The host- Kapitola 53

 53.kapitola - Odsouzená (Condemned)

Hledaččino tělo se jmenovalo Lacey; elegantní, jemné, ženské jméno. Lacey. Podle mého názoru stejně nevhodné jako její velikost. Jako pojmenovat pitbula Alík.

Lacey byla stejně hlasitá jako Hledačka – a stejně jako ona si stěžovala.

"Musíte mi odpustit, že pořád mluvím," tvrdila a nedala nám jinou možnost. "Křičela jsem tam roky a nikdy jsem sama za sebe nemohla promluvit. Mám toho teď hodně co říct, jak se to nastřádalo."

Jaké štěstí. Skoro jsem byla ráda, že odcházím.

Zjistila jsem odpověď na svou dřívější otázku, ne, její tvář nebyla méně odporná s jiným vědomím za ní. Protože to vědomí nebylo zase o tolik rozdílné.

"Proto t nemáme rády," řekla mi tu první noc a stále se držela přítomného času a množného čísla. "Když jí došlo, že slyšíš Melanii tak jako ona slyšela mě, vyděsilo ji to. Bála se, že to uhodneš. Byla jsem její hluboké temné tajemství." Protivně se zasmála. "Nedokázala mě přinutit zmlknout. Proto se stala Hledačkou, protože doufala, že najde způsob, jak se lépe vypořádat s vzdorujícími hostiteli. A potom si vyžádala tvůj případ, aby se podívala, jak to uděláš ty. Žárlila na tebe; není to ubohé? Chtěla být tak silná jako ty. Vážně nás to nakoplo, když jsme si myslely, že Melanie vyhrála. Ale myslím, že se to nestalo. Myslím, že jsi vyhrála ty. Tak proč jsi sem přišla? Proč pomáháš rebelům?"

Neochotně jsem jí vysvětlila, že jsme s Melanií přítelkyně. Nelíbilo se jí to.

"Proč?" chtěla vědět.

"Je dobrý člověk."

"Ale proč má ona ráda tebe?"

Ze stejného důvodu.

"Říká, že ze stejného důvodu."

Lacey si odfrkla. "Vymylas jí mozek, co?"

Páni, je ještě horší než ta první.

Ano, souhlasila jsem. Vidím, proč byla Hledačka tak nepříjemná. Dovedeš si představit mít něco takového pořád v hlavě?

Já jsem nebyla to jediné, proti čemu Lacey protestovala.

"Nemáte něco lepšího k bydlení než tyhle jeskyně? Je to tu tak špinavé. Není tu někde třeba nějaký dům? Co tím myslíte, že se musíme dělit o pokoje? Rozvrh úkolů? Tomu nerozumím. Musím pracovat? Nemyslím si, že vy rozumíte..."

Jeb jí další den vzal na obvyklou exkurzi a snažil se skrz stisknuté zuby vysvětlit, jak tu všichni žijeme. Když mě míjeli – jedla jsem s Ianem a Jamiem v kuchyni – podíval se na mě pohledem, kterým se jasně ptal, proč jsem nenechala Aarona, aby ji zastřelil, dokud jsem měla tu možnost.

Její exkurze se zúčastnilo víc lidí než té mé. Nevypadalo to, že by ostatním vadilo, jak je... nesnášenlivá. Byla vítaná. Víc než vítaná. Znovu jsem pocítila tu hořkou žárlivost. Ale to bylo hloupé. Ona byla člověk. Ztělesňovala naději. Patřila sem. Bude tady ještě dlouho potom, co já budu pryč.

Máš štěstí, zašeptala Melanie sarkasticky.

Říct Ianovi a Jamiemu, co se stalo, nebylo tak těžké a bolestivé, jak jsem si myslela.

Bylo to proto, že oba byli, každý z jiného důvodu, zcela neinformovaní. Ani jeden z nich nechápal, že tyhle nové vědomosti znamenají také můj odchod.

U Jamieho jsem tomu rozuměla. Víc než kdo jiný přijal mě a Mel jako celek, jakým jsme byly. Svou mladou, otevřenou myslí byl schopný pochopit realitu naší rozdvojené osobnosti. Zacházel s námi jako se dvěma lidmi spíš než s jedním. Mel byla pro něho tak opravdová, tak přítomná. Stejně jako byla pro mě. Nechyběla mu, protože ji měl. Neviděl nutnost našeho rozdělení.

Nebyla jsem si jistá, proč tomu nerozuměl Ian. Byl tak uchvácený potenciálem nových vědomostí? Změnami, které přijdou pro lidskou společnost? Všichni tak znejistěli, že myšlenka na to, že je chytí – konec – už nebyla konečná. Byl způsob, jak se vrátit. Připadalo mu přirozené, že jsem se zachovala tak, abych zachránila Hledačku; asi to odpovídalo jeho představě o mé osobnosti. Možná o tom víc nepřemýšlel.

Nebo možná neměl Ian prostě šanci si to promyslet, vidět tu jasnou možnost, něco ho vyrušilo. Vyrušilo a rozzuřilo.

"Měl jsem ho už dávno zabít," opakoval Ian, když jsme balili potřebné věci na náš nájezd. Na můj poslední nájezd; na to jsem se snažila nemyslet. "Ne, naše matka ho měla hned po narození utopit!"

"Je to tvůj bratr."

"Nevím, proč top pořád říkáš. Snažíš se, abych se cítil ještě hůř?"

Všichni byli na Kyla naštvaní. Jaredovy rty byly vztekem stažené do úzké linie, Jeb hladil pušku častěji než obvykle.

Jeb byl nadšený, plánoval se k nám na tenhle pamětihodný nájezd přidat, byl by to jeho úplně první nájezd, od té doby, co jsem sem přišla. Zvlášť se těšil na to, že uvidí zblízka naše vesmírné lodě. Ale teď, když nás Kyle vystavil nebezpečí, se rozhodl pro jistotu zůstat doma. A proto, že nebylo po jeho, měl špatnou náladu.

"Trčím tady s tou potvorou," mumlal si pro sebe a znovu pohladil pušku – jeho názor na nového člena komunity se nezlepšoval. "Přijdu o všechnu zábavu." Plivl na podlahu.

Všichni jsme věděli, kde Kyle je. Jakmile pochopil, jak se červ-Hledačka přes noc zázračně změnila na člověka-Lacey, vyklouzl zadem. Očekávala jsem, že povede stranu požadující Hledaččinu smrt (vždycky jsem měla kryotank u sebe; spala jsem lehce a pořád jsem se ho dotýkala), ale nebyl k nalezení a Jeb za jeho nepřítomnosti lehce potlačil veškerý odpor.

Jared byl ten, kdo si uvědomil, že je džíp pryč. A Ian byl ten, kdo si tahle dvě zmizení spojil.

"Šel za Jodi," zasténal Ian. "Co jiného?"

Naděje a zoufalství. Ostatním jsem dala to první, Kylovi to druhé. Zradí je všechny dřív, než stihnou tu naději využít?

Jared s Jebem chtěli nájezd odložit, dokud nebudeme vědět, že Kyle uspěl – trvalo by mu to přinejlepším tři dny, pokud jeho Jodi stále žila v Oregonu. Pokud by ji tam dokázal najít.

Bylo ještě jedno místo, ještě jedna jeskyně, kam bychom mohli utéct. Mnohem menší a bez vody, takže bychom se tam nemohli schovávat dlouho. Přemýšleli, jestli bychom se měli všichni přesunout hned nebo ještě počkat.

Ale já jsem pospíchala. Viděla jsem, jak se všichni dívají na stříbrnou nádobu v mých rukách. Slyšela jsem jejich šepot. Čím déle tu Hledačku nechám, tím větší je šance, že ji někdo zabije. Když jsem poznala Lacey, začala jsem Hledačku litovat. Zasloužila si klidný, příjemný život mezi Květinami.

Ironií bylo, že se Ian postavil na mou stranu a pomohl mi uspíšit nájezd. Neviděl, kam to povede.

Ale byla jsem vděčná, že mi pomohl přesvědčit Jareda, že je čas uspořádat nájezd a vrátit se předtím, než bude rozhodnuto co s Kylem. Také jsem byla vděčná, že se vrátil ke své roli bodyguarda. Věděla jsem, že Ianovi můžu ohledně lesklého kryotanku věřit víc než komukoliv jinému. Byl jediný, koho jsem nechala ho podržet, když jsem potřebovala volné ruce. Byl jediný, kdo kromě obrysu malé nádobky viděl i život, který je potřeba ochraňovat. Dokázal na ten obrys myslet jako na přítele, na něco, co by mohlo být milováno. Byl ze všech nejlepší spojenec. Byla jsem za něho tak vděčná, stejně jako jsem byla vděčná za nedbalost, která ho prozatím chránila od bolesti.

Museli jsme být rychlí, pro případ, že by Kyle všechno zkazil. Šli jsme znovu do Phoenexu, do jedné z mnoha komunit, které byly daleko od středu. Na jihovýchodě bylo velké letiště, ve městě jménem Mesa, v jehož blízkosti bylo také několik Lékařských zařízení. Přesně to jsem chtěla – než půjdu, dám jim všechno, co budu moci. Když vezmeme Léčitele, budeme moci uchovat jeho vzpomínky v hostitelově těle. Bude někdo, kdo bude rozumět všem lékům a jejich použití. Někdo, kdo bude vědět, jak se nejlépe dostat k nehlídaným skladům. Doktorovi se to bude líbit. Dovedla jsem si představit všechny ty otázky, na které umírá touhou se zeptat.

Nejdřív letiště.

Mrzelo mě, že o to Jeb přijde, ale v budoucnosti bude mít tolik dalších šancí. Přestože byla tma, přistávala dlouhá řada raketoplánů s tupými nosy a další nekonečná řada vzlétala.

Řídila jsem starou dodávku, zatímco všichni ostatní byli vzadu – Ian s kryotankem v ruce, samozřejmě. Objela jsem celé letiště a držela se daleko od rušného místního terminálu. Bylo lehké najít obrovské úhledné lodě, které opouštěly planetu. Neodlétaly tak často jako ty menší. Všechny, které jsem viděla, byly zakotvené, žádná se nepřipravovala k okamžitému odletu.

"Všechno je označené," ohlásila jsem ostatním, schovaným vzadu. "Tohle je důležité. Vyhýbejte se lodím k Netopýrům a hlavně Vidoucím květinám. Vidoucí květiny jsou jenom ob jeden systém – trvá jenom jedno desetiletí dostat se tam a zpátky. To je moc málo. Květiny jsou nejdál a cesta k Delfínům, Medvědům a Pavoukům trvá alespoň jedno století. Posílejte kryotanky jen tam."

Zpomalila jsem a přiblížila se k plavidlům.

"Tohle bude lehké. Mají tu spoustu různých vozů, takže se ztratíme. Ach! Vidím náklaďák s kryotanky – vypadá přesně stejně jako ty, co jsme je viděli vykládat u nemocnice, Jarede. Je tam muž, prohlíží hromady... Dává je na vysokozdvižný vozík. Bude je nakládat..." Jela jsem ještě pomaleji a snažila se získat dobrý výhled. "Ano, na tuhle loď. Přímo do toho otevřeného otvoru. Ještě jednou to objedu a vyrazím, až bude v lodi." Projela jsem kolem a ještě jednou si všechno prohlédla ve zpětných zrcátkách. Vedle tunelu, který spojoval předek lodě s terminálem, byla osvětlená cedule. Usmála jsem se, když jsem si ji v zrcátku přečetla. Tahle loď směřovala ke Květinám. Asi to tak mělo být.

Pomalu jsem se otočila, když muž zmizel v trupu lodi.

"Připravte se," zašeptala jsem, když jsem vjela do stínu pod křídlem vedlejší lodi. Byla jsem jenom dva nebo tři metry od náklaďáku. Kousek před lodí ke Květinám pracovalo pár techniků a ještě dál na staré ranveji byli další. Budu jenom další postavou v noci.

Vypnula jsem motor a vyskočila ven, snažila jsem se vypadat bezmyšlenkovitě, jako kdybych jenom dělala svou práci. Obešla jsem dodávku a otevřela zadní dveře. Kryotank byl už u kraje, světlo na něm zářilo mdlou červení a dávalo tak všem na vědomí, že nádoba je plná. Opatrně jsem ji zvedla a zavřela dveře.

Udržovala jsem lehký, kymácivý krok, když jsem šla k náklaďáku. Ale můj dech se zrychlil. Připadalo mi to mnohem nebezpečnější než v nemocnici a to mě znepokojovalo. Můžu očekávat, že budou moji lidé takhle riskovat své životy?

Já tu budu. Udělám to sama, stejně jako bys to udělala ty. Pokud teda bude po tvém, samozřejmě.

Díky, Mel.

Musela jsem se nutit být klidná, abych se pořád neohlížela přes rameno na otvor, ve kterém muž zmizel. Jemně jsem položila nádobu na vrchol nejbližšího sloupce. Jedna nádoba přibyla ke stovkám; nebylo to nápadné.

"Sbohem," zašeptala jsem. "Hodně štěstí s dalším hostitelem."

Došla jsem zpátky k dodávce, jak nejpomaleji jsem dokázala.

V dodávce bylo ticho, když jsem couvala zpod velké lodi. Rozjela jsem se zpátky tam, kudy jsme přijeli, a srdce mi bilo až moc rychle. V zrcátku jsem viděla, že otvor je stále prázdný. Neviděla jsem muže vycházet, dokud byla loď v dohledu.

Ian si sedl na sedadlo spolujezdce. "Nevypadá to složitě."

"Měli jsme štěstí s načasováním. Příště budete možná na příležitost čekat déle."

Ian se natáhl a vzal mě za ruku. "Ty jsi naše štěstí."

Neodpověděla jsem.

"Cítíš se líp, když je teď v bezpečí?"

"Ano."

Viděla jsem, jak se jeho hlava prudce otočila ke mně, když v mém hlase uslyšel neočekávanou lež. Nepodívala jsem se na něho.

"Jdeme chytit nějaké Léčitele," zamumlala jsem.

Ian po zbytek krátké cesty k Lékařskému zařízení zamyšleně mlčel.

Myslela jsem, že ten druhý úkol bude ta výzva, to nebezpečí. Podle plánu se budu – pokud budou podmínky a čísla správná – snažit vyvést jednoho nebo dva Léčitele ven z budovy pod záminkou, že mám v dodávce zraněného přítele. Starý trik, ale zato takový, který bude na nic netušící, důvěřivé Léčitele fungovat až moc dobře.

Ukázalo se, že nebudu muset jít dovnitř. Vjela jsem na parkoviště, zrovna když do jiného auta nastupovali dva Léčitelé ve fialových uniformách, muž a žena ve středním věku. Skončila jim směna, byli na cestě domů. Auto bylo za rohem od vchodu. Nikdo jiný v dohledu nebyl.

Ian napjatě přikývl.

Zastavila jsem přímo za jejich autem. Překvapeně vzhlédli.

Otevřela jsem dveře a vyklouzla ven. Můj hlas byl zakalený slzami, výraz plný lítosti, a to mi pomohlo je oklamat.

"Můj přítel je vzadu – nevím, co s ním je."

Odpověděli okamžitým znepokojením, přesně, jak jsem věděla, že odpoví. Pospíchala jsem dozadu, abych jim otevřela dveře, byli hned za mnou. Ian dodávku obešel z druhé strany. Jared byl připravený s chloroformem.

Nedívala jsem se.

Trvalo to jenom pár vteřin. Jared vytáhl nehybná těla dovnitř a Ian za nimi zabouchl dveře. Jenom na okamžik se podíval na mou slzami zbrázděnou tvář a potom si sedl na místo řidiče.

Rozbrečela jsem se. Znovu mě chytil za ruku.

"Je mi to líto, Wando. Vím, že je to pro tebe těžké."

"Ano." Neměl tušení, jak těžké to bylo, z tolika různých důvodů.

Stiskl mi prsty. "Ale alespoň, že to šlo dobře. Děláš zázraky."

Až moc dobře. Obě mise vyšly až moc perfektně, až moc rychle. Můj osud mě doháněl.

Ian jel zpátky na dálnici. Po pár minutách jsem v dálce uviděla jasnou, známou cedulil. Zhluboka jsem se nadechla a utřela si oči.

"Iane, udělal bys pro mě něco?"

"Cokoliv budeš chtít."

"Chci fast food."

Zasmál se. "Žádný problém."

Na parkovišti jsme si vyměnili místa a já jsem dojela k objednávacímu přístroji.

"Co chceš?" zeptala jsem se Iana.

"Nic. Úplně mě odrovnalo, že tě vidím dělat něco pro sebe. Tohle musí být poprvé."

Nezasmála jsem se jeho vtipu. Pro mě to bylo něco jako poslední jídlo – poslední přání odsouzenci. Už se z jeskyní nedostanu.

"Jarede, co ty?"

"Dvakrát to, co si dáš ty."

Takže jsem objednala tři cheesburgery, troje hranolky a tři jahodové shaky.

Když jsem převzala naše jídlo, znovu jsme se s Ianem vyměnili, abych mohla za jízdy jíst.

"Fuj," řekl, když viděl, jak namáčím hranolky do shaku.

"Měl bys to ochutnat. Je to dobré." Nabídla jsem mu namočený hranolek.

Pokrčil rameny a vzal si ho. Hodil si ho do pusy a žvýkal. "Zajímavé."

Zasmála jsem se. "Melanie si také myslí, že to je nechutné." Proto jsem si tenhle zvyk na začátku osvojila. Bylo legrační, jak jsem se dokázala přemáhat, abych ji naštvala.

Neměla jsem doopravdy hlad. Jenom jsem chtěla sníst něco konkrétního, co jsem si pamatovala, ještě jednou. Ian dojedl půlku mého sendviče, když už jsem nemohla.

Domů jsme to zvládli bez dalších zvláštních příhod. Nezpozorovali jsme žádné známky Hledačů. Možná přijali tu souhru náhod. Možná si mysleli, že to bylo nevyhnutelné – procházejte se pouští dost dlouho a stane se vám něco špatného. Na Mlžné planetě jsme měli takové přísloví: Tak dlouho budeš sám přecházet přes ledová pole, dokud se nestaneš večeří drápavých příšer. To je jenom volný překlad. Když jsem byla Medvěd, znělo to lépe.

Čekalo nás vřelé přijetí.

Usmála jsem se na své přátele: na Trudy, Geoffreyho, Heatha a Heidi. Mých skutečných přátel ubývalo. Walter, Wes. Nevěděla jsem, kde je Lily. Byla jsem z toho smutná. Možná už jsem na téhle smutné planetě nechtěla žít, když tu bylo tolik smrti. Možná byla nicota lepší.

Jakkoliv to bylo malicherné, také mě rozesmutnělo, když jsem vedle Lacey uviděla stát z jedné strany Lucinu, Reida a Violettu. Živě si povídali, vypadalo to, jako by se jí na něco ptali. Lacey držela v náručí Freedoma. Nevypadal nijak zvlášť nadšeně, ale byl šťastný, že je součástí rozhovoru dospělých, a tak se nesnažil vykroutit.

Nikdy mě nepustili blízko k tomu dítěti, ale Lacey už byla jedna z nich. Už jí věřili.

Šli jsme přímo do jižního tunelu, Jared s Ianem sehnutí pod tíhou obou Léčitelů. Ian měl toho těžšího, toho muže, a po tváři mu stékal pot. Jeb odehnal ostatní od ústí tunelu a pak nás následoval.

Doktor na nás čekal v nemocnici, bezmyšlenkovitě si mnul ruce, jako kdyby si je myl.

Čas stále zrychloval. Jasná lampa byla rozsvícená. Léčitelé dostali Žádnou bolest a leželi tvářemi dolů na lůžkách. Jared ukázal Ianovi jak aktivovat kryotank. Drželi je připravené a Ian sebou trhl, když ucítil chlad, který z nich stoupal. Doktor se naklonil nad ženu, v ruce skalpel a léky vyrovnané vedle sebe.

"Wando?" zeptal se.

Srdce se mi bolestivě stáhlo. "Slibuješ, Doktore? Všechny mé podmínky? Přísaháš na vlastní život?"

"Přísahám. Splním všechny tvé podmínky, Wando. Slibuju."

"Jarede?"

"Ano. Naprosto žádné zabíjení, nikdy."

"Iane?"

"Budu je ochraňovat celým svým životem, Wando."

"Jebe?"

"Je to můj dům. Každý, kdo se nedokáže s touhle dohodou srovnat, bude muset vypadnout."

Doktor, zase nadšený, řízl do Léčitelčina krku, až byl vidět stříbrný lesk. Potom rychle skalpel odložil. "Co teď?"

Dala jsem svou ruku na jeho.

"Jeď prsty po té vyvýšenině. Cítíš to? Nahmatej obrysy jednotlivých článků. Směrem dopředu se zmenšují. Dobře, teď bys měl cítit tři malé... štětiny. Víš, o čem mluvím?"

"Ano," vydechl.

"Dobře. To jsou přední tykadla. Tam začni. Teď velmi jemně vjeď prstem pod tělo. Najdi linii připojení. Budou napjatá, jako struny."

Přikývl.

Dovedla jsem ho do třetiny a řekla mu, jak počítat, kdyby si nebyl jistý. Neměli jsme čas na počítání se vší tou krví. Byla jsem si jistá, že Léčitelčino tělo, jestli se k nám ona vrátí, nám s tím bude moct pomoct – musí na to být nějaká pomoc. Pomohla jsem mu najít největší uzlík.

"Teď to místo trochu jemně promni. Lehce ho masíruj."

Doktorův hlas se zvýšil, byl trochu vylekaný. "Hýbe se."

"To je dobře – znamená to, že to děláš správně. Dej mu čas se stáhnout. Počkej, až se trochu vykroutí a pak ho vezmi do ruky."

"Dobře." Třásl se mu hlas.

Natáhla jsem se k Ianovi. "Dej mi ruku."

Cítila jsem, jak se kolem mě Ianova ruka pohnula. Otočila jsem ji, vytvarovala z ní misku a přiblížila ji k Doktorovi.

"Dej duši Ianovi – jemně, prosím."

Ian bude dokonalý asistent. Až budu pryč, kdo by se takhle staral o mé malé příbuzné?

Doktor předal duši Ianovi a znovu se otočil k lidskému tělu.

Ian upřeně pozoroval stříbrnou stuhu ve své ruce, tvář plnou údivu, ne odporu. Jak jsem viděla jeho reakci, něco uvnitř mě se zahřálo.

"Je nádherná," zašeptal překvapeně. Nezáleželo na tom, co cítil ke mně, očekával, že uvidí parazita, stonožku, monstrum. Uklízení rozřezaných těl ho nepřipravilo na tuhle krásu.

"Taky si myslím. Dej ji do svého kryotanku."

Ian držel duši ještě chvíli v ruce, jako kdyby si chtěl zapamatovat se pohled a pocit. Potom ji s jemnou péčí nechal sklouznout do chladu.

Jared mu ukázal, jak zavřít víčko.

Spadl mi kámen ze srdce.

Byla jsem hotová. Bylo pozdě si něco rozmyslet. Nebyl to tak hrozný pocit, jak jsem čekala, protože jsem si byla jistá, že tihle čtyři lidé se o duše postarají přesně tak, jak bych se o ně starala já. Až budu pryč.

"Pozor!" vykřikl najednou Jeb. Měl v ruce pušku a mířil za nás.

Otočili jsme se směrem k nebezpečí a Jaredův kryotank spadl na podlahu, jak skočil k Léčiteli, který v šoku klečel na lůžku a zíral na nás. Ian měl dost duchapřítomnosti, aby myslel na to, že drží plný kryotank.