The host- Kapitola 59

 59.kapitola - Vzpomínaná (Remembered)

Začátek bude vypadat jako konec. Byla jsem varovaná.

Ale tentokrát byl ten konec větší překvapení, než kdy byl. Větší, než jakékoliv, co jsem si za svých devět životů pamatovala. Větší, než skok do výtahové šachty. Už jsem nečekala žádné vzpomínky, žádné myšlenky. Jaký to byl konec?

Zapadá slunce – všechno je narůžovělé, a ty barvy mi připomínají mou přítelkyni... jak se tu bude jmenovat? Něco s... čeřením? Čeření a další čeření. Byla tak nádherná Květina. Květiny tady jsou tak bez života a tak nudné. Ale voní úžasně. Vůně jsou na tomhle místě to nejlepší.

Slyším za sebou kroky. Sledovala mě sem zase Cloud Spinner (Snovačka oblaků)? Nepotřebuju bundu. Je tu teplo – konečně! – a já chci na kůži cítit vítr. Nepodívám se na ni. Možná si bude myslet, že ji neslyším, a půjde domů. Je na mě tak opatrná, ale já už jsem skoro dospělá. Nemůže si hrát na mou matku donekonečna.

"Promiňte?" říká někdo a já ten hlas nepoznávám.

Otáčím se, abych se na ni podívala, a její tvář také nepoznávám.

Je hezká.

Tvář v mé vzpomínce mě přitáhla zpátky. To byla moje tvář! Ale na tohle si nevzpomínám...

"Ahoj," říkám.

"Ahoj. Jmenuji se Melanie." Usmívá se. "Jsem ve městě nová a... myslím, že jsem se ztratila."

"Ach! A kam se chcete dostat? Vezmu vás tam. Naše auto je jenom za –"

"Ne, není to daleko. Chtěla jsem se projít,ale teď nemůžu najít cestu zpátky na Becker Street."

Je to naše nová sousedka – jak úžasné. Ráda poznávám nové přátele.

"Jste velmi blízko," říkám jí. "Je to hned za druhým rohem tamtím směrem, ale můžete projít hned touhle malou alejí. Vede přímo tam."

"Mohla byste mi to ukázat? Promiňte, jak se jmenujete?"

"Samozřejmě! Pojďte se mnou. Jmenuji se Petals Open to the Moon (Okvětní lístky otevřené měsíci), ale moje rodina mi většinou říká Pet. Odkud jste, Melanie?"

Směje se. "Myslíte San Diego nebo Zpívající svět, Pet?"

"Obě." Také se směji. Líbí se mi její úsměv. "V téhle ulici žijí dva Netopýři. Bydlí v tom žlutém domě s těmi borovicemi."

"Musím se s nimi jít pozdravit," mumlá, ale její hlas se změnil, napjal. Dívá se do zšeřelé aleje, jako kdyby čekala, že tam něco uvidí.

A opravdu tam něco je. Dva lidé, muž a chlapec. Chlapec si projíždí rukou vlasy, jako kdyby byl nervózní. Možná se také ztratil. Jeho hezké oči jsou široké a nadšené. Muž stojí nehybně.

Jamie. Jared. Buší mi srdce, ale je to zvláštní pocit, špatný. Moc tichý a moc... třepotavý.

"Tohle jsou mí přátelé, Pet," říká mi Melanie.

"Ach! Ach, ahoj." Natahuji ruku k muži – je ke mně blíž.

Podá mi svou a jeho stisk je tak silný.

Trhne mnou dopředu, přímo ke svému tělo. Nerozumím tomu. Je to špatné. Nelíbí se mi to.

Srdce mi tluče rychleji, bojím se. Nikdy jsem z´takhle vyděšená nebyla. Nerozumím tomu.

Jeho ruka se zhoupne k mé tváři a já lapám po dechu. Vdechnu mlhu, která mu vytryskla z ruky. Stříbrný obláček, který je cítit po malinách.

"Co –" chtěla jsem se zeptat, ale už je nevidím. Už nevidím nic...

Dál už nic nebylo.

"Wando? Slyšíš mě, Wando?" ptal se známý hlas.

To nebylo správné jméno... nebo ano? Mé uši na něj nereagovaly, ale něco ano. Nebyla jsem Petals Open to the Moon? Pet? Bylo to ono? To mi ale také nepřipadalo správné. Srdce se mi rozbušilo rychleji, jako ozvěna strachu z mé vzpomínky. Mou hlavu vyplnil obraz ženy s červeno bílými vlasy a milýma zelenýma očima. Kde byla moje matka? Ale... ona nebyla moje matka, nebo ano?

Slyšela jsem zvuk, tichý hlas, nesl se kolem mě. "Wando? Vrať se. Nenecháme tě odejít."

Ten hlas byl známý, ale zároveň nebyl. Zněl jako... já?

Kdy byla Petals Open to the Moon? Nemohla jsem ji najít. Jenom tisíce prázdných vzpomínek. Dům plný obrázků, ale bez iobyvatel.

"Použijte Probuzení," řekl jiný hlas. Ten jsem nepoznala.

Něco se dotklo mé tváře, lehké jako dotek mlhy. Znala jsem tu vůni. Byl to grapefruit.

Nadechla jsem se víc zhluboka a mysl se mi najednou rozjasnila.

Cítila jsem, že ležím... ale to také bylo špatné. Nebylo mě... dost. Cítila jsem se scvrklá.

Mé ruce byly teplejší než zbytek mého těla, bylo to proto, že je někdo držel. Držely je velké ruce, ruce, do kterých se ty mé celé schovaly.

Vzduch byl zvláštní – zatuchlý a trochu plesnivý. Pamatovala jsem si ho... ale určitě jsem to nikdy v životě necítila.

Neviděla jsem nic než tlumenou červenou – vnitřek svých víček. Chtěla jsem je otevřít, a tak jsem začala hledat ty správné svaly.

"Tulačko, Všichni na tebe čekáme, zlato. Otevři oči."

Tenhle hlas, ten teplý dech u mého ucha, mi byl nejvíc povědomý. Žilami mi při tom zvuku proběhl zvláštní pocit. Pocit, který jsem nikdy dřív necítila. Při tom zvuku se mi zadrhl dech a roztřásly se mi prsty.

Chtěla jsem vidět tvář, která patřila tomu hlasu.

Mysl mi prostoupila barva – barva, která mě volala z minulého života – oslnivá, zářivá modrá. Celý vesmír byl jasně modrý...

A najednou jsem znala své jméno. Ano, tohle bylo správné. Tulačka. Byla jsem Tulačka. Taky Wanda. Teď jsem si vzpomínala.

Na tváři jsem cítila lehký dotek – teplý tlak na svých rtech, na svých víčkách. Ach, tady jsou. Teď jsem mohla zamrkat, když jsem je našla.

"Probouzí se!" zajásal někdo nadšeně.

Jamie. Jamie tu byl. Mé srdce znovu trochu poskočilo.

Chvíli trvalo, než se mé oči zaostřily. Modrá, která mě do nich uhodila, byla špatná – moc bledá, moc smytá. Nebyla to ta modrá, kterou jsem chtěla vidět.

Mé tváře se dotkla něčí ruka. "Tulačko?"

Podívala jsem se za tím zvukem. Byl to tak zvláštní pocit, když jsem pohnula hlavou. Nebylo to jako dřív, ale zároveň to bylo tak jako vždycky.

Mé pátrající oči našly tu modrou, kterou jsem hledala. Safír, sníh a půlnoc.

"Iane? Iane, kde to jsem?" Zvuk vycházející z mého hrdla mě vyděsil. Tak vysoký a rozechvělý. Známý, ale ne můj. "Kdo jsem?"

"Ty jsi ty," řekl mi Ian. "A jsi tam, kam patříš."

Vytáhla jsem jednu ruku z té obří, která ji držela. Chtěla jsem se dotknout své tváře, ale natáhla se ke mně něčí ruka a já jsem ztuhla.

Za natahující se ruka nade mnou také ztuhla.

Znovu jsem se pokusila pohnout rukou, bránit se, ale to pohnulo rukou nade mnou. začala jsem se třást a ta ruka se roztřásla.

Ach.

Uvolnila jsem ji a zase sevřela a opatrně jsem ji pozorovala.

Byla tohle moje ruka, tahle drobná ručička? Byla to dětská ruka, až na ty dlouhé růžovo bílé nehty vytvarované do dokonalých, hladkých křivek. Kůže byla bledá, se zvláštním stříbřitým odleskem a úplně nevhodnými zlatavými pihami.

Byla to ta zvláštní kombinace stříbra a zlata, co mi vrátilo ten obraz: viděla jsem v hlavě tvář, odraz v zrcadle.

Ta vzpomínka mě na chvíli vykolejila, protože jsem nebyla zvyklá na civilizaci – ale zároveň jsem nic jiného než civilizaci neznala. Pěkný toaletní stolek na vrchu s různými ozdobnými a křehkými věcičkami. Sbírka elegantních skleněných lahviček, které jsem měla – nebo ona? – tak ráda. Orchidej v květináči. Sada stříbrných hřebínků.

Velké kulaté zrcadlo bylo orámované věncem kovových růží. Tvář v zrcadle byla také kulatá, ne úplně oválná. Malá. Kůže na té tváři měla stejný stříbřitý podtón – stříbrný jako měsíční světlo – jako ta ruka, na nose byly další zlatavé pihy. Plaché šedé oči, stříbro duše lehce se lesknoucí za tou jemnou barvou, orámované spletí zlatých řas. Bledě růžové rty, plná a skoro kulaté, jako rty miminka. Malé, rovné bílé zuby za nimi. Důlek na bradě. A všude, všude zlaté, vlnité vlasy, které vstávaly od mé tváře jako svatozář a padaly níž, než stahalo zrcadlo.

Má tvář, nebo její tvář?

Byla to perfektní tvář pro Noční Květinu. Jako přesný převod z Květiny na člověka.

"Kde je?" chtěl vědět můj vysoký, pískavý hlas. "Kde je Pet?" Její nepřítomnost mě děsila. Nikdy jsem neviděla bezbrannějšího tvora než tohle ještě skoro dítě s měsíční tváří a slunečními vlasy.

"Je přímo tady," ujistil mě Doktor. "V kryotanku a připravená na cestu. Mysleli jsme, že nám řekneš, kam ji máme poslat."

Podívala jsem se za jeho hlasem. Když jsem viděla, jak tam stojí ve slunečním světle se svítícím kryotankem v ruce, zaplavila mě vlna vzpomínek z mého minulého života.

"Doktore!" vydechla jsem prudce svým tenoučkým, slabým hlasem. "Doktore, slíbils to! Dal jsi mi své slovo, Eustaci! Proč? Proč jsi ho porušil?"

Prostoupila mě tlumená vzpomínka na utrpení a bolest. Tohle tělo takovou agonii nikdy nepocítilo. Ucukla jsem pod tím bodnutím.

"I čestný muž se někdy musí sklonit před nátlakem, Wando."

"Nátlakem," posmíval se další strašně povědomý hlas.

"Řekl bych, že nůž u hrdla se počítá jako nátlak, Jarede."

"Věděls, že bych ho nikdy nepoužil."

"To jsem nevěděl. Byl jsi dost přesvědčivý."

"Nůž?" Mé srdce se roztřáslo.

"Pššt, to je v pořádku," zamumlal Ian. Jeho dech mi foukl do tváře pramen zlatých vlasů a on je odhrnul – rutinní gesto. "Vážně sis myslela, že nás takhle můžeš opustit? Wando!" Povzdechl si, ale ten zvuk byl plný radosti.

Ian byl šťastný. Díky tomu byly moje obavy najednou mnohem lehčí, snesitelnější.

"Říkala jsem vám, že nechci být parazit," zašeptala jsem.

"Pusťte mě," nařídil můj starý hlas. A potom jsem uviděla svou tvář, tu silnou, opálenou, tu černou linii obočí nad mandlovitýma, světle hnědýma očima, vysoké, ostré klíční kosti... Viděla jsem ji obráceně, ne jako odraz, jako vždycky předtím.

"Poslouchej, Wando. Já vím, co nechceš být. Ale my jsme lidé a jsme sobečtí, a my vždycky neděláme to, co je správné. Nenecháme tě odejít. S tím se smiř."

To, jak promluvila, její přízvuk, ne její hlas, přineslo zpátky všechny ty mlčenlivé konverzace, hlas v mé hlavě, mou sestru.

"Mel? Mel, jsi v pořádku!"

Usmála se a naklonila se, aby mě objala kolem ramen. Byla větší, než jak jsem si ji pamatovala.

"Samozřejmě, že jsem. Nebyl to důvod celého toho drama? A ty taky budeš v pořádku. Nebyli jsme hloupí. Nepopadli jsme prostě to první tělo, které jsme viděli."

"Nechtě mě jí to říct, nechte mě!" Jamie se natlačil vedle Mel. Kolem mého lůžka bylo najednou narváno. Houpalo se, nebylo stabilní.

Vzala jsem ho za ruku a stiskla ji. Mé ruce byly tak slabé. Cítil vůbec můj stisk?

"Jamie!"

"Ahoj, Wando! Je to super, co? Jsi teď menší než já!" Triumfálně se zakřenil.

"Ale pořád jsem starší. Je mi skoro –" A pak jsem se zastavila a rychle jsem svou větu změnila. "Za dva týdny mám narozeniny."

Možná jsem byla dezorientovaná a zmatená, ale nebyla jsem hloupá. Melaniiny zkušenosti nepřišly vniveč; poučila jsem se z nich. Ian byl nejméně tak čestný jako Jared a já jsem nechtěla procházet tím samým pocitem marnosti jako Melanie.

A tak jsem zalhala a přidala si jeden rok. "Bude mi osmnáct."

Koutkem oka jsem viděla, jak Melanie s Ianem překvapeně ztuhli. Tohle tělo vypadalo tak mladě na svůj skutečný věk, přesto mu táhlo na sedmnáct.

Byl to tenhle malý klam, tohle preventivní domáhající se svého partnera, které mi pomohlo uvědomit si, že tu zůstanu. Že budu s Ianem a se zbytkem své rodiny. Sevřelo se mi hrdlo, jako kdyby najednou úplně oteklo.

Jamie mě pohladil po tváři a přivolal si tak zpátky mou pozornost. Byla jsem překvapená, jak velká mi jeho ruka na mé tváři připadala. "Vzali mě sebou na nájezd pro tvé tělo."

"Já vím," zamumlala jsem. "Pamatuju... Totiž, Pet si pamatuje, že tě tam viděla." Zlobně jsem se podívala na Melanii, ale ta jenom pokrčila rameny.

"Snažili jsme se ji nevyděsit," řekl Jamie. "Vypadá tak... křehce, víš? A taky hezky. Vybrali jsme ji společně, ale já jsem nakonec rozhodl! Víš, mel říkala, že to musí být někdo mladý – něco kdo prožil větší procento života jako duše nebo tak něco. Ale ne moc mladého, protože věděla, že bys nechtěla být dítě. A potom se Jaredovi líbila tahle tvář, protože říkal, že by jí nikdo nikdy nemohl ne... nedůvěřovat. Vůbec nevypadáš nebezpečně. Vypadáš jako opak někoho nebezpečného. Jared říkal, že kdokoliv tě uvidí, tě bude přirozeně chtít ochraňovat, viď, Jarede? Ale já jsem nakonec rozhodl, protože jsem hledal někoho, kdo bude vypadat jako ty.  Myslím, že tohle vypadá přesně jako ty. protože tak nějak vypadá jako anděl, a ty se jako anděl chováš. A je vážně hezká. Věděl jsem, že budeš hezká." Jamie se zeširoka usmál. "Ian s námi nešel. Jenom tady s tebou seděl – říkal, že mu nezáleží na tom, jak budeš vypadat. Nenechal nikoho, aby se tvého kryotanku jenom dotnul, ani mě nebo Mel. Ale Doktor mi tentokrát dovolil se dívat. Bylo to super, Wando. Nevím, proč jsi mi nechtěla dovolit se dívat. Ale nenechali mě pomáhat. Ian nedovolil nikomu jinému, aby se tě dotkl."

Ian mi stiskl ruku a naklonil se, aby mi mohl zašeptat do ucha skrz všechny ty vlasy. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem byla jediná, kdo ho mohl slyšet. "Držel jsem tě v ruce, Tulačko. A bylas tak nádherná."

Oči se mi naplnily slzami a musela jsem popotáhnout.

"Líbí se ti, že jo?" ptal se Jamie, tentokrát hlasem plným obav. "Nezlobíš se? Nikdo tam s tebou není, že ne?"

"Nezlobím se, tak úplně," zašeptala jsem. "A nikoho – nikoho jiného jsem tu nenašla. Jenom Petiny vzpomínky. Pet tu je od... Nepamatuji si na dobu, kdy tu ještě nebyla. Nevzpomínám si na žádné jiné jméno."

"Nejsi parazit," řekla Melanie přísně a dotkla se mých vlasů, zvedla jeden pramen a nechala to zlato proklouznout mezi prsty. "Tohle tělo nepatřilo Pet, ale není tu nikdo jiný, kdo by si ho nárokoval. Čekali jsme dost dlouho, abychom se ujistili, Wando. Snažili jsme se ji probudit skoro tak dlouho jako Jodi."

"Jodi? Co se stalo s Jodi?" pípla jsem, můj tichý hlas byl najednou vysoký, jako ptačí. Chtěla jsem se zvednout a Ian mi pomohl – úplně bez námahy, nepotřeboval žádnou sílu, aby pohnul mým novým drobným tělem – se posadit a podepřel mě. Uviděla jsem jejich tváře.

Doktor, který už neměl v očích slzy, Jeb, nakukující Doktorovi přes rameno, výraz spokojený a zároveň hořící zvědavostí. Další byla žena, kterou jsem nejdřív nepoznávala, protože její tvář byla mnohem živější, než jsem ji kdy viděla, a stejně jsem ji mockrát nepotkala – Mandy, bývalá Léčitelka. Blíž ke mně byl Jamie s jasným, nadšeným úsměvem, vedle něho Melanie a za ní Jared s rukama kolem jejího pasu. Věděla jsem, že ty ruce nikdy nebudou spokojené, pokud se nebudou dotýkat jejího těla – mého těla! – teď. Že ji bude držet co nejblíže k sobě, navždy, že bude nenávidět každý centimetr, který přijde mezi ně. Prostoupila mnou divoká, bodavá bolest. To křehké srdce v mé nepatrné hrudi se zachvělo. Nikdy nebylo zlomené a nerozumělo téhle vzpomínce.

Mrzelo mě, když jsem si uvědomila, že Jareda stále miluju. Nebyla jsem od toho osvobozená, nebyla jsem osvobozená od žárlení na tělo, které miloval on. Odívala jsem se zpátky na Mel. Viděla jsem její smutný výraz, který býval můj, a věděla jsem, že porozuměla.

Rychle jsem pokračovala pohledem po skupině lidí kolem mé postele, zatímco Doktor po chvilkové odmlce zodpověděl mou otázku.

Trudy a Geoffrey, Heath, Paige a Andy. I Brandt...

"Jodi neodpovídala. Snažili jsme se, dokud jsme mohli."

Byla Jodi tedy pryč? Přemýšlela jsem a mé nezkušené srdce pulzovalo. Bylo to pro tu malou chatrnou věcičku tvrdé probuzení.

Heidi a Lily, na jejíž tváři byl drobný, bolestný úsměv – nicméně upřímný...

"Dokázali jsme ji zásobovat tekutinami, ale neměli jsme jak ji krmit. Báli jsme se atrofie – jejích svalů, mozku..."

Zatímco mě mé srdce bolelo víc než kdy jindy – pro ženu, kterou jsem nikdy nepoznala – mé oči pokračovaly po kruhu a potom ztuhly.

Dívala se na mě Jodi, přilepená ke Kylovi.

Váhavě se usmála a já jsem ji najednou poznala.

"Sunny!"

"Mohla jsem tu zůstat," řekla, ne úplně samolibě, ale skoro. "Stejně jako ty." Podívala se na Kylovu tvář – která byla lhostejnější, než jsem byla zvyklá – a její hlas zesmutněl. "Ale snažím se. Hledám ji. Pořád ji budu hledat."

"Kyle nám řekl, abychom Sunny vrátili, když to vypadalo, že Jodi ztratíme," pokračoval Doktor tiše.

Chvíli jsem ohromeně pozorovala Sunny s Kylem a potom jsem dokončila svou obhlídku kruhu.

Ian mě pozoroval se zvláštní kombinací radosti a nervozity. Jeho tvář byla výš než by měla, větší, než bývala. Ale jeho oči byly pořád stejně modré. Kotva, která mě držela na téhle planetě.

"Jsi tam vevnitř v pořádku?" zeptal se.

"Já... já nevím."

Mé srdce se znovu zatřepotalo, když jsem se podívala do těch očí, a tohle nebyla vzpomínka na lásku z jiného života. V ústech mi vyschlo a žaludek se mi zachvěl. Místo, kde se mě jeho paže dotýkala, jako by bylo mnohem živější než zbytek mého těla.

"Nevadí ti tak moc tu zůstat, nebo ano, Wando? Myslíš, že bys to možná mohla snést?" zamumlal.

Jamie mi stiskl ruku. Melanie dala svou na tu jeho a usmála se, když i Jared přidal tu svou. Trudy mi poklepala na nohu. Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Paige, Brandt a dokonce i Lily se na mě všichni usmívali. Kyle se posunul blíž a po tváři se mu také rozlil úsměv. Sunnyin úsměv byl úsměv spiklence.

Kolik Žádné bolesti mi Doktor dal? Všechno zářilo.

Ian mi z tváře odhrnul pramen zlatých vlasů a dal mi ruku na tvář. Byla tak velká, že mi jeho dlaň zakrývala obličej od brady k čelu; mou stříbrnou kůží při tom kontaktu proběhl záchvěv elektřiny. Když první šok opadl, kůže pořád brněla.

Cítila jsem, jak mi tváře zalilo horko. Mé srdce nikdy nebylo zlomené, ale zároveň nikdy nelétalo. Styděla jsme se; těžko jsem hledala svůj hlas.

"Asi bych to mohla zvládnout," zašeptala jsem. "Když tak budete šťastní."

"To ale nestačí," nesouhlasil Ian. "Musíš být šťastná i ty."

Mohla jsem se mu do očí dívat jenom pár vteřin; ostýchavost, pro mě tak nová a neznámá, mě vždycky přinutila sklopit oči do klína, znovu a znovu.

"Já... myslím, že bych mohla," souhlasila jsem. "Myslím, že budu velmi, velmi šťastná."

Šťastná a smutná, povznesená a nešťastná, jistá a plná strachu, milovaná a odepřená, trpělivá a naštvaná, klidná a divoká, úplná a prázdná... to všechno. Budu cítit všechno. A bude to všechno moje.

Ian mi zvedl tvář, abych se mu musela podívat do očí, a mě zase zčervenaly tváře.

"Tak tady zůstaneš."

Políbil mě, přímo přede všemi, ale já jsem rychle zapomněla na všechno obecenstvo. Tohle bylo lehké a správné, žádné rozdělení, žádný zmatek, žádný nesouhlas, jenom Ian a já, roztavený kámen pohybující se tímhle novým tělem, pečetící tak naši smlouvu.

"Zůstanu," souhlasila jsem.

A začal můj desátý život.