Šest

Šest

Když vysypal na konferenční stolek celý obsah její obrovské černé kabelky, Henry poklekl a začal se v té změti přehrabovat a hledat něco, podle čeho by ji mohl identifikovat. Průkaz, peně­ženku, obal od karty, cokoliv. Nic.

Nic? Vyloučeno. V dnešní době nikdo bez identifikace neces­tuje, dokonce ani ti, kteří cestují jen v noci. Nakonec našel obojí, jak peněženku, tak kartu, ne v kabelce samotné, ale zastrčené v postranní kapse, kam se dalo dostat, aniž bylo nutné přehrabo­vat se v hlavní části.

"Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka." Hluboce si oddechl - vůbec si neuvědomil, že zadržuje dech - a dál se pro­hrabával jejími ostatními dokumenty. Soukromá vyšetřovatelka. Díkybohu. Obával se, že utekl s neuniformovanou policistkou, která se tam toho času účastnila celoměstské policejní akce. V průběhu staletí měl možnost všimnout si, že policie, ať už jinak měla jakékoli nedostatky, se o své lidi vždy starala. Naproti tomu soukromá vyšetřovatelka byla soukromý občan a jako tako­vou ji pravděpodobně zatím nikdo nepostrádal.

Henry se postavil a pohlédl na bezvládnou ženu na pohovce. Třebaže to shledával nechutným, byl schopen zabít, aby se ochránil. Doufal, že dnes v noci to nebude nutné. Svlékl si kabát azačal si dávat dohromady, co jí řekne, až se probere...

...jestli se probere.

Tep jejího srdce naplnil celý byt, bušilo téměř dvakrát rychleji než jeho. Volalo ho, aby se nakrmil, ale on držel hlad na uzdě.

Mrkl na hodinky. 2:13. Do východu slunce zbývaly čtyři hodi­ny. Jestli utrpěla otřes mozku...

Nechtěl ji udeřit. Srazit někoho jedinou ranou není snadné, navzdory tomu, co můžete vidět v kině nebo televizi. Občasná praxe ho během let naučila, kam a jak udeřit, ale žádná zkušenost nemohla zastřít fakt, že úder do hlavy otřese v lebce mozkem sem a tam, přičemž jeho měkká tkáň narazí do kosti.

A že je to pěkně atraktivní lebka, všiml si, když si ji prohlédl zblízka. Ačkoliv vrásky kolem úst svědčí o notné dávce tvrdohlavosti. Znovu se podíval do jejího průkazu. Věk: jedenatřicet. V jejích tmavě blond až světle hnědých vlasech - zamračil se, jak se snažil rozhodnout - nebyl ani náznak šedin, ale kolem očí se jí začaly dělat malé vrásky od smíchu. Když byl "naživu", bylo jedenatři­cet let střední věk. Teď se mu zdálo, že sotva dospěla.

Nebyla nalíčená, což schvaloval, a jemné, světle zlaté chmýří na jejích tvářích propůjčovalo její pleti sametový vzhled.

I podle hmatu... Odvrátil hlavu a ovládl hlad. Byla to touha, nikoli potřeba, a on se jí nehodlal nechat ovládnout.

Drobné svaly na jejím obličeji se napjaly a otevřela oči. Podob­ně jako její vlasy ani ony neměly jasně definovanou barvu, ani modré, ani šedé, ani zelené. Přejela si špičkou jazyka přes suché rty a beze strachu mu pohlédla do očí.

"Ty parchantě," řekla zřetelně a sykla bolestí.

Pět

,... .přestože policejní oddělení odmítá vydat jakékoli prohlášení, soudní patologie potvrdila, že z těla Marka Thompsona, páté obě­ti, byla rovněž vysáta veškerá krev. Místní občan, který si nepřál být jmenován, trvale bydlící v oblasti ulic Dona Millse a St. Dennis, přísahá, že viděl letět kolem svého balkónu obřího netopýra jen pár okamžiků předtím, než bylo nalezeno tělo oběti. Ježíši Kriste." Vicki zmačkala noviny do veliké koule a mrštila jimi o zeď. "Obří netopýr! To se nedivím, že si nepřeje být jmenován. Do prdele!"

Náhlé pronikavé zazvonění telefonu ji vylekalo tak, že vysko­čila deset centimetrů ze židle. Zamračeně se k němu vrhla, ale v posledním okamžiku si uvědomila, že může jít o pracovní ho­vor, a náležitě tomu přizpůsobila odpověď. Výhružné "Co je!" udělalo na potencionální klienty dojem jen málokdy.

"Soukromá detektivní kancelář, u telefonu Nelsonová."

"Už jste viděla dnešní ranní noviny?!"

Hlas patřil mladé ženě a nedokázala si ho hned zařadit. "Kdo volá, prosím?"

"To jsem já. Coreen Fergusová. Už jste viděla dnešní ranní no­viny?"

"Ano, Coreen, viděla, ale..."

"No tak máme důkaz, nebo ne?"

"Jaký důkaz?" S telefonem přidržovaným pod bradou se Vicki natáhla po šálku s kávou. Měla pocit, že ji bude potřebovat.

"Že jde o upíra. Existuje svědek. Někdo ho viděl!" Coreenin hlas získal triumfální tón.

Vicki se zhluboka nadechla. "Obří netopýr může být cokoli, Coreen. Nafouknutý pytlík na

odpadky, stín letadla, kus prádla vypadlý z jiného balkónu."

"A také to může být obří netopýr. Půjdete si s tím člověkem promluvit, viďte?"

Ve skutečnosti to nebyla otázka, a i když se Vicki vědomě sna­žila nemyslet na to, jak bude v králíkárnách sídlištních domů kolem St. Dennis hledat nejmenovaný zdroj, výslech "toho člo­věka" představoval další logický krok. Ujistila o tom Coreen, slí­bila, že jí zavolá, jakmile bude mít výsledky, a zavěsila.

"To je jako hledat jehlu v kupce sena." Jenže udělat se to muse­lo, svědek mohl případ

posunout o notný kus kupředu.

Dopila kávu a koukla na hodinky. Ještě jednu věc si potřebova­la ověřit, než vyrazí do terénu. 8:43. Bylo to těsné, ale Brandon by ještě měl být u svého stolu. Byl.

Poté co si vyměnili pozdravy - přinejmenším z jedné strany čistě formální - přešla Vicki okamžitě k jádru věci. "... oba víme, žes našel věci, o kterých jsi novinářům neřekl."

"To je naprostá pravda, Viktorie." Patolog ani nepředstíral, že neví, o čem mluví. "Ale o těch věcech, jak moc dobře víš, nebu­du moci mluvit ani s tebou. Je mi líto, ale už nejsi zaměstnanec komisařství."

"Ale byla jsem najata, abych na případu pracovala." Rychle mu v hrubých rysech nastínila průběh Coreeniny návštěvy, přičemž vynechala veškeré zmínky o osobním přesvědčení mladé dámy o vrahově nadpřirozeném původu, stejně jako opomenula zmínit její poslední telefonát.

"Najala si tě jako soukromou osobu, Viktorie, a jako taková nemáš na informace o nic větší právo než kterýkoli jiný občan."

Vicki potlačila povzdechnutí a uvažovala, jak na něj nejlépe jít. Když Brandon Singh myslel ne, tak to řekl, přímo a bez okolků. A pak zavěsil. Dokud byl ochoten pokračovat v hovoru, byl rov­něž ochoten nechat se přesvědčit. "Podívej, Brandone, znáš mou složku. Víš, že mám z celého města nejlepší šanci případ vyřešit. A víš, že chceš, aby se vyřešil. Budu mít mnohem lepší naději, když budu znát všechny dostupné informace."

"Souhlasím, ale zavání mi to ochranářstvím."

"Ochranářstvím? Věř mi, Brandone, nehodlám se navléknout do žádného pitomého kostýmu a skákat kolem, abych chránila dobré lidi před nebezpečími města." Načrtla si do notýsku sym­bol netopýra, pak ale stránku rychle vyškubla, zmuchlala a za­hodila. Vzhledem k okolnostem nebyli netopýři příliš vhodný námět. "Jediné, co hodlám podniknout, je provádět vyšetřování. Přísahám, že všechno, co zjistím, sdělím oddělení násilných zlo­činů."

"Věřím ti, Viktorie." Odmlčel se a Vicki, celá netrpělivá, sko­čila do nastalého ticha.

"Když běhá na svobodě zabiják takového kalibru, může si měs­to dovolit, abych na tom případu nepracovala já, byť jen jako pomocník?"

"Máš o sobě docela vysoké mínění, vid?"

Uslyšela v jeho hlase úsměv a věděla, že ho dostala. Dr. Bran­don Singh byl zastánce využití veškerých dostupných zdrojů, a přestože on osobně možná upřednostňoval poněkud méně in­tuitivní postupy, než byly její, musel uznat, že "Viktorie" Nel­sonová představuje zdroj vskutku hodnotný. Pokud o sobě měla vysoké mínění, nebylo neopodstatněné.

"Nuže dobrá," řekl konečně ještě zlověstnějším hlasem, jako, by chtěl napravit nedávné vypadnutí z role. "Ale je toho velmi málo, co novináři nemají, a nevím, co z toho dokážeš vyvodit." Zhluboka se nadechl a zdálo se, jako by se dokonce i šum na po­zadí telefonní linky ztišil, aby lépe slyšel. "Ve všech ranách, s výjimkou té první, jsme objevili látku velmi podobnou slinám..."

"Velmi podobnou slinám?" skočila mu do řeči Vicki. "Jak může být něco velmi podobné slinám?"

"Něco nemůže. Ale tohle bylo. A co víc, zatím každému tělu, včetně mladého Reddicka, chyběla přední polovina hrdla."

"To už jsem zjistila."

"Jistě." Vicki se na okamžik bála, že se kvůli jejímu přeruše­ní urazí, ale on pokračoval. "Jediná další věc, kterou jsme tisku zatajili, se týká třetího těla - toho mohutného chlapa, DeVerne Jonese. Ten svíral v ruce cár tenké membrány."

"Membrány?"

"Ano."

"Jako netopýří křídlo?"

"Něco pozoruhodně podobného, ano."

Teď bylo na Vicki, aby se zhluboka nadechla. Něco velmi po­dobného slinám a netopýří křídlo. "Už chápu, proč jste to novi­nářům neřekli."

Čtyři

"Dobrýbože, podívej na starouše Normana."

"Proč?" Roger vytáhl hlavu ze skříňky a otočil se. Ucítil, jak mu doslova klesá čelist. "Dobrý bože je málo, člověče. Kdyby to tak mohl vidět Bill."

"Kde vůbec je?"

Roger pokrčil rameny. Nemohl od nápadně vymóděného Nor­mana Birdwella odtrhnout oči. "To netuším. Ale jestli si to nechá ujít, tak ho klepne."

Norman, dobře si vědom toho, že se všechny oči upírají jen na něj, se zhoupl v bocích ještě o trochu víc. Řetěz visící z jeho nové kožené bundy mu jemně cinkal na zádech. Zašilhal k podlaze na stříbrem okované špičky pravých kovbojských bot a přemí­tal, jestli si neměl opatřit ostruhy. Jeho nové džíny z černé kůže vydávaly při chůzi takřka arogantní sexy zvuk, jak se o sebe třely jejich vnitřní švy.

Pěkně jim to nandal. Tak oni si mysleli, že není frajer, co? Mysleli si, že je blbeček, co? No, teď změní názor. Norman vysunul bradu. Chtěli frajera? Tak jim předvede, coje to frajer. Dnes večer si řekne o červené porsche. Řídit se naučí později.

"Co to k čertu je?"

Roger se zazubil. "Nejsi rád, že jsi přišel ještě včas?" otázal se a dloubl Billa přátelsky do žeber. "To jednomu skoro bere dech, že jo?"

"Jestli tím myslíš, že je mi z toho na blití, tak jsi blízko." Bill opřel o skříňku a potřásl hlavou. "Kde na to všechno k čertu bere?"

"Tak se ho běž zeptat."

"Proč ne..." Bill se narovnal a vyšel od své skříňky, zrovna když Norman kráčel kolem.

Norman ho uviděl, dovolil, aby se jejich pohledy na okamžik střetly, a pak pokračoval dál a tiše si se smíchem říkal: "Ha! To jsem ti to dal. Uvidíme, jak se ti to bude líbit. "

Otázka ohledně peněz zmrzla Billovi na rtech. Zůstal stát a zírat, dokud k němu nedošel Roger a nešťouchl ho do ramene.

"Hej, co je?"

Bili zavrtěl hlavou. "Birdwell se změnil."

Roger si odfrkl. "Jo, má nové hadry a nové manýry. Ale uvnitř je topořád ten starý šprt Norman."

"Jo, myslím, že máš pravdu." Ale neměl. A nešlo o něco, co by Bill dokázal vysvětlit. Měl pocit, jako by sáhl pod postel a přes prsty mu přeběhlo cosi shnilého - běžná každodenní záležitost se najednou změnila v cosi strašlivého.

Norman si byl vědom toho, že udělal dojem - Norman, který se nedávno v záchvatu zlosti rozhodl, že mu nezáleží na tom, jestli někdo cizí bude muset zemřít. Norman si vykračoval dál.

Tři

Norman Birdwell klopýtavě uhnul doprava, aby se nenechal rozmačkat naloženou krosnou, a narazil ramenem do statného mladíka v kožené bundě s nápisem York University, načež se ocitl znovu na chodbě před přednáškovým sálem. Sevřel pevněji prsty kolem plastikového držadla kufříku, narovnal úzká ramena a zkusil to znovu. Vždycky zastával názor, že odcházející študenti by měli být donuceni vycházet ve vyrovnaných radách po levé straně dvoukřídlých dveří tak, aby študenti, kteří přicházejí na následující přednášku o něco dříve, mohli bez potíží vejít pravou stranou.

Bokem se prosmýkl mezi dvěma mladými ženami, které, naprosto ignorujíce jeho přítomnost, dál zaníceně debatovaly o sexistické nespravedlnosti kontroly porodnosti a o fénech, a konečně se dostal do místnosti, kde zamířil ke svému místu.

Norman s oblibou chodil dříve, aby se mohl posadit přesně doprostřed třetí rady, což bylo jeho šťastné místo od okamži­ku, kdy se mu na něm v prvním ročníku podařilo napsat první bezchybnou písemku z diferenciálních rovnic. Na tuhle večernípřednášku ze sociologie chodil proto, že v kavárně zaslechl dva maníky tvrdit, že představuje skvělou příležitost k seznámení s děvčaty. Zatím žádné výrazné úspěchy nezaznamenal. Upra­vil si novou koženou kravatu a uvažoval, jestli by si neměl říct o bundu.

Když dosedal na místo, zaklínil se mu kufřík mezi dvě opěradlažidlí ve druhé řadě a vypadl mu z ruky. Sehnul se, aby jej vyprostil, ale to mu pro změnu vyklouzla z pouzdra mechanická tužka zakutálela se někam do tmy.

"Ale kurva," zamumlal a klesl na kolena. Nedávno začal experimentovat se sprostými slovy v naději, že tak bude znít víc chlapsky. Bez viditelného úspěchu.

O tom, co číhá pod lavicemi v přednáškových sálech York University, kolovaly hotové legendy, ale jediné, co tam Norman kromě své mechanické tužky - kterou měl teprve od nedělního večera a nechtěl o ni přijít - objevil, byl úhledně složený výtisk středečního bulváru. Zastrčil tužku zpět na místo a rozložil si noviny na kolenou. Dobře věděl, že profesor nejspíš přijde až s patnáctiminutovým zpožděním, takže má spoustu času a může si přečíst komiks.

"MĚSTEM BLOUDÍ UPÍR!"

Roztřesenými prsty otevřel noviny na příslušné stránce.

Dvě

Jedna