Skoro.

     Pozorně jí sledoval a jakmile se začala blížit k vyvrcholení a její tělo se pod ním začalo vzpínat, vzal mezi dvě ostré špičky řezáků malou žilku u kořene jejího palce a skousl. Lehká bolest pro ni nebyla ničím víc než dalším pocitem, který se přidal k již tak přetíženému systému, a zatímco plula na vlnách orgasmu, pil.

     Vyvrcholili téměř součastně.

     Natáhl ruku a jemně jí odsunul pramen vlhkých, mahagonových vlasů z tváře. "Dekuji ti," řekl hebkým hlasem.

     "Ne, to já děkuji tobě," zamumlala, vzala ho za ruku a vtiskla mu do dlaně polibek.

Přijdu pozdě. Bude naštvaná. A naděje na udobření bude ta tam.  Povzdechl si. Dvě hodiny se s ní hádal po telefonu, než ji přemluvil, aby se s ním sešla. Vztah s Coreen byl sice časově poněkud náročný, ale rozhodně nebyl nudný. Páni, ta ženská ale měla temperament... Takřka  mimoděk povytáhl koutky do úsměvu. Další projevy jejího temperamentu byly příčinou, že se mu bohatě vyplatilo veškeré úsilí, které vynaložil, aby se na té horské dráze udržel. Usmíval se čím dál víc. Na to, že měřila sotva metr šedesát, měla elánu jako hrom. Znovu mrkl na hodiny.Kde je ten vlak, sakra?

     12:20.

     Buď přijedeš do 12:30, nebo na to zapomeň, řekla mu, přičemž zcela ignorovala skutečnost, že Torontská přepravní služba, všudypřítomná TPS, drasticky snížila množství sobotních spojů a že v tuhle hodinu bude mít velké štěstí, pokud stihne poslední z nich.

     Pozitivní na tom bylo, že až se k ní konečně dostane, bude tam muset – vzhledem k noční době a skutečnosti, že oba měli ráno první hodinu od osmi – zůstat do rána. Povzdechl si. Tedy pokud mě vůbec pustí do bytu.

     Pomalým krokem přešel na jižní konec nástupiště a upřel pohled do tunelu. Po světlech ani stopy, cítil jak se mu do tváře opírá vítr, což zpravidla znamenalo, že vlak není daleko. Otočil se a odkašlal si. Vzduch páchl, jako by v tunelu něco chcíplo. Podobně to smrdělo tenkrát na chatě, když mezi stěny zalezla myš a začala se rozkládat.

     "Největší myš všech dob," zamumlal a otřel si nos pěstí. Puch se mu dostal do plic a znovu ho vydráždil ke kašli. Zvláštní, jak si mysl dovede zahrávat. Teď, když si byl pachu vědom, měl pocit, že zesiluje.

     A pak z temnoty tunelu zaslechl něco, co mohly být jen blížící se kroky. Těžké kroky, vůbec ne jako spěch dělníka, který se po přesčasu pokouší dorazit do stanice dříve než vlak, nebo jako vrávorání bezdomovce mířícího do bezpečí nástupiště. Těžké kroky, cílevědomě se blížící k jeho zádům.

     Ian si užíval pocitu svíravé hrůzy, která mu divoce rozbušila srdce a zaškrtila dech v hrdle. Moc dobře věděl, že až se otočí, až se podívá, dostane se mu prozaického vysvětlení, takže znehybněl a vychutnával si neznámo, dokud zůstávalo neznámem, těšil se ze strachu vyvolaného přílivem adrenalinu, který mu bystřil smysly a natahoval vteřiny na celé hodiny.

     Neotočil se dříve, než kroky vystoupaly půltucet betonových schodů na nástupiště.

     Pak už bylo příliš pozdě.

     Skoro nestačil ani vykřiknout.