Na větrné hůrce- Kapitola 27

 KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Sedm dní uteklo jako voda a stav pana Lintona se

každým dnem kvapem měnil k horšímu. Hodiny teď

vykonávaly větší dílo zkázy než dříve dlouhé měsíce.

Kateřině jsme chtěli pravdu stále tajit, ale ona jí při své

bystrosti uhodla sama. Potají se rozdírala strašlivou

předtuchou, která zrála postupem času vjistotu. Když nadešel

čtvrtek, neodvážila se ani otci připomenout smluvenou

vyjížďku. Řekla jsem mu to sama a dostala svolení, abych

Katku vyhnala na čerstvý vzduch . poslední dobou žila

v uzavřeném světě otcovy ložnice a knihovny, kde denně

pobýval jen nakrátko, pokud ještě vydržel mimo lůžko.

Bylo jí líto každé chvilky, kdy nemohla sedět v hlavách

jeho postele nebo u jeho křesla v knihovně. Tváře jí

pobledly žalem a únavou, a pan Linton se těšil, že to pro ní

bude blahodárná změna prostředí a společnosti. Utěšoval

se teď nadějí, že jí tu nezanechá tak zcela samotinkou.

Spoléhal totiž na svou utkvělou představu , jak jsem

vyrozuměla z toho, když o Lintonovi mluvíval , že synovec

zdědil nejen jeho podobu, ale i povahu. Lintonovy

dopisy neodkrývaly, až na nepatrné výjimky, jeho povahové

nedostatky. A já jsem pánovi ten omyl nijak nevyvracela . byla

to chyba, ale jistě odpustitelná . nač

mu přece ztrpčovat poslední chvíle, když už neměl sílu

ani možnost nějak zasáhnout?

Odložily jsme vyjížďku na odpoledne . překrásné

srpnové odpoledne ! Z kopců to dýchalo takovou životodárnou

silou, že snad i umírající musel po takovém

vdechnutí ožít! Katčin obličej byl jako ta krajina .

/274/

hned stín, hned sluníčko - ale stíny se na něm držely déle

a sluneční jas mizel rychleji. To jak jí srdíčko vyčítalo

každou chvíli, kdy pozapomněla na svou starost !

Z dálky jsme viděly, jak nás Linton vyhlíží na tom

místě, které si vybral minule. Slečna seskočila a řekla mi,

abych raději zůstala v sedle a hlídalají poníka, protože se

chce dnes pozdržetjen krátce. Na tojsem ale nepřistoupila,

bála jsem se pustit svěřenku z očí, a tak jsme šly nahoru

k vřesovišti obě. Mladý pan Heathclifl nás uvítal s větším

zájmem než minule - ne že by měl lepší náladu, nebo

dokonce radost; vypadalo to spíš jako strach.

"Je hodně pozdě !" vyrazil krátce a s námahou. "Není se

strýčkem zle? Už jsem tě nečekal !"

"Prosím tě, proč nejsi upřímný?" vyhrkla Kateřina

namísto pozdravu. "Proč neřekneš rovnou, že o mne

nestojíš? Jak tomu mám rozumět, Lintone? Už podruhé jsi

mě sem vylákal pro nic za nic - anebo vlastně jen proto,

abys nás potýral !"

Linton se roztřásl a podíval se na ní prosebně i provinile

zároveň. Ale sestřenka měla záhadného chování už

dost.

"Ano, tatíček stůně velmi těžce," řekla mu, "a já

jsem od něho kvůli tobě odešla! Proč jsi mi nevzkázal,

že na mém slibu netrváš, když jsi doufal, že ho nesplním?

Tak mluv ! Žádám tě o vysvětlení. Nehraj si se mnou na

schovávanou . pro to teď nemám smysl ! A s tou komedií

přestaň - já na tvoje bolestínství nemám kdy!"

Komedií!" zašeptal. "Jakou komedií? Kateřino, pro"

boha tě prosim, na mne se nezlob ! Opovrhovat mnou

můžeš - ano, já jsem strašný zbabělec a ubožák ! Zasloužím si

jen a jen pohrdání, ale nestojím za to, aby ses

na mne zlobila. Hněvat  se můžeš na tatínka, pro mne

je i toho škoda!"

Co to blábolí?" rozzlobila se Kateřina doopravdy.

"

"Ten hlupák se zbláznil ! Prosím - on se třese, jako bych

mu chtěla něco udělat ! O to opovržení si nemusíš schválně

říkat, Lintone, s tím můžeš počítat i bez prošení. Jdi

ode mne ! Jájedu domů. Vždyť to je bláznovství, vytáhnout

/275/

tě z tepla u krbu až sem, abys tady sehrál - na co si to

vlastně hrajem? Pusť tu sukni! Není ti hanba, když tě

mám ještě za to litovat, že tu fňukáš, ty sketo? A jak jsi

hrůzou celý vyjevený! Elleno, řekněte mu taky, jakou si

dělá ostudu ! Vstaň honem a neponižuj se - vypadáš jako

odporný plaz - přestaň !"

Linton totiž padl bezvládně na zem s uplakaným a zmučeným

obličejem. Vypadal jako pominutý hrůzou.

"Ne !" vzlykal. "Já už to nevydržím, Kateřino, Kateřino, já

jsem ke všemu ještě zrádce. A nic ti nemůžu říct,

já se bojím ! Ale jestli odejdeš, tak je po mně veta !

Kateřino, Katinko drahá, můj život je v tvých rukou. Vždyť

jsi říkala, že mě máš ráda, tak - tak co by ti to udělalo,

kdybys - viď, že mě neopustíš ! Kateřino, drahoušku, miláčku,

srdíčko ! A viď, že k tomu i sama svolíš . to by mě

pak nechal umřít u tebe !"

Má děvenka se k němu sama sklonila, když slyšela tu

zoufalou úzkost, a pomáhala mu vstát. Probudil se v ní

dřívější láskyplný soucit, a ten převládl nad nechutí. Cítila

jen dojetí a úlek.

"K čemu mám svolit?" ptala se. "Že tě tu nenechám?

Zdržím se tedy, ale vysvětli mi, o čem to vlastně mluvíš !

To si přece odporuje, co říkáš ! Nelekej mě zbytečně !

Hezky se uklidni a svěř mi upřímně a bez okolků, co tě

tak tíží! Ty bys mi přece neublížil, Lintone, viď! A taky

bys nemohl přihlížet, že mi někdo ubližuje, a nebránit

mu v tom! Já vím, žejsi zbabělec, když jde o tebe. Ale tak

zbabělý přece nejsi, abys dovedl zradit mne , svou nejlepší

přítelkyni !"

"Ale když tatínek mi strašně pohrozil," blekotal chlapec

a sepjal křečovitě vyzáblé ruce, "a já se ho bojím jde z něho

hrůza! Já ti to nemůžu říct!"

"Prosím," řekla mu Kateřina se soucitným opovržením,

"nech si to tajemství pro sebe ! Já zbabělec nejsem ! Zachraň

sebe - já se ničeho nebojím!"

Tahle velkodušnost ho znova rozplakala. Hlasitě štkal,

líbal jí ruce, jak ho podpírala - ale aby vyšel s pravdou

ven, na to se nevzmohl. Já jsem si lámala hlavu, co za

/276/

tím tajnůstkářstvím může vězet, a umiňovala jsem si, že

pokud je na mně, nesmí nikdo Kateřinu šidit, ať už

kvůli němu nebo komukoliv na světě ! Ve vřesu zašustilo,

ohlédnu se, a pan Heathcliff stojí skoro u nás - přišel

z Hůrky. Na ty dva se ani nepodíval, třebaže musel

slyšet, jak Linton vzlyká. Šel rovnou ke mně a bodře mě

oslovil . s nikým než se mnou takovým tónem nehovořil, znělo

to nadmíru srdečně, ale já jsem vždycky měla

dojem, že za tím vězí nějaká faleš.

"No že se taky jednou ukážete, Nelly! Co dělají

v Drozdově? Tady se proslýchá," dodal tišeji, "že Edgar

Linton je na smrt nemocný. Tak zlé to snad není, co?"

"Ba, je to tak, náš pán umírá," odpověděla jsem. "To

bude těžká rána pro všechny . jen pro něho to bude

vysvobození."

"A co myslíte, jak dlouho ještě vydrží?" ptal se.

"

"Tojá nevím.

"Tamhle můj kluk -" upřel zraky na ty dva mladé

a oni strnuli na místě jako přimrazení . Línton se neodvažoval

pohnout ani vzhlédnout, a Kateřina se proto

taky hýbat nemohla : "ten kluk si umínil, že mi všecko

zkazí. Potřeboval bych, aby si strýček pospíšil a předešel

ho. " Ale ale ! Jak se to chováš? To vyžle už zase kňourá?

Vždyť jsem mu dal předem řádnou lekci, aby to nedělal!

Jestlipak je hezky čiperný, když ho přijde slečna

Lintonová navštívit?"

"Čiperný? Kdepak - celý utrápený!" odpověděla

jsem. "Jen se na něho podívejte! Podle mého se nemá co

toulat po kopcích s děvčetem ! ten potřebuje postel

a doktora !"

"Taky na to dojde," zabručel Heathclíff, "jen co - Lintone,

vstávat ! Vzhůru !" křikl na chlapce. "Co se plazíš?

Vstaň ! Bude to?"

Linton znovu klesl obličejem k zemi, zas jakoby ochromený

hrůzou . nejspíš se tak bál otcova pohledu, jinak

se to trapné chování nedalo vysvětlit. Párkrát se ještě

pokusil uposlechnout, ale už vyčerpal poslední trošek síly .

po každém nadzvednutí se s úpěním zhroutil. Pan Heath/277/

cliff šel k němu, posadil ho a opřel o travnatý svah.

"Lintone," procedil s potlačovanou zuřivostí, "začínáš

mě zlobit. Ovládni svou malomyslnost a - hromské dílo !

Vstaneš?"

"Hned, tatínku," vydechl chlapec. "Jen na mne nesahej, prosím

tě, já bych omdlel! Já jsem udělal všechno,

jakjsi chtěl, na mou duši! Zeptej se Kateřiny,jakjsem jak jsem

- jak jsem jí bavil ! Ano, buď u mne, Kateřino !

Podej mi ruku !"

Opři se o moji !" pravil otec. "A teď se postav ! Copak,

"

copak? Tak tady máš její ruku, no - a dívej se na ní!

Málem byste uvěřila, slečno Lintonová, že jsem vtělený

ďábel, když budím takovou hrůzu, co? Buďte tak hodná,

doveďte ho domů. Já na něho nesmím sáhnout, zase by se

roztřásl."

"Lintone, chudáčku malý," zašeptala mu Kateřina,

"já nemůžu jít až na Větrnou hůrku, tatíček mi to zakázal.

Vždyť on ti nic neudělá . proč se ho tak bojíš?"

"Já bych se tam nemohl vrátit," odpověděl. "Já se tam

nesmím vrátit bez tebe."

"Ticho !" okřikl ho otec. "Nebudeme Kateřinu přece

nutit k neposlušnosti! Nelly, doveďte ho tam vy, a já pošlu

okamžitě pro doktora, jak mi radíte."

"A dobře uděláte," řekla jsem. "Jenže já musím zůstat

u slečny, nejsem tu proto, abych se starala o vašeho

syna."

"Vyjste ale neoblomná!" řekl Heathcliff. "Tojá vím vy mě

donutíte, abych to holátko ubohé štípl, jinak se nad

ním nesmilujete, dokud nepípne. Tak pojď, hrdino!

Spokojíš se mým doprovodem?"

Znovu se k němu přiblížil, jako by chtěl toho křehkého

tvora uchvátit. Ale Linton ucouvl, držel se sestřenky jako

klíště a úpěnlivě jí prosil, aby ho dovedla domů sama .

dotíral na ní jako šílenec, kterému se musí vyhovět. Mně

se to nelíbilo, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat .

ono to ani nešlo, abych se vzepřela. Nedovedly jsme si

ničím vysvětlit ten zoufalý strach, který ho posedl, ale bylo

zřejmě marné chtít mu ho vymlouvat . nechybělo mnoho,

/278/

a byl by se dočista pomátl. Došli jsme na práh. Kateřina

vešla dovnitř a já jsem čekala, až usadí nemocného do

lenošky a vyjde ven. Ale pan Heathcliff mě popostrčil se

slovy :

"Můj dům není nakažený morem, Nelly ! Dnes se mi

zachtělo být pohostinný. Posaďte se, a já zavřu dveře, dovolte

!"

Zavřel je a zamkl. Vyskočila jsem.

"Dostanete svačinu, než půjdete domů," dodal. "Jsem

tu sám. Hareton šel s kravami a Zilla s Josefemjsou na výletě.

Jsem sice zvyklý být sám, ale nepohrdnu tak zajímavou

společností, když mi sem zavítá. Slečno Lintonová, posaďte se

k němu! Vezměte zavděk tím, co mám . ten

dar vám sice k ničemu nebude, ale jiný vám nabídnout

nemohu. Mluvím o Lintonovi, prosím. Ta otvírá oči!

Nevím, čím to je , když vidím, že má někdo přede mnou

strach, zmocní se mě zuřivost. Kdybych se byl narodil

vjiné zemi, kde nevládne útlocit a přísné zákony, neodolal

bych asi pokušení . celý večer bych ty dva zaživa pitval."

Zatajil dech, uhodil pěstí do stolu a ulevil si : "Pekelně

se mi oba hnusí !"

"Já z vás nemám strach !" zvolala Kateřina . neslyšela

poslední slova. Popošla až k němu, černé oči jí

blýskaly hněvem a odhodláním. "Dejte sem ten klíč!

Sem s ním ! Nic tu jíst nebudu, ani pít . kdybych hlady

umírala !"

Heathcliff držel klíč v ruce opřené o stůl. Vzhlédl k ní,

trochu překvapen její smělostí . nebo mu možná její

hlas i pohled připomněl tu; po které je zdědila. Kateřina

uchopila klíč a málem mu ho vytáhla z povolené pěsti .

vtom se ale vzpamatoval a včas jí ho zase vzal.

"Ouha, slečno Lintonová ! Dále ode mne, nebo vám jich

pár vrazím, až se svalíte . a paní Deanová se z toho

zblázní !"

Nedala najeho výstrahu a znovu se mu vrhla na zaťatou

pěst. "My tu nebudeme !" opakovala a všemožně se snažila

ho donutit, aby uvolnil železné sevření. Když nepomohly

nehty, zakousla se mu vší silou do ruky. Heathcliff na

/279/

mne vrhl takový pohled, žejsem leknut