The host- Kapitola 54

 54.kapitola - Zapomenutá (Forgotten)

"Elizabeth?" ptala jsem se. "Anne? Karen? Jak se jmenujete? No tak. Vím, že to víte."

Léčitelčino tělo stále nehybně leželo na lůžku. Už to bylo dlouho – nebyla jsem si jistá, jak přesně. Hodiny a hodiny. Ještě jsem nespala, přestože slunce už stálo vysoko na obloze. Doktor vylezl na kopec, aby sundal zástěny, takže sluneční paprsky teď zářily skrz díry ve stropě a pálily mě na kůži. Posunula jsem bezejmennou ženu tak, aby měla obličej ve stínu.

Teď jsem se lehce dotýkala její tváře, odhrnula jsem stranou její jemné hnědé vlasy místy prokvetlé stříbrnými prameny.

"Julie? Brittany? Angela? Patricia? Jsem blízko? Mluvte se mnou. Prosím?"

Všichni kromě Doktora – který teď tiše chrápal v nejtmavším koutě nemocnice – odešli už před hodinami. Někteří šli pohřbít hostitelské tělo, které jsme ztratili. Trhla jsem sebou, když jsem si vzpomněla na jeho zmatenou otázku a na rychlost, s jakou jeho tělo ochablo.

Proč? zeptal se mě.

Tolik bych si přála, aby ta duše počkala na odpověď, abych se mu to mohla pokusit vysvětlit. Možná by mi i porozuměl. Nakonec, co je důležitější než láska? Nebyla láska pro duši středem všeho? A láska by byla bývala má odpověď.

Možná, kdyby počkal dost dlouho, by uviděl tu pravdu. Kdyby mě opravdu pochopil, byla jsem si jistá, že by nechal to lidské tělo žít.

Má žádost by mu ale asi dávala jenom velmi málo smysl. To tělo bylo jeho, nebyla to samostatná bytost. Jeho sebevražda pro něho byla jenom sebevraždou, ne vraždou. Skončil jenom jeden život. A možná měl pravdu.

Alespoň že duše přežily. Světlo na jeho kryotanku zářilo vedle jejího svou matnou červení; nemohla jsem chtít větší důkaz, že mí lidé své závazky dodrží, než to, že ušetřili jeho život.

"Mary? Margaret? Susan? Jill?"

Přestože Doktor spal a já jsem byla sama, stále jsem ve vzduchu cítila napjetí, které tu zanechali ostatní; stále tu ulpívalo.

Napjetí tu zůstávalo, protože žena se neprobudila, když dozněly účinky chloroformu. Nepohnula se. Stále dýchala, srdce jí stále bilo, ale nereagovala na žádný z Doktorových pokusů ji oživit.

Bylo už pozdě? Byla ztracená? Byla už pryč? Stejně mrtvá jako tělo toho muže?

Byli takoví všichni? Bylo jich jenom tak málo, jako Hledaččin hostitel, Lacey, a Melanie – ti, co křičeli, co odolávali – kteří se mohli vrátit? Byli všichni ostatní pryč?

Byla Lacey jenom anomálie? Vrátí se Melanie tak jako ona... nebo byla tu vůbec ta možnost?

Já nejsem ztracená. Jsem tady. Ale Melin vnitřní hlas byl defenzivní. Také měla obavy.

Ano. Jsi tady. A zůstaneš tady, slíbila jsem jí.

S povzdechem jsem se vrátila ke své snaze. Ke své marné snaze?

"Vím, že máte jméno," řekla jsem té ženě. "Je to Rebecca? Alexandra? Olivia? Nebo možná něco jednoduššího... Jane? Jean? Joan?"

Bylo to lepší než nic, pomyslela jsem si nevrle. Alespoň jsem jim dala způsob, jak si pomoci, kdyby je chytili. Mohla jsem pomoci těm, co stále odolávali, když ne nikomu jinému.

Nepřipadalo mi to dostačující.

"Moc mi nepomáháte," zamumlala jsem. Vzala jsem její ruku do svých a jemně ji pohladila. "Vážně by byl hezké, kdybyste se trochu snažila. Mí přátelé už takhle budou dost smutní. Uvítali by nějaké dobré zprávy. A navíc, když je Kyle pořád pryč... To taky. Vím, že chcete pomoct. Všechny evakuovat bude samo o sobě už dost těžké, aniž bychom vás museli nosit. Tohle je vaše rodina, víte. Je to váš druh. Jsou moc milí. Většina. Budou se vám líbit."

Její jemné rysy byly prázdné, bezvědomé. Byla krásná, svým vlastním, nenápadným způsobem – její rysy byly pravidelné, její obličej byl oválný. Čtyřicet pět let, možná o něco méně, možná o něco víc. Bylo těžké to odhadnout, když v její tváři nebyly známky života.

"Potřebují vás," pokračovala jsem, prosila. "Můžete jim pomoct. Víte toho tolik, co já jsem nikdy nevěděla. Doktor se tolik snaží. Zaslouží si pomoc. Už nějakou chvíli jste Léčitelem; muselo ve vás uvíznout něco z té starosti o dobro ostatních. Myslím, že jste jako Doktor.

"Jmenujete se Sarah? Emily? Kristin?"

Hladila jsem její jemnou tvář, ale nijak nereagovala, tak jsem znovu vzala její bezvládnou ruku do své. Dírami ve stropě jsem se dívala na modrou oblohu. Mé myšlenky se zatoulaly.

"Zajímalo by mě, co udělají, jestli se Kyle nevrátí. Jak dlouho se budou schovávat? Budou si muset najít jiný domov? Je jich tu tolik... Nebude to lehké. Přála bych si, abych jim mohla pomoct, ale ani kdybych tu mohla zůstat, nemám žádné rady.

"Možná se jim tu podaří zůstat... nějak. Možná to Kyle nezkazí." Nevesele jsem se zasmála a přemýšlela o jejich vyhlídkách. Kyle nebyl opatrný. Ale než se tahle situace vyřeší, budu tu zapotřebí. Možná, kdyby po nich Hledači začali pátrat, budou potřebovat mé spolehlivé oči. Může to trvat dlouho, a to mě zahřálo víc než slunce svítící mi na kůži. Byla jsem vděčná, že byl Kyle tak impulzivní a sobecký. Jak dlouho to bude trvat, než si budeme jistí, že jsme v bezpečí?

"Zajímalo by mě, jaké to tu je, když je zima. Už si sotva pamatuji, jaké to je, když je mi zima. A co když prší? Musí tu někdy pršet, nebo ne? Se všemi těmi dírami ve stropě tu musí být vážně mokro. Zajímalo by mě, kde potom všichni spí." Povzdechla jsme si. "Možná dostanu možnost to zjistit. Ale asi bych na to neměla sázet. To vůbec nejste zvědavá? Pokud se probudíte, dostanete všechny odpovědi. Já jsem zvědavá. Možná se na to zeptám Iana. Je zvláštní si představovat, jak se to tu mění... Léto asi nemůže být napořád."

Její prsty v mé ruce se pohnuly.

Překvapilo mě to, protože mé myšlenky se zatoulaly daleko od ležící ženy, začínala jsem se propadat do melancholie, která byla poslední dobou vždycky poblíž.

Upřeně jsem ji pozorovala; nic se nezměnilo – ruka, kterou jsem držela, byla ochablá, její výraz byl stále prázdný. Možná jsem si ten pohyb vymyslela.

"Řekla jsem něco, co vás zajímá? O čem jsem mluvila?" Rychle jsem přemýšlela a přitom se dívala na její tvář. "Byl to déšť? Nebo myšlenka na změnu? Změna? Máte toho hodně před sebou, co? Ale nejdřív se musíte probudit."

Její tvář byla prázdná, její ruka zůstávala nehybná.

"Takže změna vás nezajímá. Nemůžu říct, že bych vás za to obviňovala. Také nechci, aby přišla změna. Jste jako já? Chcete, aby zůstalo léto?"

Kdybych se na ni tak upřeně nedívala, bývala bych neviděla, jak se jí zatřepotala víčka.

"Máte ráda léto, že ano?" zeptala jsem se nadějně.

Její rty se zaškubaly.

"Summer?"

Její ruka se zatřásla.

"To je vaše jméno – Summer? Summer? To je hezké jméno."

Její ruka se stiskla v pěst a její rty se pootevřely.

"Vraťte se, Summer. Vím, že to zvládnete. Summer? Poslouchejte mě, Summer. Otevřete oči, Summer."

Zamrkala.

"Doktore!" zavolala jsem přes rameno. "Doktore, vzbuď se!"

"Co?"

"Myslím, že přichází k sobě!" Otočila jsem se zpátky k ženě. "Nepřestávejte, Summer. Zvládnete to. Vím, že je to těžké. Summer, Summer, Summer. Otevřete oči."

Ušklíbla se – měla bolesti?

"Přines Žádnou bolest, Doktore. Rychle."

Žena mi stiskla ruku a její oči se otevřely. Nejdřív se nezaostřily, jenom bloudily po osvětlené jeskyni. Jaký to pro ni musel být zvláštní, nečekaný pohled.

"Budete v pořádku, Summer. Budete v pořádku. Slyšíte mě, Summer?"

Její oči se vrátily ke mně a panenky se stáhly. Pozorovala mě, má tvář ji upoutala. Potom ode mě ucukla a přikrčila se ke kraji lůžka, jako kdyby chtěla utéct. Ze rtů jí unikl tichý, chraptivý výkřik strachu.

"Ne, ne, ne," naříkala. "Už ne."

"Doktore!"

Byl tam, na druhé straně lůžka, jako předtím, když operoval.

"Je to dobré, paní," ujišťoval ji. "Nikdo vám tady neublíží."

Žena stiskla víčka k sobě a přitiskla se k tenké matraci.

"Myslím, že se jmenuje Summer."

Podíval se na mě a potom se ušklíbl. "Oči, Wando," vydechl.

Zamrkala jsem a pak jsem si uvědomila, že mi do tváře svítilo slunce. "Ach." Nechala jsem ženu, aby svou ruku vytáhla z mé.

"Prosím, ne," prosila. "Už ne."

"Pššt," zamumlal Doktor. "Summer? Lidi mi tu říkají Doktore. Nikdo vám nic neudělá. Budete v pořádku."

Couvala jsem od nich, do stínu.

"Neříkejte mi tak!" vzlykala. "To není mé jméno! Je její, její! Už ho neříkejte!"

Měla jsem špatné jméno.

Mel protestovala proti vině, která mě zaplavila. Není to tvoje chyba. Summer je také lidské jméno.

"Samozřejmě, že ne," slíbil jí Doktor. "Jaké je vaše jméno?"

"Já – já – já nevím!" bědovala. "Co se stalo? Kdo jsem byla? Nenuťte mě bát zase někým jiným."

Házela sebou a mlátila do matrace.

"Uklidněte se; bude to dobré, slibuju. Nikdo vás nebude nutit být někým jiným než vámi, vzpomenete si na své jméno. Všechno se vrátí."

"Kdo jste?" chtěla vědět. "Kdo je ona? Je jako... jako jsem byla já. Viděla jsem její oči!"

"Jsem Doktor. A jsem člověk, stejně jako vy. Vidíte?" Posunul se, aby mu a tvář dopadalo světlo a zamrkal na ni. "Oba jsme lidé. Je tu hodně lidí. Tak rádi se s vámi seznámí."

Znovu sebou trhla. "Lidé! Bojím se lidí."

"Ne, vy ne. Ta... osoba, která byla ve vašem těle, se bála lidí. Byla duše, vzpomínáte? A vzpomínáte si, jaké to bylo předtím, než tu byla ona? Byla jste člověk, a jste jím zase."

"Nepamatuji si své jméno," řekla mu hlasem plným strachu.

"Já vím. Vzpomenete si."

"Jste doktor?"

"Ano."

"Já jsem... ona byla taky doktor. Byla... Léčitel. Jako doktor. Jmenovala se Summer Song (Letní píseň). Kdo jsem já?"

"To zjistíme. To vám slibuju."

Plížila jsem se k východu. Trudy bude ideální člověk, který Doktorovi pomůže, nebo možná Heidi. Někdo s uklidňující tváří.

"Ona není člověk!" zašeptala ta žena naléhavě k Doktorovi, můj pohyb přitáhl její pozornost.

"Ona je přítel; nebojte se. Pomohla mi přivést vás zpátky."

"Kde je Summer Song? Byla vyděšená. Byli tam lidé..."

Odešla jsem, když si mě přestala všímat.

Slyšela jsem, jak jí Doktor odpovídá. "Půjde na novou planetu. Vzpomínáte si, čím byla, než sem přišla?"

Podle jejího jména jsem dokázala uhodnout, jak odpoví.

"Byla... Netopýr? Uměla létat... uměla zpívat... Vzpomínám si... ale to bylo... ne tady. Kde jsem?"

Pospíchala jsem chodbou, abych našla Doktorovi pomoc. Byla jsem překvapená, když jsem před sebou uviděla světlo velké jeskyně – překvapená, protože byla tak tichá. Většinou byly dřív slyšet hlasy, než bylo vidět světlo. Byl den. Někdo tu měl být, i kdyby jenom procházel.

Vešla jsem do jasného poledního slunce a obrovské místo přede mnou bylo prázdné.

Čerstvé výhonky melounů byly tmavě zelené, tmavší než hlína, ze které vyrůstaly. Hlína byla tak suchá – kus dál byl připravený sud, aby to mohl spravit, podél řádků ležely natažené hadice. Ale nikdo neobsluhoval pumpu. Byla opuštěná na kraji pole.

Nehýbala jsem se, snažila jsem se něco zaslechnout. Obrovská jeskyně byla tichá, a to ticho bylo zlověstné. Kde jsou všichni?

Odešli beze mě? Prostoupila mě vlna strachu a bolesti. Ale neodešli by bez Doktora, samozřejmě. Nikdy by neopustili Doktora. Chtěla jsem utíkat zpátky tunelem, abych se ujistila, že Doktor také nezmizel.

Bez nás by také neodešli, hlupáčku. Jared a Jamie a Ian by nás tu nenechali.

Máš pravdu. Máš pravdu. Půjdeme... zkontrolovat kuchyň?

Běžela jsem tichou chodbou, a když mlčení pokračovalo, obavy mě naplňovaly čím dál tím víc. Možná jsem si to jenom představovala, možná to bylo hlasitým tlukotem mého srdce, které mi znělo v uších. Samozřejmě, že musím něco slyšet. Když se uklidním a zpomalím svůj dech, uslyším hlasy.

Ale doběhla jsem do kuchyně a ta byla také prázdná. Žádní lidé. Na stolech ležely opuštěná napůl snědená jídla. Burákové máslo na zbytku měkkého chleba. Jablka a teplé plechovky se sodovkou.

Můj žaludek mi připomněl, že jsem celý den nejedla, ale sotva jsem si toho všimla. Strach byl o tolik silnější.

Co když... co když jsme nezmizeli včas?

Ne! zalapala Mel po dechu. Ne, něco bychom slyšeli! Někdo by... nebo by... Pořád by tu byli, hledali by nás. Nevzdali by to, dokud by se nepodívali všude. To nemůže být ono.

Pokud nás nehledají teď.

Otočila jsem se zpátky ke vchodu a očima jsem prohledávala stíny.

Ne! Nemohou být pryč! Jamie, Jared... jejich tváře byly tak jasné, jako kdybych je měla vypálené zevnitř na oční víčka.

A Ianova tvář, když jsem k jejich tvářím přidala jednu svou. Jeb, Trudy, Lily, Heath, Geoffrey. Všechny je dostaneme zpátky, slíbila jsem. Jednoho po druhém je vystopujeme a vezmeme si je zpátky! Nenechám je vzít mi rodinu!

Kdybych ještě měla nějaké pochyby, na jaké straně jsem, tahle chvíle by je vymazala. Nikdy jsem v žádném ze svých životů nepocítila takovou zuřivost. Stiskla jsem zuby, až jsem slyšela zvuk, jak scvakly k sobě.

A potom jsem uslyšela ten zvuk, ty hlasy, kvůli kterým jsem s tolika obavami napínala uši, ozývaly se z chodby, až mi to vyrazilo dech. Tiše jsem se sesula podél zdi a přitiskla se k ní, do stínu, poslouchala jsem.

Velká zahrada. Je to slyšet v ozvěně.

Zní to jako velká skupina.

Ano. Ale tvoje nebo moje?

Naše nebo jejich, opravila mě.

Plížila jsem se chodbou a držela jsem se v těch nejtmavších stínech. Slyšely jsme teď hlasy zřetelněji a některé z nich byly známé. Znamenalo to něco? Jak dlouho trvá trénovanému Hledači provést vložení?

A když jsem došla až na kraj velké jeskyně, zvuky se vyjasnily a mě zaplavila pleva – protože ty hlasy byly úplně stejné, jako když jsem sem poprvé přišla. Vražedně vzteklé.

Musely to být lidské hlasy.

Kyle musí být zpátky.

Úleva ve mně válčila s bolestí, když jsem pospíchala do jasného slunečního světla, abych se podívala, co se děje. Úleva, protože mí lidé byli v pořádku. A bolest, protože jestli byl Kyle už bezpečně zpátky, potom...

Pořád tě potřebují, Wando. O tolik víc než mě.

Jsem si jistá, že bych si dokázala najít výmluvu tu zůstat napořád, Mel. Vždycky bude nějaký důvod.

Tak tu zůstaň.

S tebou jako mým vězněm?

Přestaly jsme se hádat, když jsme odhadly rozruch v jeskyni.

Kyle byl zpátky – bylo nejlehčí ho najít, byl nejvyšší a jako jediný se díval mým směrem. Byl přitisknutý davem, ke vzdálenější zdi. Přestože on způsoboval ty vzteklé zvuky, sám nebyl jejich zdrojem. Jeho tvář byla smířlivá, prosebná. Ruce měl podél těla, dlaněmi dozadu, jako kdyby za ním bylo něco, co se snažil chránit.

"Prostě se uklidněte, ano?" Jeho hluboký hlas se nesl nad kakofonií ostatních hlasů. "Zpátky, Jarede, děsíš ji!"

Za loktem se mu zaleskly černé vlasy – neznámá tvář s rozšířenýma, vyděšenýma očima vykukovala zpoza něho na houf lidí.

Jared stál ke Kylovi nejblíže. Viděla jsem, jak je jeho krk zezadu rudý. Jamie mu visel na jedné ruce a držel ho zpátky. Ian byl na jeho druhé straně, ruce zkřížené na prsou, svaly na ramenou napjaté. Za nimi se ve vzteklé tlačenici tísnili všichni ostatní lidé kromě Doktora a Jeba. Tlačili se za Jaredem a Ianem a pokládali hlasité, naštvané otázky.

"Co sis myslel?"

"Jak se opovažuješ?"

"Proč ses vůbec vracel?"

Jeb stál v nejvzdálenějším koutě a jenom se díval.

Mou pozornost upoutaly Sharoniny jasné vlasy. Překvapilo mě, že ji tu vidím, i s Maggie, přímo uprostřed davu. Obě byly od té doby, co jsme s Doktorem vyléčili Jamieho, tak nepatrnou součástí života v jeskyních. Nikdy nebyly ve středu dění.

Je to tou hádkou, hádala Mel. Štěstí jim nebylo příjemné, ale v zuřivosti jsou jako doma.

Asi měla pravdu. Jak... rušivé.

Slyšela jsem pronikavý hlas, jak pálí jednu naštvanou otázku za druhou, a uvědomila jsem si, že Lacey tam byla také.

"Wando?" uslyšela jsem přes hluk znovu Kylův hlas a když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že se jeho hluboké modré oči dívají přímo na mě. "Tady jsi! Mohla bys prosím jít sem a trochu mi tady pomoct?"