Na větrné hůrce- Kapitola 32
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
1802 V září mě pozval přítel ze severu, abych mu
TROchu zpustošil revír, a cestou k jeho sídlu jsem se
neočeKávaně přiblížil na nějakých patnáct mil ke Gimmertonu.
zájezdním hostinci mi podomek napájel koně z vědra
VOdy, a když kolem projela kára s čerstvě posečeným
ovsem, ještě zeleným, poznamenal :
"Tihle jsou z Gimmertonu, to je vidět. Tam mají žně
VžDYCky až tři týdny po nás!"
"Z Gimmertonu !" opakoval jsem.
Můj pobyt v onom
SOusedství mi skoro vybledl v paměti. "Tam to znám !
jAk je tam daleko odtud?"
"Dobrých čtrnáct mil, přes kopečky, a mizernou cesTu,"
odpověděl.
Náhlá touha mě pojala navštívit Drozdov. Nebylo
JEště poledne, a já jsem usoudil, že nemusím nocovat
V Hostinci, když mám nedaleko vlastní postel. Také by se mi
hodilo, že bych se vyrovnal s domácím pánem a ušetřil
tím obtíže spojené se zvláštní cestou na Větrnou hůrku.
pO krátkém odpočinku jsem nařídil sluhovi, aby se vyptal
NA cestu do vesnice. Byla to sice námaha pro naše oře,
ALe zmohli jsme tu vzdálenost asi za tři hodiny.
Nechal jsem sluhu ve vsi a jel dále údolím sáM. Šedivý
KOstelík byl ještě šedivější a opuštěný hřbitůvek byl jako
NA konci světa. Viděl jsem ovce z vřesovisk, jak spásají
nízkou travičku na hrobech. Bylo krásně teplo - až
Příliš parno na cestování. Ale žár slunce mi nebránil se
Těšit z přírodních krás na horách i v dolinách. Kdyby
býval počátek srpna, jistě bych se byl dal zlákat, abych
/315/
tu pobyl aspoň měsíc. V zimě neznám nic smutnějšího,
v létě nic nádhernějšího než zdejší údolí, uzavřená hřebeny
kopců, a ta hrbolatá, vlnovitě zbrázděná vřesoviště.
Dojel jsem do Drozdova před západem slunce a zabušiljsem na
dveře. Ale nikdo mě neslyšel, patrně se
obyvatelé uchýlili do zadních místností; jak jsem usoudil
podle tenkého modrého Sloupku kouře; který se vznášel
z kuchyňského komína. Zabočil jsem tedy do dvora. Na
verandě sedělo asi devítileté děvčátko a pletlo. Na schůdcích
se usadila nějaká stařena a bafala zamyšleně z dýmky.
"Je paní Deanová doma?" zeptaljsem se babky.
"Paní Deanová? A kdepak! Ta už tu není, ta je na
Hůrce !"
"Vy jste tu hospodyně?" zjišťoval jsem dále.
"Jo, já tu hospodařím," odpověděla.
"Tak já jsem Lockwood, zdejší pán. Můžete mi přichystat
některý pokoj ? Rád bych tu přespal."
"A jeje, pán je tady? I kdopak pána čekal?" volala
celá popletená. "To jste měl vzkázat! Nikde není uklizeno ani
vyvětráno, všude vlhko, kam já vás uložím?"
Odhodila dýmku a kolébala se do dveří, holčička
cupala za ní a já se hrnul za nimi. Zjistil jsem, že situaci
odhadla správně a nadto že pro můj nenadálý příchod
jí div v hlavě nepřeskočilo. Uklidnil jsem jí, ať se neplaší,
že se ještě pěkně projdu a ona ať mi zatím uchystá
večeři a připraví koutek obývacího pokoje na spaní!
Nepotřebuji žádné zametání a smýčení, pouze důkladný
oheň a suché ustlání. Měla zřejmě nejlepší vůli mi vyhovět, i
když začala prohrabávat oheň koštětem místo
pohrabáčem a vůbec si v chvatu pletla různé pracovní
náčiní. Vzdáliljsem se v pevné důvěře, že babka se už nějak
postará, abych po návratu měl kde spočinout. Cílem mé
procházky měla být Větrná hůrka. Něco mě napadlo
a vrátil jsem se ze dvora a otázal se stařeny:
"Jak je na Větrné hůrce? Všechno v pořádku?"
"Jo, co by bylo?" A odkvapila se žhavými oharky,
které nabrala na pánev místo na lopatku.
Byl bych rád věděl, proč paní Deanová opustila Droz/316/
dov, ale nebylo možná vyrušovat hospodyní v této kritické
chvíli, a proto jsem vyklidil pole. Kráčel jsem pohodlně
parkem - za sebou jsem měl červánky zapadajícího slunce, před
sebou jen záři vycházejícího měsíce - za sebou
stále větší tmu, před sebou jasnější a jasnější třpyt - až
jsem vyšel z parku a stoupal kamenitou pěšinou, která
zkracovala cestu ke dvoru pana Heathcliffa. Nežli jsem se
přiblížil na dohled, zbyl z denního světlajen matnýjantarový
pruh na západě - ale v sršícím měsíčním jasu
jsem rozeznal každý oblázek na cestě a každé stebélko
trávy. Nemusil jsem klepat u vrátek ani je přelézat, povolila
mi sama pod rukou! Tohleje tedy pokrok! řekljsem si.
A ještě další zkrášlení mi oznámil čich - vzduchem se
nesla z ovocného sadu vůně zahradních květin !
Dveře i okenice v domě byly otevřeny, ale uvnítř
z ohniště útulně šlehal rudý plamen - bývá zvykem v našich
uhelných krajích zatápět i v mírném počasí - podívaná na
ohníček odškodňuje lidi za tu trochu nadbytečného tepla. Ale
obývací jizba na Větrné hůrce je tak
prostorná, že se obyvatelé mohou uchýlit daleko od hřejícího
krbu. A vskutku se teď obyvatelé usadIli blíže
okna . mohl jsem na ně vidět i slyšet je, jak hovoří,
ještě než jsem vstoupil. Zůstal jsem tedy stát a díval se
a poslouchal. Vedla mě k tomu směsice zvědavosti i závisti, a
obojí cit rostl, čím déle jsem prodléval.
KontrasTování!" předčítal hlas zvučný jako stříbrný
zvonek. "Už po třetí tě to učím, ty bulíčku ! Nebudu to
po čtvrté opakovat. Řekni to pořádně, nebo tě vytahám
za vlasy!"Kontrastování - prosím!" odpověděl druhý hlas, hlu"
boký, ale zjemnělý. "A teď mI dej pusu, že to tak hezky
umím !"
"Ne, ne, napřed mi přečteš celou větu bez jedíné chybičky !"
Mužský hlas začal číst. Vycházel z úst pěkně oděného
JiNocha, který seděl u stolu a měl před sebou kníhu.
hezké rysy jeho obličeje se usmívaly a oči nedočkavě
loudily od stránek knihy k malé bílé ručce, spočívající
/317/
na jeho rameni, jež ho občas upomenula rázným plesknutím,
kdykoli se provinil nepozorností. Ručka patřila
dívce, která stála za mužem. Její plavé zlatěskvoucí kadeře
se chvílemi propletly sjeho hnědými vlasy, když se k němu
nakláněla, aby dohlédla na jeho studium. A ta její tvářička!
Mládenec mohl být rád, že jí nevidí do obličeje,
jinak by se byl sotva mohl soustředit. Mohl jsem z kůže
vyletět! Takovou příležitost ke sblížení jsem měl, a já jí
zahodil ! Teď mi nezbývalo než dívat se na tu usměvavou
krásu z dálky.
Úkol byl dočten, ne bez dalších omylů, ale žák vyžadoval
odměnu a dostal dobře počítáno pět hubiček.
Nezištněje všecky vrátil. Pak přistoupili ke dveřím a zjejich
hovoru jsem vyrozuměl, že se chystají ven, na procházku k
slatinám. Usoudil jsem, že by mě Hareton
poslal (ne-li slovy, tedy v duchu) do horoucích pekel,
kdybych se v tu chvíli vynořiljako nepozvaný host, a s velmi
nehezkými a závistnými pocity jsem se odplížil za roh
a hledal útočiště v kuchyni. Ani na té straně nebyl vchod
zabarikádován a před otevřenými dveřmi seděla má stará
přítelkyně Nelly Deanová. šila a zpívala si přitom
písničku, kterou přerušovaly z kuchyně příkré výrazy
mravokárného hněvu, pronášené hlasem nikterak melodickým.
"Kdyby ta banda zpustlá klela od rána do večera,
nemohlo by to být horší - aspoň bych to neposlouchal !"
skuhral starousedlík z kuchyně, patrně jako repliku na
nějaký výrok paní Deanové. "Hanba hanboucí, člověk tu
nemůže číst ani Písmo svaté, abyste ho přitom nesváděli
hříšnými písničkami o lásce a podobných ohavnostech,
co nám sem Satan poslal na svět k naší zkáze ! Vy jste mi
pěkná čarodějnice, a ta druhájak by smet! Chudák mládenec je
mezi vámi ztracený, už je s ním amen ! Náš kluk
nešťastná, kam dal rozum," zanaříkal děda, "ta holka mu
udělala, to je nad slunce jasnější ! Však on vás Pánbůh
potrestá, když je na vás světská spravedlnost krátká !"
"Vy byste nás, Josefe, chtěl dát upálit na hranici?"
krotila ho zpěvačka: "Dejte s tím pokoj, dědo, a čtěte si
/318/
v bibli jako řádný křesťan - nikdo se vás neprosí, abyste
mě poslouchal! Vždyť já si jen zpívala ,Nanynka se VdáVala!
To je panečku písnička - v nohou to jen hraje !"
Paní Deanová chtěla zahlaholit znovu, když jsem se
přibLížil. Hned mě poznala a vyskočila.
"No pozdravbůh, pan Lockwood ! Copak že tak najednou? Drozdov
máme zavřený. Měl jste nám dát
vědět předem !"
"už jsem si tam zařídil ubytování na noc," upokojil
jsem jí. "Zítra jedu dál. A cože vás přeložili z Drozdova,
paní Deanová, povídejte !"
"Inu, Zilla šla pryč, hned jak jste odjel do Londýna,
a pan Heathcliff si přál, abych mu šla hospodařit, aspoň
na tu dobu, než se vrátíte. Ale pojďte dál ! To jste se
vypravil pěšky až z Gimmertonu, a tak pozdě večer?"
"Jen z Drozdova," odpověděl jsem. "A než mi tam
schystají nocleh, rád bych se vyrovnal s hospodářem,
protOže jinak nevím, kdy bych k vám opět zavítal."
"Co byste mu chtěl?" ptala se Nelly a vedla mě do
domu. "Teď zrovna šel na procházku a tak brzy se
nevrátí."
"Platit nájemné."
A to musíte platit paní Heathcliffové," poučila mě.
"
"Anebo rovnou mně ! Ona se ještě nevyzná ve správě
majetku, tak to za ní dělám já,jiného na to nemá."
Vzhlédl jsem překvapeně.
"Ach tak, vy ještě nevíte, že pan Heathcliff umřel?"
pokračovala.
"Heathcliff umřel?" užasl jsem. "A kdy?"
"Budou to tři měsíce - ale posaďte se - s dovolením,
vezmu vám klobouk - všechno uslyšíte. Ale počkat večeřeljste?"
"Děkuji, nebudu jíst, poručil jsem sI večeři doma.
Posaďte se taky ! To jsou mi nečekané zprávy ! Tak on
je mrtev ! Povídejte, jak to přišlo ! Mladí se stejně brzy
Nevrátí, co myslíte?"
"Jistě ne! Každý večer je musím hubovat, že se do
Pozdních hodin toulají venku, ale oni si z toho moc ne/319/
dělají. Aspoň se napijte našeho uleželého piva, to vás
posílí, vypadáte zchváceně."
Nežli jsem mohl odmítnout, odběhla pro pivo. Slyšel
jsem Josefa žehrat, jestlipak prý to nevolá do nebes,
že si ta žEnská ve svém věku ještě zve mužské do domu!
A krade Si TU pivo hospodáři ze sklepa! Copak se to smí?
To sejen tak nenechá!
Nezastavila se ani, aby si to s ním vyřídila, ale za
minutku se vrátila se stříbrným korbelem, jehož obsah
jsem po zásluze ocenil. A pak mě pohostila dalším vyprávěním o
Heathcliffových osudech. Dopadlo to s ním
"prapodivně", jak se vyjádřila.
Asi dva týdny po vašem odjezdu (pravila paní Deanová)
mě pan Heathcliffpovolal na Větrnou hůrku ajá radostně
poslechla kvůli Kateřině. Moje první setkání s mladou
paní bylo smutné - až jsem se lekla, jak se změnila od
našeho rozloučení ! Pan Heathcliff mi nic nevysvětlil, proč
si to najednou rozmyslel - dřív mě tu nechtěl a teď zas
chtěl - jen mi řekl, že mě tu potřebuje a Kateřinu že
nemůže vidět ! Ať prý si zařídím salónek jako svůj pokoj
a držím si Kateřinu u sebe ! Jemu že stačí, když jí zahlídne
jednou dvakrát za den ! Tohle uspořádání se jí líbilo, a já
jsem jí tam propašovala spoustu knih a jiných věcí, z kteRýCH
mívala potěšení, když byla na Drozdově. Libovala
jsem si, jak si teď budeme žít v poměrném přepychu ! Ale
můj sebeklam netrval dlouho. Kateřina, zprvu spokojená,
zanedlouho se počala ošívat a vztekat. Jednak nesměla
chodit mimo zahradu - a to ji těžce mrzelo, že musí být
jako přivázaná na takovém kousíčku půdy, zvláště když
bylo jaro. A jednak také jsem jí musela nechávat samotnou,
protože jsem měla na starosti domácnost, a jí bylo smutno.
Radši se v kuchyni hádala s Josefem, než sedala v míru nahoře
ve své samovazbě. Copak o to, ať se hádali ! Jenže
teď se často zdržoval v kuchyni i Hareton, když pán chtěl
mít pokoj pro sebe. Zpočátku, když přišel, sama odešla nebo mi
mlčky pomáhala při práci, jako by tu nebyl.
On byl také nemluvný a nerudný, zato ona se časem
v chování změnila a nenechala ho na pokoji. Mluvila
/320/
na něj, dobírala si ho, jak je hloupý a líný, divila se, jak
může vést tak tupý život - celý večer jen čučet do ohně
a podřimovat!
"Že připomíná psa, co myslíte, Elleno?" poznamenala
jednou. "Anebo tažného koně ! Zná čistě jen práci, jídlo
a spaní. Ten musí mít dutou hlavu! Jestlipak se mu aspoň