The host- Epilog

 Epilog - Pokračovaná (Continued)

Život a láska v poslední lidské základně na planetě Zemi pokračovaly, ale věci nezůstaly úplně stejné.

Já jsem nebyla stejná.

Tohle bylo mé první znovuzrození do těla stejného druhu. Považovala jsem to za mnohem těžší než měnit planetu, protože jsem od toho, že jsem člověkem, už tolik čekala. Také jsem zdědila mnoho věcí od Petals Open to the Moon a ne všechny byly příjemné.

Zdědila jsem velký smutek za Cloud Spinner. Chyběla mi matka, kterou jsem nikdy nepoznala a litovala jsem toho, jak teď trpí. Možná na téhle planetě nemohla být radost, kterou by podle nějakých neznámých pravidel nevyvážila bolest.

Zdědila jsem nečekaná omezení. Byla jsem zvyklá na tělo, které bylo silné a rychlé a vysoké – na tělo, které mohlo běžet celé kilometry, vydrželo bez jídla a pití, mohlo zvedat těžké náklady, dosáhlo na vysoké poličky. Tohle tělo bylo slabé – a ne jenom fyzicky. Vždycky, když jsem byla nejistá, což se v těchto dnech stávalo velmi často, zmocňovala se tohohle těla ochromující stydlivost.

Získala jsem v lidské komunitě jinou roli.

Lidé teď nosili věci místo mě a nechávali mě projít do místnosti jako první. Dávali mi ty nejlehčí úkoly a potom půlku práce stejně udělali za mě. A co bylo ještě horší, já jsem jejich pomoc potřebovala. Mé svaly byly měkké a nebyly zvyklé na práci. Snadno jsem se unavila a mé pokusy to skrýt nikoho neoklamaly. Asi bych bez přestávky neuběhla ani kilometr.

Ale za tohle zacházení nemohla jenom moje fyzická slabost. Byla jsem zvyklá na to, že jsem měla hezkou tvář, ale byla to tvář, na kterou se lidé mohli dívat se strachem, nedůvěrou nebo i nenávistí. Má nová tvář takové emoce vylučovala.

Lidé se často dotýkali mých tváří, dávali mi ruce pod bradu, aby mi zvedli tvář a mohli si ji lépe prohlédnout. Často mi poklepávali na hlavu (která byla dobře dosažitelná, protože jsem byla menší než všichni kromě dětí) a ve vlasech mě hladili tak pravidelně, že jsem si přestala všímat, kdy se to stalo. Ti, kteří mě nikdy předtím nepřijali, to dělali teď stejně často, jako mí přátelé. Dokonce i Lucina přestala vykazovat jakékoliv známky odporu, když mě její děti začali pronásledovat jako dvě štěňátka. Zvlášť Freedom se mi při každé příležitosti vyšplhal na klín a ponořil mi hlavu do vlasů. Isaiah byl na takové projevy citů už moc velký, ale rád mě držel za ruku – stejně velkou jako byla ta jeho – a nadšeně štěbetal o Pavoucích a Dracích, fotbalu a nájezdech. Děti se pořád nepřibližovaly k Melanii; jejich matka je vyděsila moc důkladně na to, aby její ujišťování teď něco změnilo.

Dokonce i Maggie a Sharon, přestože se pořád snažily se na mě nedívat, se nedokázaly v mé přítomnosti držet své dřívější strnulosti.

Mé tělo nebylo jedinou změnou. Přišly monzuny a já jsem za to byla ráda.

Jednak jsem nikdy dřív necítila deštěm zmáčené kreozoty – jenom mlhavě jsem si na jejich vůni pamatovala ve svých vzpomínkách na Melaniiny vzpomínky, což rozhodně nebyl jistý způsob – a ta vůně teď vyhnala z jeskyní zatuchlinu, voněly teď čerstvě, skoro pikantně. Vůně mi ulpívala na vlasech a sledovala mě všude. Cítila jsem ji ve svých snech.

Petals Open to the Moon také žila celý svůj život v Seattlu a neporušená záplava modré oblohy a žhavý vzduch byly pro můj systém stejně omamující – skoro otupující – stejně tak jako by byly temné mraky a zatažená obloha pro jakéhokoliv z těchto pouštních obyvatel. Mraky byly vzrušující, byla to změna oproti bezvýrazné, monotónní světle modré. Měly v sobě hloubku a pohyb. Vytvářely na obloze obrázky.

V Jebových jeskyních se toho muselo hodně přestavět a to, že se všichni museli odstěhovat do velké herní místnosti – teď přestavěné na veřejnou ložnici – byla dobrá příprava na další, trvalejší změny.

Každé místo bylo zapotřebí, a tak nemohly pokoje zůstat opuštěné. Ale pořád jenom ti nově příchozí, Candy – která si nakonec vzpomněla na své pravé jméno – a Lacey dokázaly snést Wesovo staré místo. Litovala jsem Candy kvůli její budoucí spolubydlící, ale Léčitelka nikdy neprojevila při té vyhlídce žádnou nespokojenost.

Až deště přejdou, přestěhuje se Jamie do volného rohu v pokoji Aarona a Brandta. Melanie a Jared ho vykopli do Ianova ještě předtím, než jsem se znovu probudila v Petině těle; Jamie nebyl tak malý, aby mu k tomu museli dát nějaký důvod.

Kyle pracoval na zvětšování malé praskliny, kde spával Walter, aby byla připravená, až bude poušť zase suchá. Opravdu nebyla dost velká pro víc než jednoho člověka, a Kyle nebude sám.

V noci v hrací místnosti spala Sunny stočená do klubíčka přitisknutá ke Kylově hrudi, jako kotě, které se přátelí s velkým psem – s rotvajlerem, kterému bezmezně věřila. Sunny byla vždycky s Kylem. Od té doby, co jsem poprvé otevřela své stříbrošedé oči, jsem si nedokázala vzpomenout na chvíli, kdy bych ty dva viděla zvlášť.

Kyle byl neustále zadumaný, až moc rozptýlený tím novým vztahem, který nedokázal tak úplně pochopit, aby si všímal něčeho jiného. Nevzdával se Jodi, ale když se k němu Sunny přitiskla, držel ji něžně u sebe.

Před deštěm byla všechna místa plná, a tak jsem zůstávala s Doktorem v nemocnici, která mě už neděsila. Lůžka nebyla pohodlná, ale bylo to velmi zajímavé místo. Candy si vzpomínala na detaily ze života Summer Song lépe než ze svého vlastního; nemocnice teď byla místo zázraků.

Po dešti už Doktor v nemocnici spát nebude. První noc v hrací místnosti si Sharon beze slůvka vysvětlení přitáhla svou matraci vedle té jeho. Možná ji motivovala Doktorova fascinace Léčitelkou, přestože já jsem pochybovala, že si Doktor někdy všiml, jak hezká ta starší žena byla; byl fascinovaný jenom jejími fenomenálními znalostmi. Nebo to možná bylo tím, že Sharon byla připravená odpustit a zapomenout. Doufala jsem, že to byla ta druhá možnost. Bylo by hezké, že Sharon s Maggie jdou obměkčit.

Já už také nebudu spát v nemocnici.

K tomu klíčovému rozhovoru s Ianem by asi nikdy nedošlo, kdyby nebylo Jamieho. V ústech mi vždycky úplně vyschlo a dlaně se mi začaly potit, jakmile jsem jenom pomyslela na to, že bych se o tom zmínila. Co když ty pocity tam v nemocnici, těch pár dokonalých momentů hned potom, co jsem se probudila v tomhle těle, byly jenom iluze? Co když jsem si je pamatovala špatně? Věděla jsem, že pokud jde o mě, tak se nic nezměnilo, ale jak si můžu být jistá, že Ian to cítí stejně? To tělo, do kterého se zamiloval, tu pořád bylo!

Čekala jsem, že bude neklidný – všichni jsme byli. Když to bylo těžké pro mě, pro duši zvyklou procházet velkými změnami, jak těžké to musí být pro lidi?

Pracovala jsem na tom, abych se dostala přes poslední zbytky žárlivosti a matoucí ozvěny lásky, kterou jsem stále cítila k Jaredovi. Nepotřebovala jsem je a ani jsem je nechtěla. Ian byl pro mě ten správný partner. Ale někdy se přistihnu, jak pozoruji Jareda a jsem zmatená. Viděla jsem, jak se Melanie dotýká Iana a potom vždycky ucukne, když si uvědomí, kdo je. Dokonce i Jared, který k nejistotě neměl žádný důvod, se někdy setkal s mým zmateným pohledem a sám jako by něco hledal. A Ian... Samozřejmě, že pro něho to muselo být nejtěžší. Tomu jsem rozuměla.

Byli jsme spolu skoro stejně jako Kyle se Sunny. Ian se neustále dotýkal mé tváře a vlasů, pořád mě držel za ruku. Ale kdo se k tomuhle tělu tak nechoval? Nebylo to pro všechno ostatní jenom platonické? Proč mě znovu nepolíbil, tak jako ten první den?

Možná mě v tomhle těle nikdy nemohl milovat, ať už to bylo pro ostatní lidi kolem mě jakkoliv příjemné.

Má hlava byla podobných starostí plná i tu noc, kdy Ian nesl mé lůžko – protože pro mě byla moc těžká – do velké, temné hrací místnosti.

*

Pršelo, poprvé za šest měsíců. Když si lidé rovnali a natřásali své navlhlé peřiny, byl slyšet smích i nářek. Uviděla jsem Sharon s Doktorem a usmála jsem se.

"Tady, Wando," zavolal na mě Jamie a mávl k místu, kam si zrovna položil svou matraci, vedle té Ianovy. "Je tu místo pro všechny tři."

Jamie byl jediný, kdo se ke mně choval skoro úplně stejně jako předtím. Přijal mou drobnější postavu a nikdy nevypadal překvapený, když jsem vešla nebo když z těchto rtů vyšla slova Tulačky.

"Že doopravdy nechceš to lůžko, že ne, Wando? Vsadím se, že když je přisuneme k sobě, všichni tři se vejdeme na tyhle dvě matrace." Jamie se na mě křenil, zatímco kopl do jedné z matrací a přisunul ji tak k té druhé, aniž by čekal na nás souhlas. "Ty nezabereš moc místa."

Vzal Ianovi z ruky moje lůžko a postavil ho na stranu, aby nepřekáželo. Potom se zády k nám natáhl na kraj matrace.

"Jo a Iane," řekl, aniž by se otočil. "Mluvil jsem s Brandtem a s Aaronem a myslím, že se k nim nastěhuju. No, jsem hotovej. Dobrou."

Chvíil jsem zírala na Jamieho nehybné tělo. Ian byl stejně nehybný. Ale nemohl mít také záchvat paniky. Vymýšlel snad nějaký způsob, jak se z téhle situace vykroutit?

"Zhasnout," zařval Jeb z druhé strany místnosti. "Všichni zavřete pusy, ať se můžu trochu vyspat."

Lidi se zasmáli, ale jako vždycky ho poslechli. Jedna po druhé zhasly všechny lampy, až místnost úplně ztemněla.

Ianova ruka našla mou; byla teplá. Všiml si, jak je ta moje studená a zpocená?

Klesl na kolena na matraci a jemně mě stáhl s sebou. Lehla jsem si tam, kde se matrace překrývaly. Stále mě držel za ruku.

"Je to takhle v pořádku?" zašeptal Ian. Kolem nás byly slyšet další šeptané rozhovory, jenom trochu je přehlušoval šum sírového pramene.

"Ano, děkuju," odpověděla jsem.

Jamie se přetočil, zatřásl matrací a narazil do mě. "Ups, promiň, Wando," zamumlal a potom, jsem slyšela, jak zívl.

Automaticky jsem se posunula, aby měl dost místa. Ian byl blíž, než jsem myslela. Tiše jsem vydechla, když jsem do něho narazila a potom jsem se pokusila mu také udělat nějaké místo. Jeho ruka byla najednou kolem mě, přidržel si mě u sebe.

Byl to zvláštní pocit; to, jak byla Ianova ruka kolem mě tímhle neplatonickým způsobem, mi připomnělo mou první zkušenost s Žádnou bolestí. Jako kdybych byla v agonii, aniž bych si to neuvědomovala, a jeho dotek všechnu bolest zahnal.

Ten pocit vymazal všechnu mou ostýchavost. Otočila jsem se čelem k němu a on mě stiskl pevněji.

"Je to takhle v pořádku?" zopakovala jsem šeptem jeho otázku.

Políbil mě na čelo. "Líp než v pořádku."

Chvíli jsme mlčeli. Většina konverzací kolem nás už utichla.

Sklonil se, takže se jeho rty dotýkaly mého ucha, a zašeptal tišeji než předtím: "Wando, myslíš, že...?" Odmlčel se.

"Ano?"

"No, vypadá to, že mám teď pokoj sám pro sebe. To není správné."

"Ne. Není tu dost místa, abys mohl být sám."

"Nechci být sám. Ale..."

Proč se nezeptá? "Ale co?"

"Měla jsi už dost času si všechno urovnat? Nechci na tebe pospíchat. Vím, že je to matoucí... s Jaredem..."

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co to říká, ale potom jsem se tiše zahihňala. Melanie nebyla moc na hihňání, ale Pet ano a její tělo mě v tuhle nevhodnou chvíli zradilo.

"Co?" chtěl vědět.

"Já jsem dávala tobě čas, aby sis všechno urovnal," vysvětlila jsem šeptem. "Já jsem nechtěla pospíchat na tebe – protože vím, že je to matoucí. S Melanií."

Překvapeně nadskočil. "Ty sis myslela...? Ale Melanie není ty. Nikdy jsem nebyl zmatený."

Teď jsem se do tmy usmívala. "A Jared není ty."

Jeho hlas byl o něco víc napjatý, když znovu promluvil. "Ale je to pořád Jared. A ty ho miluješ."

Žárlil zase? Neměla by mě tahle negativní emoce těšit, ale musela jsem přiznat, že to bylo povzbuzující.

"Jared je má minulost, jiný život. Ty jsi moje přítomnost."

Chvíli byl tiše. Když znovu promluvil, byl jeho hlas hrubý emocemi. "A tvá budoucnost, jestli chceš."

"Ano, prosím."

A potom mě políbil tím nejneplatoničtějším způsobem, jaký byl za daných okolností možný, a já jsem byla nadšená, když jsem si vzpomněla, že jsem byla dost chytrá a lhala o svém věku.

Déšť skončí a až se tak stane, Ian a já budeme spolu, budeme partneři v pravém slova smyslu. To byla naděje a závazek, jaký jsem nikdy za všechny své životy neměla. Jenom při tom pomyšlení jsem měla radost i starosti a zároveň jsem se cítila váhavá i zoufale netrpělivá – cítila jsem se jako člověk.

*

Všechno bylo vyřešené a my s Ianem jsme byli nerozličnější než když dřív. A tak když přišel čas, abych svou novou tvář vyzkoušela na jiných duších, samozřejmě, že šel se mnou.

Ten nájezd pro mě byl úlevou po dlouhých týdnech frustrace. Už tak bylo špatné, že mé nové tělo bylo slabé a skoro v jeskyních nepoužitelné; nedokázala jsem uvěřit, když mi ostatní řekli, že nechtějí využívat mé tělo na tu jedinou věc, na kterou se hodilo.

Jared souhlasil s Jamieho volbou zvlášť kvůli jeho nevinné, zranitelné tváři, o které nikdo nemůže nikdy pochybovat, jeho křehké stavbě, kterou budou všichni chtít ochraňovat, ale i on měl problémy s uváděním své teorie v praxi. Byla jsem si jistá, že provádět nájezdy bude pro mě stejně lehké jako předtím, ale Jared, Jeb, Ian a ostatní – všichni kromě Jamieho a Mel – celé dny debatovali o způsobu, který by mě nezahrnoval. Bylo to směšné.

Viděla jsem, jak si prohlíží Sunny, ale ona pořád nebyla osvědčená, nebyla důvěryhodná. A navíc, Sunny absolutně neměla v úmyslu udělat jenom jeden krok ven z jeskyní. Jenom při slově nájezd se krčila hrůzou. Kyle s námi nepůjde; Sunny dostala hysterický záchvat, když na to jednou přišla řeč.

Nakonec zvítězila praktičnost. Byla jsem potřebná.

Bylo příjemné být potřebná.

Zásoby se tenčily; tohle bude dlouhý, důkladný nájezd. Jared ho vedl, jako obvykle, takže nikdo nepochyboval o tom, že Melanie jde s námi. Aaron a Brandt se přihlásili jako dobrovolníci, ne že bychom potřebovali další síly; byli jenom unavení z našich stěstnaných prostor.

Jeli jsme daleko na sever a já jsem byla nadšené při myšlence na všechna ta nová místa – a také že znovu ucítím chlad.

V tomhle těle se mi nadšení trochu vymykalo z ruky. Byla jsem živá a hyperaktivní tu noc, co jsme jeli ke kamennému převisu, kde byla schovaná dodávka s náklaďákem. Ian se mi smál, protože jsem sotva dokázala klidně sedět, když jsme do dodávky nakládali oblečení a různé další maličkosti, které budeme potřebovat. Držel mě za ruku, říkal, že proto, aby mě připoutal k zemskému povrchu.

Byla jsem moc hlasitá? Moc lhostejná ke svému okolí? Ne, samozřejmě, že ne. nic jsem nemohla udělat. byla to past a byla pro nás pozdě už ve vteřině, kdy jsme dorazili.

Všichni jsme ztuhli, když Melanii a Jaredovi do tváře posvítily malé paprsky baterek. Má tvář, mé oči, ty, které jediné nás mohly zachránit, zůstaly schované ve stínu za Ianovými širokými zády.

Mé oči nebyly září oslepené a měsíc svítil dost jasně, abych viděla, že Hledači byli v přesile, osm proti šesti. Bylo dost jasno na to, abych viděla, jak drží ruce, abych viděla zbraně, třpytící se, zvednuté a namířené přímo na nás. Na Jareda a Mel, na Brandta a Aarona – kteří ani nevytáhli naši jedinou zbraň – a jedna přímo doprostřed ianovy hrudi.

Proč jsem je nechala jít se mnou? Proč musejí také umřít? V hlavě se mi ozývaly Lilyny zmatené otázky: Proč život a láska přetrvávají? Proč?

Mé malé, křehké srdce se rozpadlo na miliony kousíčků a já jsem ponořila ruku do kapsy a snažila se v ní nahmátnout pilulku.

"Klid, no tak, všichni se uklidněte," zvolal muž stojící uprostřed skupiny Hledačů. "Počkejte, počkejte, nic nepolykejte! Ježiši, vzpamatujte se! Ne, podívejte se!"

Muž otočil baterku tak, že mu svítila do tváře.

Jeho obličej byl opálený a vrásčitý, jako kámen omletý větrem. Jeho vlasy byly tmavé, na spáncích trochu prošedivělé, a kudrnaté. A jeho oči – jeho oči byly tmavě hnědé. Jenom tmavě hnědá, nic víc.

"Vidíte?" řekl. "Dobře, vy nás nezastřelíte a my nezastřelíme vás. Vidíte?" A položil zbraň, kterou nesl, vedle sebe na zem. "No tak, lidi," řekl a ostatní vrátili své pistole do jejich pouzder – na bocích, na kotnících, na zádech... tolik zbraní.

"našli jsme tady vaši skrýš – je to chytré, měli jsme štěstí, že jsme ji vůbec objevili – a rozhodli jsme se, že tu počkáme a seznámíme se s vámi. Nestává se každý den, že narazíme na další povstaleckou buňku." Potěšeně se zasmál a jeho smích vycházel až z hloubky jeho břicha. "Podívejte se na sebe! Co? Mysleli jste si, že jste jediní, kdo pořád kope?" Znovu se zasmál.

Nikdo z nás se ani o kousek nepohnul.

"Myslím, že jsou v šoku, Nate," řekl jiný muž.

"Vyděsili jsme je skoro k smrti," řekla nějaká žena. "Co jste čekali?"

Čekali a šoupali nohama, zatímco my jsme jenom nehybně stáli.

Jared se vzpamatoval jako první. "Kdo jste?" zašeptal.

Jejich vůdce se znovu zasmál. "Jsem Nate – rád vás poznávám, přestože vy to ještě možná tak necítíte. Tohle je Rob, Evan, Blake, Tom, Kim a Rachel." Jak mluvil, mávl rukou ke svým lidem a ti při zvuku svého jména kývli. Všimla jsem si jednoho muže, který stál trochu víc vzadu a kterého Nate nepředstavil. Měl jasně rezavé, vlnité vlasy, které trochu vyčnívaly – zvlášť pro to, že byl ze všech nejvyšší. Vypadal, že je neozbrojený. Také se na mě díval, a tak jsem se podívala stranou. "Dohromady je nás ale dvacet dva," pokračoval Nate.

Nate napřáhl ruku.

Jared se zhluboka nadechl a udělal krok dopředu. Když se pohnul, zbytek naší skupiny mlčky úlevně vydechl.

"Já jsem Jared." Potřásl si s Natem rukou a potom se usmál. "A to jsou Melanie, Aaron, Brandt, Ian a Wanda. Dohromady je nás třicet sedm."

Když řekl Jared mé jméno, Ian trochu přenesl váhu, aby mě kompletně zakryl. Až v tu chvíli mi došlo, že já jsem pořád ve stejném nebezpečí, jaké by byli ostatní, kdyby tohle doopravdy byli Hledači. Stejně jako na začátku jsem se snažila stát naprosto nehybně.

Nate při Jaredově odhalení zamrkal a potom se jeho oči rozšířily. "Páni. To je poprvé, co mě v tomhle někdo trumfnul."

Teď zamrkal Jared. "Našli jste další?"

"Kromě naší víme o dalších třech oddělených buňkách. S Gail je jedenáct lidí, s Russelem sedm a s Maxem osmnáct. Udržujeme kontakt. Dokonce i někdy obchodujeme." Znovu se zasmál. "Gailina malá Ellen se rozhodla, že chce dělat společníka tady mému Evanovi a Carlos si vybral Russelovu Cindy. A všichni samozřejmě sem tam potřebují Burnse – " Prudce se odmlčel a neklidně se rozhlédl, jako kdyby řekl něco, co neměl. Jeho oči se na chvíli zastavily na vysokém zrzkovi vzadu, který nespouštěl oči ze mě.

"Měli bysme to vysvětlit," řekl malý muž u Nateova lokte.

Nate se na nás podezřívavě podíval. "Dobře. Rob má pravdu. Ať je to za námi." Zhluboka se nadechl. "Tak, všichni buďte klidní a vyslechněte nás. Klidně, prosím. Lidi to někdy rozruší."

"Pokaždý," zamumlal muž jménem rob. Jeho ruka se přesunula k pouzdru na jeho boku.

"Co?" zeptal se Jared bezvýrazně.

Nate si povzdechl a mávl na vysokého muže se zrzavými vlasy. Muž udělal krok dopředu, na tváři ironický úsměv. Měl pihy, jako já, ale měl jich tisíckrát víc. Byly tak husté, až to vypadalo, že má tmavou kůži, přestože byl bledý. Jeho oči byly tmavé – asi tmavě modré.

"Tohle je Burns. Je s námi, takže neblázněte. Je to můj nejlepší přítel – už stokrát mi zachránil život. Je člen naší rodiny a nejsme rádi, když se ho lidi pokoušejí zabít."

Jedna z žen pomalu vytáhla svou zbraň a nechala ji hlavní k zemi.

Zrzek poprvé promluvil, jeho hlas byl zřetelný, mírný tenor. "Ne, je to v pořádku, Nate. Vidíš? Mají svou vlastní." Okázal přímo na mě a Ian ztuhl. "Vypadá to, že nejsem jediný, z koho se stal domorodec."

Burns se na mě zakřenil, potom s rukou nataženou ke mně překročil místo mezi našimi dvěma skupinami, zemi nikoho.

Udělala jsem krok kolem Iana a ignorovala jeho tlumené varování, najednou jsem byla klidná ajistá.

Líbilo se mi, jak to Burns vyjádřil. Stát se domorodcem.

Burns se přede mnou zastavil, dal ruku trochu níž, aby vykompenzoval naše rozdílné výšky. Sevřela jsem ji – byla proti mé jemné kůži tvrdá a mozolnatá – a potřásla si s ním.

"Burns Living Flowers (Pálí živé květiny)," představil se.

Mé oči se při zvuku jeho jména rozšířily. Ohnivý svět – jak nečekané.

"Tulačka," řekla jsem mu.

"Je... neobyčejné se tu s tebou setkat, Tulačko. A to jsem si myslel, že jsem jediný svého druhu."

"Ano zdaleka," řekla jsem a pomyslela na Sunny zpátky v jeskyních. Možná jsme nebyli vůbec tak vzácní, jak jsme si mysleli.

Zvedl jedno obočí.

"Je to tak?" řekl. "No, možná pro tuhle planetu je nakonec nějaká naděje."

"Je to zvláštní svět," zamumlala jsem spíš sama pro sebe než pro tu další domorodou duši.

"Zvláštní," souhlasil.