The host- Kapitola 56

 56.kapitola - Zformovaná (Welded)

Ian na nás tři zíral s takovým vztekem, až se Sunny s hrůzou zachvěla. Bylo to zvláštní – jako kdyby si Kyle a Ian vyměnili tváře. Až na to, že Ianova tvář byla dokonalá, nikdy nezlomená. Nádherná, i když byla zkroucená hněvem.

"Iane?" zeptal se Kyle zmateně. "Co se děje?"

Ian promluvil skrz stisknuté zuby. "Wando," zavrčel a napřáhl ruku. Vypadalo to, že má co dělat, aby ji udržel otevřenou, aby ji nezatnul v pěst.

A-au, pomyslela si Mel.

Zaplavilo mě utrpení. Nechtěla jsem se s Ianem loučit, a teď budu muset. Samozřejmě, že budu muset. Bylo by špatné se vyplížit ven nocí jako zloděj a nechat všechna sbohem na Melanii.

Ian, kterého už nebavilo čekat, mě popadl za paži a zvedl mě za ní na nohy. Když to vypadalo, že Sunny půjde se mnou, stále zavěšená na boku, třásl mnou tak dlouho, dokud se nepustila.

"Co je s tebou?" chtěl vědět Kyle.

Ian trhl kolenem a jeho chodidlo tvrdě dopadlo do Kylovy tváře.

"Iane!" protestovala jsem.

Sunny se vrhla před Kyla – který se držel na nos a snažil se zvednout – a pokusil se ho chránit svým drobným tělem. To způsobilo, že ztratil rovnováhu, spadl zpátky na zem a zasténal.

"Jdeme," zavrčel Ian a táhl mě od nich, aniž by se ohlédl.

"Iane –"

Tvrdě mnou trhl, takže jsem nemohla mluvit. To bylo v pořádku. Neměla jsem tušení, co bych měla říct.

Viděla jsem, jak nás všichni polekaně pozorují. Bála jsem se, že to vyděsí tu bezejmennou ženu. Nebyla zvyklá na vztek a násilí.

A potom jsme prudce zastavili. Jared blokoval východ.

"Zbláznil ses, Iane?" zeptal se šokovaně a pobouřeně. "Co jí to děláš?"

"Věděl jsi o tom?" křikl Ian, strčil mě směrem k Jaredovi a znovu mnou zatřásl. Za námi jsem uslyšela zakňourání. Děsil je.

"Ublížíš jí"

"Víš, co plánuje?" zařval Ian.

Jared Iana upřeně pozoroval, jeho výraz byl nečitelný. Neodpověděl.

Ianovi to jako odpověď stačilo.

Ianova pěst vyletěla tak rychle, že mi jeho pohyb úplně unikl – jenom jsem cítila, jak sebou jeho tělo trhlo, a pak jsem viděla, jak se Jared zapotácel.

"Iane, přestaň," prosila jsem.

"Ty přestaň," zavrčel na mě.

Hodil mě do tunelu a strkal mě na sever. Musela jsem skoro běžet, abych stačila jeho dlouhým krokům.

"O'Sheo!" křičel za námi Jared.

"Já jí ublížím?" řval Ian přes rameno, aniž by zpomalil. "Já? Ty pokrytecká svině!"

Za námi teď nebylo nic než ticho a tma. Klopýtala jsem temnotou a snažila se mu stačit.

V tu chvíli jsem ucítila, jak mi ruka pod Ianovým sevřením pulzuje. Jeho ruka mě svírala pevně jako želízka, jeho dlouhé prsty objaly mé nadloktí bez jakýchkoliv problémů, dokonce ještě s rezervou. Ztrácel jsem cit.

Trhl mnou rychleji a můj dech se změnil v zasténání, skoro ve výkřik bolesti.

Ten zvuk ho přinutil zastavit. Jeho dech byl ve tmě sípavý.

"Iane, Iane, já..." kuckala se, neschopná dokončit větu. Nevěděla jsem, co bych měla říct, když jsem si představila jeho vzteklou tvář.

Jeho ruce mě náhle zvedly, podtrhl mi nohy a chytil mě za ramena, než jsem mohla spadnout. Znovu se rozběhl, ale teď mě nesl. Jeho ruce už nebyly hrubé a hrozivé; teď mě houpal v náručí.

Proběhl velkým náměstím a ignoroval překvapené a podezřívavé tváře. V jeskyních se teď dělo tolik neznámých a znepokojujících věcí. Lidé tady – Violetta, Geoffrey, Andy, Paige, Aaron, Brandt a další, které jsem v té rychlosti nepoznala – byli plaší. Znepokojilo je, když viděli, jak mezi nimi divoce běží Ian se mnou v rukách a s tváří zkroucenou vztekem.

A potom byli za námi. Nezastavil, dokud jsme nebyli u dveří do jeho a Kylova pokoje. Odkopl z cesty ty červené – s třískotem dopadly na zem – a pustil mě na matraci.

Ian stál nade mnou a jeho hruď se zdvihala zuřivostí a vynaloženou námahou. Na vteřinu se otočil a jedním rychlým pohybem vrátil dveře na jejich místo. A potom se zase mračil.

Zhluboka jsem se nadechla a přetočila se na kolena, zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru a přála si, aby se na nich objevilo nějaké kouzlo. Něco, co bych mu mohla dát, něco, co bych mohla říct. Ale mé ruce byly prázdné.

"Ty. Mě. Neopustíš." Jeho oči zářily – hořely jasněji, než jsem je kdy viděla, hořely modrým plamenem.

"Iane," zašeptala jsem. "Musíš vidět, že... že tu nemůžu zůstat. Musíš to vidět."

"Ne!" vykřikl.

Přikrčila jsem se a Ian se najednou zhroutil dopředu, padl na kolena, padl ke mně. Zabořil mi hlavu do břicha a jeho ruce se mi sevřely kolem pasu. Třásl se, silně se třásl, a z hrudi mu vycházely hlasité, zoufalé vzlyky.

"Ne, Iane, ne," prosila jsem. Tohle bylo o tolik horší než jeho vztek. "Ne, prosím. Prosím, ne."

"Wando," zasténal.

"Iane, prosím. Nesmíš to takhle cítit. Nesmíš. Je mi to líto. Prosím."

Také jsem brečela, také jsem se třásla, ale to mohlo být tím, že mnou třásl on.

"Nemůžeš odejít."

"Musím, musím," vzlykala jsem.

A potom jsme dlouho beze slov brečeli.

Jeho slzy vyschly dřív než moje. Nakonec se narovnal a znovu si mě přitáhl do náruče. Počkal, dokud jsem zase nemohla mluvit.

"Promiň," zašeptal. "Byl jsem hrubý."

"Ne, ne. Ty promiň. Měla jsem ti to říct, když jsi to neuhodl. Prostě jsem... nemohla. Nechtěla jsem ti to říct – nechtěla jsem ti ublížit – ublížit sobě. Bylo to sobecké."

"Musíme si o tom promluvit, Wando. Není to hotová dohoda. Nemůže být."

"Je."

Zavrtěl hlavou a stiskl zuby. "Jak dlouho? Jak dlouho to už plánuješ?"

"Už od Hledačky," zašeptala jsem.

Přikývl, jako kdyby tuhle odpověď očekával. "A ty sis myslela, že se musíš vzdát svého tajemství, abys ji zachránila. Tomu rozumím. Ale to neznamená, že musíš pryč. Jenom proto, že Doktor teď ví... to neznamená nic. Kdybych si jenom na vteřinu myslel, že to něco znamená, že jedno vyrovná druhé, nikdy bych tam jenom nestál a nenechal bych tě mu to ukázat. Nikdo tě nebude nutit si lehnout na ten zatracený stůl! Zlomím mu ruce, jestli se jenom pokusí se tě dotknout!"

"Iane, prosím."

"Nemůžou tě přinutit, Wando! Slyšíš?" Zase křičel.

"Nikdo mě nenutí. Neukázala jsem Doktorovi, jak provést oddělení, abych mohla zachránit Hledačku," zašeptala jsem. "To, že tady byla, mi jenom pomohlo rozhodnout se... rychleji. Udělala jsem to, abych zachránila Mel, Iane."

Jeho nosní dírky se rozšířily, ale nic neřekl.

"Je tu uvězněná, Iane. Je to jako vězení – horší než vězení; ani to nedokážu popsat. Je jako duch. A já ji můžu osvobodit. Můžu jí dát zpátky její tělo."

"Ty si také zasloužíš život, Wando. Zasloužíš si zůstat."

"Ale já ji miluju, Iane."

Zavřel oči a jeho bledé rty ještě víc zbělely.

"Ale já miluju tebe," zašeptal. "To nic neznamená?"

"Samozřejmě, že znamená. Moc to znamená. Copak to nevidíš? Kvůli tomu je to ještě... nutnější."

Jeho oči se prudce otevřely. "Copak je to, že tě miluju, tak nesnesitelné? Je to tak? Můžu držet pusu, Wando. Už to znovu neřeknu. Můžeš být s Jaredem, jestli je to to, co chceš. Stačí říct."

"Ne, Iane!" Vzala jsem jeho hlavu do dlaní – jeho kůže byla tvrdá, napjatá přes kosti. "Ne. Já – já tě taky miluju. Já, ten malý stříbrný červ vzadu v její hlavě. Ale moje tělo tě nemiluje. Nemůže tě milovat. Nikdy tě nemůžu milovat v tomhle těle, Iane. Trhá mě to na dvě části. Je to nesnesitelné."

Snesla bych to. Ale dívat se, jak on trpí kvůli omezením mého těla? To ne.

Jeho oči se znovu zavřely. Jeho husté černé řasy byly zmáčené slzami. Viděla jsem, jak se lesknou.

Ach, dělej, povzdechla si Mel. Udělej, co potřebuješ. Já... odejdu do vedlejší místnosti, dodala suše.

Díky.

Dala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla se k němu, až se naše rty dotýkaly.

Objal mě a přitáhl si mě blíž. Naše rty se pohybovaly proti sobě, splývaly spolu, jako kdyby se nikdy nemohla rozdělit, jako kdyby jejich rozdělení nebylo tak nevyhnutelné, a já jsem cítila slanost jeho slz. Jeho a mých.

Něco se začalo měnit.

Když se Melaniino tělo dotklo toho Jaredova, bylo to jako požár – oheň, který se rychle šířil po povrchu pouště a pohltil všechno, co mu stálo v cestě.

S Ianem to bylo jiné, tolik jiné, protože Melanie ho nemilovala tak jako já. Takže když se mě dotkl, bylo to hlubší a pomalejší než požár, bylo to jako tok roztavených kamenů daleko pod povrchem Země. Moc hluboko, aby byl cítit jeho žár, ale neúprosně se pohyboval a svým pohybem měnil samotné základy světa.

Mé neochotné tělo bylo mezi námi jako mlha – tlustý závěs, ale dost průsvitný, abych skrz něj viděla, abych viděla, co se děje.

Změnilo to mě, ne ji. Bylo to skoro jako nějaké hutnické práce hluboko uvnitř mého jádra, něco, co už dřív začalo, co už skoro bylo ukované. A tenhle dlouhý, nepřerušený polibek to dokončil, spalující, ostrý – pustil tenhle nový výtvor se zasyčením do studené vody, která ho změnila na tvrdý a trvalý. Nezlomný.

A já jsem znovu začala brečet, uvědomila jsem si, že jeho to také muselo změnit, tohohle muže, který byl dost laskavý na to, aby mohl být duší, a zároveň tak silný, jak může být jenom člověk.

Přesunul své rty k mým očím, ale už bylo pozdě. Už bylo po všem. "Neplač, Wando. Neplač. Zůstaneš tu se mnou."

"Osm dlouhých životů," zašeptala jsem se rty přitisknutými na jeho čelisti, a můj hlas se zlomil. "Osm dlouhých životů a nikdy jsem nenašla nikoho, kvůli komu bych zůstala na jedné planetě, koho bych následovala, když by ji opustil. Nikdy jsem nenašla partnera. Proč teď? proč ty? Ani nejsi můj druh. Jak můžeš být můj partner?"

"Je to zvláštní vesmír," zamumlal.

"Není to fér," posteskla jsem si a zopakovala tak slova Sunny. Nebylo to fér. Jako jsem tohle mohla najít, jak jsem mohla najít lásku – teď, v jedenácté hodině – a muset ji opustit? Bylo fér, že se mé tělo a má duše nedokázali usmířit? Bylo fér, že jsem také milovala Melanii?

Bylo fér, že Ian bude trpět? Pokud si někdo zasloužil štěstí, tak to byl on. Nebylo to fér, ani správné, ani... zdravé. Jak jsem mu to mohla udělat?

"Miluju tě," zašeptala jsem.

"Neříkej to, jako kdybys říkala sbohem."

Ale já jsem musela. "Já, duše jménem Tulačka, tě miluju, člověče Iane. A to se nikdy nezmění, ať se ze mě stane cokoliv." Svá slova jsem formulovala opatrně, aby v mém hlase nezazněla jediná stopa lži. "Kdybych byla Delfín nebo Medvěd nebo Květina, na tom nezáleží. Vždycky tě budu milovat, vždycky na tebe budu vzpomínat. Budeš můj jediný partner."

Jeho ruce ztuhly, potom se kolem mě sevřely pevněji, a já jsem v nich zase cítila vztek. Špatně se mi dýchalo.

"Nikam se mi nezatouláš. Zůstaneš tady."

"Iane –"

Jeho hlas byl teď příkrý – vzteklý, ale také věcný. "To není jenom kvůli mně. Jsi součást téhle komunity a nikdo tě nebude vyhazovat bez diskuze. Jsi pro nás pro všechny až moc důležitá – dokonce i pro ty, kdo by to nikdy nepřiznali. Potřebujeme tě."

"Nikdo mě nevyhazuje, Iane."

"Ne. Ani ty se sama nevyhodíš, Tulačko."

Znovu mě políbil, s návratem vzteku jeho rty ztvrdly. Jeho prsty se mi sevřely kolem vlasů a odtáhl mě pár centimetrů od své tváře.

"Dobré nebo špatné?" chtěl vědět.

"Dobré."

"To jsem si myslel." A jeho hlas bylo jenom zavrčení.

Znovu mě políbil. Jeho ruce mě svíraly tak pevně a jeho rty se ke mně tiskly tak divoce, až jsem byla brzy omámená a lapala jsem po dechu. Trochu uvolnil své sevření a sklouzl rty k mému uchu.

"Jdeme."

"Kam? Kam jdeme?" Nikam jsem jít nechtěla, to jsem věděla. A přesto se mi rozbušilo srdce, když jsem pomyslela, že někam půjdu s Ianem, ať už by to bylo kamkoliv, hlavně s Ianem. S mým Ianem. Byl můj, takovým způsobem, jakým Jared můj nikdy nebude. Tak jak tohle tělo nikdy nemohlo být jeho.

"Vůbec se o tom se mnou nepři, Tulačko. Jsem napůl blázen." Zvedl nás na nohy.

"Kam?" naléhala jsem.

"Půjdeš východním tunelem, přes pole, až nakonec."

"Hrací místnost?"

"ano. A potom tam počkáš, dokud tam nedostanu ostatní."

"Proč?" Jeho slova mi nedávala smysl. Chtěl si zahrát? Odlehčit tak atmosféru?

"Protože o tomhle se bude diskutovat. Svolávám soud, Tulačko, a ty se podřídíš našemu rozhodnutí."