Na větrné hůrce- Kapitola 24
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
Přešly tři týdny a já konečně mohla vyjít ze své komůrky
a chodit po domě. Když jsem si prvně mohla večer posedět,
dala jsem si od Katky něco předčítat, protože mi zeslábly
oči. Byly jsme v knihovně, pán už odešel spát. Nějak se mi
zdálo, že jí má prosba příliš netěší. Vykládala jsem si to
tak, že jí nebaví knihy podle mého vkusu, a navrhla jsem
jí, aby vybrala něco ze své vlastní četby. Sáhla po jedné
ze svých oblíbených a trpělivě se namáhala aspoň hodinu.
Pak se přerušovala četnými otázkami.
"Elleno, neunavuje vás to? Neměla byste si lehnout?
Elleno, vy se mi rozstůněte, když budete ponocovat !"
"Ale ne, zlatíčko, nejsem unavená," odpovídala jsem
stále.
Když viděla, že se mnou nehne, zkusila ukazovat jinak,
že jí to zaměstnání netěší. Nastalo zívání, protahování.
"Elleno, já už toho mám dost!"
"Tak toho nechte, a budeme si povídat!" odvětilajsem.
Ještě hůř! Poposedla a vzdychala a dívala se na hodinky.
Konečně v osm odešla do svého pokojíku přemožena
ospalostí - jak se dalo soudit podle mrzutého znaveného
výrazu a neustálého protírání očí. Druhý den večer byla
ještě netrpělivější. A když jsme spolu zasedly potřetí,
postěžovala si na bolení hlavy a nechala mě o samotě.
Její chování mě udivilo, a když jsem tak chvíli seděla bez
ní, napadlo mě, že se jí půjdu zeptat, zdali se to nelepší,
a vyzvu ji, aby si raději lehla dole na pohovku než nahoře
potmě. Jenže Kateřinu jsem už nenašla ani dole, ani
/252/
nahoře. Služebné hlásily, že jí nepotkaly. Poslouchala
jsem u dveří pana Lintona - nic se neozývalo. Vrátila
jsem se dojejí ložnice, zhasilajsem svíčku a sedla si k oknu.
Jasně zářil měsíc, půdu pokrýval sněhový poprašek ajá
uvažovala, že Katku třeba napadlo projít se po zahradě
a nádýchat se vzduchu. Skutečně jsem zahlédla nějakou
postavu, jak se plíží podél plotu v parku, ale nebyla to
naše slečna - když stín vystoupil na světlo, poznala jsem
mladého čeledína od koní. Zůstal tam stát hezkou dobu
a vyhlížel do aleje před parkem. Pak se rozběhl, jako by
něco spatřil, a za chvíli se vrátil a vedl slečnu na poníka.
Slečna se objevila také , právě sesedla a teď kráčela vedle
poníka. Muž kradmo odvedl zvíře trávníkem ke stáji.
Katka vstoupila skleněnými dveřmi do salónu a po
špičkách se tichounce kradla tam, kde jsem jí očekávala.
Neslyšně za sebou zavřela dveře ložnice, zula si boty s
našlapaným sněhem, a nevědouc o mé tajné přítomnosti,
odkládala plášť - a já najednou vstala a překvapila jí!
Ztuhla leknutím. Nejasný výkřik se jí
Stála tu jako zkamenělá.
"Milá slečno Kateřino," povídám . ještě jsem živě
vzpomínala, jak byla na mne hodná, a nechtělo se mi jí
rovnou hubovat . "kdepak to jezdíte v tuhle noční dobu?
A proč mi věšíte na nos vymyšlené povídačky? Kde jste
byla, mluvte !"
"Dole v parku," vykoktala. "A nic vám nevěším na
nos."
"Jinde jste nebyla?"
"Ne," zahučela.
"Kateřino, Kateřino!" posteskla jsem si. "Vy víte, že
tropíte něco nepravého - jinak byste se nenutila říkat
mi nepravdy. To mě opravdu zarmucuje. Radši bych tři
celé měsíce stonala, než od vás slyšela vyloženou lež."
Vrhla se ke mně, objala mě kolem krku a vypukla
v pláč.
"Když Elleno, jsem se tak bála, že se budete zlobit !"
řekla. "Slibte mi, že se nebudete zlobit, a uslyšíte pravdu
pravdoucí. Nerada něco tajím."
/253/
Sedly jsme si do okenního výklenku. Zaručila jsem jí,
že nebudu hubovat, ať mi svěří cokoliv , ovšemže jsem
její tajemství uhádla. A ona začala:
"Elleno, byla jsem na Větrné hůrce a jezdím tam denně,
co stůněte. Vynechala jsem jen třikrát, když jste ležela,
a dvakrát teď, když jste vstala. Michalovi jsem dávala
knížky a obrázky, aby mi vždycky večer osedlal Minku
a potomji zavedl zpět do stáje - jeho taky nesmíte hubovat,
prosím! Přijížděla,jsem na Hůrku o půl sedmé a zůstávala tam
asi do půl deváté, a pak ujížděla domů. Ne že bych
tam jezdila pro zábavu - leckdy to bylo utrpení ! Občas
nám přišla šťastná chvilka , snad tak jednou za týden.
Zprvu jsem se bála, že mi dá velkou práci vás přemluvit,
abyste mi dovolila dodržet Lintonovi slib. Při naší společné
návštěvějsem mu slíbila, jak víte, že druhý den přijdu zas.
Ale ten druhý den jste už zůstala ležet, a tak jsem měla
nesnáze s vámi ušetřeny. A když odpoledne Michal spravoval
zámek u dveří parku, zabavilajsem mu klíč a vyložila
mu, že bratranec čeká na moji návštěvu, protože je nemocný a
nemůže přijet do Drozdova sám, a tatínek by
zas nechtěl pustit mne. Přitom jsem si s ním vyjednala
obsluhu poníka. Michal rád čte. Chtěl by od nás brzy
odejít, bude se ženit. Slíbil, že mi udělá, co chci, když mu
budu půjčovat knížky z knihovny. Ale já jsem mu radši
darovala ze svých, a z toho mělještě větší radost.
Když jsem byla na Hůrce podruhé, Linton byl v živější
náladě. Zilla - to je jejich hospodyně , poklidila v pokoji
a důkladně zatopila. Řekla, že máme dům pro sebe, protože
Josef šel na modlení a Hareton Earnshaw si vyrazil se
psy - krást nám bažanty z obory,jakjsem se pak doslechla.
Přinesla mi svařené víno a perník, vůbec byla náramně
přející. Seděli jsme u krbu, Linton v křesle a já na malé
houpací židličce - nasmáli jsme se a nažertovali a pořád
jsme si měli co povídat. Těšili jsme se, kam si vyjedeme
a co budeme dělat v létě. To vám nebudu opakovat, pro
vás jsou to hlouposti.
Jen jednu chvíli jsme se div nepohádali. On povídal,
že nejpříjemněji se dá strávit parný červencový den, když
/254/
člověk od rána do večera leží někde na vřesovém svahu
v ladech, včeličky tam jednotvárně bzučí a poletují mezi
kvítky, nad hlavou zpívají skřivánci, nahoře září modré
nebe bez mráčků a žhavé sluníčko. To byla jeho představa
dokonalé nebeské blaženosti. Moje zas byla dát se houpat
v zelené koruně stromu, když vane západní vítr a listí
šelestí a po obloze táhnou zářivé bílé mraky a ze všech
stran je slyšet nejen zpěv skřivánků, ale i kosů, drozdů,
konopek, kukaček, a v dáli vidět slatiny zbrázděné chladnými,
stinnými údolíčky a zblízka travnaté kopce, kde
vysoký porost se čeří jako vlny ve větru, lesy šumí a vody
zurčí a celý svět blázní radostí. On chtěl, aby všechno
strnulo v sladkém klidu,já zas, aby všechnojásalo a tančilo
v bouřlivé vřavě. Já řekla, že jeho nebe by jen skomíralo,
on, že moje by opile třeštilo. Já, že v jeho bych usnula.
On, že by v mém nemohl popadnout dech, a začal být jízlivý.
Nakonec jsme se dohodli, že zkusime obojí, až přijde
vhodné počasí. Polibili jsme se a byli opět zadobře.
Seděli jsme tak v klidu asi hodinku a já se rozhlédla
po tom velkém pokoji s holou podlahou bez koberce a napadlo
mě, jak by se tu hezky dalo na něco si hrát, kdybychom odtáhli
stůl stranou. Požádala jsem Lintona, aby
nám zavolal Zillu na pomoc, že si zahrajeme na slepou
bábu a ona nás bude chytat - jako kdysi vy, Elleno,
pamatujete se? On nechtěl, že prý to není žádná zábava,
ale neměl nic proti tomu, zaházet si míčem.
Našli jsme dva míčky v kredenci mezi starým haraburdím . byly
tam hračky, káči, obruče, pálky a kdeco.
Na jednom míčku stálo napsáno K a na druhém H - já
jsem chtěla ten s K, protože to mohlo značit Kateřinu,
a Heathcliff mohl mít svoje začáteční písmeno H. Jenže
z toho H se začaly sypat piliny a Lintona to rušilo. Vyhrávala
jsem nad ním ustavičně a tu se znova rozmrzel, začal
kašlat a šel si sednout. Ale ještě ten večer se zase udobřil,
zalíbilo se mu pár mých písniček , však je mám od vás,
Elleno! A když jsem se chystala k odchodu, tolik prosil
a škemral, abych přišla nazítří zas, a já mu to slíbila. Minka
se mnou pádila domů s větrem o závod ajájsem celou
/255/
noc snila o Větrné hůrce a o drahém, milém bratranci.a
Ráno mi bylo smutno,jednak že vyjste stonala ajednak,
že tatínek nevěděl o mých výletech a neschvaloval by je. .
Zato večer po svačině vysvitl krásně měsíc a cestou se má
sklíčenost rozptýlila. ČekáĆ mě zas jeden radostný večer.
myslilajsem si, ale což o mne! Hlavní věc, že bude mít radost
můj milý Linton! Projížděla jsem jejich zahradou °
a zatáčela kolem rohu k zadnímu vchodu, a tu mě potkal
ten kluk Earnshaw, zadržel koně za uzdu a zval mě, ať prý
jdu hlavními dveřmi. Poplácal Minku po šíji, povídal, že
je to hezký poníček, a vůbec se chtěl se mnou dát do řeči. Já
mu jen odsekla.ať na Minku nesahá, že ho kopne! Podíval
se jí na nohy a řekl tím svým hrubým hlasem : "Ta by mi
toho udělala !` A přitom se protivně usmíval. Užjsem chtěla
Minku pobídnout, ať mu ukáže, co umí, ale on vykročil napřed a
šel mi otevřít. A když bral za kliku, zvedl oči vzhůru
k tomu nápisu nade dveřmi a řekl půl rozpačitě, půl
nadšeně - dohromady to vyznělo hloupě :
"Slečno Kateřino,já to tam přečtu!`
"Úžasné!` chválila jsem ho. "Jen se pochlubte! Jak vy
jste najednou chytrý!`
Protahovaně slabikoval jméno Hareton Earnshaw.
"No a co ty číslice?` povzbuzovala jsem ho, když nemohl
dál.
"Ty ještě neznám!` přiznal se.
"Vy jste ale ťululum !` musila jsem se srdečně smát jeho
ostudě.
Zůstal celý vyjevený - ještě se usmíval, ale čelo se mu
začínalo chmuřit, jako by nevěděl, má-li se urazit nebo
rozesmát se mnou . vykládal si to jako žertovnou důvěrnost
nebo výraz opovržení. Já ovšem myslila to druhé a
nenechalajsem ho na pochybách. Zaujalajsem vážný postoj
a požádalajsem ho, aby laskavě odstoupil stranou, že jsem
přišla za Lintonem, a ne za ním ! Zrudl , svítil měsíc, tak
jsem to dobře viděla - pustil kliku a odplížil sejako zmoklá
slepice. Asi se domýšlel, že je už vzděláním roven Líntonovi,
když dokáže přeslabikovat svéjméno . ten byl zpražený, že to
na mne neudělalo dojem!"
/256/
"Slečno Kateřino, zlatíčko, prosím vás," skočila jsem jí
do řeči, "nechci vás plísnit, ale to vážně není hezké, jak
jste s ním jednala. Měla jste si vzpomenout, že Hareton je
váš bratránek stejně jako mladý Heathcliff, a už to vás
mohlo poučit, abyste se nechovala nepřístojně. Uznejte,
žeje to od něho chvályhodná snaha, když se pokouší dohonit
Lintona ve vzdělání . neučí se z pouhé vychloubačnosti ! Je mi
docela jasné, že už od dřívějška se kvůli vám
stydí za svou zaostalost , chtěl to napravit, aby se vám
zalíbil. Posmívat se mu, když to ještě zcela neumí, je
skutečný nezpůsob. Kdyby vás tak byli vychovali jako jeho,
oč byste byla vzdělanější? V dětství byl stejně bystrý
a vnímavý jako vy, a mne to rmoutí, že dnes je z něho
ošlapek, protože ničema Heathcliff mu tak ukřivdil."
"Elleno, jděte mi, ještě se tu nad ním rozpláčete !"
zvolala v údivu nad mým rozhorlením. "Počkejte, a
uslyšíte,jestli se učil abecedu, aby se mi zalíbil, ajestli si
zaslouží, surovec jeden, abych s ním jednala v rukavičkách.
Vešla jsem dovnitř do jizby, Linton tam ležel na pohovce
a jen se maličko pozvedl, aby mě přivítal.
"Miloučká Kateřino, dnes mi není dobře,` postěžoval
si. "Obstarej všechno povídání sama, a nech mě jen
poslouchat ! Pojď blíž a sedni si ke mně ! Spoléhal jsem se,
že mi budeš stát v slově, a než odejdeš, musíš slíbit, že se
zítra vrátíš.`
Uvědomilajsem si, že ho nesmím rozčilovat, když je nemocný.
Mluvila jsem něžně, na nic jsem se neptala, chránila jsem se
ho nějak podráždit. Přinesla jsem mu pár
svých nejmilejších knížek; požádal mě, abych mu z některé
něco přečetla. Zrovna jsem chtěla začít, ale najednou
vletěl Earnshaw do dveří . teprv mu to došlo a kypěl
vztekem. Řítil se rovnou k nám, popadl Lintona za paži
a strhl ho z pohovky.
"Jdi si do svého pokoje!` řval skoro nesrozumitelně,
div si nepřekousl jazyk zlostí, v obličeji rozšklebený k
nepoznání. " Jdi a vem si jí s sebou, když za tebou chodí !
Tady
budujá, nedám se vystrkovat! Koukejte oba, ať jste pryč!`
Klel a nepustil Lintona k odpovědi, jen jím smýkl do
/257/
kuchyně. Já běžela za ním a Hareton zdvihl pěst, jako by
měl sto chutí mě uhodit. Na okamžik jsem se lekla a upustila
jednu knihu, on ji vykopl za mnou a přibouchl nám
dveře. Od ohniště se ozval škodolibý nakřáplý smích,
ohlédla jsem se a viděla toho odporného Josefa, jak stojí
u krbu, mne si ruce a celý se natřásá.
Ten vám dal co proto ! To je sekáč ! Ten má pro strach
,
uděláno! On ví - jo, jo, on ví, víme oba, kdo tu má být
pánem ! Che, che che ! Ten vás hnal, cheche cheche ! `
Kam teď půjdeme?` ptala jsem se bratrance. Dědkův
,