Christianaedwards | Kapitola 4 - Už né osamocená

apitola  4

UŽ NÉ OSAMOCENÁ

Uplynulo necelých dvanáct hodin co začal v těle Rose proudit můj jed. Ten její nářek a prosby se nedali vydržet.  Rozhodla jsem se jít na lov. Přeci jenom ta její krev mi voněla a navíc jsem chtěla alespoň na chvíli odpojit svojí mysl. Rozběhla jsem se a začala lovit. Skolila jsem nějakou divokou zvěř a běžela jsem k Rose. Bože, jak moc se to zhoršilo, Rose nyní brečela a prosila abych jí zabila. Sesunula jsem se na zem vedle ní a zavřela jsem oči. Bože to se nedá vydržet. Zajímalo by mě kdo trpí víc.  Ptal se můj vnitřní hlas. Samozřejmě že ona, odpověděla ta moje rozumnější část. Už zas cvokařím. Po 36 hodinách od chvíle co jsem jí pokousala sebou přestala tolik škubat. Zpočátku jsem si myslela, že už bude konec, ale jak jsem si vzpomněla jaké to bylo u mě, byla to ta nejostřejší vzpomínka jakou jsem měla, najednou mi bylo jasné, že teď trpí ještě víc  než trpěla do teď! Schoulila jsem se do klubíčka ležela tak další 3 hodiny. Najednou jsem slyšela hlasy.Byly to dva muži, zřetelně jsem slyšela tlukot jejich srdcí. Ti dva se bavili o mrtvých zvířatech, že je moc mrtvých jelenů. Polekala jsem se, že mě odhalili, ale ti dva se po chvíli začali bavit o moru, který se už asi rozšířil i a zvířata. Ulevilo se mi. Přesně v ten moment Rosalia vykřikla. Byl to tak srdce rvoucí výkřik, že by mi z toho bolestí puklo srtce, kdybych nějaké měla. Takhle to bylo pro mě horší, nemohla jsem umřít, nemohla jsem zapomenout. Z mého rozjímání mě probudila střelba. Ti dva muži uslyšeli Rosaliin křik a doběhly k nám na vzdálenost pěti metrů a koukali na nás z křoví.  Začali po mě střílet, asi si myslely že Rose ubližuju. Začala jsem přemýšlet co udělám, nechci je zabít, nechci aby se ze mě stalo monstrum, ale nemohu jim dovolit, aby odešli, vše by rozvyprávěli po okolí. Nenáviděla jsem , když jsem měla jen takovéhle volby. Buď  mě prozradí, nebo je budu muset zabít! A co, tak mě prozradí. Najednou se ozval  ten můj rozumnější hlas. Teď už to není jen o mě, jestli bude muset někdo prchnout, tak to nebudu jenom já, bude to i Rosalia. Nemohu ji donutit odtud utíkat. Třeba to tu má ráda. Nemůžu jí takhle kazit život, stačí, že jsem jí donutila takhle trpět! Ale co, vždyť by zemřela, měla by ti být vděčná. Ozval se můj druhý hlas. V tu chvíli se zas ozvala palba. Všimla jsem si, že ti dva střílí opět po mě. Zarazila jsem se nad tím jak se kulky odrážely od mé kůže. V ten samí moment se jedna kulka odrazila a trefila Rosalianinu nohu. Ta kulka se od ní neodrazila, ale také jí nijak nepoškodila kůži. Došlo mi, že je to skoro 44 hodin co jsem Rose kousla a že přeměna se asi už bude chýlit ke konci. To je zvláštní, normálně to má být  3 dny.  Musím vědět, jak daleko je Rosalia s přeměnou. Natáhla jsem k ní ruku. A v tu chvíli jsem slyšela jak zmatenou má mysl. Také jsem slyšela jak jsme si obě ve stejnou chvíli uvědomili, že její srdce zrychluje, ale začíná vynechávat. Přeměna bude hotová za méně než 5 minut. Bože to je rychlost, uvědomila jsem si ten fakt. Ti dva muži přestaly střílet. Asi jim došlo že je divný, že nám nic není. Začali se stahovat. Tak jestli teď utečou tak jsme ztracené. Oba se zastavili a stáli tak další minutu.  Pak začali utíkat. S rychlostí jakou běželi nebudou na okraji lesa dřív jak za hodinu. To je dobře, alespoň je stihnu dohonit. až se Rose vzbudí. Nechce se mi věřit, že budu zabíjet další lidi. Rosaliinino srdce teď na 1O sekund vynechalo, ale pak zas začalo bít, bylo znát jak ztěžka bije . Znovu jsem k Rose natáhla ruku, abych slyšela co si msylí. Myslela si že umírá. Rozhodla jsem se k ní promluvit. Uklidnit jí. Přeci jenom do konce přeměny zbývají ještě dvě minuty.  ,,Rosalia, vím že asi nechápeš co se teď s tebou děje, ale věz že to jinak nešlo. Uklidni se Rose, za necelé dvě minuty to přejde. Už ti bude dobřem tedy pokud se dá takto naše existence definovat..." hlesla jsem. Věděla jsem že mě slyší, konec konců i já jsem slyšela na co myslí. Byla zvědavá na to kdo jsem, věřila mi, ale byla zmatená. ,,Rose, já jsem Gorie. Glorie Craven. To já jsem zabyla toho Marcuse co ti ubližoval. Ale bohužel ti ublížil hodně a já jsem byla nucena z tebe udělat to co jsem já. Vím že si asi Marcuse  moc nepamatuješ, lidské vzpomínky tak rychle vyblednou......" přerušila mě další vynechávka jejího srdce.  Už brzy dobije, už nikdy nebude tlouct.  Její srdce ještě dvakrát udeřilo a pak se zastavilo. Tak a je to tady, proměna skončila. Rosalia opatrně otevřela oči. Stále jsem měla položenou ruku na její kůži a tak jsem slyšela co si myslí. Byla uchvácená tím kolik toho vidí, jak ostře vidí a kolik barev.  Pak pohlédla na mě. Byla šokovaná mým vzhledem. Byla ochromená stejně jako já, když jsem na sebe poprvé pohlédla v zrcadle. Nebo když jsem poprvé viděla  Marcuse.  ,,Rose, jak se cítíš? Vše je tak jiné a jasné viď?" Rose přemýšlela nad tím jak krásný mám hlas. ,,Rose tak zkus promluvit také, uslyšíš jak krásný máš hlas." odpověděla jsem jí bez toho aniž bych si uvědomila, že ona neví, že umím číst myšlenky. ,, Jak, jak si věděla, Glorie jak si věděla....." nedopověděla větu. A já jsem věděla na co se ptá, nemusela jsem jí číst mysl. Teď ovšem byla zaujatá tím jak krásný má i ona hlas.  ,,Rose, vidíš že jsem ti nelhala o tvém hlase.  Rose, víš já umím číst myšlenky, nevím proč to tak je, ale když se někoho dotknu, slyším jeho mysl." Rose se koukla na mou ruku, která se jí velmi lehce dotýkala. Myslela na to, že nechce abych věděla co si myslí. A v tu chvíli mnou projel šok. Byla to taková síla, že mě to odrazilo a já narazila zády do skály. Co to k sakru bylo? pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na to že to co umím já je dar, co když tohle je Rosalianin dar? Její dar však působí jinak. Je to jako kdyby vámi projela vlna energie a mrštila vámi. ,, Rose, to jsi udělala ty?"  Rose se zatvářila překvapeně, ale také vesele.  ,, Promiň, já jsem jen chtěla abys my  nečetla myšlenky, aby jsi se mě nedotýkala ..." přerušila větu a obě jsme se podívaly na její  ruce. Zachichotala se. Zmateně jsem vzhlédla na její obličej.  ,,Rose, už to prosím nedělej, alespoň mě ne. " řekla jsem jí. Pak jsem se zarazila nad tím jak veselá je, ona se nebojí, ona není šokovaná tím co je! ,,Rose, ty víš co teď jsi? Ty víš že jsi upír?" Rose odvrátila pohled od svých rukou a vzhlédla ke mně. 

     `