Na větrné hůrce- Kapitola 21/22
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVÁ
Ten den bylo s Katkou těžké pořízení - probudila se
v báječné náladě a hned se sháněla po bratranci, ale
když jí řekli, že odjel, to bylo pláče a nářku! Edgar sám se
musel do toho vložit a konejšit ji, že bratrance přivede
zpátky, dodal však výhradu : "Jestli to půjde !" A na to
byly skrovné vyhlídky. Slib Katku jakž takž upokojil, ale
větší útěchou byl čas. Nepřestala se co chvíli otce vyptávat,
kdy se Linton vrátí - ale než se s ním znovu setkala, jeho
rysy jí tak vybledly v paměti, že ho nepoznala.
Při nákupech v Gimmertonu jsem potkávala hospodyni
z Větrné hůrky a vždycky jsem se jí ptávala, jak se daří
mladému pánovi. Nikdy ho totiž nebylo vidět, žil stejně
samotářsky jako Kateřina. Z odpovědí jsem vyrozuměla,
že chlapec ustavičně churaví a je obtížný pacient. Prý
je panu Heathcliffovi čím dál protivnější, ačkoliv ten
se celkem snaží nedávat mu to najevo. Obzvláště nesnáší
zvuk chlapcova hlasu a nevydrží s ním být delší dobu
pohromadě v jedné místnosti. Vůbec mají spolu málo
řečí - Linton se přes den učí a večer vysedává v malém
pokojíku, kterému se teď říká salónek, a nebo tam leží
celý den v posteli, protože má každou chvíli kašel, rýmu,
ujímání nebojiný neduh.
"Zkrátka je to tichošlápek k pohledání," dodala ta
žena. "A jak se o sebe bojí! To vám je řečí, když večer
někdy zapomenu dovřít okno , že prý by z nočního
chladu mohl mít smrt ! A hned se mu musí topit, i kdyby
vprostřed léta bylo! A Josefovo kouření je pravý jed.
A pořád musí dostávat cukroví a lahůdky. A ustavičně
mlíko - věčně mlíko ! Že my ostatní ho dostáváme v zimě
po kapičkách, to je panáčkovi jedno. Tak se vám tam
povaluje v křesle u krbu, topinky musí mít pořád
čerstvé, a nějaký ten odvar nebo šťávu si přihřívá v hrníčku,
aby si měl čeho líznout ! A když ho přijde Hareton
z dobráctví trochu pobavit , on Hareton není zlý, jen
trochu klackovitý . věřte, že za chvíli se dají do sebe,
jeden kleje a druhý brečí. Leckdy si tak říkám, že by
pán měl vlastně radost, kdyby Earnshaw zmaloval kluka
namodro , ale ovšem nemůže dát na syna dopustit.
Ostatně to pán o něm ani neví, jak se pořád hýčká
a pořád z něčeho kurýruje, jinak by ho snad vztekem
vyrazil ze dveří. Ale pán se radši nechce zlobit, teď
už ani do salónku nevkročí, a když náhodou začne Linton
otravovat v jizbě a pán je při tom, hned ho žene pryč
do poschodí."
Dovedla jsem si podle takových řečí představit, že v necitelném
prostředí se vyvinul z mladého Heathcliffa
nezřízený sobec, ačli takový nebýval od dřívějška. Není
divu, že jsem se o něho přestala zajímat, ale přece jsem
neztrácela soucit sjeho osudem a litovala jsem, že nemohl
zůstat u nás. Pan Edgar si i nadále vyžadoval o něm zprávy,
asi na něho hodně vzpomínal. Byl by ho taky rád viděl,
i kdyby to mělo vést k mrzutostem, a jednou chtěl, abych
vyzvěděla na hospodyni,jestli hoch někdy přijde do vesnice.
Pověděla mi, že tam přijel na koni jenom dvakrát,
s otcem, a pokaždé že prý ho to porazilo na několik dní.
Ta hospodyně pak dala výpověď, jestli se nemýlím, asi
dvě léta potom, co přišel na Větrnou hůrku, a vzali si nějakou
jinou, kterou neznám - ta je tam dodnes.
Nám na Drozdově plynul čas nerušeně jako dřív, až
bylo Kateřině šestnáct. Její narozeniny se nikdy neslavily,
protože to byl současně úmrtní den zesnulé paní. Pan
Linton se vždycky na celý ten den zahrabal do knihovny
a vyšel až za soumraku na gimmertonský hřbitov, odkud
se leckdy vracíval po půlnoci. Kateřina se musila zabavit,
jak uměla. Tenkrát bylo na dvacátého března krásné
jarní počasí ajakmile se otec vytratil, naše slečna sešla dolů
vystrojená na procházku a řekla, že má dovoleno jít se
mnou až na pomezí slatin - pan Linton že nic nenamítá,
nezajdeme-li daleko a vrátíme-li se do hodiny.
"Tak si pospěšte, Elleno," vybízela mne, "já vím, kam
mám namířeno. Najednom místě se usadilo hejno tetřívků,
musím se podívat, jestli tam hnízdí."
"No to asi bude hodně daleko," zapochybovala jsem,
ti přece nehnízdí jen tak na kraji slatin!"
"Není to daleko," odporovala. "Viděla jsem je s tatínkem, byli
jsme jen kousíček od nich."
Dáljsem si s tím nelámala hlavu; nasadila jsem klobouk
a šla. Katka poskakovala přede mnou, vracela se ke mně
a zas vybíhala kupředujako mladý chrt. Takéjájsem byla
plna radosti - slyšela jsem skřivánky zpívat zblízka zdaleka,
těšilajsem se z teplého slunéčka, a hlavně jsem se dívala na
ní, svého mazlíčka a miláčka, jak se jí čechrají
zlaté kadeře, jak se jí zardívají tvářičky do ruměnce hebkého
a jemného jako květ divoké růžičky a oči jí svítí nezkalenou
slastí. Bylo to tenkrát šťastné děvčátko, pravý
anděl ! Její neštěstí, že byla tak všetečná.
Takjak, slečno?" povídám. "Kde máte ty své tetřívky?
"
Už bychom měly být u nich, nechaly jsme plot obory daleko za
sebou."
"Ještě trochu dál - jen o kousíček dál, Elleno," pobízela mě
opět a opět. "Vylezte tady na ten svah, přelezte ten
kopeček, a než budete na druhé straně, už něco vyplaším !"
Ale bylo tu tolik svahů a kopečků k vylézání a přelézání,
že mě to konečně unavilo, a já prohlásila, že je načase
obrátit a zamířit nazpět. Musila jsem na ní křičet,
protože mě o hodně předběhla. Ale buď neslyšela, nebo
nedbala. zkrátka běžela pořád dál a mně nezbývalo než
se plahočit za ní. Pojednou mi zmizela v dolíku, a než jsem
ji dostihla, to už jsme byli o dvě míle blíže Větrné hůrce
než domovu. Zahlédla jsem, jak jí zastavili dva muži .
v jednom jsem poznávala Heathcliffa.
Přistihli Katku, když vybírala hnízdo, a ne-li to, tedy
aspoň plašila ptactvo. Okolí Hůrky patřilo k Heathcliffovým
pozemkům a on jí obvinil z pytlačení.
"Vždyť jsem nic nebrala - ani tu vajíčka nejsou," bránila se
Katka a na dotvrzení ukazovala prázdné dlaně;
spěchalajsemjí na pomoc. "Nicjsem nechtěla vzít,jenom
se podívat na vajíčka. Tatínek říkal, že jich bude v hnízdech
plno !"
Heathcliff na mne mrkl se škodolibým úsměvem, aby
mi dal najevo, že nás zná, a proto s námi nemá žádné dobré
úmysly. Zeptal se Katky, kdože je ten tatínek?
"Pan Linton z Drozdova," odpověděla. "Hned jsem věděla, že mě
neznáte, jinak byste se mnou tak nemluvil !"
"Aha, vy myslíte, že před vaším tatínkem se tu všechno
klaní, co?"
A kdopak jste vy?" prohlížela si zvědavě mluvčího.
"
"Tamtoho druhéhojsem už viděla. Je to váš syn?"
Ukázala na druhého muže - byl to Hareton, silnější
a urostlejší, nikoli však půvabnější nebo ušlechtilejší.
"Slečno Katko," přerušila jsem je, "už to budou tři
hodiny, co jsme venku. Nejvyšší čas jít domů !"
Ne ten chlap není můj syn," vyřadil mě Heathcliff
"
z hovoru. "Ale mám syna, a toho už taky znáte. Vaše
chůva sice spěchá, ale já myslím, že by vám oběma jen
prospělo, kdybyste si chvilku odpočinuly. Nechcete se
stavit u mne doma? Stačí jen obejít ten vršek a jsme tam.
Dojdete dřív domů, když budete odpočaté, a my vás
srdečně uvítáme u nás."
Pošeptala jsem Kateřině, aby to kvůli mně nepřijímala,
že je to naprosto nevhodné. "A proč?" odpověděla mi
nahlas, "nohy mě bolí, jak jsem běžela, a tráva je plná
rosy - tady si sednout nemohu. Pojďme, Elleno! Vždyť
říká, že se známe s jeho synem! Nejspíš se mýlí, ale já už
tuším, kde asi bydlí - v tom dvoře, kdejsem se zastavila na
zpáteční cestě z Penistonských skal. Je to tak?"
"Správně," vpadljí do řeči Heathclifl. "Nelly, nemluvte
nám do toho ! Slečnu to pobaví, když se k nám na chvilku
podívá. Haretone, jdi se slečnou napřed ! Vy půjdete se
mnou, Nelly!"
"Ne, nikam se nepůjde!" křičela jsem a hleděla se mu
vyškubnout, protože mě chytil za ruku. Ale Kateřina se už
tryskem rozběhla kolem kopečku a blížila se k brance.
Společník, kterého jí Heathcliff přidělil, se nijak nesnažil
ji dohonit - uhnul do úvozu a zmizel.
"Pane Heathcliffe, to jste neměl dělat," protestovala
jsem. "Však vy víte, že z toho nevzejde nic dobrého!
Ona tam uvidí Lintona a všechno poví otci, jen co se
vrátíme. Já si to pak odnesu."
To právě chci, aby viděla Lintona," odpověděl. "Teprve posledních pár dní vypadá trochu k světu . málokdy
stojí za podívanou. A slečnu brzo přemluvíme, aby
držela jazyk za zuby. Nikomu to nebude na škodu."
"To si dovedu představit! Její otec mi nikdy neodpustí, že
jsem jí nechala vkročit do vašeho domu. A já
mám sama tušení, že máte něco zlého v úmyslu, když
jí zvete."
"Já mám jen poctivé úmysly a všechny vám je povím.
Aby se totiž bratranec a sestřenice do sebe zamilovali
a vzali se! Vidíte, jak jsem šlechetný k vašemu pánu.
Jeho žába nemá naději na dědictví, a kdyby vyhověla
mému přání, má budoucnost zajištěnou - bude dědičkou
společně s Lintonem."
Nač to?" odpověděla jsem. "Kdyby Linton umřel "
a jeho život je stejně na vážkách - Kateřina by dědila
tak jako tak."
"To zas ne," řekl. "V poslední vůli není žádná doložka
v její prospěch. Jeho majetek by nakonec připadl mně.
Ale abych předešel všechny spory, přeji si jejich sňatek
a jsem pevně rozhodnut, že ho uskutečním."
"A já jsem zas pevně rozhodnutá, že víckrát se s ní
k vašemu domu nepřiblížím," odsekla jsem mu. Došli
jsme právě k brance, kde na nás Katka čekala.
Heathcliff mi řekl, abych byla zticha, šel cestičkou
napřed a spěšně nám odemkl dveře. Naše slečna si ho
několikrát změřila pohledem, jako by se ještě řádně
nerozmyslela, jak ho posuzovat. Ale on se na ní usmál, když
se jejich pohledy setkaly, a vlídně jí oslovil - a já
hlupák jsem se domnívala, že vzpomínka na její matku
ho snad obměkčí, aby jí neubližoval. Před krbem stál
/221/
Linton. Právě se vrátil z procházky v polích, protože měl
ještě na hlavě čepici a volal na Josefa, aby mu přinesl suché
boty. Hodně se vytáhl na svůj věk - teprve mu mělo být
za pár měsíců šestnáct. V obličeji byl pořád hezký, barvu
měl lepší a oči jiskrnější, než jak jsem si ho pamatovala
jenže to bylo přechodné zdání, vykouzlené chvílí na zdravém
vzduchu a pěkném sluníčku.
No kdopak to asi je?" obrátil se Heathcliff ke Katce.
"
Poznáte ho?"
"
Váš syn?" řekla pochybovačně a střídavě si je prohlí"
žela.
Tak tak!" ujistil jí. "Ale neviděla jste ho už dřív?
"
Vzpomeňte si! Ach, vy máte krátkou paměť! Lintone, nepamatuješ
se na sestřenku, co jsi jí pořád chtěl vidět?
Nedal a nedal jsi nám pokoj kvůli ní."
"Ale ne, tohle že je Linton?" zvolala Katka a celá
vzplála radostným překvapením. "Ten malý Linton?
A teď už je větší než já ! Ty jsi Linton?"
Hoch to potvrdil. Přistoupili k sobě a Katka ho vřele
políbila. S údivem hleděli oba na změnu, kterou v jejich
vzhledu způsobil čas. Kateřina dorostla dnešní výšky,
měla postavu pěkně vyplněnou, ale štíhlou, pružnou jako
ocelové pero, a celá jen zářila zdravím a energií. Linton
měl křehký vzhled a unavené pohyby a v těle byl neobyčejně
slabý, ale jakýsi půvab dával zapomenout na
jeho nedostatky a získával mu sympatie. Když mnohokrát
zpečetili polibky oboustrannou radost, jeho sestřenka
se obrátila k Heathcliffovi, který stál u dveří a dělil svou
pozornost mezi podívanou dovnitř a výhledem navenek,
předstíral totiž, že se dívá ven, a stranou pozoroval, co se
děje uvnitř.
Tak vyjste můj strýček !" zvolala a natáhla se na špičky,
"
aby ho příbuzensky pozdravila. "Hned mě něco k vám
táhlo, i kdyžjste se zprvu tak zlobil. Proč k nám nechodíte
s Lintonem na návštěvu? To je zvláštní, bydlíme tolik let
v blízkém sousedství a ani se u nás na Drozdově nezastavíte!
Pročpakjste takový?"
"Než jste se narodila, užil jsem Drozdova až dost.
Ale no tak - ! Dejte s tím pokoj ! Jestli už