The host- Kapitola 57

 57.kapitola - Hotová (Completed)

Tentokrát to byl malý soud, ne jako ten s Kylem. Ian přivedl jenom Jeba, Doktora a Jareda. Aniž bych mu to musela říct, věděl, že Jamie se k těmhle jednáním nesmí přiblížit.

Tohle sbohem bude muset Melanie dát za mě. Nezvládnu to, ne s Jamiem. Nezajímalo mě, že je to zbabělé. Neudělám to.

Na kamenné podlaze byla jenom jedna modrá lampa, jenom jeden tlumený modrý kruh. Seděli jsme na kraji světla; byla jsem sama, čtyři muži seděli proti mně. Jeb dokonce přinesl pušku – jako kdyby to všechno měla udělat ještě víc oficiální.

Zápach síry s sebou přinesl zpátky bolestné dny mého truchlení; byly to vzpomínky, kterých nebudu litovat, až je ztratím, až budu pryč.

"Jak se má?" zeptala jsem se Doktora naléhavě, když se usadili, než mohl někdo začít. Tenhle soud bylo jenom plýtvání mým krátkým časem. Dělala jsem si starosti s důležitějšími věcmi.

"Která?" reagoval unaveným hlasem.

Chvíli jsem ho pozorovala a pak se mi rozšířily oči.

"Sunny je pryč? Už?"

"Kyle si myslel, že by bylo kruté nechat ji trpět déle. Byla... nešťastná."

"Chtěla jsem se s ní rozloučit," zamumlala jsem sama pro sebe. "A popřát jí štěstí. Jak se má Jodi?"

"Zatím žádná odpověď."

"Léčitelčino tělo?"

"Trudy ji odvedla. Myslím, že jí dá něco k jídlu. Snaží se najít dočasné jméno, které by se jí líbilo, abychom jí mohli říkat jinak než tělo." Hořce se usmál.

"Bude v pořádku. Jsem si jistá, že ano," řekla jsem a snažila se tak přesvědčit sama sebe. "A Jodi také. Všechno dobře dopadne."

Nikdo neupozornil na mé lži. Věděli, že to říkám pro sebe.

Doktor si povzdechl. "Nechci být od Jodi dlouho pryč. Mohla by něco potřebovat."

"Dobře," souhlasila jsem. "Tak ať už je to za námi." Čím rychleji tím lépe. Protože na tom, jak se tu rozhodne, vůbec nezáleželo; Doktor souhlasil s mými podmínkami. A přesto tu byla ta hloupá část mého já, která doufala... doufala, že najdeme jiné řešení, jak všechno urovnat, a které by mi dovolilo tu zůstat s Ianem a Mel být s Jaredem tak, aby nikdo nemusel trpět. Bude nejlepší se té nemožné naděje rychle zbavit.

"Dobře," řekl Jeb. "Wando, jako je tvé stanovisko?"

"Vracím Melanii." Pevně, krátce – nic s čím by se mohli hádat.

"A tvoje, Iane?"

"Potřebujeme Wandu."

Pevně, krátce – napodoboval mě.

Jeb přikývl. "To je choulostivý. Wando, proč bych měl souhlasit s tebou?"

"Kdyby šlo o tebe, chtěl bys své tělo zpátky. Nemůžeš to Melanii upřít."

"Iane?" vyzval ho Jeb.

"Musíme vzít v úvahu vyšší dobro, Jebe. Wanda nám už dala mnohem víc zdraví a bezpečí než jsme kdy měli. Je důležitá pro přežití naší komunity – celé lidské rasy. Tomu nemůže stát v cestě jedna osoba."

Má pravdu.

Tebe se nikdo neptal.

Jared pro mluvil. "Wando, co říká Mel?"

Ha, řekla Mel.

Dívala jsem se Jaredovi do očí a stalo se něco zvláštního. Všechno to rozplývání se a splývání, které jsem zrovna prožila, jako kdyby bylo teď úplně zatlačeno do té nejzazší části mého těla, do toho malého koutku, který jsem fyzicky obývala. Zbytek mě stále toužil po Jaredovi tou stejnou zoufalou, téměř šílenou touhou, kterou jsem cítila od té doby, co jsem ho poprvé uviděla. Tohle tělo sotva patřilo mě nebo Melanii – patřilo jemu.

Opravdu tu pro nás obě nebylo místo.

"Melanie chce své tělo zpátky. Chce zpátky svůj život."

Lhářko. Řekni jim pravdu.

Ne.

"Lhářko," řekl Ian. "Vidím, jak se s ní hádáš. Vsadím se, že souhlasí se mnou. Je dobrý člověk. Ví, jak moc tě potřebujeme."

"Mel ví všechno, co vím já. Bude vám schopná pomoci. A Léčitelčin hostitel. Ta toho ví mnohem víc, než jsem kdy věděla já. Budete v pořádku. Byli jste i předtím, než jsem se sem dostala. Přežijte, stejně jako předtím."

Jeb vyfoukl vzduch a zamračil se. "Já nevím, Wando. Ian má pravdu."

Pozorovala jsem starého muže a viděla, že Jared dělá to samé. Podívala jsem se stranou od té remízy a setkala se s Doktorovým pohledem.

Díval se mi do očí a jeho tvář se stáhla bolestí. Porozuměl připomínce, kterou jsem tím myslela. Dal mi svůj slib. Tenhle soud neměl větší váhu než jeho slib.

Ian se díval na Jareda – nevšiml si naší tiché výměny.

"Jebe," protestoval Jared. "Je tu jediné možné rozhodnutí. To víš."

"Vážně, hochu? Připadá mi, že je jich tu celej sud."

"To je Melaniino tělo!"

"A Wandino taky."

Jared se zakuckal, když chtěl odpovědět, a musel začít znovu. "Nemůžeš tam mel držet uvězněnou – je to jako vražda, Jebe."

Ian se naklonil do světla a tvář měl najednou zase vzteklou. "A co tím uděláš Wandě, Jarede? A nám ostatní, když ji nám ji vezmeš?"

"Tebe nezajímají žádní ostatní! Jenom si chceš nechat Wandu na úkor Melanie – o nic jiného ti nejde."

"A ty chceš mít Melanii na úkor Wandy – o nic jiného nejde tobě! Takže my jsme si kvit, záleží jenom na tom, co je nejlepší pro všechny ostatní."

"Ne! Záleží na tom, co chce Melanie! Je to její tělo!"

Oba byli přikrčení, napůl seděli, napůl stáli, ruce měli sevřené v pěsti a tváře zkroucené vztekem.

"Uklidněte se, pánové! Okamžitě se uklidněte," nařídil Jeb. "Tohle je soud a my budeme klidný a budeme přemejšlet s chladnýma hlavama. Musíme se na to podívat z každý strany."

"Jebe –" začal Jared.

"Zmlkni." Jeb se chvíli kousal d rtu "Dobře, takhle to vidím já. Wanda má pravdu –"

Ian vyskočil na nohy.

"Počkej! Posaď se zpátky. Nech mě domluvit."

Jeb opčkal, dokud se Ian, jemuž se na krku napjaly všechny šlachy, zase ztuhle neposadil.

"Wanda má pravdu," řekl Jeb. "Mel potřebuje své tělo zpátky. Ale," dodal rychle, když Ian znovu ztuhl, "ale nesouhlasím s tím zbytkem, Wando. Myslím, že tě dost potřebujem, holka. Tam venku po nás pátrají Hledači a ty si s nima klidně můžeš jít promluvit. My ostatní něco takovýho nemůžeme. Zachraňuješ životy. Musím myslet na dobro svýho domu."

Jared promluvil skrz stisknuté zuby. "Tak jí najdeme jiné tělo. Logicky."

Doktorova ztrhaná tvář se rozjasnila. Jebovo housenkovité obočí vylétlo vzhůru. Ianovy oči se rozšířily a jeho rty našpulily. Upřeně mě pozoroval, uvažoval...

"Ne! Ne!" Horečně jsem zavrtěla hlavou.

"Proč ne, Wando?" zeptal se Jeb. "Mně to nepřipadá jako špatněj nápad."

Polkla jsem a zhluboka se nadechla, aby můj hlas nezněl hystericky. "Jebe. Poslouchej mě pořádně, Jebe. Unavuje mě být parazit. Rozumíš tomu? Myslíš, že chci nějaké jiné tělo, aby to všechno začalo zase nanovo? Musím se navždycky cítit provinile, že jsem někomu vzala život? Musím mít někoho jiného, kdo mě bude nenávidět? Už jsem sotva duše – na to vás hrubé lidi moc miluju. Je špatné, že tu jsem a já ten pocit nenávidím."

Znovu jsem se zhluboka nadechla a tentokrát jsem promluvila skrz slzy. "A co kdyby se věci změnily? Co když to, že mě dáte do někoho jiného, že ukradnu jiný život, dopadne špatně? Co když mě to tělo potáhne za nějakou jinou láskou, zpátky k duším? Co když mi už nebudete moct věřit? Co když příště zradím vás? Nechci vám ublížit!"

To první byla naprostá a nezkreslená pravda, ale v tom druhém jsem divoce lhala. Doufala jsem, že to neuslyší. Trochu pomohlo, že ta slova nebyla moc logická, že se mé slzy změnily na vzlyky. Nikdy bych jim neublížila. To, co se mi stalo, bylo trvalé, byla to součást samotné buněčné stavby mého těla. Ale možná, kdybych jim dala důvod se mě bát, lépe přijmou to, co se musí stát.

A mé lži pro jednou zafungovaly. Zachytila jsem ustaraný výraz, který si vyměnil Jared s Jebem. Na tohle nepomysleli – na to, že bych mohla být nedůvěryhodná, že bych se mohla stát nebezpečím. Ian se už pohyboval, aby mě objal. Usušil mé slzy svou hrudí.

"To je v pořádku, zlato. Nemusíš být někdo jiný. Nic se nezmění."

"Počkej, Wando," řekl Jeb, najednou zbystřil. "Jak ti pomůže, když půjdeš na jinou planetu? Pořád budeš parazit, holka."

Ian sebou při jeho krutých slovech trhl.

Já jsem sebou také trhla, protože Jeb jako vždycky viděl až do hloubky problému.

Čekali na mou odpověď, všichni kromě Doktora, který znal skutečnou odpověď. Tu, kterou jim neřeknu.

Snažila jsem se říkat jenom pravdivé věci. "Na ostatních planetách je to jiné, Jebe. není tam žádný odpor. A samotní hostitelé jsou jiní. Nejsou tak individuální jako lidé, jejich emoce jsou o tolik jemnější. Není to jako krást život. Ne jako tady. Nikdo mě nebude nenávidět. A budu moc daleko, abych vám ublížila. Budete ve větším bezpečí..."

Ta poslední část zněla až moc jako lež, což také byla, a tak jsem nechala svůj hlas utichnout.

Jeb mě pozoroval přimhouřenýma očima a já jsem se musela podívat stranou.

Snažila jsem se nedívat na Doktora, ale nemohla jsem si pomoct alespoň po očku se na něho nepodívat, abych se ujistila, že mi rozuměl. Jeho oči se setkaly s mými, zřetelně jsem viděla, že se cítí mizerně, a věděla jsem, že mi opravdu porozuměl.

Když jsem rychle sklopila oči, všimla jsem si, že Jared Doktora upřeně pozoruje. Všiml si naší mlčenlivé komunikace?

Jeb si povzdechl. "Je to... bordel." Ušklíbl se, jak se soustředil na to dilema.

Jebe –" řekli Ian s Jaredem současně. Oba se zarazili a zamračili se jeden na druhého.

Tohle všechno bylo jenom plýtvání časem a já už jsem měla jenom hodiny. Už jenom pár hodin, tím jsem si byla jistá.

"Jebe," řekla jsem jemně, můj hlas byl přes hukot pramene sotva slyšitelný, a všichni se na mě otočili. "Nemusíš rozhodnout hned. Doktor potřebuje zkontrolovat Jodi a já bych ji také ráda viděla. Navíc jsem celý den nejedla. Proč se na to nevyspíš? Můžeme si znovu promluvit zítra. Máme dost času na přemýšlení."

Lži. Poznali to?

"To je dobrý nápad, Wando. Myslím, že bysme si všichni měli odpočinout. Jdi se najíst a všichni se na to vyspíme."

Byla jsem teď velmi opatrná, abych se nepodívala na Doktora, ani když jsem na něho promluvila.

"Přijdu ti pomoct s jodi, až se najít, Doktore. Uvidíme se."

"Dobře," řekl Doktor opatrně.

Proč nedokázal udržet lhostejný tón? Byl člověk – měl by být dobrý lhář.

"Máš hlas?" zamumlal Ian a já jsem přikývla. Nechala jsem ho mě zvednout. Chytil mě za ruku a já jsem věděla, že ji teď bude pevně držet. To mi nedělalo starosti. Spal hluboce, jako Jamie.

Když jsme odcházeli z temné místnosti, cítila jsem na sobě něčí oči, ale nebyla jsem si jistá, čí.

Už jenom pár věcí. Tři, přesněji. Tři poslední úkoly, které jsem musela udělat.

Zaprvé, najedla jsem se.

Nebylo by hezké nechat mel její tělo spalované hladem. A navíc, od té doby, co se zúčastňuji nájezdů, je jídlo lepší. Něco, na co jsem se mohla těšit spíš než to snášet.

Poprosila jsem Iana, aby došel pro jídlo, zatímco jsem se schovala na poli, kde teď kukuřici nahradila klíčící pšenice. Řekla jsem Ianovi pravdu, aby mi mohl pomoct: vyhýbala jsem se Jamiemu. Nechtěla jsem ho svým rozhodnutím vyděsit. Bude to pro něho těžší než pro Jareda nebo pro Iana – každý z nich byl na jedné straně; on bude roztržený rovnoměrněji.

Ian se se mnou nehádal. Jedli jsme mlčky, on mě přitom pevně držel kolem pasu.

Zadruhé, šla jsem za Sunny a za Jodi.

Čekala jsem, že na Doktorově stole teď budou zářit tři kryotanky, takže mě překvapilo, když jsem viděla, že jsou tam pořád jenom dva Léčitelé. Nad lůžkem, kde ležela nehybná Jodi, se skláněl Doktor s Kylem. Rychlej sem došla k nim, chtěla jsem vymáhat odpověď na otázku, kde je Sunny, ale když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že Kyle držel olný kryotank v jedné ruce.

"Měl bys s tím zacházet jemně," zamumlala jsem.

Doktor se dotýkal Jodiiny zápěstí a tiše si počítal. Jeho rty se pevně stiskly, když slyšel můj hlas, a musel začít počítat znovu.

"Jo, Doktor to říkal," řekl kyle a nespouštěl oči z Jodi. Pod očima se mu začaly tvořit modřiny. Byl jeho nos znovu zlomený? "Jsem opatrný. Jenom... Nechtěl jsem ji tam nechávat úplně samotnou. Byla tak smutná a tak... sladká."

"Jsem si jistá, že by byla ráda, kdyby to věděla."

Přikývl a stále se díval na Jodi. "Je něco, co bych měl dělat? Můžu nějak pomoct?"

"Mluv na ni, opakuj její jméno, mluv o věcech, které by si mohla pamatovat. Mluv i o Sunny. To pomohlo s Léčitelčiným tělem."

"Mandy," opravil mě Doktor. "Říká, že to není úplně ono, ale že je to blízko."

"Mandy," zopakovala jsem. Ne že si to budu potřebovat zapamatovat. "Kde je?"

"S Trudy – to byl dobrý tah. Trudy je přesně ta správná osoba. Myslím, že se jí povedlo ji uspat."

"To je dobře. Mandy bude v pořádku."

"Doufám." Doktor se usmál, ale jeho ponurý výraz to moc nezměnilo. "Mám pro ni hodně otázek."

Podívala jsem se na tu malou ženu – pořád jsem nedokázala uvěřit, že byla starší než moje tělo. Její tvář byla tak nehybná a prázdná. Trochu mi to dělalo starosti – byla zářivá, když tam byla Sunny. Bude Mel...?

Já jsem pořád tady.

Já vím. Budeš v pořádku.

Jako Lacey. Trhla sebou a já také.

Nikdy jako Lacey.

Jemně jsem se dotkla Jodiiny ruky. V tolika věcech byla jako Lacey. Olivová kůže, černé vlasy, drobné tělo. Skoro by mohly být sestry, až na to, že Jodiina sladká, pobledlá tvář by nikdy nemohla vypadat tak odpudivě.

Kyle byl zamlklý, jenom ji držel za ruku.

"Takhle, Kyle," řekla jsem. Znovu jsem ji pohladila po ruce. "Jodi? Jodi, slyšíš mě? Kyle na tebe čeká, Jodi. Dostal se do hromady problémů, aby tě sem dostal – všichni, kdo ho znají, ho chtějí zmlátit do bezvědomí." Křivě jsem se na velkého muže vedle mě usmála a jeho koutky sebou zacukaly, přestože na mě nevzhlédl.

"Ne že by tě to mělo překvapit," řekl Ian stojící z druhé strany vedle mě. "Kdy to tak nebylo, co, Jodi? Rád tě zase vidím, zlato. Ale zajímalo by mě, jestli ty to cítíš stejně. Musela to být příjemná pauza zbavit se na takhle dlouho tohohle idiota."

Kyle si nevšiml, že tu je jeho bratr, jako klíště zavěšený na mé ruce, dokud nepormluvil.

"Iana si pamatuješ, samozřejmě. Nikdy se mi v ničem nedokázal vyrovnat, ale pořád se snaží. Hele, Iane," dodal Kyle, ale nespouštěl oči z Jodi, "nechceš mi něco říct?"

"Ani ne."

"Čekám na omluvu."

"Tak čekej dál."

"Dokážeš uvěřit, že mě kopl do obličeje, Jodes? A neměl k tomu vůbec žádný důvod."

"Kdo potřebuje důvod, co, Jodi?"

 Bylo zvláštně příjemné slyšet to bratrské škádlení. Jodiiny přítomnost ho udržovala v rozumných mezích. Jemné a vtipné. Pro tohle bych se probudila. Kdybych byla na jejím místě, už teď bych se usmívala.

"Pokračuj, Kyle," zamumlala jsem. "Přesně takhle. Přijde k sobě."

Přála jsem si, abych se s ní mohla setkat, abych mohla zjistit, jaká je. Dokázala jsem si představit jenom Sunny.

Jaké to bude pro všechny lidi tady, když se budou seznamovat s Melanií? Bude to pro ně pořád stejné, jako kdyby mezi námi nebyl žádný rozdíl? Pochopí, že jsem doopravdy pryč, nebo Melanie prostě zaplní volné místo, které tu zanechám?

Možná zjistí, že je úplně jiná. Možná si na ni budou muset začít zvykat úplně od začátku. Možná nakonec zapadne tak, jak já jsem nikdy nezapadla. Představovala jsem si ji, vlastně sama sebe, uprostřed návalu přátelských tváří. Představovala jsem si nás s Freedomem v náručí, jak se na nás usmívají všichni ti lidé, kteří mi nikdy nevěřili.

Proč mi to vhrklo slzy do očí? Byla jsem opravdu tak bezvýznamná?

Ne, ujistila mě Mel. A budeš jim chybět – samozřejmě, že budeš. Všichni dobří lidé tady pocítí tvou ztrátu.

Připadalo mi, že konečně přijala mé rozhodnutí.

Nepřijala, nesouhlasila. Jenom nevidím způsob, jak tě zastavit. A cítím, jak je to blízko. Také se bojím. Není to legrační? Jsem úplně vyděšená.

Tak to jsme dvě.

"Wando?" řekl kyle.

"Ano?"

"Promiň."

"Ehm... co?"

"To, že jsem se tě pokusil zabít," řekl neurčitě. "Asi jsem neměl pravdu."

Ian prudce vydechl. "Prosím, řekni, že tu máš něco, na co by se to dalo nahrát, Doktore."

"Ne. Promiň, Iane."

Ian zavrtěl hlavou. "Tahle chvíle by se měla zachovat. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy Kyle O'Shea přizná, že neměl pravdu. No tak, Jodi, to by tě mělo probudit šokem."

"Jodi, lásko, nechceš mě bránit? Řekni Ianovi, že jsem vždycky dřív pravdu měl." Zachechtal se.

Bylo to hezké. Bylo hezké před odchodem vědět, že jsem si zasloužila Kylovo přijetí. Tolik jsem neočekávala.

Už jsem toho víc udělat nemohla. Nebylo proč tu dál zůstávat. Jodi se buď vrátí, nebo ne, ale to nic nezmění na mé cestě.

A tak jsem postoupila je svému třetímu úkolu: lhala jsem.

"Jsem unavená, Iane," řekla jsem.

Byla to doopravdy lež? Neznělo mi to tak moc falešně. Byl to dlouhý, dlouhý den, tohle, můj poslední den. Byla jsem vzhůru celou noc, uvědomila jsem si. Nespala jsem od svého posledního nájezdu; musím být vyčerpaná.

Ian přikývl. "To se vsadím, že jsi. Zůstala jsi s tou Léči – s Mandy vzhůru celou noc?"

"Jo." Zívla jsem.