Na větrné hůrce- Kapitola 26
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
Léto se pomalu chýlilo ke konci, když se pan Edgar dal
konečně pohnout k souhlasu a my s Kateřinou se vydaly
na první vyjížďku za bratránkem. Byl dusný, parný den;
slunce se schovalo, ale obloha nebyla zatažená, jen zamlžená
závojem beránků, takže déšť nehrozil. Linton nás
měl čekat u kamene na rozcestí. Našly jsme tam ale jen
chlapce pasáčka, který měl pro nás vzkaz "Mladý pán čeká
tamhle na Hůrce - že vás moc prosí,
jestli byste nezajely o kousek dál.
"
"Tak mladý pán už zapomněl, co si pan Linton vymínil
na prvním místě - že nepřekročíme hranice Drozdova,"
poznamenala jsem. "Jsme už skoro na nich."
"To nevadí, až ho potkáme, hned se otočíme a projedeme se
cestou zpátky," rozhodla Kateřina.
Jenomže jsme ho potkaly až skoro nahoře, pár kroků
od domu, a bez koně - musely jsme sesednout a nechat
poníky pást. Ležel ve vřesu, čekal, až my k němu dojdeme,
a zvedl se teprve, když jsme byly docela blízko. Sotva
pletl nohama a byl tak strašně bledý, že jsem rovnou
zvolala :
"Ale pane Heathcliffe, vždyť vy se dnes nemůžete nikam
vydávat! Podívejte se,jakjste na tom špatně!"
Kateřina si ho prohlížela s bolestným překvapením.
Vykřikla leknutím místo radosti, a také první slova byla
jiná, než jaká měla původně na jazyku . neřekla nic
o šťastném shledání, ale vyptávala se znepokojeně, jestli
se mu skutečně tak přitížilo.
"Ne - je to lepší -je to lepší !" řekl s námahou. Rozkle/268/
pal se a nepouštěl se její ruky, jako by potřeboval oporu ."
a přitom si jí bázlivě prohlížel . modré oči, které bývaly
široce rozevřené a unylé, měl teď hluboko zapadlé, tak
vyzíraly skoro divoce.
"Ale muselo ti být hůř v poslední době," nedala se
Kateřina odbýt, "jistě hůř než tenkrát naposledy.
" Jsem jenom unavený" skočil jí rychle do řeči. "Na
procházku je moc horko, pojď se posadit! Dopoledne
mi obyčejně bývá slabo . tatínek říká, že moc rychle
rostu."
Katku to zřejmě nepřesvědčilo. Usedla do vřesu a on se
natáhl vedle ní.
"Podívej se, tohle je vlastně to tvoje nebe," začala,
aby ho nějak rozveselila. "Vzpomínáš si? Dohodli jsme
se, že vyzkoušíme, v kterém je to krásnější, a strávíme
jeden den v tvém a jeden v mém. No a tohle je určitě to
tvoje . až na to, že je dnes zamračeno , ale ty beránky
jsou zato tak hebké a něžné . je to takhle ještě hezčí, než
kdyby zářilo sluníčko. Příští týden, jestli ti bude líp,
zajedem do drozdovské obory a zkusíme, jak se ti bude
líbit u mne v nebi."
Linton nedal najevo, že by se pamatoval, o čem to
Katka mluví, a bylo mu zřejmě zatěžko účastnit se rozhovoru o
čemkoliv. Až to bilo do očí, jak ho nic z toho,
o čem Katka začne, nezajímá, a jak se ani nesnaží povědět jí
něco sám . a na Katce taky bylo vidět stěží
utajované zklamání. Byl úplně změněný , vzhledem
i chováním. Dřívější nedůtklivost, která se mazlením dala
uchlácholit, otupěla v úplnou netečnost. Nepodobal
se už tak rozmazlenému děcku, které schválně zlobí
a dopaluje, aby si vynutilo laskání, ale píše sobeckému
mrzutému neduživci, takovému, co nechce slyšet žádnou
útěchu a každou veselejší pohodu kolem sebe bere jako
urážku. I Kateřina si všimla, že se tváří trpitelsky, jako
by mu naše společnost nebyla potěšením, ale trestem.
Zanechala ohledů a prohlásila, že je čas na návrat. Do
Lintona jako když píchne - probudil se ze své neteč/270/
nosti a podivně zneklidněl. Ohlédl se ustrašeně k Hůrce
a prosil, aby s ním aspoň půlhodinku ještě zůstala.
"Neměl bysjít ale radši domů?" řekla mu Katka. "Tady ti to
nesvědčí, a moje společnost tě dnes stejně nebaví.
Nějak jsi za ten půlrok zmoudřel - když ti vypravuju
a zpívám, tak už tě to nezajímá. To víš, že bych neodcházela,
kdybych viděla, že ti k něčemujsem."
"Tak si tu aspoň odpočiň," odpověděljí. "A poslouchej,
Kateřino, nemysli si, že jsem nějak vážně nemocný, rozumíš . a
taky to nikomu neříkej ! To dělá to horko
a dusno - jsem z toho malátný. A takyjsem dost chodil,
než jsi přišla, na mne je to moc. Tak, prosím tě, strýčkovi
hezky pověz, že už jsem dost v pořádku !"
"Že to o sobě říkáš, Lintone, to ano ! Za sebe bych
to potvrdit nemohla," prohlásila moje děvenka. Nešlo
jí do hlavy, proč jí chce o tom tak mermomocí přesvědčit,
když to zjevně není pravda.
"A ve čtvrtek sem zase přijeď!" pokračoval a vyhýbal se jejímu
nechápavému pohledu. "Strýčkovi za mne
poděkuj, že ti dovolil přijet - že mu ze srdce děkuji,
nezapomeň, Kateřino ! A - a kdybys třeba potkala tatínka,
a on se tě třeba na mne ptal, tak ne aby si to mohl
vykládat,jako že se mnou nebyla řeč a že jsem se k ničemu
neměl ! Takhle se před ním netvař - takhle zklamaně
a pohřebně , to by se zlobil !"
Ať se zlobí , mně na tom přece nesejde!" ujišťovala
"
ho Katka . domnívala se, že by se zlobil na ní.
"Ale mně!" řekl bratránek a zachvěl se. "Kateřino,
prosím tě, neříkej nic, co by ho proti mně popudilo!
Onje moc přísný!"
Tak onjde na vás zostra, mladý pane?" optalajsem se.
"
"Už ho omrzela shovívavost? Už se svou nenávistí netají?"
Linton se na mne podíval, ale neřekl nic. Katka u něho
ještě nějakou chvíli seděla - on zatím svěsil ospale hlavu
a dále nemluvil, jen potichu sténal, vyčerpáním nebo snad
bolestí - a pak se šla odškodnit hledáním borůvek.
Rozdělila se se mnou o kořist, ale jemu ani nenabídla .
/271/
viděla, že on o žádné pozornosti nestojí, že by ho to jen víc;
unavilo a podráždilo.
Bude to už půlhodina, Elleno?" pošeptala mi nakonec,
"
do ucha. "Nač tu vlastně čekáme? Ten tu spí, a tatíček nás
pomalu bude vyhlížet."
"Teď ho tu nemůžeme jen tak nechat, když spí. Počkejte, až se
vzbudí, teď to musíte vydržet. To bylo
nějakého spěchu, abyste už už byli spolu, a najednou
ho máte chudáka dost !"
"Proč ale jemu na tom tak záleželo, abych přišla?
To mi byl milejší dřív, i když mě nejvíc trápil, než
v téhle podivné náladě. Na mne to dělá dojem, že ta
schůzka je pro něho jen nějaká nepříjemná povinnost .
že přišel ze strachu, aby si nerozhněval otce. Proč ten
ho vůbec nutí, aby tu semnou seděljako z trestu? Toje mi
jedno - pro radost panu Heathcliffovi sem chodit nebudu !
Jsem ráda, že se bratránkovi zdraví polepšilo. Vidím ale
bohužel, že s ním není žádná řeč a že už mě nemá tak rád."
"Tak vám se zdá, že se mu polepšilo?"
"Ano - dříve si přece pořád na něco stěžoval. Docela
v pořádku ovšem není, jak to vzkazuje tatíčkovi. Ale
trochu líp na tom asi bude."
"Tak já, slečno Katko, bych zase řekla pravý opak .
podle mého je to s ním mnohem horší."
Linton se vytrhl z dřímoty, byl celý zmatený, a ptal se
ustrašeně, jestli ho někdo volal.
"Ne," řekla Kateřina, "to se ti něco zdálo. Jak jsi
mohl usnout, prosím tě? Hned po ránu, a venku
k tomu !"
"Jako by volal tatínek;" zakoktal a ohlédl se k zamračenému
temeni kopce za námi. "Víš jistě, že tu nikdo
nemluvil?"
"No na mou duši," řekla mu sestřenka. "Jen my
s Ellenou jsme tu rozprávěly - jak je to vlastně s tvým
zdravím. Lintone, jsi opravdu silnější než tenkrát v zimě?
Jestli je to pravda, tak ale musíš přiznat, že jsi zas
ochabl v něčem jiném , nemáš mě už tak rád, viď?"
Lintonovi vyhrkly slzy z očí. "Ale mám, mám !"
/272/
a přitom stále těkal pohledem kolem, jako by chtěl
mermomocí vypátrat toho,kdo tu mluvil.Katka se
zvedla. "Raději se rozejdeme - pro dnešek. Říkám ti
otevřeně, že jsem si to shledání takhle nepředstavovala.
Nikomu jinému to ale nepovím. Ne proto, že bych si
z pana Heathcliffa něco dělala !"
"Tiše !"zašeptal Linton. "Mlč, proboha !Už jde !"
Pověsil se Kateřině na ruku a chtěl jí násilím zadržet. Ta
ale, jak to slyšela, rychle se mu vytrhla. Zahvízdla a Minka k
ní přiběhla poslušně.jako pejsek.
"
Ve čtvrtek sem zase přijdu ! Sbohem !" zavolala, když
byla v sedle. "Honem, Elleno !"
Ani skoro nevnímal,že odjíždíme,nespouštěl oči
z místa, odkud se blížil otec.
Ještě jsme nedojely domů, a Kateřina zjihla.Místo
roztrpčení cítila teď s Lintonem spíš soucit a lítost,
aniž dobře věděla proč, a zneklidňovaly jí dohady, jak
je to vlastně s jeho zdravotním stavem a jak s ním tam
na Hůrce zacházejí.
Já jsem měla taky svá podezření, ale radila jsem jí, aby
se o tom prozatím moc nešířila, po druhé návštěvě že budeme
moudřejší. Pan Linton si vyžádal hlášení, jak to
všechno bylo.Slečna Katka mu doslovně vyřídila od
bratránka díky, ale o ostatním se vyjadřovala opatrně.
Ani z mé výpovědi nebyl moc moudrý . nevěděla jsem si
totiž rady, co se mu má zatajit a co ne.