Na větrné hůrce- Kapitola 16

 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Tu noc kolem dvanácti se narodila Kateřina, kteroujste

poznal na Větrné hůrce, sedmiměsíční nedonošeňátko,

a dvě hodiny nato zemřelajejí matka. Nenabyla už jasného

vědomí , nesháněla se po Heathcliffovi a nepoznávala

Edgara. Manžel nesl svojí ztrátu těžko, to se nedá vyprávět !

Teprve později se ukázalo, jak hluboko se mu ten žal

vryl do duše. Podle mého názoru muještě dodalo, že zůstal

bez dědice. Sama jsem toho želela, když jsem se skláněla

nad slaboučkou sirotou, a v duchu jsem lála starému

Lintonovi, že statek zajistil vlastní dceři , ačkoli to bylo

docela pochopitelné - takže se nedostane dceři synově.

Však to ubožátko bylo nevítaný přírůstek! V prvních

hodinách po narození se mohla k smrti uplakat, a nikdo

si jí nevšímal. Později jsme jí to zanedbání vynahrazovali,

ale na počátku života byla zhola opuštěná,jako asi bude na

konci.

Druhý den se venku rozesmálo slunce. Ranní světlo dopadalo

ztlumeně okenicemi do tichého pokoje a ozářilo

lůžko zesnulé jemným, mírným jasem. Edgar Linton

měl hlavu položenou na polštáři a oči zavřené. Jeho mladé

sličné rysy byly skoro stejně smrtelně bledé jako tvář těla,

ležícího vedle, - skoro stejně strnulé. Jeho klid však

svědčil o zmučeném vyčerpání, jejím dokonalém míru.

Čelo měla hladké, víčka zavřená, na rtech skoro úsměv anděl z

nebe nemohl být krásnější než ona. Ijájsem pocítila

ten nekonečný klid, v kterém tu ležela, nikdy mi nebylo

v duši posvátněji, než když jsem hleděla na ten nezkalený

obraz božského míru. Bezděky jsem si opakovala slova,

/172/

která vyřkla ještě před několika hodinami : "Tak nezměrně

vysoko a daleko od nás všech - ! Ať je duchem ještě na

zemi nebo už v nebi, přebývá u boha !"

Snad je to nějaké moje podivínství, ale málokdy mi

bývá tak krásně, jako když bdím u zesnulého, - nesmí

ovšem tu povinnost se mnou sdílet nějaký rozervaný

nebo zdrcený pozůstalý. Pak vidím před sebou mír, který

nemůže porušit země ani peklo, a cítím jistotu nekonečného a

nezkaleného přežití ve věčnosti, kam zesnulý

vstoupil. Tam najde život bezmezné trvání, láska odezvu

a radost naplnění. Tehdy jsem pochopila, kolik sobectví

je i v lásce pana Lintona, když tolik želí Katčina blaženého

vysvobození. Pravda, mohlo se pochybovat, zdali si nakonec

zasloužila to útočiště míru po životě plném rozmarů

a vznětlivosti. Ale taková pochybnost mohla, přijít jen

po chladné úvaze, nikoli v sousedstvíjejí tělesné schránky.

Z té vyzařoval pokojný mír, který mi připadaljako záruka,

že i ta duše, co v ní přebývala, dosáhla stejného klidu.

"Myslíte, pane Lockwoode, že takoví lidé dojdou na

onom světě štěstí? Co bych za to dala, kdybych znala

odpověď!"

Nemíniljsem odpovědět na otázku paní Deanové, která

se mi zdála trochu kacířská. Ona pokračovala Když se

rozpomeneme na dřívější život Kateřiny Lintonové, stěží nás to

opravňuje věřit v její posmrtné štěstí.

Ale to ponechme jejímu stvořiteli ! .

Pán asi spal, a tak jsem se brzy po východu slunce

vyplížila z pokoje a vyšla na čistý svěží vzduch. Čeleď

myslila, že jsem šla setřást ospalost po nočním bdění,

ale ve skutečnosti jsem chtěla mluvit s panem Heathcliffem.

Jestli se tam skrýval mezi modříny celou noc,

nemohl postřehnout ten poplach na Drozdově, ledaže snad

zaslechl koňský cval, když se vypravil posel do Gimmertonu.

Kdyby byl stál blíže, mohlo mu prozradit přebíhání

se světly a otvírání i zavírání domovních dveří, že se v domě

něco stalo. Hledalajsem ho a bálajsem se ho najít. Tu strašnou

zprávu se dovědět musí, říkalajsem si, ale už abych to

měla za sebou ! Jak to provedu, neměla jsem tušení.

/173/

Skutečně tam byl -jen o pár kroků hlouběji v sadě. Opíral

se o starý jasan, klobouk neměl, vlasy mu promočila rosa

sražená na pučících haluzích a odkapávající všude kolem

něho. Jistě tu stál dlouho bez hnutí, protože sotva tři kroky

od něho poskakoval sem tam párek kosů, kteří si horlivě

stavěli hnízdo a nevšímali si ho víc než kusu dřeva. Když

jsem se přiblížila, uletěli. Heathcliff se na mne podíval

a promluvil :

"Je mrtva! Nemusíte mi nic říkat, vím to stejně. Dejte

pryč ten kapesník ! neskuhrejte mi tu ! Hrom do vás všech,

vaše slzy jí k ničemu nejsou !"

Plakala jsem pro ní i pro něho. Někdy tak cítíme

s povahami, které nemají cit ani k sobě, ani k jiným. Už

při prvním pohledu na jeho obličej jsem tušila, že o tom

neštěstí ví ; ale tu mě napadla bláhová myšlenka, že se

pokořil v srdci a modlí se, protože upíral zrak na zem a rty

se mu pohybovaly.

"Ano, mrtvá," odpověděla jsem, potlačila pláč a osušila

tváře. Odešla do nebe, doufám. Snad se tam s ní jednou

setkáme, jestli si vezmeme ponaučení a přejdeme z cest

zlých na cesty dobré."

"Ona si taky vzala ponaučení?" pokusil se Heathcliif

o úšklebek. "Zesnula jako světice? No tak, vyložte mi, jak

to bylo ! Jak  ?"

Pokoušel se vyslovit její jméno, ale nedokázal to. Stiskl

rty a mlčky zápasil s trýzní svého nitra. Můj soucit odmítal

neúchylným, zuřivým pohledem. "Jak zemřela?" vynutil

konečně ze sebe - a přes všechnu svojí otrlost nepohrdl

oporou stromu, protože po tom duševním boji seještě bezděčně

třásl po celém těle.

"Nešťastníku," pomyslila jsem si, "vždyť ty máš touhy

a city jako každý jiný! Proč je tak úzkostlivě skrýváš?

Vzdorem nezaslepíš boha. Jen ho vyzýváš, aby tě drtil

ranami, dokud z tebe nevykřeše volání pokory."

Nahlas jsem odpověděla: "Tichounce jako jehňátko.

Povzdychla si, protáhla se jako dítě, když se probouzí,

a znovu se ponořila do spánku. Ještě pět minut poté jsem

nahmátla, jak jí srdce slabounce zabušilo. Dál už nic."

/174/

"A - po mně nevolala?" ptal se váhavě, jako v hrůze

před odpovědí, kterou by nesnesl slyšet.

"Už nebyla vůbec při smyslech a nikoho nepoznávala,

když jste odešel. Teď se krásně usmívá, jak tam leží . její

poslední myšlenky se zatoulaly do bezstarostných dnů

dětství. Život jí skončil krásným snem. Kéž se probudí

stejně šťastně na onom světě !"

"Kéž se probudí v mukách !" křičel Heathcliff strašným

hlasem, dupal nohama a chroptěl v náhlém výbuchu

nezvládnutelného vzteku. "Ta lhářka, lhářka až do posledního

dechu ! Kde je teď? Tam ne - v nebi také ne zaníknout nemohla

- tak kde? Ty, ty jsi říkala, že je ti

lhostejné moje utrpení! Tak já se zas modlím jedinou

modlitbu - a budu ji opakovat, dokud mi jazyk neztuhne -

Kateřino, Kateřino, dokudjá žiju, neodpočívej

v pokoji ! Řeklas, že jsem tě zabil - tak mě straš !

Zavražděný přece strašívá vraha ! Duchové přece obcházeli

po zemi ! Buď se mnou navždycky ! vezmi na sebe jakou

chceš podobu ! dožeň mě k šílenství ! Jenom mě nenechávej v

téhle propasti, kde tě nemohu najít ! Ach bože, to

se nedá vypovědět slovy. Nemohu žít, odešel mi život !

Nemohu žít, odešla mi duše !"

Udeřil týlem do sukovitého kmene, pozdvihl zrak a zavyl, ne už

jako člověk, ale jako divá šelma, k smrti

rozlícená ranami tesáků a oštěpů. Viděla jsem na kůře

stromu různé krvavé skvrny, také ruce i čelo měl rozedřené .

patrně ten výjev, který jsem tu zastala, byl jen

pokračováním dřívějších nočních křečí. Ani to ve mně

nebudilo soucit, spíše odpor, ale přece jsem ho nechtěla

jen tak zhola opustit. Ale když se natolik probral, aby

si mne všiml, jak tu čekám, zahřměl, abych šla. A já šla.

Bylo nad mou sílu ho potěšit nebo jen uklidnit.

Pohřeb paní Líntonové byl určen na pátek po jejím

úmrtí a do toho dne zůstalajejí rakev vystavena ve velkém

salóně, otevřena, obsypána květinami a vonným listím.

Zde trávil dny i noci na stráži Linton, ani oka nezamhouřil,

zatímco venku - ale to nevěděl nikdo než já - zůstával aspoň

celé noci Heathcliff, stejně neschopen spánku.

/175/

Nebylajsem s ním ve spojení, ale nemohlajsem netušitjeho

záměr, že přijde dovnitř, bude-li možno. V úterý večer,

už po soumraku, když úplné vyčerpání přimělo pána na

pár hodin usnout, šlajsem tam otevřít okno. HeathclifFova

vytrvalost mě pohnula, abych mu poskytla příležitost

dát poslední sbohem tělesné schránce zbožňované ženy.

Využil té příležitosti opatrně a kratičce - tak obezřele

že se neprozradil nejmenším šramotem. Sama bych byla

nepoznala, že tam vnikl, nebýt toho, že byl poodhrnut

závoj z mrtvé tváře a že jsem našla na podlaze pramének

světlých vlasů, svázaný stříbrnou nití. Při bližším

prohlédnutí jsem poznala, že vlasy byly vyňaty z medailónku,

který měla Kateřina na hrdle na řetízku. Heathcliff jej

otevřel, vyhodil, co tam bylo skryto, a nahradil to pramenem

svých černých vlasů. Svinulajsem obě kadeře a vložila

je do medailónku zpět.

Pan Earnshaw byl ovšem zván, aby doprovodil ostatky

své sestry ke hrobu. Neomluvil se, ani nepřišel, takže

průvod truchlících se kromě manžela skládal jedině z nájemců a

služebnictva. Isabela pozvána nebyla.

K úžasu vesničanů nepohřbili Kateřinu v kapli pod

tesanou náhrobní deskou Lintonů ani venku vedle hrobek

jejího příbuzenstva. Vykopali jí hrob na zeleném svahu

v koutě hřbitova, kde je zeď tak nízká, že jí rašelinová

prsť skoro zanesla a ze slatiny jí porostlo borůvčí s vřesem.

Dnes na tom místě odpočívá i její manžel. Oba rovy

značí prostý náhrobek v hlavách a hrubý šedý kámen

v nohou.

/176/