oddělená (Separated)

Pronesli jsme náš lup šachtou, přestože to znamenalo, že budeme před úsvitem muset ještě přesunout džíp. Hlavně jsem se bála toho, že kdybychom šli větším vchodem, Hledačka by slyšela rozruch, který by náš návrat určitě způsobil. Nebyla jsem si jistá, jestli má nějaké tušení, co chci udělat, a já jsem jí nechtěla dávat žádnou záminku zabít sebe a svého hostitele. To, co mi Jeb vyprávěl o jednom z jejich zajatců – o tom muži, které se prostě zhroutil a nenechal tak žádný vnější důkaz o pohromě, kterou zanechal uvnitř své lebky – mě teď pronásledovalo skoro pořád.

Nemocnice nebyla prázdná. Když jsem se protáhla posledním užším místem ven do větší místnosti, uviděla jsem Doktora, jak se připravuje na operaci. Jeho stůl byl roztažený; na něm stála plynová svítilna – nejjasnější světlo, ke kterému jsme měli přístup – a čekala, až ji někdo rozsvítí. V tlumenějším modrém světle solární lampy se leskly Doktorovy nástroje.

Věděla jsem, že Doktor bude s mými podmínkami souhlasit, ale jak jsem ho viděla takhle zaměstnaného, zaplavila mě najednou vlna nervozity a nevolnosti. Nebo to možná byla jenom vzpomínka na ten jiný den, ze kterého se mi dělalo špatně, na den, kdy jsem ho přistihla s krví na rukou.

"Jste zpátky," řekl s plevou. Uvědomila jsem si, že se o nás bál, stejně jako se ostatní báli, když někdo opustil bezpečí jeskyní.

"Přinesli jsme ti dárek," řekl Jared, když také vylezl z tunelu. Narovnal se a natáhl se zpátky pro krabici. Rozmáchlým gestem ji zvedl a ukázal Doktorovi štítek.

"Zahojení!" zajásal Doktor. "Kolik jste ho vzali?"

"Dvě krabice. A našli jsme o hodně lepší způsob, jak obnovit zásoby, než aby se Wanda musela řezat."

Doktor se Jaredovu vtipu nezasmál. Místo toho se otočil, aby mě probodl pohledem. Oba jsme museli myslet na to samé: Příhodné, když tu Wanda nebude.

"Přinesli jste kryotanky?" zeptal se trochu sklesleji.

Jared si všiml jeho pohledu i jeho napětí. Podíval se na mě nečitelným výrazem.

"Ano," odpověděla jsem. "Deset. Víc se do auta nevešlo."

Zatímco jsem mluvila, zatáhl Jared za lano za sebou. Spolu s pár uvolněnými kameny se na podlahu sesypala druhá krabice Zahojení následovaná kryotanky. Kryotanky klapaly jako kov, přestože byly vyrobené z hmoty, která na této planetě neexistovala. Řekla jsem Jaredovi, že je v pořádku zacházet s prázdnými kryotanky tvrdě; byly stavěné, aby zvládly i horší věci než tažení na laně kamenným tunelem. Teď se vysypaly na podlahu a vypadaly zářivě a nedotčeně.

Doktor jeden zvedl, odvázal ho z lana a otáčel ho v rukách.

"Deset?" Vypadalo to, že ho to číslo překvapilo. Myslel si, že je to moc‘? Nebo málo? "Je těžké je používat?"

"Ne. Extrémně jednoduché. Ukážu vám to."

Doktor přikývl a rukama zkoumal mimozemskou konstrukci. Cítila jsem, jak mě Jared pozoruje, ale nespouštěla jsem oči z Doktora.

"Co říkali Jeb, Brandt a Aaron?" zeptala jsem se.

Doktor vzhlédl a podíval se mi do očí. "S tvými podmínkami... souhlasí."

Přikývla jsem, ale nepřesvědčil mě. "Neukážu ti to, dokud tomu nebudu věřit."

"To je fér."

Jared nás pozoroval, zmatený a frustrovaný.

"Cos mu řekla?" zeptal se mě opatrně Doktor.

"Jenom to, že chci zachránit Hledačku." Otočila jsem se Jaredovým směrem, ale nepodíval jsem se přímo na něho. "Doktor mi slíbil, že když vám ukážu, jak provést oddělení, zajistíte volným duším bezpečnou cestu na jinou planetu. Žádné zabíjení."

Jared zamyšleně přikývl a jeho oči se mihly k Doktorovi. "S tím můžu souhlasit. A můžu zajistit, že to ostatní budou dodržovat. Předpokládám, že máš plán, jak je dostat z planety?"

"Nebude to nebezpečnější, než co jsme dělali dnes. Jenom opak – na hromadu se bude přidávat, místo aby se z ní bralo."

"Dobře."

"Máš... rozmyšlený časový rozvrh?" zeptal se Doktor. Snažil se znít lhostejně, ale já jsem za jeho hlasem slyšela jeho nedočkavost.

Prostě chce znát odpověď na otázku, která ho už tak dlouho trápí, snažila jsem se přesvědčit sebe samu. Nebylo to tím, že by pospíchal, aby mě už mohl zabít.

"Musím vzít džíp zpátky – počkáte? Chtěl bych to vidět."

"Jasně, Jarede," souhlasil Doktor.

"Nebude mi to trvat dlouho," slíbil Jared a vlezl zpátky do díry.

Tím jsem si byla jistá. Nezabere mu to vůbec žádný čas.

S Doktorem jsme nepromluvili, dokud zvuk Jaredova odchodu neutichl.

"Nemluvila jsi o... Melanii?" zeptal se jemně.

Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že chápe, kam tohle spěje. Musel už můj plán uhodnout."

"Ale ne celý. Nedovolí –"

"Nebude do toho moct mluvit," přerušila jsem ho vážně. "Všechno nebo nic, Doktore."

Doktor si povzdechl. Po chvíli ticha se protáhl a podíval se k východu. "Půjdu si promluvit s Jebem a všechno připravím."

Natáhl se pro lahvičku stojící na stole. Chloroform. Byla jsem si jistá, že duše měly něco lepšího. Budu se muset pokusit to pro Doktora najít, než budu pryč.

"Kdo o tom všechno ví?"

"Pořád jenom Jeb, Aaron a Brandt. Všichni se chtějí dívat."

To mě nepřekvapilo; Aarno a Brandt mě budou podezřívat. "Nikomu jinému to neříkej. Ne dnes."

Doktor přikývl a potom zmizel v černé chodbě.

Šla jsem si sednout ke zdi, tak daleko od připraveného lůžka, jak jsem mohla. Až příliš brzy bude místo na něm připravené pro mě.

Jak jsem se snažila myslet na něco jiného než na ten pochmurný fakt, uvědomila jsem si, že jsem Melanii neslyšela od... Kdy se mnou naposledy mluvila? Když jsem se dohodla s Doktorem? Trochu opožděně mě překvapilo, že nijak nereagovala na uspořádání spaní dnes u džípu.

Mel?

Žádná odpověď.

Nebylo to jako předtím, takže jsem nezpanikařila. Byla jsem si naprosto jistá, že ji vzadu ve své hlavě cítím, ale ona mě... ignorovala? O co se to snažila?

Mel? Co se děje?

Žádná odpověď.

Jsi na mě naštvaná? Mrzí mě to předtím, tam u džípu. Ale nic jsem neudělala, víš, takže vážně není fér–

Podrážděně mě přerušila. Ach, přestaň. Nejsem, na tebe naštvaná. Nech mě na pokoji.

Proč se mnou nemluvíš?

Žádná odpověď.

Zatlačila jsem trochu silněji a doufala, že najdu směr jejích myšlenek. Snažila se mě udržet mimo, vrátit zeď na místo, ale ta byla slabá, jak ji nepoužívala. Viděla jsem její plán.

Snažila jsem se udržet svůj mentální tón vyrovnaný. Zbláznila ses?

Jak se to vezme, škádlila mě váhavě.

Myslíš, že když se přinutíš zmizet, že mě to zastaví?

Co jiného můžu dělat, abych tě zastavila? Jestli máš lepší nápad, prosím poděl se se mnou.

Já to nechápu, Melanie. Ty je nechceš zpátky? Nechceš být zase s Jaredem? S Jamiem?

Bloudila v kruhu, bojovala se zjevností odpovědi. Ano, ale... Nemůžu... Na chvíli se odmlčela, aby se uklidnila. Zjistila jsem, že nemohu způsobit tvou smrt, Wando. Nesnesu to.

Viděla jsem hloubku její bolesti a do očí mi vhrkly slzy.

Já tě mám taky ráda, Mel. Ale pro nás pro obě tu není místo. V tomhle těle, v téhle jeskyni, v jejich životech...

S tím nesouhlasím.

Podívej, prostě se přestaň snažit zmizet, dobře? Protože pokud si budu myslet, že se ti to může povést, řeknu Doktorovi, aby mě vyndal ještě dnes. Nebo to povím Jaredovi. Jenom si představ, co by udělal.

Představila jsem si to pro ni a skrz slzy jsem se trochu usmála. Vzpomínáš? Řekl, že ti nezaručí, co udělá nebo co neudělá, aby tě tu udržel. Myslela jsem na ty spalující polibky tam v chodbě... myslela jsem na ty ostatní polibky a ostatní noci z jejích vzpomínek. Můj obličej hořel, jak jsem zrudla.

Nebojuješ fér.

To se vsaď.

Nevzdám se.

Varovala jsem tě. Už žádné mlčenlivé výhrůžky.

Pak jsme myslely na jiné věci, na věci, které nebolely. Jako třeba kam pošleme Hledačku. Mel byla po vyslechnutí mého příběhu dnes v noci pro Mlžnou planetu, ale já jsem si myslela, že jí Planeta květin bude vyhovovat lépe. Ve vesmíru nebyla jemnější planeta. Hledačka potřebovala hezký dlouhý život plný sluníčka.

Myslely jsme na naše vzpomínky, na ty pěkné. Na ledové zámky a noční hudbu a barevná slunce. Bylo to pro ni jako pohádky. A ona mi také vyprávěla pohádky. Skleněné pantofle, otrávená jablka, mořské víly, které chtěly mít duše...

Samozřejmě, že jsme neměly čas povědět si moc příběhů.

Všichni se vrátili dohromady. Jared se vrátil hlavním vchodem. Trvalo to tak málo času – možná jenom objel džípem kopec a zaparkoval ho tam pod převisem. Pospíchal.

Slyšela jsem, jak se jejich hlasy blíží, napjaté, vážné, tiché, a z jejich tónu jsem poznala, že Hledačka je s nimi. Věděla jsem, že nastal čas na první část mé smrti.

Ne.

Dávej pozor. Budeš jim muset pomáhat, až –

Ne!

Ale neprotestovala proti mým instrukcím, jenom proti závěrům mých myšlenek.

Hledačku do místnosti vnesl Jared. Vešel jako první, ostatní byli hned za ním. Aaron a Brandt měli oba připravené zbraně – asi pro případ, že by bezvědomí jenom předstírala a byla připravená na ně zaútočit svýma drobnýma rukama. Jeb s Doktorem vešli jako poslední a já jsem věděla, že Jebovy oči budou upřené na mě. Kolik si toho už se svou bláznivou, vševidoucí bystrostí domyslel?

Snažila jsem se soustředit na úkol, který byl přede mnou.

Jared položil Hledaččino tělo na připravené lůžko s výjimečnou opatrností. To by mi možná předtím vadilo, ale teď mě to dojalo. Rozuměla jsem, že to dělal pro mě, a přál si, aby se mnou takhle zacházel od začátku.

"Doktore, kde je Žádná bolest?"

"Přinesu ti ji," zamumlal.

Dívala jsem se n Hledačku, zatímco jsem čekala, a přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až bude její hostitel volný. Zůstane tam něco? Bude hostitel prázdný, nebo se znovu vrátí jeho právoplatný majitel? Bude ta tvář vůči mně méně odporná, když se z jejích očí bude dívat jiné vědomí?

"Tady máš." Doktor mi dal do ruky nádobku.

"Díky."

Vyndala jsem jeden čtvereček a podala mu nádobku zpátky.

Zjistila jsem, že je mi odporné se Hledačky dotýkat, ale přinutila jsem své ruce, aby se pohybovaly rychle a účelně, když jsem jí otevřela ústa a vložila jí na jazyk Žádnou bolest. Její tvář byla velmi malá – připadalo mi, že jsou mé ruce moc velké. Její zanedbatelná velikost mě vždycky odradila. Připadala mi tak nepřiměřená.

Znovu jsem jí zavřela ústa. Bylo vlhko – lék se brzy rozplynul.

"Jarede, mohl bys ji prosím přetočit na břicho?" požádala jsem.

Udělal, co jsem řekla – znovu velmi jemně. V tu chvíli se rozsvítila plynová svítilna. Jeskyně byla najednou jasná, skoro jako v denním světle. Instinktivně jsem vzhlédla a uviděla, že Doktor zakryl díry ve stropě, aby světlo neunikalo. Dobře se během naší nepřítomnosti připravil.

Bylo velmi ticho. Slyšela jsem, jak Hledačka vyrovnaně dýchá. Slyšela jsem rychlejší, napjatý dech mužů, kteří tu byli se mnou. Někdo přenesl váhu z jedné nohy na druhou, slyšela jsem, jak písek pod jeho nohama zašuměl o kameny. Cítila jsem na sobě tíhu jejich pohledů.

Polkla jsem a doufala, že můj hlas bude znít normálně. "Doktore, potřebuju Zahojení, Vyčištění, Uzavření a Uhlazení."

"Přímo tady."

Odsunula jsem Hledaččiny hrubé vlasy a odhalila malou růžovou čárku těsně pod její lebkou. Upřeně jsem se dívala na její olivovou opálenou kůži a zaváhala.

"Řízneš ty, Doktore? Já... já nechci."

"Žádný problém, Wando."

Viděla jsem jenom jeho ruce, jak se postavil naproti mně. Postavil na lůžku vedle Hledaččina ramene malou řadu bílých krabiček. Skalpel odrážel jasné světlo a vrhal mi ho do očí.

"Přidrž jí vlasy stranou."

Chytila jsem je oběma rukama.

"Přál bych si, abych mohl odsávat," zamumlal Dkotor sám pro sebe, očividně se cítil nepřipravený.

"To není nutné. Máme Vyčištění."

"Já vím." Povzdechl si. Co doopravdy chtěl, to byla rutina, klid mysli, který mu dávaly staré zvyky.

"Kolik místa potřebuješ?" zeptal se a zastavil ruku s ostřím těsně nad její kůží.

Cítila jsem, jak mě hřejí další těla, jak se ostatní přisunuli blíž,, aby lépe viděli. Byli velmi opatrní, aby se ani jednoho z nás nedotkli.

"Jenom jak je dlouhá její jizva. To bude stačit."

Nepřipadalo mu to dost. "Jsi si jistá?"

"Ano. Ach, počkej!"

Doktor zvedl skalpel.

Uvědomila jsem si, že to dělám všechno obráceně. Nejsem Léčitel. Nejsem v tom zběhlá. Klepaly se mi ruce. Nemohla jsem odtrhnout oči od Hledaččina těla.

"Jarede, mohl bys mi prosím podat jeden z kryotanků?"

"Samozřejmě."

Slyšela jsem, jak udělal pár kroků stranou, slyšela jsem tupé, kovové klapnutí, jak do sebe nádrže narážely.

"Co teď?"

"na víčku je kruh. Zamáčkni ho dovnitř."

Slyšela jsem tiché šumění, jak se kryobank zapnul. Muži zamumlali a posunuli se dál od něj.

"Dobře, na straně by ml být vypínač... vlastně spípš něco jako ciferník. Vidíš ho?"

"Ano."

"Otoč s ním až dolů."

"Dobře."

"Jakou barvu má světlo na vrchu nádrže?"

"Právě... právě mění barvu z fialové na... modrou. Teď je to světle modrá."

Zhluboka jsem se nadechla. Alespoň, že nádrže fungovaly.

"Výborně. Otevři ho a čekej."

"Jak?"

"Pod ním je petlice."

"Mám to." Slyšela jsem cvaknutí víčka a potom vrnění mechanizmu. "Je to studené!"

"To je tak nějak účel."

"Jak to funguje? Čím je to poháněné?"

Povzdechla jsem si. "Věděla jsem to, když jsem byla Pavouk. Teď tomu nerozumím. Doktore, můžeš. Jsem připravená."

"Jdeme na to," zašeptal Doktor a skalpel obratně, skoro půvabně proklouzl skrz kůži. Po straně krku stékala krev a vsakovala se do ručníku, které Doktor připravil.

"Trochu hlouběji. Přímo pod okraj –"

"Ano, vidím to." Doktorovo dýchání se vzrušením zrychlilo.

Mezi červenou barvou zasvítila stříbrná.

"Dobře. Teď podrž vlasy."

Doktor si se mnou vyměnil místo jedním rychlým, klidným pohybem. Byl ve svém povolání dobrý. Byl by z něho vynikající Léčitel.

Nesnažila jsem se před ním skrývat, co dělám. Mé pohyby byly až moc nepatrné, aby něco mohl vidět. Nebude schopný to udělat, dokud mu to nevysvětlím.

Opatrně jsem vsunula jeden prst podél hřbetu toho malého stříbrného stvoření, dokud jsem ho nezasunula až dolů ke spodnímu kraji hostitelova krku. Sledovala jsem přední tykadla a cítila linie roztažených spojení napjatých jako struny na harfě a nořících se jí hlouběji do hlavy.

Otočila jsem prstu kolem spodní strany těla duše, pohladila jsem ji od prvního článku podél dalších spojení, tuhých a hojných jako štětiny na kartáči.

Opatrně jsem ohmatávala spojení těchhle napjatých strun, drobné klouby mezi nimi, ne větší než špendlíkové hlavičky. Posunula jsem ruku do třetiny vzdálenosti. Mohla jsem to odpočítat, ale to by trvalo moc dlouho. Bylo by to dvě stě sedmnáct spojení, ale byl jiný způsob, jak najít to správné místo. Tady to bylo, malý výběžek, který trochu vyvyšoval jeden kloub nad ostatní – drobná perla spíš než špendlíková hlavička. Na dotek byla jemná.

Jemně jsem na ni zatlačila, něžně jsem ji masírovala. Vlídnost byl vždycky ten správný způsob. Nikdy násilí.

"Uvolni se," vydechla jsem.

A přestože mě duše nemohla slyšet, poslechla mě. Napjaté struny se uvolnily, ochably. Cítila jsem, jak se pod mými prsty posunují, jak se tělo zvětšilo, když je přijalo zpátky. Ten proces nezabral déle než pár úderů mého srdce. Zadržela jsem dech, když se tělo pod mým dotykem zavlnilo. Jak se mi chtělo vykroutit.

Nechala jsem ho, aby se vytočilo ještě kousek dál, a potom jsem kolem toho drobného, křehkého tělíčka opatrně obtočila prsty. Zvedla jsem ho, stříbrné a lesknoucí se, mokré od krve, která se rychle objevila v hladké ráně, a podržela ho v ruce.

Byla krásná. Duše, jejíž jméno jsem nikdy neznala, se v mé ruce vlnila jako stříbrné moře... půvabná stříbrná stuha.

V téhle formě jsem Hledačku nedokázala nenávidět. Zaplavila mě téměř mateřská láska.

"Spi sladce, maličká," zašeptala jsem.

Otočila jsem se směrem ke slabému hučení kryotanku po mé levici. Jared ho držel nízko a šikmo, takže bylo snadné nechat duši sklouznout do hrozivě studeného vzduchu, který z nádržky unikal. Spustila jsem ji do toho malého místa a opatrně za ní zavřela víčko.

Vzala jsem kryotank z Jaredových rukou, pustil ho, aniž bych musela zatáhnout, a se zvláštní péčí jsem ho otočila, aby by