Na větrné hůrce- Kapitola 30
KAPITOLA TŘICÁTÁ
Zašla jsem přece jen na Hůrku, ale Kateřinu jsem už
nezahlédla ode dne, kdy se odstěhovala z domova. Poptávala
jsem se po ní, ale Josef přidržel dveře a nepustil mě
dovnitř. Řekl, že paní Lintonová je "v jednom kole"
a pán není doma. Zilla mi trochu napověděla, jak to
u nich chodí, jinak bych byla ani nevěděla, jestli jsou živí
nebo mrtví. Prý je Kateřina pyšná - a že jí Zilla nesnáší,
to bylo z řeči vidět.
Moje mladá paní od ní žádala nějakou
službu, když se tam zařizovala, ale pan Heathcliff Zille
nařídíl, aby si hleděla svého, ať se snacha obslouží sama.
Zilla
ráda té práce nechala, všakje to malicherná, sobecká ženská !
Kateřina se zas dětinsky urazila nad tou neochotou
a splácela to Zille přezíráním, a tím si tu klepnu, co mi to
vyprávěla, znepřátelila ještě hůř, než kdyby jí byla nevím
jak ublížila. Znova jsem si s ní hezkou chvíli popovídala,
když jsme se potkaly na ladech - je to sotva šest týdnů,
tedy krátce předtím, než jste přijel - a takhle mi to
vypravovala :
"Jen paní Lintonová přišla na Hůrku, neráčila mně
říct ani ,dobrý večer`, natož Josefovi, a pádila nahoru
do poschodí a zamkla se u Lintona v pokoji a už nevykoukla
ven. do rána. No, a ráno hospodář s Earnshawem
sedají k snídani, ona vletí do jizby celá vyjevená, a prý aby
volali doktora, že má bratranec na kahánku.
"To my dávno víme,` povídá jí hospodář, já bych za
jeho život nedal groš a taky na něj groš nevydám.`
"Ale já nevím, co s ním počít,` povídá ona, jestli mu
někdo nepřivoláte pomoc, umře!`
/301/
"Vypadni odtud,` povídá hospodář, "a ať už o něm
slovo neslyším! Námje to všem fuk,jak to s ním dopadne
Když máš o něj zájem, tak ho ošetřuj, když ne, zamkni ho
a nech ho tam!`
Tak začala dorážet na mne, ajájí povídám, že ten protiva se
nás už naobtěžoval, a přece máme každý svou práci,
ne? Lintona má ona na starosti, pan Heathcliff mi poručil,
abych ošetřování nechala na ní, tak co?
Jak se spolu snášeli, to jako nevím. Nedal chvilku pokoj, ve
dne v noci naříkal, moc se nevyspala, to bylo
vidět. Stačilo se jen kouknout, jak měla oči zapadlé`
a obličej bílý jako stěna. Někdy k nám přišla do kuchyně,`
celá vyplašená, ta vypadala ! Chtěla prosit o zastání, to bylo
jasné, no ale já přece musím poslouchat pána, řekněte `
sama, paní Deanová, já bych se moc bála neposlechnout!
Možná že měli volat doktora, neříkám že ne, já přece nebudu
něco radit nebo kritizovat, to zasjá se do ničeho nepletu.
Stalo se párkrát večer, všecko šlo spát a já náhodou
vykouknu z komůrky a ona sedí na schodech a pláče.
Já honem zalezla a zabouchla dveře, málo chybělo
a ve mně se hnulo osrdí a běžela jsem jí potěšit. To se ví,
že jsem jí litovala, ale copak člověk chce přijít o místo?
To se nedá nic dělat, no ne?
A najednou potom v noci ona přijde až ke mně do komůrky jakoby
nic, já se lekla, šlak mě mohl trefit, a ona
povídá :
"Řekněte panu Heathcliffovi, že mu syn umírá. Už to
jde ke konci, tentokrát to vím jistě. Okamžitě vstaňte
a povězte mu to !
Takhle to řekne a jde zas pryč. Já ležím dál takovou
čtvrthodinku, celá se klepu. Nikde nic ani nešustlo - v domě
ticho !
A to ona si to plete, říkám sobě. Jistě ho to zas přešlo,
na co bouřit lidi? A znova usínám. Představte si, že mě
znova probudili ze spaní! Takové zvonění jako na poplach - a
to máme v domě jediný zvonek, Linton ho tam
má vedle postele, schválně ho tam dali pro něj. A pán volal,
co je to za kravál, ať se to neopakuje, nebo bude zle !
/302/
Vyřídila jsem mu, co povídala Kateřina. On nadával,
ale jen tak tiše skrze zuby. Za chvíli vyšel se svíčkou,
zase
k nim do pokoje. A já za ním !
Paní Heathcliffová seděla vedle postele, ruce zkřížené
v klíně. Tchán přijde k ní, posvítí si Lintonovi do obličeje,
podívá se na něj, sáhne na něj. Pak jí osloví:
"Tak co, Kateřino,` povídá, "co tomu říkáš?`
Jako němá ! "
"Co tomu říkáš?` ptá se znova.
"On má klid a já jsem volná!` Takhle mu to řekla. "Měla
bych si oddychnout, je to pro mne vysvobození, ale -`
nedalo jí to, aby si trochu nevylila žluč . "ale vy jste mě
nechal tak dlouho samotnou zápolit se smrtí, že vidím
a tuším všude jenom smrt. I ve mně je smrt!`
No a vypadala,jak říkala. Dalajsemjí pro posilu trochu
vína. Teď přišli taky Hareton a Josef, probudilo je to
zvonění a dupání, jak se chodilo, a slyšeli nás mluvit
v pokoji, tak šli dovnitř. Josef byl asi rád, že mladý to
vzal zkrátka, Haretona to trochu dojalo, no ale víc
okouněl kolem Kateřiny, než truchlíl po Lintonovi. Hospodář na
něj křikl, ať jde zas na kutě, že ho tu nepotřebujeme. Pak
nařídil Josefovi, aby odnesl zesnulého do jeho
pokoje, mně řekl, ať si jdu zas lehnout k sobě, a paní
Heathcliffová, že může zůstat sama.
Ráno mě poslal, když dlouho nešla, abych jí zavolala
k snídani, ale ona byla svlečená a teprve si šla lehnout, že
prý jí není dobře, a může se člověk dívit? Hlásím to panu
Heathcliffovi a on :
"Zatím jí nechte, než bude pohřeb! Vraťte se nahoru
a ptejte se, jestli něco nepotřebuje! Až jí bude dobře, tak
mi řekněte!` "
Podle toho, co Zilla vypravovala, zůstala Katka ležet asi
dva týdny. Hospodyně k ní chodila dvakrát denně
a teď by se byla ráda víc přátelila, ale její pokusy o
sblížení se dočkaly okamžitého příkrého odmítnutí.
Jednou zašel nahoru Heathcliff, aby jí ukázal Lintonovu závěť.
Odkázal otci všechno své jmění, i to, co
dříve náleželo Kateřině. Ubožák byl k tomu přemluven
/304/
nebo donucen v její nepřítomnosti - v tom týdnu, kdy
jí umřel otec. Jako nezletilý neměl nárok na drozdovské
pozemky, ale ty už pevně držel Heathcliffz dědického nároku
své zemřelé manželky, a po ní svého, nejspíš právem.
Alespoň Kateřina, která byla bez peněz a bez přátel, nemohla
proti tomu vystoupit.
Kromě té jedné návštěvy," vypravovala dál Zilla,
"
nikdo se k ní nepřiblížil než já a nikdo se po ní neptal.
"
Prvně sešla dolů do jizby v neděli odpoledne. Křikla na
mne, když jsem jí nesla nahoru oběd, že prý už tam u sebe
nemůže zimou vydržet, a já jí nato, že pán pojede do
Drozdova a budeme tu jen Earnshaw a já, tak co by se nešla
dolů ohřát ! Jen bylo slyšet cvaknout podkovy, tojako když
pán odjížděl, hned se nesla dolů celá v černém a ty blond
kudrny měla shrnuté za uši jako nějaká pobožnůstkářka,
no ale na hladko je učesat přece nedokázala.
V neděli chodíváme s Josefem do kaple," řekla mi
Zilla (sem vložila paní Deanová vysvětlení, že farní kostel v
Gimmertonu nemá právě faráře, a tak se chodí do
modlitebny těch metodistů či baptistů - sama nevěděla,
které sektě patří a té se tu říká kaple). "Tak Josef šel "
pravila Zilla, "ale já usoudila, že bude slušnější, když
zůstanu doma. Mládí je mládí, musí se to hlídat, potřebují nad
sebou někoho staršího. Pravda, Hareton je "
stydlivka, ale chovat se neumí, o to nic! Tak já kladla
Haretonovi na srdce, že sestřenka si k nám přijde dolů
sednout do teplíčka a je zvyklá na to, aby se zachovávalo
přikázání ,Pomni, abys den sváteční světil!` - ať ho
tedy ani nenapadne něco kutit, jak on to dělá, čistit flintu
nebo něco ! On se jen červenal jako růžička a celý nešťastný
si prohlížel, co má špíny po šatech i na prstech.
Jen to řeknu, hned smetl olej a střelný prach do šuplete, no
tojsem vám ještě neviděla, jak se začal šlechtit. Zkrátka se
strojil, žejí bude dělat společníka. Já mohla prasknout
smíchem, ono jináč u nás moc do smíchu není, když je pán
doma, a povídám Haretonovi, jestli na to potřebuje
komornou, že bych mu pomohla, aby se vyšvihl Tak
a podobně jsem vtipkovala, až se zaškaredil a začal klít."
/305/
Zilla si povšimla, že z jejích názorů nemám velkou
radost, a bránila se: "No no, paní Deanová, já vidím
co si myslíte, že jako vaše mladá paní je moc nóbl pro pana
Haretona. Máte možná docela pravdu, ale já se přiznám:
"nic bych se nezlobila, kdyby z té pýchy musela trochu
slevit. Řekněte sama, jaká byla vzdělaná a nafoukaná
a co teď z toho má? Nic, je chudá jako vy nebo já. A ještě
chudší, protože vy máte našetřeno svoje, a já si taky skládám
na hromádku !"
Dopadlo to tak, že Hareton si nechal od Zilly posloužit
při svém krášlení a ona mu dělala takové poklony, až ho
přivedla do lepší nálady. Když přišla Kateřina, zpola zapomněl
na její dřívější jízlivosti a snažil se být příjemný aspoň jak
mi to Zilla vylíčíla.
"Paní přišla k nám dolů," vypravovala, "chladná jako
rampouch, nos nahoru jako princezna. Nabídla jsem jí
svoje místo v křesle. Ale kdež, za zdvořilost jsem měla
jen pošklebek. Earnshaw taky vstal a zval jí na lavici, že je
to
blíž k ohni, a jestli prý nemá hlad?
"Hladovím už přes měsíc,` odpověděla mu svrchu, jak
uměla nejpyšněji.
A sedla si na židli co nejdál od nás. Když trochu roztála,
začala se rozhlížet, a tam nahoře na kredenci vidí
řádku knih, hned vyskočí a natahuje se po nich, jo, byly
ale moc vysoko. Bratranec na to chvíli koukal, než sebral
kuráž a šel jí pomoct, ona nastavila sukni a on jí hodil
do klína pár knížek, jak mu přišly pod ruku.
Jé, to bylo vyznamenání pro mládence ! Sice mu nepoděkovala,
ale hřálo ho u srdce, že si od něho nechala posloužit, a on si
troufl, stoupl si za ní, když si v knížce listovala, a ještě
se k ní naklonil přes rameno a ukazoval jí
tyhlety staré obrázky, co je měl moc rád. Věříte, že se
neodradil ani potom, když mu ucukla knihu zpod prstu?
Jen couvl o krok a koukal teď na ní místo do knížky, to se
muještě víc líbilo! Ona četla a četla - možná taky, žejen
hledala, co by jí bavilo číst . a on se díval na ty její
vlasy - takové husté, hedvábné, kadeřavé - do obličeje
jí neviděl, ona jemu taky ne! No, třeba o tom ani sám
/306/
nevěděl, to máte, jako když se dítě zakouká na rozsvícenou
svíčku, ono mu zkrátka už nestačilo se dívat, on si
na ní chtěl taky máknout. A tak natáhl ruku a začal jí hladit
jednu tu lokýnku, tak zlehýnka,jako nějakého malinkatého
ptáčíčka. No, kdyby jí byl píchl nožem do týla, nemohla by
víc vyletět!
Ruce pryč ! Okamžitě ! Neopovažuj se na mne sahat ! `
"
vyjela na něj jako saň. "Co tu vůbec lelkuješ? Nemůžu tě ani
vidět. Dál ode mne, nebojdu zas nahoru!`
Pan Hareton jenom odskočil a vyvalil oči tak hloupě,
že jste to neviděli ! Celý schlíplý se odklidil na lavici
a ona zas převracela listy v knížkách dobrou půlhodinu,
a když to dlouho trvalo, přišoural se ke mně a šeptal mi
do ucha :
"Heleďte, Zillo, řekněte jí, aby nám něco přečetla!
Já bych se tady nudou ukousal. A tak strašně rád - hm,
docela rád bych si ,jí poslechl. Neprozraďte, že si o to
říkám - dělejte,jako byste to chtěla sama!`
To bylo něco pro mne. ,Mladá paní,` povídám, "pan
Hareton říká, abyste nám něco přečetla. Rád by si vás
poslechl - že pěkně prosí!`
Zamračila se, zdvihla oči od knihy a takhle odpověděla:
"Pan Hareton ať laskavě vezme na vědomí - a to platí
pro vás všecky, jak jste tady - že si můžete ne- `
chat svou falešnou laskavost, kterou mi pokrytecky vnucujete.
Pohrdám vámi a nemám s vámi co mluvit. Ještě
nedávno bych byla dala život za jediné vlídné slovo,
a třeba za jediný pohled na lidskou tvář, ale to jste se
mne všichni stranili! A co bych si vám stěžovala? Přišla
jsem se ohřát, ne vás bavit - ani se s vámi bavit!`
"Co jsem mohl dělat?` úpěl Hareton. "Já za nic nemůžu. `
"Copak ty, u tebe dělám výjimku,` odsekla mu paní
HEathcliffová. "Tvoji účast jsem vůbec nepostrádala.`
"A to nevíš, že jsem ti kolikrát chtěl pomoct?` začal
Se rozčilovat nad její jízlivostí. "Pořád jsem říkal
Heathliffovi, aby mi dovolil tě vystřídat, při ošetřování, že
se
Potřebuješ vyspat .
/307/
"Ticho, radši půjdu na mráz, než aby mi tu trhal uši
tvůj nepříjemný hlas!` řekla paní.
Hareton zavrčel, ať jde třeba do horoucích pekel. Sundal pušku
z věšáku a už se nedal