The host- Kapitola 58

 58.kapitola - Ukončená (Finished)

Tolik jsem se lekla, že jsem hrůzou vykřikla; byla jsem tak vyděšená, že můj výkřik vyšel jenom jako sotva slyšitelné vypísknutí.

"Promiň!" Kolem ramen se mi omotala Jaredova ruka, jak mě chtěl utěšit. "Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit."

"Co tady děláš?" chtěla jsem vědět, přestože se mi stále nedostával dech.

"Sleduju tě. Sledoval jsem tě celou noc."

"No, tak toho teď nech."

Zaváhal a jeho ruka se nepohnula. Vykroutila jsem se mu, ale chytil mě za zápěstí. Jeho sevření bylo pevné; nezvládla bych ho snadno setřást.

"Jdeš za Doktorem?" zeptal se a v jeho otázce nebyl žádný zmatek.

Bylo jasné, že nemluvil o zdvořilostní návštěvě.

"Samozřejmě, že ano," zasyčela jsem tak, aby v mém hlase nezaslechl tu paniku. "Co jiného mohu po dnešku dělat? Nezlepší se to. A není to Jebovo rozhodnutí."

"Já vím. Jsem na tvé straně."

Naštvalo mě, že jeho slova pořád měla moc mi ublížit, vhrknout mi slzy do očí. Snažila jsem se myslet na Iana – on byl má kotva, tak jako se nějakým způsobem Kyle stal kotvou pro Sunny – ale když se mě Jaredova ruka dotýkala, když jsem cítila jeho vůni, bylo to těžké. Bylo to jako pokoušet se rozeznat hlas houslí mezi divokými ranami bicích...

"Tak mě pust, Jarede. Jdi pryč. Chci být sama." Ta slova byla divoká a rychlá a tvrdá. Bylo lehké poznat, že to byly lži.

"Měl bych jít s tebou."

"Budeš mít Melanii zpátky dost brzo," odsekla jsem. "Chci jenom pár minut. Dopřej mi alespoň to."

Znovu zaváhal; jeho ruka se neuvolnila.

"Wando, šel bych tam, abych byl s tebou."

Slzy přetekly. Byla jsem ráda, že je tma.

"Mně by to tak nepřipadalo," zašeptala jsem. "Takže nemáš důvod."

Samozřejmě, že Jaredovi nemohu dovolit jít se mnou. Mohla jsem věřit jenom Doktorovi. Jenom on mi dal svůj slib. A já tuhle planetu neopustím. Nebudu žít jako Delfín, ani jako Květina, abych mohla navždy truchlit za milované osoby, které jsem nechala za sebou, kteří by byli mrtví, až bych znovu otevřela oči – kdybych vůbec měla oči. Tohle byla moje planeta a oni mě nepřinutí ji opustit. Zůstanu v té zaprášené, temné sluji se svými přáteli. Lidský hrob pro člověka, kterým jsem se stala.

"Ale Wando, já... Tolik bych ti toho potřeboval říct."

"Já nechci tvůj vděk, Jarede. To mi věř."

"A co chceš?" zašeptal napjatým hlasem. "Dal bych ti cokoliv."

"Postarej se o mou rodinu. Nedovol ostatním, aby je zabili."

"Samozřejmě, že se o ně postarám," odsouhlasil mou žádost prudce. "Myslel jsem tobě. Co ti můžu dát?"

"Nemůžu si s sebou nic vzít, Jarede."

"Ani vzpomínku, Wando? Co chceš?"

Volnou rukou jsem si otřela slzy, ale na jejich místo okamžitě stekly jiné, takže to vůbec nemělo smysl. Ne, nemohla jsem si vzít ani vzpomínku.

"Co ti můžu dát, Wando?" naléhal.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se mluvit vyrovnaně.

"Dej mi lež, Jarede. Řekni mi, že chceš, abych tu zůstala."

Tentokrát nezaváhal. Jeho ruce si mě přitáhly do bezpečí jeho objetí. Přitiskl mi rty na čelo a já jsem cítila, jak mi jeho dech zvedá vlasy, když promluvil.

Melanie v mé hlavě zadržovala dech. Znovu se snažila zmizet, dát mi na těchhle pár minut mou svobodu. Možná se bála tyhle lži poslouchat. Nebude tuhle vzpomínku chtít, až budu pryč.

"Zůstaň tady, Wando. S námi. Se mnou. Nechci, abys odešla. Prosím. Nedovedu si představit, že budeš pryč. Nevidím to. Nevím, jak... jak..." Jeho hlas se zlomil.

Byl velmi dobrý lhář. A musel si mnou být velmi, velmi jistý, když to říkal.

Chvíli jsem se o něho opírala, ale cítila jsem, jak mě od něho čas oddaluje. Čas vypršel. Čas vypršel.

"Díky," zašeptala jsem a pokusila se vymanit z jeho objetí.

Jeho ruce se napjaly. "Ještě jsem neskončil."

Naše tváře byly jenom pár centimetrů od sebe. Překonal tu vzdálenost a dokonce i teď, v blízkosti svého posledního dechu na této planetě, jsem musela reagovat. Benzín a otevřený plamen – znovu jsme explodovali.

Ale nebylo to stejné. Cítila jsem to. Tohle bylo pro mě. Bylo to mé jméno, které vydechoval, když držel tohle tělo – a myslel na něj jako na mé tělo, jako na mě. Cítila jsem ten rozdíl. Na jednu krátkou chvíli jsme byli jenom my, jenom Tulačka a Jared, a oba jsme hořeli.

Nikdo nikdy nelhal lépe, než jako Jared lhal svým tělem v mých posledních minutách, a já jsem mu za to byla vděčná. Nemohla jsem si to vzít s sebou, protože jsem nikam nešla, ale trochu to zmírnilo bolest odchodu. Mohla jsem té lži věřit. Mohla jsem věřit, že mu budu chybět tak moc, že mu to trochu zkazí radost. Neměla bych to chtít, ale bylo příjemné tomu věřit.

Nemohla jsem ignorovat čas, vteřiny odtikávající jako odpočet. Dokonce i když jsem hořela, cítila jsem, jak mě pronásledují, jak mě táhnou dál tou temnou chodbou. Táhnou mě pryč od toho žáru a všech těch pocitů.

Dokázala jsem odtrhnout své rty od jeho. Funěli jsme ve tmě, každý na své tváři cítil dech toho druhého.

"Díky," řekla jsem znovu.

"Počkej..."

"Nemůžu. Nemůžu... už to snést. Dobře?"

"Dobře," zašeptal.

"Chci už jenom jednu věc. Nech mě to udělat samotnou. Prosím?"

"Jestli... jestli si jsi jistá, že to je to, co chceš..." Nejistě se odmlčel.

"Je to to, co potřebuju, Jarede."

"Tak já zůstanu tady," řekl chraplavě.

"Pošlu pro tebe Doktora, až bude po všem."

Jeho ruce byly pořád kolem mě.

"Víš, že se mě Ian pokusí zabít za to, že jsem tě nechal jít? Možná bych ho měl nechat. A Jamie. Nikdy neopustí ani jednomu z nás."

"Nemůžu na to teď myslet. Prosím. Nech mě jít."

Pomalu, se zřetelnou neochotou, která rozehřála něco z toho chladu, který jsem cítila, uvolnil Jared své ruce.

"Miluju tě, Wando."

Povzdechla jsem si. "Díky, Jarede. Víš, jak moc já miluju tebe. Celým svým srdcem."

Srdce a duše. V mm případě dvě odlišné věci. Byla jsem rozdělená moc dlouho. Byl čas vytvořit zase něco celistvého, vytvořit zase neporušenou osobnost. I kdyby to nezahrnovalo mě.

Odtikávající vteřiny se blížily ke konci. Byla mi zima na místech, kde už mě nedržel. Každým krokem, kterým jsem se od něho vzdalovala, mi bylo chladněji.

Samozřejmě to byla jenom má představivost. Pořád tu bylo léto. Pro mě tu vždycky bude léto.

"Co se tu děje, když tu prší, Jarede?" zašeptala jsem. "Kde se spí?"

Chvíli mu trvalo, než odpověděl, a já jsem slyšela v jeho hlase slzy. "My..." Polkl. "Všichni se přestěhujeme do hrací místnosti. Všichni tam spíme dohromady."

Přikývla jsem. Zajímalo by mě, jaká tam bude atmosféra. Bude to trapné, se všemi těmi rozdílnými osobnostmi? Nebo to bude zábava? Změna? Jako pyžamová party?

"Proč?" zašeptal.

"Jenom jsem si to chtěla... představit. Jaké to bude." Život a láska potrvají dál. I když se to bude dít beze mě, ta myšlenka mi přinesla radost. "Sbohem, Jarede. Mel říká, že se brzy uvidíte."

Lhářko.

"Počkej... Wando..."

Pospíchala jsem tunelem, pryč od jakékoliv šance, že by mě svými obratnými lžemi přesvědčit, abych nikam nechodila. Za mnou bylo jenom ticho.

Jeho bolest mě nezraňovala jako Ianova. Pro Jareda bolest brzy skončí. Štěstí bylo jenom pár minut před ním. Šťastný konec.

Jižná tunel mi připadal dlouhý jenom pár metrů. Viděla jsem před sebou hořet jasnou lucernu a věděla jsem, že na mě Doktor čeká.

Vešla jsem do místnosti, která mě vždycky děsila, s narovnanými rameny. Doktor měl už všechno připravené. V nejtemnějším koutě jsem viděla dvě lůžka sražená k sobě, Kyle chrápal a ruku měl kolem nehybné Jodi. V druhé ruce stále svíral kryotank se Sunny. Líbilo by se jí to. Přála bych si, aby byl způsob, jak jí to říct.

"Ahoj, Doktore," zašeptala jsem.

Vzhlédl od stolu, kde si připravoval léky. Po tvářích už mu stékaly slzy.

Najednou jsem cítila odvahu. Srdce mi zpomalilo do normálního tempa. Dech se mi prohloubil a uvolnil. To nejtěžší bylo za mnou.

Už jsem to dřív dělala. Mockrát. Zavřela jsem oči a odešla. Vždycky jsem věděla, že se mé oči znovu otevřou, ale stejně. Bylo to známé. Neměla jsem se čeho bát.

Došla jsem k lůžku a vyskočila, takže jsem na něm seděla. Klidnýma rukama jsem sáhla pro Žádnou bolest a odšroubovala víčko. Položila jsem si čtvereček na jazyk a nechala ho rozpustit.

Nic se nezměnilo. Tentokrát mě nic nebolelo. Necítila jsem žádnou fyzickou bolest.

"Řekni mi něco, Doktore. Jak se ve skutečnosti jmenuješ?"

Chtěla jsem, aby se mi před koncem zodpověděly všechny ty malé hádanky.

Doktor popotáhl a přejel si hřbetem ruky pod očima.

"Eustace. Je to rodinné jméno a mí rodiče byli krutí lidé."

Krátce jsem se zasmála. Potom jsem si povzdechla. "Jared čeká u velké jeskyně. Slíbila jsem mu, že mu řekneš, až bude po všem. Jenom počkej, až se – až se... přestanu hýbat, ano? Pak bude pozdě, aby s mým rozhodnutím něco udělal."

"Nechci to udělat, Wando."

"Já vím. Děkuju, Doktore. Ale spoléhám na tvůj slib."

"Prosím?"

"Ne. Dal jsi mi své slovo. Svou část jsem splnila, nebo ne?"

"Ano."

"Tak ty splň svou. Dovol mi zůstat s Waltem a Wesem."

Jeho hubená tvář se stáhla, jako kdyby se snažil potlačit vzlyk.

"Bude tě to... bolet?"

"Ne, Doktore," lhala jsem. "Neucítím vůbec nic."

Čekala jsem, až přijde euforie, až Žádná bolest všechno rozzáří tak jako posledně. Stále jsem necítila žádný rozdíl.

Nakonec to tehdy asi nebyla Žádná bolest – jenom to byl pocit, že jsem milovaná. Znovu jsem si povzdechla.

Natáhla jsem se na lůžko, lehla jsem si na břicho a otočila se tváří k němu.

"Uspi mě, Doktore."

Láhev se otevřela. Slyšela jsem, jak ji otočil na látku, kterou držel v ruce.

"Jsi ta nejšlechetnější, nejčistší osoba, se kterou jsem se kdy setkal. Vesmír bude bez tebe temnějším místem," zašeptal.

Byla to jeho slova nad mým hrobem, můj epitaf, a já jsem byla ráda, že jsem je slyšela.

Díky, Wando. Sestřičko. Nikdy na tebe nezapomenu.

Buď šťastná, Mel. Užívej si to všechno. Ceň si toho, pro mě.

Budu, slíbila.

Sbohem, pomyslely jsme si současně.

Doktorovy ruce mi jemně přitiskly látku k tváři. Zhluboka jsem se nadechla a ignorovala ten hustý, nepříjemný zápach. Když jsem se nadechla podruhé, znovu jsem uviděla hvězdy. Nevolaly mě; nechávaly mě jít, pustily mě do toho černého vesmíru, po kterém jsem se toulala po tolik životů. Nechala jsem se unášet do tmy, a ta byla pořád jasnější a jasnější. Vůbec nebyla černá – byla modrá. Teplá, zářivá, oslnivá modrá... Vplula jsem do ní a necítila vůbec žádný strach.